Zasvěcení Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem Piem XII. v říjnu 1942 mělo velký vliv na vývoj dalších událostí. Nastalo mnoho změn, velmi se zmírnilo pronásledování Církve, otevíraly se kostely, náboženský život začal rozkvétat... Ale, i když se tak mohlo zdát, nepřineslo Stalinovo obrácení...
Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka
Zde najdete 2. část článku
- Velký teror
Zde najdete 3. část článku
- Stalinova válka proti Bohu + Diletantismus Stalina a ignorování hrozby německého útoku
Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina
Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim
Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera
Panna Maria a diktátor Stalin, 7. část
Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
K vítězství SSSR nad nacistickými vojáky a jejich spojenci přispěla ještě jedna významná dějinná událost. Dne 31. října 1942 papež Pius XII. prostřednictvím rozhlasového přenosu „
svěřil, odevzdal, zasvětil... Neposkvrněnému Srdci Mariinu nejen svatou Církev, která trpí a krvácí na tolika místech a v tolika různých souženích, ale i celý svět, a jmenovitě bezvěrce, rozkolníky, - a zcela zvlášť Rusko, - v naději, že láska a ochrana Neposkvrněného Srdce Mariina urychlí vítězství království Božího, a že všechny národy, smířené mezi sebou navzájem a s Bohem, budou Ji blahoslavit, a že s Ní z jednoho konce země na druhý zanotují věčné Magnificat slávy, lásky, vděčnosti k Srdci Ježíšovu, ve kterém jediném mohou obsáhnout pravdu, život a mír“.
(Citováno podle:
http://www.impulzrevue.sk/article.php?647)
Toto zasvěcení papež Pius XII. slavnostně zopakoval na slavnost Neposkvrněného Početí dne 8. prosince 1942 v bazilice sv. Petra a na hrobě knížete apoštolů v přítomnosti 40 kardinálů, mnoha biskupů, diplomatického sboru a desetitisíců poutníků. A začaly se dít zázraky. Od té doby byly hitlerovské dobyvačné hordy na ústupu. Ale i Stalin se - alespoň navenek - změnil. Zoufale potřeboval sjednocení všech sil velké země k boji proti invazi Němců a jejich spojenců a „
naučil se posloužit si i vírou Rusů.“
(
https://modlitba.sk/?p=11248)
Byl to však projev Stalinova obrácení? Opravdu se Stalin stal věřícím člověkem? Sotva. Mnohá fakta svědčí spíše o opaku. U Stalina šlo s největší pravděpodobností spíše o vypočítavost a snahu zachránit si za každou cenu vlastní kůži. I mnozí současní ruští historici se shodují v názoru, že „
stalinské ‘oteplení’ ve vztahu k Pravoslavné církvi, které začalo během Velké vlastenecké války, bylo pouze taktickým manévrem v těžkém období pro zemi.“
(
https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)
Faktem je, že během Velké vlastenecké války nastalo dříve nebývalé oživení náboženského života v SSSR. Došlo k částečné legalizaci Pravoslavné církve. Po děsivém stalinském teroru, který zdecimoval církve v SSSR před začátkem Velké vlastenecké války, začal Stalin v roce 1941 razit takzvaný nový kurz vztahů státu s církvemi, především s Ruskou pravoslavnou církví. Jeho nejmarkantnějším projevem bylo setkání Stalina v Kremlu se třemi metropolity v noci ze 4. na 5. září 1943. Byla oslabená proticírkevní propaganda v sovětských médiích, „
časopis ‘Bezbožník’ přestal vycházet. Občané Ruska se dozvěděli, že soudruh Stalin přijal patriarchu Sergeje. Stalin přidělil patriarchovi automobil s řidičem.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Ale totalitní režim šel ještě mnohem dál. Jako odpověď na patriotismus věřících lidí sovětská vládní moc přistoupila k částečné legalizaci Ruské pravoslavné církve. Byl obnoven patriarchát, synoda, povolily se sobory, zřídily eparchie, otevřelo se hodně farností a chrámů, byly obnoveny kláštery, továrny na výrobu svíček a Církvi byly vráceny relikvie některých uctívaných světců. Z táborů a věznic osvobodili mnoho duchovních, kteří přežili hrůzy stalinského teroru. Byli jmenováni biskupové, vysvěceni noví kněží. Mnoho církevních komunit, předtím zahnaných do podzemí, bylo nyní legalizovaných. Vláda udělila náboženským organizacím právo „ohraničené právnické osoby“. Bylo otevřeno několik teologických vzdělávacích institucí, takže Ruská pravoslavná církev po mnoha letech opět dostala příležitost legálně připravovat své „kádry“. Režim dokonce dovolil vydávat liturgickou literaturu i jediný církevní časopis. Pronásledování věřících se výrazně zmírnilo.
