V tomto 2. díle (celkem je jich 6) nám K. Dučák přibližuje postavu sv Jana, jeho původ, mládí, studia, služby, které zastával a také dobu poznačenou spory arcibiskupa Jana z Jenštejna se zhýralým králem Václavem IV., nezdárným synem Karla IV. ...
1. část zde.
2. část: Johánek z Pomuku
Dosud se historikům nepodařilo vypátrat přesné datum narození světce. Starší zdroje udávají, že se narodil kolem roku 1350, novější udávají dřívější údaje.
Například jeden z nejnovějších zdrojů uvádí, že „
Johánek z Pomuku se narodil kolem roku 1345 v Pomuku (dnes Nepomuk)
v západních Čechách jako syn zdejšího rychtáře Velflína, patrně Němce.“ (
Měl Jan Nepomucký zázračný jazyk?, s. 51).
Podle jiných zdrojů se narodil v období mezi lety 1340 a 1350. Můžeme tedy konstatovat, že Jan z Pomuku se narodil přibližně v polovině 14. století.
Údaj o světcově rodišti je v podstatě spolehlivě ověřen. O Janovi se s jistotou ví, že se narodil v západočeském Pomuku, dnešním Nepomuku. Pomuk byla kdysi tržní obec, patřící nedalekému cisterciáckému klášteru. O matce světce se neví nic určitého, ale pravděpodobně pocházela z Pomuku. Jeho otec Velflín byl v Pomuku rychtářem v letech 1355-1367. Zemřel pravděpodobně v roce 1367. Janův otec byl podle všeho Němec. Předpokládá se, že buď Janův otec, nebo děda přišel do Čech z Německa. Velflín je podle některých odborníků zdrobnělinou německého jména Wolfgang (Wolfgang - Wolflín - Welflín - Velflín). Jan si tedy už z domu přinesl do pozdějšího života znalost němčiny. Sám Johánek se však cítil být spíše Čechem a mluvil česky lépe než německy. Dosud se nepodařilo spolehlivě vysvětlit dvě podoby názvu světcova rodiště. Zatímco Jan se sám podepisoval jako Jan z Pomuku, v současné době nese Janovo rodiště jméno Nepomuk. Podle jedné verze vznikl název Nepomuk zkomolením staršího označení osady Pomuk (de Pomuk), podle jiné verze se obě podoby používaly současně, přičemž podoba Pomuk se používala pro označení nedalekého kláštera, kdežto Nepomuk byl název osady. Když byl později klášter zrušen, zůstal už jen Nepomuk. Jsou i další verze, ale protože nechci čtenáře zahltit množstvím informací, omezím se jen na dosud uvedené hypotézy.
Dnešní barokní chrám v Nepomuku, zasvěcený tomuto světci, v době Janova života pochopitelně ještě neexistoval. Byl postaven mnohem později na místě, kde stál údajně Janův rodný dům. V době života budoucího světce v jeho rodišti tam byl jen raně gotický farní kostel sv. Jakuba, ve kterém byl Jan, neboli Johánek z Pomuku, po svém narození s největší pravděpodobností i pokřtěn.
Základní vzdělání získal pravděpodobně ve škole zřízené v roce 1344 při zmiňovaném farním kostele sv. Jakuba. Další studia, která měl údajně absolvovat v Žatci, se nepodařilo historicky doložit. Naopak doloženo je, že studoval na Vysokém učení v Praze a patřil k nejlepším žákům. První přímé údaje o něm se zjevují od roku 1369, kdy vyhotovuje a podepisuje úřední listiny jako veřejný notář v kanceláři pražského arcibiskupa.
Služebník Církve
Vůbec prvním známým dokumentem ze začátku jeho notářské kariéry je potvrzení pravosti opisu buly papeže Urbana V., uskutečněné dne 20. června 1369. Na dokumentech se podepisoval jako „
syn Welflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské autority veřejný notář“. (
http://catholica.cz/?id=2382)
Notářem byl až do roku 1380. V tom pro něj významném roce 1380 se stal oltářníkem v katedrále sv. Víta při kapli, zasvěcené svatému Erhardovi a sv. Otilii. Zároveň ho pražský arcibiskup Jan z Jenštejna pověřil funkcí svého sekretáře. V témže roce byl navíc vysvěcen na kněze a 5.9.1380 se stal farářem v pražském kostele sv. Havla, kde se mimo jiné staral o německé obchodníky. Jan se však nepřestal vzdělávat. Již v roce 1381 získal titul bakaláře práva na pražské právnické fakultě. O rok nato svěřil správu svatohavelské fary svému zástupci, aby v letech 1382-1387 pokračoval ve studiu na Padovské univerzitě. Tam se v roce 1386 stal dokonce rektorem zaalpských studentů. V Padově dosáhl titul doktora církevního práva, který mu uznala i Pražská univerzita. Po návratu do Prahy se stal v roce 1387 kanovníkem kolegiátního kostela sv. Jiljí a doktorem dekretů. O dva roky později, v roce 1389, se stal kanovníkem vyšehradské kapituly.
