V pokračování životopisu otce Dolinda Ruotola můžeme vidět naprostou odevzdanost a důvěru v Boží prozřetelnost, kterou si tenhle „velikán” modlitby dokázal zachovat i přes všechny kříže a příkoří. Kéž nám jeho životní příběh je inspirací a útěchou v nelehkých časech, kdy se nám zdá, že Bůh mlčí.
1. část tohoto článku
Bůh ho vedl
po tajemné křížové cestě
- otec Dolindo Ruotolo, 1. Část
*******************
*********
***
Když šlo o duše,
žádná oběť pro něj nebyla příliš velká
- otec Dolindo Ruotuolo, 2. část
Otec Dolindo stále hlouběji chápal, co je jeho skutečným posláním, na které ho Pán už dlouho připravoval, totiž: dát se k dispozici Božímu dílu. Jde hlavně o obnovu Církve - a skrze ni obnovu celého světa - v pravém Duchu, skrze Eucharistii, kněžství a duchovní mateřství podle vzoru Panny Marie. „
Eucharistie ať je tvou první touhou a jediným cílem veškeré tvé činnosti,” jak mu řekl Pán Ježíš.
Dolindův život a jeho utrpení, které jako kněz nesl z lásky, a také jeho spisy, se měly jako skryté kořeny stát základem tohoto Božího díla.
V srpnu 1910 k němu Ježíš promluvil těmito slavnostními slovy:
„Tvé jméno, Dolindo, jsem sám vytvořil na rtech tvého otce . Pamatuj, že jsem ti řekl:
Ty jsi bolest a na tvé bolesti založím nové království lásky”.
A v březnu 1918 ho
Panna Maria ujistila:
„Svěř se mi a neboj se ničeho, dovol mi, abych tě zcela proměnila. Chtěla jsem, abys nesl mé jméno (
Addolorata - Bolestná matka). Moje bolest mě učinila Spoluvykupitelkou lidstva, tvoje bolest způsobuje že jsi zcela odevzdaný Bohu. Nemysli si, že ti taková slova diktuje tvá představivost. Vždyť už vidíš, že Boží dílo se rozšiřuje a postupuje; nikdo ho nemůže zastavit, protože já jsem ta, která ho vložila do tvého srdce, a bdím nad ním jako matka.”
K jádru díla měl patřit i okruh žen, které Pán začal přivádět k otci Dolindovi od roku 1915, aby je formoval v horlivé apoštolky v hlubokém vnitřním životě soustředění a prostoty po vzoru Panny Marie. Vedle aktivního apoštolátu měly být duchovními matkami, kněžskými dušemi a „kanály”, skrze něž chtěl Bůh křesťanům znovu zprostředkovat nadpřirozený život.
Otec Dolindo zpočátku nechápal, proč ho Ježíš chtěl obklopit ženami, aby mohl toto poslání naplnit:
„Zdálo se mi to jako protiřečení, ale nebylo tomu tak, protože jak ukázaly dějiny: žena musela a musí připravovat Boží království prostřednictvím misie vnitřního zadostiučinění a vnějšího apoštolátu.” Pán si skutečně přál čistě duchovní mystické a panenské kněžství ženy, které měly tyto duše uskutečňovat. Před 100 lety to ovšem byla naprostá novinka, něco nevídaného! A otec Dolindo tušil, že na to Církev ještě není připravena.
V dopise z roku 1935 otec Dolindo píše na základě své bohaté zkušenosti s modlitbou:
„Modlitba je práce, není to žádná zábava; může stát bolestnou námahu, ale když se stane duši blízkou, je to nevýslovná radost. Modlete se, abyste zvítězili v Božích bitvách.”<(i>
A v dalším dopise napsal podnětně: „Duše, která se modlí, koná dílo, které je větší než všechny lidské činnosti, a přispívá k apoštolátu více než ten, kdo pracuje navenek. Pomoc jediné modlitby má větší cenu než pomoc andělů, ano, dokonce všech nebeských sil trojjediného Boha. Ten, kdo se modlí, je skutečně ozbrojený, silný a nepřemožitelný, protože jedině modlitba ničí všechny lidské a ďábelské plány a může dokonce pohnout Boha k novým plánům jeho milosrdné lásky. Modlitba je mnohotvárná obdivuhodná síla, která má vliv na ducha i hmotu, na tvory i na samotného Stvořitele. Má větší cenu než všechny prostředky, i ty nejmocnější, ovlivňuje přírodní zákony, ovládá nejnepříznivější síly a je podobná Boží všemohoucnosti, na níž máme účast.”