(Srov.
https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c )
S uvolněním a zlepšením náboženských poměrů v SSSR však nezačal Stalin. Paradoxně, první se o tuto pozitivní změnu postarali němečtí okupanti. Němci, postupující na východ, se rozhodli otevřít chrámy, aby tak ještě více rozpoltili obyvatelstvo SSSR. Ve svém ďábelském plánu rozštěpení sovětské společnosti chtěli navodit dojem, že jsou lepší než sovětští bolševici, proto „
z propagandistických důvodů umožňovali na dobytých územích Církvi, aby vykonávala své poslání. Tisíce chrámů tam bylo otevřeno, kněží sloužili mše a udíleli svátosti. Otevření seminářů však Němci nepovolili.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Podle jednoho zdroje bylo otevřených chrámů „asi deset tisíc, jak uvádí igumen Orlovskij.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Podle jiného, ruského zdroje, bylo na územích obsazených nacisty „
otevřeno 7 500 pravoslavných kostelů.“
(
https://www.ng.ru/ng_religii/2000-07-12/7_stalin-n-church.html)
Nejdůležitější však je, že pro miliony sovětských křesťanů svitlo světlo naděje do budoucna.
Pokud chtěl Stalin ukázat, že není horší nepřítel ruských křesťanů než Hitler, musel i on udělat vstřícné kroky vůči věřícím v Sovětském svazu a alespoň formálně jim ukázat lidštější tvář. Ke změně postoje ho vyprovokovali i představitelé Ruské pravoslavné církve, kteří se navzdory krvavému pronásledování nelidským stalinským režimem před válkou nepostavili na začátku Velké vlastenecké války zády k vlasti a nepodpořili Němce, ale ústy metropolitů Sergeje a Nikolaje jasnou formulací podpořili sovětskou vládu a vyzvali ruské věřící do boje za vlast.
(Srov.
http://matica.sk/wp-content/uploads/2015/06/Mul%C3%ADk-%C5%A1t%C3%BAdia.pdf, s. 3)
To byl v době zřetelných úspěchů německých vojsk a nechuti civilního obyvatelstva, ba dokonce i armády, bránit sovětský systém, úctyhodný projev loajality a věrnosti rodné zemi. Navíc mezi věřícími se během války dělaly finanční sbírky pro potřeby obrany země před nepřítelem, takže ani tak bezcitný netvor, jakým byl Stalin, nemohl ignorovat takové důležité projevy loajality Ruské pravoslavné církve vůči sovětské vládě navzdory krutému pronásledování, kterému byla vystavena před válkou.
Z čistě pragmatických důvodů Stalin maximálně využil aktivní vlastenecké působení Ruské pravoslavné církve: „
církevní kázání oduševňovala obyvatelstvo a mezi věřícími se někdy vybraly nemalé finanční prostředky na fond obrany. Bylo by hloupé nevyužít tuto duchovní ‘páku’ v extrémní válečné situaci. Stalin měl také plány zahraničněpolitického využívání Církve - náboženští vůdcové mohli být vynikajícími šiřiteli sovětského vlivu ve světě, zejména v Evropě.“
(
www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)
Nelze zapomínat na to, že Pravoslavná církev je rozšířená nejen v Rusku, ale prakticky po celém světě a má svou nemalou komunitu dokonce i v USA. Pravoslavní věřící ruského původu žijí na území Severní Ameriky už po celá staletí. Také v Evropě, především na Balkáně, má pravoslaví silné postavení. I tyto skutečnosti zahrnul vychytralý diktátor Stalin do svých kalkulací.
