MARIINA VÍTĚZSTVÍ 52: Pastýřka vede své stádo (Působení P. Marie v životě a díle dona Bosca)

Když don Bosco (1815-1888) vyprávěl papeži Piovi IX. na audienci v roce 1858 o vzniku svého vzkvétajícího díla s mladými v Turíně, papež jej poprosil, aby přesně sepsal všechny výjimečné události, které s tím byly spojeny.

Don Bosco tedy poslušně psal své Vzpomínky, které začínají prvním z jeho 180 snů, ve kterých dostal nadpřirozené poznání skrytých věcí i budoucnosti.

První vizionářský sen z dětství, ve kterém hrála Panna Maria ústřední roli, zanechal v devítiletém Jankovi nezapomenutelný dojem na celý život. V prorocké vizi viděl Giovanni velký zástup veselých chlapců, kteří si smáli a hráli. Ty, kteří nadávali a kleli, se on sám snažil umlčet údery a tvrdými slovy. Tehdy se mu zjevil vznešený muž, kterému zářila tvář a měl oslnivě bílý oděv.
Chlapce oslovil jménem a přátelsky mu řekl: „Postav se na čelo chlapců! Ne údery, ale dobrotou a láskou je získáš za přátele. Začni tedy ihned, poučuj je o ošklivosti hříchu a o vzácnosti ctnosti.“

Zmatený Giovanni namítal, že on je přece jen chudým, nevzdělaným dítětem, a muže se zeptal: „Kdo jste, že si přejete ode mě takové nemožné věci?“

Tehdy mu muž odpověděl: „Dám ti učitelku. Pod jejím vedením získáš moudrost. Bez ní je veškerá moudrost hloupostí.“

„Ale kdo jste vy?“

„Jsem Synem té, kterou tě tvá matka učila zdravit třikrát za den.“

V tom okamžiku uviděl Giovanni paní s majestátním vzezřením, v plášti posetém zářivými hvězdami. Vzala ho láskyplně za ruku a zaměřila jeho pozornost na skupinu chlapců; ale místo nich tam nyní stáli kozli, psi, kočky, medvědi a jiná zvířata.

„Tohle je tvé působiště,“ řekla. „Staň se pokorným, silným a smělým. Co se teď stane s těmito zvířaty, to ty později uděláš s mými syny.“

Najednou se před očima malého chlapce změnila všechna divoká zvířata na krotké beránky, kteří kolem zářícího muže a krásné paní nyní poskakovali a radostně bečeli. Nic z toho nepochopil a s pláčem prosil nebeskou paní o vysvětlení.

Tehdy mu ona přátelsky položila ruku na hlavu a řekla: „Ve správném čase všechno pochopíš.“ V tom momentě se chlapec probudil.

Byl stále jakoby omámený; ruce ho bolely od uštědřených úderů a na tváři cítil bolest z úderů, které dostal on. Mnohem víc se však zamýšlel nad slovy toho muže a oné paní, takže už usnout nemohl. Když o tom ráno vyprávěl své rodině, jeho matka vážně řekla: „Kdoví, jednou možná bude z tebe kněz.“

Když si Giovanni později jako šestnáctiletý gymnazista dělal starosti, že kvůli chudobě bude muset studium ukončit, a tím se zřekne i své touhy stát se knězem, opět viděl ve snu Pannu Marii, tentokrát jako pastýřku. Kráčela před velkým stádem a říkala: „Giovanni, celé toto stádo svěřuji do tvé péče.“

„Ale jak to mám udělat – nakrmit a uhlídat tolik ovcí a beránků?“ ptal se. „Kde pro ně najdu potřebnou pastvu, kam je mám zavést?“
„Neboj se! Budu stát u tebe,“ uklidnila ho Panna Maria a své slovo i dodržela. Zázračným způsobem doprovázela dona Boska v jeho velkém díle při záchraně ohrožené mládeže.

Všechno začalo jedním Zdrávas Maria:

Určitě to byla nebeská Pastýřka, která mu na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie (8. prosince 1841) přivedla prvního svěřence.

Když se v sakristii františkánského kostela v Turíně don Bosco jako šestadvacetiletý novokněz připravoval na mši svatou, najednou měl před sebou neznámého chlapce. Ten však neuměl ministrovat, a proto ho rozzlobený kostelník hnal ven z kostela.

