V této předposlední části historického excurzu autor popisuje a srovnává situaci Arménů žijících pod vládou Carského Ruska a v rozpadající se Osmanské říši, zmítané bojem jednotlivých národů o samostatnost. Nastiňuje situace a důvody, které vedly k pozdější genocigě tohoto národa.
1. část článku najdete zde
2. část článku najdete zde
Zásluhy ruského národa
při záchraně Arménů
3. část článku
Navzdory jistým negativům ruské národně-koloniální politiky mělo připojení Východní Arménie k carskému impériu klíčový význam pro zachování naděje arménského národa na obnovení státnosti alespoň v ohraničeném rozsahu na části území původní domoviny. Příznivé podmínky, poskytnuté carským Ruskem, využili podnikaví a kulturně vyspělí Arméni k intenzivnímu rozvoji Východní Arménie. Je třeba si uvědomit, že možnosti, které poskytovalo Arménům Rusko, byly nesrovnatelně lepší než podmínky, které jejich krajanům na západě poskytovala Osmanská říše. Impérium Osmanů totiž i přes technické, kulturní a ideologické inovace, zaváděné v 19. století, stále více zaostávalo za moderním světem.
Na přelomu 19. a 20. století bylo Rusko téměř pětkrát lidnatější než Osmanská říše,
mělo šestkrát vyšší státní příjmy, produkovalo sedmadvacetkrát více uhlí a mělo k dispozici jedenáctkrát více železnic. Přesněji, v roce 1897 Rusko mělo 126,4 milionu obyvatel, zatímco Osmanská říše v roce 1901 jen 26 milionů obyvatel. Státní příjmy Ruska v roce 1900 představovalo zhruba 2 113 milionů guldenů a produkce uhlí činila 16,2 milionu tun. Naproti tomu Osmanská říše měla v témže roce k dispozici státní příjmy ve výši 330 milionů guldenů a v zemi bylo vyprodukováno 0,6 milionu tun uhlí. V roce 1914 bylo v Rusku 62 300 kilometrů železnic, zatímco v impériu Osmanů ve stejném období pouze 5 759 km železnic. Modernizace a hospodářské reformy narážely v Osmanské říši na mnohé problémy a obyvatelstvo je přijímalo spíše negativně než pozitivně. Například masové rozšíření knihtisku přispělo k rozšíření vzdělanosti v říši, na druhé straně však hospodářsky zruinovalo třídu opisovačů knih a prakticky zlikvidovalo jejich prastaré umění. Zvyšovala se gramotnost a poptávka po tiskovinách, i když okruh čtenářů byl podstatně méně početný než v nejvyspělejších státech světa. Cenzura bránila v přístupu k citlivým politickým informacím, avšak rozšiřující se tisk poskytoval nemnohým osmanským čtenářům poměrně kvalifikované články o vědě, technice a kultuře. Intelektuální módou se stal materialismus, který do jisté míry otupoval antagonismus mezi křesťanstvím a islámem. Rozmach materialismu v pozdní Osmanské říši zůstává jedním z nejpodivnějších paradoxů tohoto islámského impéria.
Osmanská Vysoká porta podléhala tlaku ze dvou stran. Obyvatelstvu radikální reformy
nevyhovovaly, ba spíše překážely. Křesťanské mocnosti zase považovaly tempo reforem za pomalé a požadovaly zrychlení reformního procesu. Ve skutečnosti však představitelům mocností šlo o co největší profit pro vlastní ekonomiky. Umožňovaly to především takzvané kapitulace, tedy bilaterální smlouvy mezi Osmanskou říší a evropskými mocnostmi, které byly krajně nevýhodné pro osmanské impérium. Díky obchodním a právním privilegiím, mimo jiné například nižším clům, umožnily západním ziskuchtivcům sdírat Osmanskou říši. Jelikož kapitulace nebyly reciproční, takže turečtí obchodníci v zahraničí taková privilegia neměli, poškozovaly kapitulace osmanskou ekonomiku.
Naproti tomu Rusko prožívalo období rozvoje kapitalismu, později imperialismu, a to umožnilo Arménům, kteří se dostali pod ochranná křídla ruského impéria, velmi dobré podmínky pro rozkvět řemesel, hedvábnictví a obchodu. Arménská gubernie carského Ruska zaznamenala čilý stavební ruch. Rekonstruovaly se staré chrámy a stavěly se nové, bylo však postaveno i množství sekulárních staveb, například obytných a administrativních budov. Hospodářská prosperita, růst městského obyvatelstva a formování arménské buržoazie vytvořily příznivé předpoklady pro hospodářské, duchovní a kulturní povznesení arménského národa. Zvláště koncem 19. století, v epoše nástupu ruského imperialismu, došlo k dynamickému rozvoji průmyslu ve Východní Arménii.