A nakonec útěcha pro nás:
„Modlitba vždy vítězí, i když se našim ubohým očím zdá být zbytečná a neplodná. Náš pohled je tak neschopný proniknout do úctyhodných plánů Boží dobroty. Musíme se přesvědčit, že žádná modlitba není zbytečná, žádná, a místo abychom se nechali odradit, musíme být vytrvalí, protože zatímco se modlíme, Bůh ve své otcovské starostlivosti připravuje ve světě ty události, které nám mají být útěchou.”
Pětatřicetiletý Dolindo správně vycítil, že se nad ním a jeho dílem strhla bouře. Nejenže se množily vnější útoky v podobě nedorozumění a nepřátelských osočování, dokonce i některé z jeho duchovních dcer začínaly mít silné výhrady k jeho vedení. Kněz si jen povzdechl:
„To všechno není nic nového, naopak, je vždycky bolestné konstatovat, že to na mnohá křesťanská a kněžská srdce působí jako nějaká novinka! ... To, že se Ježíš může dělit s jedním ze svých kněží, má být zvláštní? Vždyť mu přece dal plnou moc... Pokud je na tom něco zlého, vysvětlete mi to vaší logikou.”
Znovu
„zalarmovali” Posvátné oficium, před kterým byl otec Dolindo obviněn ze „lži, nebezpečného fantazírování, podvratného blouznění a z pokusu o vytvoření heretické sekty. Jak se později ukázalo, za těmito hroznými výtkami a obviněními stála jedna z jeho duchovních dcer, která se stala Jidášem.
Nejprve bylo otci Dolindovi od srpna 1918 přísně zakázáno kázat v neapolské diecézi. Tma a pokušení proti víře napadaly jeho duši. O to více se věnoval
modlitbě a psaní, aby jemu svěřené duše vedl prostřednictvím dopisů.
O dva a půl roku později, na začátku února 1921, byl otec Dolindo nakonec předvolán do Říma, aby byl vyslechnut před Svatým oficiem kvůli závažným obviněním proti své osobě. Po měsíci ho komisař prohlásil za blázna a až do konečného rozsudku mu bylo zakázáno vykonávat jakoukoli kněžskou službu. Otec Dolindo
dosáhl své kalvárie. Od toho dne musel ke svému velkému ponížení každý den přijímat svaté přijímání pouze jako laik. Během bolestných měsíců vleklého a trpkého procesu v Římě žil tento malý kněz v černém rouchu v největší chudobě a navzdory velkému utrpení ducha projevoval obvyklou pokornou laskavost.
Teprve v říjnu byl konečně vynesen nad 39letým Dolindem zdrcující rozsudek: je
suspendován z kněžské služby. To mělo trvat dlouhých šestnáct let, až do července 1937, kdy byl konečně plně rehabilitován. Když si uvědomíme, kolik otce Pia stálo období mezi lety 1931 a 1933, kdy byl rovněž suspendován a nemohl veřejně sloužit mši svatou (ale soukromě v klášteře ano), padre Dolindo přinesl
neuvěřitelnou a jedinečnou oběť. Hrdinně a zcela vědomě se vzdal všeho pro Církev a za všechny kněze.
Jedinou, ale velkou útěchou pro otce Dolinda byla skutečnost, že se rozsudek týkal pouze jeho osoby:
„Dílo Páně nebylo odsouzeno, pouze já: deo gratias!” Zničený a zcela na dně se vrací zpět do Neapole.
„Připadá mi, jako bych ležel v hrobě už tisíc let.” Během několika následujících let byl více než třicetkrát předvolán do Říma. Je přímo nemožné popsat všechno to ponižující zacházení, které musel snášet.
Přesto pro otce Dolinda začala léta neúnavné práce. Věnoval se hudbě, studiu, apoštolátu, ale nemohl slavit svátosti ani kázat. Jeho korespondence, kterou nám zanechal, obsahuje více než deset tisíc dopisů, které psal především svým duchovním dcerám, aby podpořil práci na obnově Církve. Především se však stále více stával
velikánem modlitby.