„Proč bijete toho kluka?“ ptal se don Bosco. „Je to můj přítel!“
„Tento tulák je váš přítel?“
„Ano, zavolejte ho zpět, musím si s ním promluvit.“ A tak zůstal vystrašený chlapec na mši svaté. Z rozhovoru se pak don Bosco dozvěděl, že tento 16letý chlapec je sirotek, jmenuje se Bartolomeo Garelli a pochází z města Asti. Byl zednickým učněm, ale neuměl číst ani psát a neuměl se ani modlit.

„Umíš zpívat?“ zeptal se ho mladý kněz.
„Ne!“
„Umíš pískat?“ a v tu chvíli proběhl chlapcovým obličejem úsměv a don Bosco věděl, že si získal jeho důvěru.
Bartolomeo nebyl ani u prvního svatého přijímání a neznal ani katechismus. „Přišel bys, kdybych ti ho vysvětlil?“
„To ano, velmi rád!“
„Dnes večer?“
„Ano!“
„Nebo i teď?“
„S potěšením!“

Než don Bosco začal tuto neobvyklou katechezi, klekl si a vroucně se pomodlil jeden Zdrávas. Prosil Pannu Marii o pomoc, aby mu vyprosila milost zachránit duši tohoto ubohého chlapce.

O 45 let později, dva roky před svou smrtí a při pohledu na vše dobré, co se svými duchovními syny vykonal, řekl tento jistě nejúspěšnější vychovatel své doby:
„Všechno je dílem Panny Marie. Všechno vyšlo z toho jediného Zdrávas', Maria, který jsem se vroucně a s čistým úmyslem pomodlil s jedním chlapcem.“

Lawrence OP, St John Bosco, CC BY-NC-ND 2.0, flickr

Rozvíjející se průmyslové město Turín lákalo masy lidí, ale jen málokdo zde našel své štěstí. Polem působnosti dona Boska byly osiřelé a zanedbané děti, které se bezcílně potulovaly ulicemi; vykořisťovaní učni a nezaměstnaní výrůstci, zanedbaní chlapci, kteří žebrali na ulicích města, kradli nebo si krátili čas krvavými bitvami v bandách. Kromě toho zde byly i houfy chlapců od 12 do 18 let, kteří byli ve věznicích. Není divu, že don Boscova veselost a pověstná všestrannost mnoho mladých přitahovala; jejich počet rostl z neděle na neděli.

Když už práci se stovkami mladých nezvládal vykonávat sám, Panna Maria ho podnítila k tomu, aby si vychovatele i kněze sám vyformoval ze svých duchovních synů. A tak se pod vedením čtyřiačtyřicetiletého dona Boska 18. prosince 1859 zrodila kongregace salesiánů. Měla sedmnáct členů, mezi nimi byli i dva kněží.

K salesiánům se přidávali mladí muži ze všech stran a ze všech společenských vrstev. Duchovním centrem této salesiánské rodiny se již brzy měl stát známý mariánský kostel, o kterém donu Boscovi říkala Panna Maria v jednom snu z r. 1844; tehdy mu ukázala i pole, na kterém měl kostel stát: „Přeji si, aby se na tomto místě, na této půdě, která je prosáknuta krví slavných turínských mučedníků, svatých mužů Solutora, Adventora a Octavia, uctíval Bůh výjimečným způsobem.“

Don Bosco tam ve snu viděl nádherný kostel s nápisem „Zde je můj dům, odtud se bude šířit moje úcta.“

Během let výstavby don Bosco často opakoval: „Panna Maria si přeje, abychom na její počest postavili kostel a abychom ji uctívali jako ‚Pannu Marii - Pomocnici křesťanů'. Časy jsou smutné. Skutečně potřebujeme pomoc Panny Marie, abychom si zachovali a obránili svatou katolickou víru. Tento kostel se stane mateřským kostelem naší kongregace a také centrem, ze kterého budou vycházet všechna ostatní díla ve prospěch ubohé mládeže, která je ponechána sama sobě.“

Historie vzniku kostela
patří k nejpozoruhodnějším událostem
v životě Dona Boska.

Panna Maria musela pomáhat svému synovi, aby uskutečnil to, co si ona sama přála. Při první splátce, když měl jen několik mincí, staviteli s úsměvem řekl: „Buďte bez starostí, Panna Maria se postará o peníze, které jsou ke stavbě potřebné. Já jsem jen jejím pokladníkem.“

Když se měla dělníkům vyplácet první mzda, vzpomněl si don Bosco na jistou nemocnou zámožnou dámu. Navštívil ji a poradil jí, aby se pomodlila novénu k Pomocnici křesťanů. Na závěr dodal: „Pokud by se váš stav zlepšil a vy to uznáte za vhodné, můžete přispět na stavbu kostela Pomocnice křesťanů, který stavíme na předměstí Valdocco.“

Zpráva o tomto prvním zázračném uzdravení se rychle rozšířila a všude vzbudila důvěru k Panně Marii, Pomocnici křesťanů.