Byly tu však i jiné důvody, nutící Stalina k větší vstřícnosti vůči věřícím v SSSR. Jak již bylo uvedeno, Stalin se v noci ze 4. na 5. září 1943 setkal v Kremlu se třemi pravoslavnými metropolity. Výsledkem setkání bylo svolání soboru už o čtyři dny později. Nabízí se otázka: proč ten spěch? Jedna z možných odpovědí je, že Stalin potřeboval druhý front a doufal, že urychlí jeho otevření na blížící se teheránské konferenci. Uvědomil si, že veřejné mínění výrazně ovlivňuje dění v demokratických státech. I Churchill a Roosevelt mu dali na vědomí, že informace o nastolení náboženské svobody v SSSR mohou výrazně ovlivnit veřejné mínění jejich zemí ve prospěch SSSR. Významným faktorem byla Anglikánská církev, která se již v roce 1941 dožadovala u sovětské vlády povolení na návštěvu vedení Ruské pravoslavné církve. Stalin se rozhodl udělit povolení ještě před setkáním se západními představiteli v Teheránu.
Sovětský diktátor se potřeboval prezentovat slavnostními bohoslužbami, prováděnými patriarchou, aby na anglikány udělal pozitivní dojem. Zdání obnovy křesťanského života v Sovětském svazu bylo nezbytné i v souvislosti s postupem sovětských vojsk na západ, do oblastí, které byly postupně osvobozovány od okupantů. Stalin jednoduše potřeboval získat na svou stranu obyvatelstvo osvobozených oblastí a přesvědčit je, že „
Sověti už nejsou pronásledovateli náboženství.“
(
https://www.rbc.ru/opinions/society/09/05/2016/573023009a7947b91c0c421c)
Stalin byl zkrátka nucen ukázat doma i v zahraničí lidskou tvář a proto musel dělat ústupky ve prospěch sovětských křesťanů. K ideální situaci to však stále mělo daleko. To „oteplení“ nebylo úplným koncem krvavého teroru vůči sovětským křesťanům, pouze jeho zmírněním. Jak uvádí ve své zprávě igumen Orlovskij, „
v roce 1943 bylo uvězněno asi tisíc duchovních osob. Z toho polovina byla zastřelena. Po válečném obratu, kdy se Sovětům podařilo Němce postupně vytlačovat zpět na západ, bylo trochu hloupé na osvobozených územích hned zavírat chrámy, které byly otevřeny za hitlerovců... Zejména když výsledek války ještě nebyl jasný. Běžně však byly zavíráni kněží a biskupové za to, že využili možnost řádně vykonávat to, co bylo smyslem jejich působení. Sovětská moc to označovala za spolupráci s německými okupanty.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Vychytralý Stalin však svým taktizováním vytěžil z minima maximum. Vstřícnými kroky vůči Církvi docílil sjednocení obyvatelstva SSSR v boji proti okupantům a eliminoval účinky německé politiky na územích dobytých okupačními vojsky. Jisté však je, že hlavní zásluha na odvrácení porážky Sovětského svazu v druhé světové válce nepřísluší nelidskému diktátorovi Stalinovi, ale Ruské pravoslavné církvi a především nadpřirozenému účinkování Panny Marie v tomto konfliktu.
Tak jak Panna Maria předpověděla ve Fatimě neblahý osud Ruska ve 20. století, tak ona sama zachránila v nejkritičtějším období největší zemi světa před totální porážkou ve druhé světové válce. Stalin naopak více uškodil, nežli pomohl. Nebýt Ruské pravoslavné církve a především nadpřirozeného účinkování Panny Marie, byla by porážka Sovětského svazu v druhé světové válce nevyhnutelným vyústěním devastující politiky bolševiků v SSSR po roce 1917.
Panna Maria vyslechne prosby křesťanů o záchranu v časech největšího ohrožení. Tak jako zachránila Západ před hrozbou osmanského jha v bitvě u Lepanta v roce 1571 a později v roce 1683 v bitvě u Vídně, tak jak zachránila od záhuby mnohé národy i mnohé jednotlivce po celém světě, tak zachránila i národy největší země světa v druhé světové válce. Je to poučení pro nás, abychom jednali vždy tak, jak nás nabádá známá píseň: „
K Marii volejme v každé úzkosti...“
Karol Dučák
Článek postupně vychází i na "domovských stránkách" K. Dučáka -
http://www.priestornet.com/2021/09/panna-maria-diktator-stalin-7.html.
Těmto válečným událostem se věnuje i 12. a 13. díl seriálu MARIINA VÍTĚZSTVÍ
MARIINA VÍTĚZSTVÍ 12 díl:
Kazaňská madona a obrat na východní frontě
Druhé světové války
MARIINA VÍTĚZSTVÍ, 13 díl:
Papež Pius, Fatima a zázrak obratu v druhé světové válce
Další díly - části seriálu:
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět
