V polovině 18. století žila v Paříži jistá dobrá žena, která se po smrti manžela dostala do velké nouze. Vdova měla jediného syna Hubalda, který byl její pýchou a radostí. Ubitá chudobou, obětí a strachem smrtelně onemocněla.
Zavolala svého syna k posteli a řekla mu:
- "
Hubalde, synu, umírám. Chtěla bych ti předat svou poslední vůli."
- "
Mamko," zmínil chlapec, "
vždyť my jsme nikdy neměli nic. Jak mi můžeš něco zanechat?"
- "
Mám tu čest něco ti nechat," řekla jeho umírající matka a přikázala synovi, aby rukou sáhl pod polštář. Hubald vytáhl růženec.
- "
To je to, co ti zanechávám, synu," zalapala po dechu matka, "
protože nemám nic jiného, jen tento růženec. Na počest své umírající matky slib, že se ho budeš modlit každý den."
- "
Slibuji," řekl Hubald a v jeho očích se objevily slzy, "
slibuji, že nikdy nevynechám den bez růžence."
A tak jeho matka naposledy vydechla. Po pohřbu se mladý muž v samotě a bez peněz připojil k armádě a vyslali ho na Krym. Hubald se ukázal jako dobrý voják a rychle dosáhl vojenskou hodnost. Ve věku třiceti let byl povýšen na plukovníka. Bohužel, jeho duchovní život nedržel krok s jeho vojenskou kariérou. V průběhu let se plukovník Hubald postupně vzdal svého náboženství a praktikování své víry. Stále však zachovával svůj posvátný slib, který dal umírající matce a bez ohledu na to, jak byl zaneprázdněn, každý den si našel patnáct minut na to, aby mohl prsty přebírat zrnka a modlit se růženec.
Někdy si v lítosti jen tak pomyslel: "
Kdyby matka věděla, co se ze mě stalo! Mé rty se sice modlí Otčenáš a Zdrávas, ale má duše ztratila víru a já jsem se stal hříšníkem ..."
7. září 1855, kdy armáda tábořila v blízkosti Malakoff během obléhání Sevastopolu, ležel Hubald ve své posteli. Zamýšlel se nad svou vírou a hříšností, když vtom pocítil poklepání na rameni.
- "
Plukovníku, jste vzhůru?"
Otočil se a spatřil armádního kaplana. Když mu kněz potřásl rukou, zaslechl chrastění růžence.
- "
Jsem tak rád, že vás vidím modlit se růženec, plukovníku. Nemyslel jsem si, že praktikujete tuto oddanost."
- "
Ne, otče. Modlím se růženec na památku své matky ... " a pokračoval ve vyprávění příběhu.
Dobrý kněz využil emoce toho okamžiku a slovy povzbuzení a útěchy ho ujistil, že Bůh nechce nic jiného jen odpuštění všech jeho hříchů.
- "
Plukovníku, proč si neotevřete svou duši ve zpovědi? Ujišťuji vás, že vaše srdce zakusí pokoj a vyrovnanost, ve kterou vůbec nevěříte."
Voják, kterého se dotkla tato milost, pokorně sklonil hlavu a přistoupil ke zpovědi. Mluvil o letech v hříšnosti a výčitkách svědomí. Když kněz zvedl ruku během rozhřešení, Hubaldovu duši zaplavila nepopsatelná radost. Zatímco prožíval tento nově objevený pocit, zazněla trubka a křik: "
Do zbraně!" Sestavil své jednotky a vrhl se do boje. Byla to tvrdá bitva, muži padali na všech stranách, ale o několik hodin později Francie zvítězila. Mezi mrtvými, které zasáhla smrtelná kulka, byl nalezen i plukovník Hubald. V kapse měl růženec své matky. To růženec mu otevřel nebe ...
Zdroj: z knihy
Sláva a cnosti Márie
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 1. 6. 2020 naleznete
zde.