Santuario di Maria Ausiliatrice - Torino - Italia, Franco56, CC BY-SA 3.0, en.wikipedia

Mnozí přicházeli se svými potřebami k donu Boscovi, který vzýval Pomocnici křesťanů a zprostředkoval její požehnání, vyprošoval její pomoc při obdivuhodných uzdraveních a jiných zázracích.

V Janově, Florencii, Miláně, Římě a Neapoli, jakož i ve Vídni, Paříži a v Londýně, všude tam se utekli k Pomocnici křesťanů a jako projev díků za mnohá uzdravení přicházely do Turína velkodušné příspěvky.

Stavba kostela trvala pouhé čtyři roky, a když byl v roce 1868 slavnostně posvěcen, don Bosco byl šťastný: „Pán a jeho Matka si chtěli posloužit ubohým knězem k uskutečnění tohoto díla. Panna Maria si sama postavila dům. Každý kámen, každý předmět v kostele je důkazem jedné Mariiny milosti.“

Patagonie a Ohňová země patří k nejjižnějším částem Jižní Ameriky. Don Bosco ve svém snu z roku 1872 viděl nádhernou, širokou travnatou step ohraničenou pohořím And. Viděl, jak na těchto stepích lovili neznámí, hnědě opálení lidé vysokého vzrůstu s dlouhými, nepoddajnými vlasy. O Indiánech žijících v pampách don Bosco do té doby vůbec nevěděl.

„Z dálky se k nim blížila skupinka misionářů, kteří se s radostí dívali kolem sebe. Před nimi kráčel zástup mladých. Když jsem se lépe podíval, poznal jsem v těchto kněžích naše salesiány... Jejich příchod vyvolal mezi domorodci radost. Odložili zbraně, misionáře s úctou přijali a pozorně poslouchali, co jim říkali... Když se misionáři modlili růženec, Indiáni se sbíhali ze všech stran... a spolu s nimi se modlili... Nakonec své zbraně složili k nohám misionářů a klekli si. Když jeden salesián začal zpívat známou mariánskou píseň, Indiáni se ke zpěvu přidali s takovou intenzitou, až jsem se lekl a probudil jsem se.“

Don Bosco měl velké misionářské přání – přinést světlo evangelia do těch zemí, kam ještě žádný misionář nevkročil. A přestože neustále přicházely naléhavé prosby z Afriky, Asie a Ameriky, don Bosco s vysláním prvních salesiánů váhal; až do roku 1874, kdy jasně pochopil, že Indiáni, které mu Panna Maria před dvěma lety v jeho prvním misionářském snu ukázala, jsou původní obyvatelé Patagonie.
A tak se 11. listopadu 1875 konalo v turínském Kostelu Panny Marie Pomocnice křesťanů rozloučení s prvními salesiánskými misionáři, kteří odcházeli do Jižní Ameriky.

Don Bosco šťastně předpověděl: „Teď se začínají uskutečňovat slova: "Odtud se bude šířit moje úcta.““

Od té doby se každoročně ve svatyni Pomocnice křesťanů opakovala slavnost vysílání nových misionářů do světa. Dnes vedle jezuitů a františkánů patří salesiáni ke třem největším mužským řeholím Římskokatolické církve a působí po celém světě. Navzdory úspěchům a rozkvětu nelze zapomínat na to, co měl don Bosco neustále na paměti a co dosvědčil i na konci svého života:

„Nikdy jsme neudělali jediný krok, který by nám předtím nebyla ukázala Panna Maria. Všechno v mém životě uskutečnila Panna Maria.“

Převzato z https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek z 8. 2. 2017 naleznete zde.

(Na Fatym.com vydánoo 5. 2. 2023)

Sdílet

| Zdroj: https://doverujem-a-verim.blogspot.com/

Nové filmy, videa a audia (mp3) pro vás:

www.TV-MIS.cz

::	Kázání z Vranova nad Dyjí 14.4.2024 (3. neděle velikonoční)
::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2018 část 24. ()
::	P. Metoděj Slavíček - Promluvy 3 (záznam promluv)
::	Kázání z Vranova nad Dyjí 7.4.2024 (2. neděle velikonoční)
::	Prof. Dr. Jiří Skoblík - Promluvy 2018 část 23. ()