Horší už to bylo s postavením arménského obyvatelstva v Západní Arménii na východě Anatolie, která zůstala pod nadvládou Osmanské říše. Arméni se bránili konvertování na islám a zůstávali věrni svým tradicím, proto je impérium zbavilo politických, ekonomických a kulturních práv. Žili v neúnosných poměrech a to je nutilo k vystěhovalectví. Již v letech 1828 až 1830 opouštěli svoji starodávnou domovinu a emigrovali do celého světa za lepším životem. Část z nich (asi 130 tisíc) i do Východní Arménie.
Právě vystěhovalectví se však stalo jednou ze stinných stránek v novodobé historii arménského národa. Původní koncentrace Arménů v jejich původní vlasti se ztrácela, takže se stávali minoritou ve své vlastní domovině. Výjimkou bylo několik izolovaných oblastí, ve kterých ještě Arméni tvořili majoritu. Přitom vznikaly velké a významné arménské komunity v Istanbulu, Tbilisi, ale i v dalekém zahraničí. Na území původní domoviny Arménů však neexistovalo souvislejší území s majoritním arménským osídlením.
I přes všechny obtíže se však Arméni vypracovali na jednu z nejvzdělanějších komunit osmanského impéria. Byli obecně vzdělanější a vyspělejší než většinová turecká populace.
Mezi Armény se rozšířila povolání, o která Turci neprojevovali zájem. Byli přístupnější pro vědecké, politické a sociální ideje, pronikající do impéria z vyspělého Západu. Bohatší Arméni umožňovali svým dětem studovat na prestižních školách v Evropě a USA. Není divu, že mnozí schopní bankéři, obchodníci, právníci a lékaři v impériu Osmanů pocházeli právě z arménského národa, ačkoli většina národa se živila zemědělstvím a tradičními řemesly. Křesťanští Arméni se stali moderním národem a představovali jednotnou etnickou komunitu navzdory náboženským a politickým rozporům uvnitř národa, ale i propastným sociálním rozdílům mezi bohatými a chudými příslušníky arménského národa.
Kulturní rozdíly mezi Turky a Armény přetrvávaly až do konce existence Osmanské říše. Osmanští sultáni nepovažovali vzdělání tureckého obyvatelstva za důležité pro existenci impéria a udržovali masovou tureckou populaci v negramotnosti a bídě. To vysvětluje skutečnost, že v Osmanské říši neexistovalo žádné významné vzdělávací zařízení. Vzdělanější křesťanský národ Arménů představoval pro osmanské panovníky potenciální hrozbu. I tento faktor přispěl k rozpoutání genocidy Arménů v 19. a především ve 20. století.
Osmanští panovníci byli také frustrovaní z rozpadu svého rozsáhlého impéria a boj Arménů, podobně jako Řeků a jiných porobených národů za samostatnost, zvyšoval napětí ve vztazích mezi tureckou pospolitostí a ostatními národy impéria. Muslimské impérium s četnými křesťanskými komunitami a v konfrontaci s křesťanskými mocnostmi bylo ohroženo zevnitř i navenek.
V 19. století se začala Osmanská říše beznadějně rozpadat na kusy a nebylo síly, která by tento rozklad zastavila. Je třeba konstatovat, že v každém velkém impériu existuje antagonismus dvou protichůdných tendencí: dostředivých a odstředivých. Dostředivé tendence reprezentuje ústřední moc v zemi, která se snaží zavést systém řízení celé říše z jednoho organizačního ústředí. Jde tedy o centralizaci moci v rukou ústřední vlády.
Naopak odstředivé tendence představují vládci provincií mimo centra, respektive příslušníci porobených národů, kteří se snaží převzít co nejvíce kompetencí ústřední vlády do svých rukou. Jedná se tedy o decentralizaci moci v zemi.
Jinak to nebylo ani v Osmanské říši. Místní úředníci a vládci mimo centra moci usilovali o autonomii a posílení vlastních pravomocí, zatímco ústřední vláda o centralizaci.
Po nástupu národních hnutí začali jejich vůdcové nahrazovat odstředivé snahy vládců provincií.
Vření začalo na Balkánském poloostrově, kde si jako první svou nezávislost vybojovalo Řecko, i když šlo jen o území na jihu dnešního Řecka. Později se osamostatnili Srbové, Bulhaři a nakonec i Albánci a Černohorci. Národně osvobozovací hnutí balkánských národů se neobešla bez krveprolití jak ze strany osmanského impéria, tak ze strany povstaleckých armád. Dokonce arménsko-americký sociolog a historik Vahakn Norair Dadrian hovoří o „kultuře masakru“ jako formě řešení politických konfliktů v Osmanské říši.