V té době se zhoršovaly vztahy mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Král Václav IV. byl synem velkého a slavného českého krále Karla IV. Na rozdíl od svého otce však byl Václav IV. zhýčkaný slaboch, který rád poroučel jiným, ale nevěděl si rady s vlastními vášněmi a neduhy. Václav IV. se narodil, když měl jeho otec 45 let. Byl vymodleným dítětem a otec do něj vkládal velké naděje. Neúměrně ho rozmazloval a odstraňoval mu z cesty jakékoliv překážky na jeho vzestupu k moci. Proto byl mladý Václav zvyklý na to, že se vše podřídí jeho představám a přáním. Nebyl připraven na plnění vladařských povinností a na životní prohry, se kterými se neuměl vyrovnávat. Byl arogantní, popudlivý a zuřil při sebemenším odporu. Své neúspěchy rád utápěl ve víně a životních radovánkách. Když nebyl opilý, byl prý příjemný společník, ale chvíle, během nichž byl král střízlivý, byly stále vzácnější. Víc a víc propadal alkoholismu a nakonec se z něj stal nenapravitelný opilec a darmožrout. Jeho nechuť k plnění povinností byla tak očividná, že byl dvakrát zajat a vězněn svou šlechtou a svým bratrem, uherským králem Zikmundem Lucemburským. Snad žádný jiný český král nebyl pro zemi takovým zklamáním jako Václav IV. Po slavném a velkém Karlu IV. přišel na trůn jeho nehodný syn, který byl v mnoha ohledech pravým opakem otce. Pro uspokojení svých choutek a ambicí svých oblíbenců neváhal král porušovat základní křesťanské zásady a církevní předpisy.
Jelikož arcibiskup Jan z Jenštejna, který postrádal diplomatický takt, nekompromisně vyčítal králi způsob jeho života, vyvolával u něj výbuchy zlosti, takže vztahy krále a arcibiskupa byly neustále napjaté.
V této situaci opustili arcibiskupa někteří blízcí spolupracovníci z obavy před dalším vývojem událostí. V září roku 1389 odešel z arcibiskupského úřadu generální vikář Kuneš z Třebovle a arcibiskup na jeho místo jmenoval dne 1.10.1389 Jana z Pomuku. To však nebyla poslední změna v pohnutém životě budoucího světce. V létě roku 1390 ukončil Jan z Pomuku své působení na svatohavelské faře a stal se žateckým arcijáhnem. Do nového úřadu nastoupil 26. srpna 1390. Spravoval 5 děkanátů s 225 farnostmi. Zůstal však blízkým spolupracovníkem arcibiskupa Jana z Jenštejna a tak se dostal do přímého centra bojů mezi králem a nepoddajným arcibiskupem.
Napětí mezi králem a arcibiskupem dosáhlo nebezpečnou úroveň nejprve v roce 1391, kdy došlo k roztržce mezi Jenštejnem a moravským markrabětem Prokopem, bratrancem krále Václava IV. Ještě více se napětí vystupňovalo, když se na stranu markraběte přidal biskup Jan Soběslav z Litomyšle, který byl rovněž bratrancem krále. Do sporu se už totiž připletl samotný král, který se svých bratranců zastával a snažil se arcibiskupovi ztrpčovat život, jak jen mohl. Už tak špatná situace se ještě zhoršila na podzim roku 1392, kdy arcibiskup exkomunikoval z Církve králova oblíbence, podkomořího Zikmunda Hulera. Krále tento krok rozzuřil a tak hledal spolu se svými věrnými duchovními možnost, jak pokořit nepoddajného arcibiskupa. Využíval přitom papežský rozkol, kdy bylo postavení hlavy Církve citelně oslabené, aby intrikami omezil moc arcibiskupa.
Podle některých pramenů se dokonce pokoušel dosáhnout u papeže Urbana VI. odvolání Jana z Jenštejna z arcibiskupského úřadu. Tento záměr mu však nevyšel. Nakonec se rozhodl oslabit moc arcibiskupa rozdělením velkého pražského arcibiskupství. Část původního území měla nadále patřit pod Prahu, ale část území chtěl král odtrhnout od Prahy a založit nové biskupství na západě Čech se sídlem v Kladrubech. Král čekal na smrt stařičkého kladrubského opata Racka, aby po jeho smrti proměnil bohaté opatství na biskupství.
Karol Dučák
Jednotlivé díly:
1. část: Vzácnější ve světě, nežli ve své vlasti - zde.
2. část: Johánek z Pomuku - zde
3. část: Začátek konceu - zde
4. část: Posmrtná pouť mezi Boží vyvolené - zde
5. část: Blahořečení a svatořečení - zde
6. část: Zázraky, akceptované v kanonizačním procesu.
Doplnění: Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze a Slovenské Navalis na Domaši
