V předposledním díle K. Dučák přibližuje proces blahořečení a kanonizace i průběh zkoumání ostatků mučedníka, při kterém se našel jeho domnělý jazyk. Popisuje pokles úcty ke světci v době 1. republiky a zdůrazňuje, že nejsou důvody ke zpochybňování jeho svatořečení.
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
4. část: Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené - zde
Svatý Jan z Nepomuku - 5. část
Blahořečení a svatořečení
Koncem 17. století se stupňovaly snahy o blahořečení a následně i svatořečení mučedníka. V této oblasti se angažoval sám rakouský císař Leopold I., který nařídil shromažďovat dostupné materiály o historii mučedníkova uctívání. Toto úsilí však naráželo na různá úskalí a skončilo na mrtvém bodě.
Obrat nastal až začátkem následujícího století, kdy na pražský arcibiskupský stolec usedl arcibiskup hrabě Ferdinand Khünburg. Nový pražský arcibiskup se nejvíce přičinil o blahořečení a později i svatořečení mučedníka. Již v roce 1714 vyzval na sbírání dokladů o svatojánské úctě. O rok později, v roce 1715, byl započatý beatifikační proces.
V souvislosti s procesem beatifikace bylo nutné
otevřít mučedníkův hrob. Dne 15. dubna roku 1719 se sešla u náhrobku Jana z Pomuku ve svatovítské katedrále úřední komise, vedená pražským arcibiskupem Ferdinandem Khünburgem. Celkově se tohoto aktu účastnilo 5 duchovních za Církev, 8 šlechticů za české království a 5 lékařů. Po dlouhé modlitbě potvrdili dva historici, týnský farář Hammerschmied a sakristián Potůček, že nápis na náhrobku je opravdu ze 14. století. Potom dělníci, přizváni na tento akt, nadzvedli náhrobní kámen a začali z hrobu odstraňovat hlínu. V hloubce asi 120 centimetrů objevili zbytky dřevěné rakve s téměř neporušenou kostrou, která byla zabalená do zbytků látky černé a červené barvy. Zesnulý vikář ležel se zkříženýma rukama a hlavu měl obrácenou směrem k oltáři. Poté chirurg MUDr. Šebestián Fuchs sestoupil do vykopaného hrobu a začal kus po kuse podávat ostatním členům komise jednotlivé části kostry.
Když podal sakristiánovi Potůčkovi lebku nebohého, ten ji opatrně přenesl k připravenému stolu a začal ji čistit. Najednou z lebky vypadl na prostřený bílý ubrus kus hmoty, oblepený hlínou. Po jejím očištění přítomni zjistili, že je to kus načervenalé lidské tkáně. Šokovaná komise začala po chvíli úžasu tkáň zkoumat. MUDr. Jan Karel Puchmann a chirurg MUDr. Jan Jakub Schutzbrett zlehka nařezali tkáň skalpelem a konstatovali, že se jedná o lidský jazyk.
Nechme mluvit přímého účastníka, vídeňského profesora MUDr. Jana Františka Löwa z Erlsfeldu, osobního lékaře císaře Leopolda I. a zkušeného anatoma: „
Vidím hlavu naplněnou hlínou. Avšak v hlíně ke svému podivu a úžasu nalézám jakousi hmotu, jež se podle své podoby, podstaty, složení cév a červené barvy musí považovat za pravý lidský jazyk. S bezpečným svědomím ho za takový veřejně prohlašuji a věřím, že byl proto zachován, protože Jan Nepomucký jím zachoval tajemství svaté zpovědi.“ (citováno podle: Krumlowský F.:
Ututlané dějiny aneb Záhady slavných postav naší historie, s. 208)
Jeho slova potvrzuje další člen komise, lékař Jan Karel Puchmann: „
Soudím, že je to opravdový jazyk, zvláště proto, že na konci pozoruji čtyři rozvětvení, jež nemám za nic jiného, než za čtyři jazykové svaly. Na druhém konci je zahrocený, uprostřed širší, jako jazyk lidský bývá, a má také příslušnou červenou barvu... Domnívám se, že zachování jazyka je něco nadpřirozeného, protože jazyk je zvláštní měkká a houbovitá hmota, která v sobě chová mnoho slin, a proto velmi snadno podléhá zkáze. Přes více než tři století se nemohl uchovat jinak než zřejmým zázrakem.“ (citováno podle: Krumlowský F.:
Ututlané dějiny aneb Záhady slavných postav naší historie, s. 208-209)
Relikvii po prohlídce uložili do křišťálového relikviáře a proces pokračoval. Dne
31.5.1721 vyhlásil papež Inocenc XIII. umučeného pražského vikáře za blahoslaveného. Oslavy beatifikace se v Praze konaly dne 4.7.1721.
V následujícím roce byl v Praze započatý kanonizační proces. 27. ledna roku 1725 došlo k nové obhlídce tělesných ostatků mučedníka. Přizvaní lékaři opatrně vyňali z relikviáře mučedníkův jazyk a položili ho na hedvábnou podušku. Svědci první prohlídky pak pod přísahou potvrdili, že je to tentýž jazyk, který našli v Janově lebce v roce 1719. Jen si přitom povzdechli, že jim po šesti letech připadá tkáň zašedlá.
Najednou se světící pražský biskup Daniel Mayer v zbožném pohnutí uklonil před poduškou a posvátnou relikvii políbil. V té chvíli celá kaple strnula překvapením. Jazyk začal náhle měnit barvu z šedé na jasně červenou a pomalu zvětšoval svůj objem. Přítomní žasli. Lékaři v komisi při všech svých znalostech a odborných zkušenostech nedokázali tento jev vysvětlit jinak, ne
ev vysvětlit jinak, než že jde o zázrak.