Vznikly humanitární krize a následně i odvetné intervence evropských velmocí v impériu Osmanů. Začalo to už na začátku 19. století, kdy se Řekové pokoušeli vybojovat si vlastní nezávislý stát. Boj se postupně zvrhl na oboustranný teror vůči civilnímu obyvatelstvu. Řekové vraždili muslimy především na Peloponéském poloostrově, Osmanská říše masakrovala Řeky v Istanbulu a na ostrově Chios. Řekové si definitivně vybojovali nezávislost až po společném vojenském zásahu Velké Británie, Francie a Ruska v bitvě u Navarinu v roce 1827.
Je třeba konstatovat, že boj národů za nezávislost a sebeurčení je spravedlivý, avšak pokud při takovém zápase dojde z kterékoli ze stran konfliktu k masakrování civilního obyvatelstva, musíme zde mluvit o zločinu, který je nutno odsoudit.
Humanitární krize vyvolávaly opakované humanitární intervence evropských národů. Například masakrování libanonských katolických maronitů muslimskými drúzy vyvolalo mezinárodní zásah pod vedením Francouzů. Osmanské násilí na ortodoxních Bulharech zase způsobilo vznik rusko-turecké války v roce 1877, která skončila dne 3. března 1878 podpisem Sanstefanské mírové smlouvy mezi Ruskem a Osmanskou říší ve městě San Stefano (dnes Yeşilköy na území velkého Istanbulu).
I evropské mocnosti si z osmanského impéria odtrhávaly velké kusy: Francie si odkrojila Alžírsko (1830) a Tunisko (1881), Velká Británie v poslední čtvrtině 19. století Kypr (1878) a Egypt (1881), Rakousko-Uhersko se zmocnilo Bosny a Hercegoviny (1878), kořistí Itálie se stalo Tripolsko (1911) a expanzionistické ambice Ruska se orientovaly na oblast Černého moře.
Nelze říci, že by v Osmanské říši nebyli vládci schopni a ochotni měnit situaci k lepšímu. Již krátce po smrti sultána Mahmuda II. v roce 1839 jeho nástupce sultán Abdülmecid, který vládl do roku 1861, přečetl Hatt-ı Şerifi (Vznešený edikt) z Gülhanu, čímž otevřel novou epochu významných reforem, známých pod označením Tanzimât-ı Hayriye (Blahodárná opatření). Ta probíhala během několika dalších desetiletí a přispěla k výrazné modernizaci Osmanské říše. Co je však nejdůležitější, přinesla garanci jistoty, cti, privátního majetku a náboženské svobody i pro nemuslimské obyvatele Osmanské říše. Toto období přineslo technický pokrok a zvýšení životní úrovně populace v říši, i když impérium Osmanů po této stránce výrazně zaostávalo za nejvyspělejšími zeměmi světa. Ke slovu se dostala ideologie osmanismu, nebo taky panosmanismu. Nosnou myšlenkou této ideologie byl požadavek loajality všech obyvatel Osmanské říše ve vztahu k impériu bez ohledu na etnickou a náboženskou příslušnost. V praxi však nezaznamenala výraznější úspěch, protože porobené národy osmanského impéria příliš toužily po vytvoření vlastních národních států.
Národní hnutí národů s křesťanskou majoritou si zpravidla nejprve vybojovala autonomii a až následně naprostou nezávislost. Muslimská národní hnutí se formovala později a nebyla natolik nepřátelská vůči osmanskému impériu. Proto až ve 20. století získal naprostou nezávislost na Osmanské říši první dominantně muslimský stát. Stalo se tak v roce 1912, kdy se pod tlakem okolností balkánské války osamostatnila Albánie.
V průběhu 19. století zaznamenala arménská komunita v osmanském impériu modernizaci a radikální vnitřní proměnu. Arménský národ byl v té době značně roztříštěn po každé stránce. Náboženské poměry se měnily. Do roku 1850 existovaly v Osmanské říši jen dva millety arménských křesťanů. Kromě staršího a početnějšího milletu autokefální gregoriánské církve nebo Arménské apoštolské církve existoval i relativně nedávno ustanovený millet arménských katolíků. V roce 1850 však získali legitimní postavení v Osmanské říši i arménští protestanti, kteří dosáhli ustanovení svého nezávislého milletu. Díky tomu byli Arméni po náboženské stránce rozděleni už do tří milletů. Až do konce existence Osmanské říše byl však jednoznačně dominantní nejstarší a nejpočetnější millet autokefální gregoriánské církve, nebo Arménské apoštolské církve, ve kterém byla přijímána rozhodnutí, určující budoucí vývoj arménského národa.