Bůh ve své prozřetelnosti vedl Dolinda novou, zcela nečekanou cestou. Od nynějška bude tento omilostněný kněz vykládat Boží slovo nesrovnatelně většímu počtu lidí. V roce 1925 se rozhodl napsat
komentáře k různým pasážím Písma svatého pro jistého kněze, který prožíval krizi povolání. Tyto komentáře se brzy rozšířily a našly mnoho oduševnělých čtenářů.
V letech 1928-1964 vyšel kompletní komentář k Písmu svatému ve třiatřiceti svazcích. Přestože toto monumentální dílo bylo respektováno a podporováno mnoha biskupy, kardinály i samotným papežem Piem XI, po papežově smrti v roce 1939 se opět rozpoutala prudká, až veřejná bouře očerňování. Vlivné osoby dosáhly toho, že komentář k Písmu svatému byl v listopadu 1940 odsouzen a nazván Posvátným oficiem jako chybný.
Přesto ho neapolský arcibiskup, který stál za otcem Dolindem, povzbuzoval, aby dílo dokončil a mohl je vydat, až přijde vhodný čas. Právě v tomto novém hlubokém utrpení nadiktoval Pán Ježíš tehdy 58letému otci Dolindovi 27. listopadu 1940, několik dní po odsouzení komentáře, akt odevzdání:
„Ty se postarej”.
Od července 1937, kdy mu bylo konečně povoleno vykonávat kněžskou službu, se Dolindo plně věnoval apoštolátu. Jeho plodná kazatelská činnost vzkvétala, stejně jako jeho služba oblíbeného zpovědníka; vyhledávali ho zejména kněží. Ve své autentické, laskavé pokoře a prostotě říkal:
„Jsem docela ubohé nic, pouhý hlupák. Mou mocí je modlitba, mým vůdcem je Boží vůle, kterou se nechávám vést za ruku. Mou jistotou na nerovné cestě je nebeská Matka Maria.” Když šlo o duše, žádná oběť, kterou mu uložila Boží Prozřetelnost nebo on sám, pro něj nikdy nebyla příliš velká.
Již 23. prosince 1924 napsal otec Dolindo dlouhý dopis papeži Piovi XI., v němž krátce před zahájením jubilejního roku 1925 s prorockou jasností představil Svatému otci dramatickou situaci Církve. Začátek dopisu, který neztratil nic ze své aktuálnosti ani dnes, zní:
„Církev a svět ohrožuje nejvážnější zlo. Toto zlo nelze odvrátit lidskými nouzovými řešeními, ale pouze božským životem Ježíše Krista v nás. Křesťanský lid je tak chudý na božskou krev, že už nežije životem Církve a nenaslouchá hlasu nejvyššího pastýře. Začíná velký boj mezi dobrem a zlem, mezi řádem a neřádem, mezi pravdou a lží, mezi Církví a odpadnutím od víry. Tento boj zastihne mnoho srdcí odzbrojených. Kněží naříkají pod bezútěšností nečinného života; duše zasvěcené Bohu se staly chudými na svatý život. Neexistuje žádné město, žádná země, kde by si lidé nestěžovali na skandály. Pastýři jsou ospalí, vlečou se
kupředu a nemají už sílu oživit stádo, které od nich utíká, a klérus, který už nežije.”
Pro jednasedmdesátiletého otce Dolinda bylo mimořádným potěšením setkat se v říjnu 1953 v San Giovanni Rotondo s otcem Piem, který byl jen o čtyři a půl roku mladší než on. Mělo to být jejich jediné setkání. Oba svaté kněze spojovala hluboká vzájemná úcta a jednota v utrpení, a dokonce i řádová příbuznost, neboť Dolindo patřil od roku 1920 do Třetího řádu svatého Františka. Pater Pio opakovaně posílal poutníky z Neapole zpět se slovy:
„Proč přicházíte ke mně? Máte otce Dolinda, jděte za ním! Je to světec.”
Jejich setkání bylo velmi srdečné, jako mezi starými přáteli. Sám otec Dolindo o tom později napsal, že cestoval za otcem Piem s úmyslem v duši „
získat světlo ohledně mé bolestné cesty a ohledně díla... Když jsem se s P. Piem loučil, požádal jsem ho o požehnání a poklekl. Doslova mi řekl: ‚Nikdy nemáš dost požehnání, vždycky chceš být požehnán! A sklonil se nade mnou a požehnal mi. Objal mě a řekl: „Ve tvé duši je ráj. Vždycky tam byl, je a bude tam navždy!” To byla jeho odpověď na mé přání přijmout od něj světlo s ohledem na mou minulost, přítomnost i věčnost."
Toto potvrzení bylo pro Dolinda, který se neustále obával, že by mohl žít ve lži, pokud jde o Boží působení, obrovskou útěchou. Ne, opravdu to byl vždycky Pán! Otec Pio ho navíc varoval:
„Dávej pozor, aby se tvoje srdce nenechalo zmást smutným řáděním lidské nespravedlnosti; i ta má v plánu spásy svůj význam.”
Pokud jde o spisy otce Dolinda, zachovalo se nám důležité svědectví otce Pia, které prostřednictvím svého sekretáře P. Pellegrina, v dopise ze dne 13. března 1967 jedné z duchovních dcer otce Dolinda odkazuje:
„Otec Pio říká, že nic, co vyšlo zpod pera otce Dolinda, se nemůže ztratit.”
Dne 2. července 1965 poslal otec Dolindo Witoldu Laskowskému, polskému spolupracovníkovi otce biskupa Pavla Marii Hnilici, pohlednici mimořádné hodnoty. V prorockých slovech se sama Panna Maria obrací s útěchou na Polsko a další země, které těžce trpěly pod jhem komunistického režimu. Připomíná slavnou
bitvu u Kahlenbergu v roce 1683, kdy polský král Jan Sobieski s dvaceti tisíci bojovníky přišel na pomoc křesťanským obráncům města Vídně proti přesile tureckých vojsk obléhajících město, a zabránil tak dobytí křesťanské Evropy. Pohlednice upadla v zapomnění, až se text jakoby „náhodou” znovu objevil o třináct let později.
Stalo se tak krátce po zvolení Jana Pavla II. papežem 16. října 1978. Text zní takto: „
Maria říká: Svět směřuje k úpadku, ale Polsko díky úctě k mému Srdce bude jako těch dvacet tisíc, kteří za Sobieského osvobodili Evropu a svět od tyranie Turků. Nyní Polsko osvobodí svět od nejstrašnější tyranie komunismu. Vznikne nový Jan, který hrdinným pochodem zlomí okovy i za hranicemi stanovenými tyranií komunismu. Pamatuj na to. Žehnám Polsko.”
Od roku 1950 se otec Dolindo ve svém dvacetihodinovém pracovním dni věnuje modlitbě a apoštolátu pera. Tak tomu bylo až do roku 1960, kdy 78letý Dolindo utrpěl mrtvici, po níž zůstal napůl ochrnutý. Počet lidí, kteří ho žádali o radu, se však nezmenšoval a na jeho stole se začala hromadit pošta, kterou už nezvládal vyřizovat.
Z jeho úst nikdy nevyšlo jediné slovo stížnosti, jen chvála a poděkování, a to i pronásledovatelům. Poslední ze stovek knih, které napsal, je věnována Panně Marii.
„Zdrávas Maria”, šeptaly jeho rty bez ustání až do samého konce. Dne 19. listopadu 1970, po třech dnech těžkého zápalu plic, ukončil 88letý otec Dolindo svou cestu sebeobětování.
Hrob kněze Dolinda Ruotola, který zemřel v pověsti světce, se nachází západně od historického centra Neapole v kostele
San Giuseppe dei Vecchi. Jeho rodný bratr Elio zde působil jako farář a Dolindo mu od roku 1942 vypomáhal jako kaplan.
Dodnes k němu přicházejí mnozí věřící z Itálie i ze zahraničí a s dětskou důvěrou klepou na černou kamennou desku jeho hrobu a ptají se ho na jeho úmysly. Otec Dolindo za svého života slíbil:
„Přichazejte a klepte na můj hrob. A já vám odpovím.”
Článek přeložený a upravený z
https://doverujem-a-verim.blogspot.com/?m=1
v originálním znění ho naleznete
zde.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Don Dolindo: „Nelekejte se, je třeba, aby se hrozný hurikán přehnal nejprve nad Církví
Don Dolindo Ruotolo o tom, jak je to s „blížícím se“ koncem časů
Boží služebník Dolindo Ruotolo - STAŘEČEK „RŮŽENCOVÉ“ MADONY
P. Dolindo Ruotolo: budeš-li mě potřebovat, přijď k mému hrobu a třikrát zaklep. Pomůžu ti + NOVÉNA ODEVZDANOSTI
Jedna krátká modlitba, která může úplně proměnit den plný stresu - NOVÉNA ODEVZDANOSTI
Novéna odevzdanosti