Chirurg Šebestián Fuchs, který se zúčastnil již první exhumace, vypověděl o druhé prohlídce toto:
„
Toho dne, kdy se vyšetřování konalo, byla velká zima a zima neroztahuje, nýbrž stahuje. Jazyk tedy nemohl naběhnout a zčervenat následkem zimy. Mám za to, že jde o nadpřirozený úkaz a o dílo samotného Boha.“ (citováno podle:
Měl Jan Nepomucký zázračný jazyk?, s. 54)
Jazyk po obhlídce uložili do relikviáře a proces pokračoval dál. O čtyři roky později,
19.3.1729, byl Jan Nepomucký svatořečen papežem Benediktem XIII. Kanonizaci svého rodáka přijali v Čechách s velkým nadšením. Ve dnech 9. - 16.10.1729 se v Praze konaly mohutné oslavy kanonizace. O sedm let později, v roce 1736, vztyčili nad světcovým hrobem ve svatovítské katedrále stříbrné mauzoleum a 16. květen - chybně stanovené datum mučedníkovy smrti - se stal zemským svátkem a dnem pracovního klidu.
Ale nechyběli ani kritici. Byli to především protikatolicky zaměření reformátoři, ale i katoličtí osvícenci, kteří důvěřovali pouze původním historickým dokumentům. Této tématice se věnovali i historici, ať už katoličtí nebo nekatoličtí, a ti se pokoušeli vysvětlit nejasnosti, které se během staletí nakupily kolem mučedníka.
Rozluštění rébusu.
V roce 1747 vydal pražský augustinián Eliáš Sandrich dějepisní studii
Dissertatio historico-chronologico-critica (
Historicko-chronologicko-kritická disertace), ve které dokazoval, že utopený generální vikář Jan z Pomuku a utopený obhájce zpovědního tajemství Jan Nepomucký jsou jednou a tou samou osobou. Jeho mínění potvrdily i další cenné historické dokumenty.
V roce 1752 objevil prefekt vatikánské knihovny Josef Šimon Assemani zápis obžaloby proti králi Václavu IV. z léta 1393, v níž pražský arcibiskup popisuje i smrt svého generálního vikáře Jana z Pomuku. Assemani nechal vyhotovit opis dokumentu a ten poslal do Prahy. I Gelasius Dobner publikoval v roce 1784 hypotézu o totožnosti historického vikáře Jana z Pomuku s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství.
V roce 1793, tedy 400 let po smrti mučedníka, našel český osvícenský historik Josef Dobrovský životopis Jana z Jenštejna, napsaný Petrem Klarifikátorem v letech 1400-1403. Arcibiskupův životopisec zmiňuje i mučení Jana z Pomuku a zázraky, které se staly po jeho smrti. Třeba přitom poznamenat, že samotný Dobrovský odmítal zpovědní tajemství jako příčinu umučení světce. V každém případě však dospěli historici po vyhodnocení všech dostupných dokumentů a po jejich porovnání s ostatními historickými doklady k jednoznačnému uzávěru:
existoval pouze jeden Jan z Pomuku, který byl generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna a zemřel mučednickou smrtí při obraně církevních práv. Byl umučen králem Václavem IV., který ho nechal večer 20. března 1393 shodit do vod řeky Vltavy z Karlova mostu v Praze.
19. století a začátek následujícího století se nesly ve znamení protichůdných tendencí. Světec měl v Čechách nesporně hodně ctitelů. Například v roce 1829 se v Praze konaly velkolepé oslavy stého výročí kanonizace světce. Ale objevily se i tendence zpochybnit kanonizaci, dokonce i samotnou existenci sv. Jana Nepomuckého.
Po vzniku první Československé republiky v roce 1918 upadá světec do nemilosti. V letech 1919-1920 probíhá v Čechách vlna ničení nepomucenských památek a v roce 1925 vláda ruší zemský svátek svatého Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. Ačkoliv se později situace zkonsolidovala, ani pak se světec nedočkal náležité úcty. Prakticky téměř celé 20. století čekal na svou rehabilitaci.
¨
Teprve po změně politického režimu v roce 1989 nastal obrat k lepšímu. Významný byl rok 1993, tedy rok 600. výročí smrti světce. Tento rok vyhlásil pražský arcibiskup František kardinál Tomášek za „
Rok svatého Jana Nepomuckého“ v rámci Desetiletí duchovní obnovy. A tak se světci dostalo alespoň částečné satisfakce.
Co k tomu dodat?
Není nejmenšího důvodu zpochybňovat kanonizaci sv. Jana Nepomuckého. Je sice pravda, „
že nemáme přímé historické důkazy o tom, že by Jan z Pomuku - Nepomucký zemřel jako mučedník zpovědního tajemství. Máme však dost důvodů k tomu, abychom neodmítli tuto možnost, v jejíž prospěch hovoří více vážných historických okolností. V každém případě však
můžeme uctívat sv. Jana Nepomuckého jako mučedníka, i kdyby byl zabit pouze za to, že bránil zájmy Církve proti svévoli krále Václava IV.“ (Ondruš, R.:
Blízki Bohu i ľuďom, s. 199-200)
Sv. Jan Nepomucký žil jako světec a zemřel jako mučedník. Už toto jsou dostatečné důvody pro to, aby byl započatý proces jeho blahořečení. A jelikož se udály zázraky na přímluvu světce, je jeho kanonizace v absolutním pořádku.
Karol Dučák
Jednotlivé díly:
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
4. část: Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené - zde
5. část: Blahořečení a svatořečení - zde
6. část: Zázraky, akceptované v kanonizačním procesu.
Doplnění: Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze a Slovenské Navalis na Domaši