V 19. století nastal všeobecný posun arménské politiky doleva. Konzervativní amiry vystřídali ve vedení národa liberálové, avšak v 80. letech 19. století, ale především po masakrech
Arménů v letech 1894–1896 se do popředí nezadržitelně drali revolucionáři s radikálními, demokratickými a socialistickými politickými programy.
Hegemonie konzervativních amirů se začala hroutit v roce 1844, kdy se pod vlivem západních myšlenek stále více dostávali k politickému kormidlu liberálové, ovlivněni osvícenstvím. Důraz na pokrok a osvícenské ideály nejvíce odlišoval liberály od konzervativců. Některé jejich postoje však vzbuzovaly odpor ze strany kritiků a oponentů. Liberálové například hlásali potřebu solidarity bohatých Arménů k chudým krajanům, kteří měli podle jejich představ pokorně přijímat štědrost a moudré vedení zámožnějších rodáků, což mělo přispět k harmonii ve vztazích různých vrstev arménského národa. Jenže v praxi to tak nefungovalo a tak se liberálové stali terčem kritiky. Postavení lidových mas ve východních vilajetech (vilajet byl novější administrativní jednotkou v říši) se nezlepšovalo a liberálům bylo vytýkáno, že je zajímají více líbivé fráze, než skutečné postavení jejich krajanů v celé říši.
Navíc problémem bylo i nerovnoměrné zastoupení regionů v největším a nejstarším arménském milletu, ve kterém se rozhodovalo o budoucnosti národa. Zastoupení provincií bylo minimální. Lidé z odlehlejších vilajetů se museli spoléhat na zdrženlivé konzervativce a liberály v Konstantinopoli a Smyrně, kteří oficiálně reprezentovali zájmy Arménů v Osmanské říši. Postoj liberálů k demokracii byl zdrženlivý. Sami se považovali za nositele pokroku a vzdělání národa, své krajany z odlehlejších vilajetů však nepovažovali za sobě rovné partnery, kteří by byli schopni podílet se na správě věcí veřejných. Proto vůči nevzdělaným krajanům přistupovali s jistou dávkou arogance a despektu. Přesto liberálové přinesli národu pokrok a naději do budoucnosti.
Díky nim se vytvořila nově vznikající třída provinčních učitelů, která přinesla vzdělání masám chudých a výrazně napomohla v procesu utváření národního povědomí i při formování revolučního hnutí Arménů. Jejich ambiciózní plány s přílivem kapitálu a odborníků z centra do periferií však zůstaly jen zbožným přáním.
Největším úspěchem liberálů bylo zavedení Arménské národní ústavy v roce 1863. Byl to však víceméně formální akt, který výrazněji nezměnil postavení mas chudých Arménů. Ústava v podstatě reorganizovala a byrokratizovala největší a nejstarší arménský millet a reformovala Arménské národní shromáždění, avšak nepřinesla Arménům žádná nová práva. Přitom Arménské národní shromáždění nemělo skutečnou politickou moc v říši a o přijetí jeho požadavků rozhodovala dobrá vůle Vysoké porty. Ústava neodstranila prominentní postavení Arménů v Istanbulu, kteří neprosazovali zájmy chudých arménských rolníků a řemeslníků v původní vlasti.
Špičky arménské politiky zůstaly až do roku 1878 věrné osmanskému státu a svých cílů chtěly dosáhnout pomocí reforem. Již v 60. letech 19. století však začala narůstat nespokojenost kritiků se stavem největšího a nejstaršího arménského milletu, který nepřinášel pozitivní změny do praktického života prostých Arménů. Arméni se probouzeli a začali energicky požadovat splnění svých požadavků. Až do 60. let 19. století žili Arméni ve své původní domovině pod nadvládou místních kurdských náčelníků. Zesilující se centralizace osmanské vlády způsobila povstání Kurdů, ke kterému se přidala i část Arménů v okolí města Zejtun. Existovala zde jedna z posledních bašt arménské autonomie. Povstání v Zejtunu v letech 1861–1862 skončilo po diplomatické intervenci Francouzů záchranou města a jeho privilegií. Arménské revoluční hnutí však začínalo vznikat poměrně pozdě, až v 80. letech 19. století, tedy v době, kdy se již několik národů vysvobodilo zpod osmanského jha.
Arménské radikály povzbudily i výsledky rusko-turecké války (1877-1878), která skončila pro Osmany krutou porážkou. Ruská vojska, která vstoupila do pohraničních regionů na východě Osmanské říše, nejednou vítalo místní arménské obyvatelstvo jako osvoboditele. Když se po skončení vítězné války ruští vojáci stěhovali zpátky na území své domoviny, následovalo je přibližně 25 tisíc Arménců. Toto ještě více upevnilo tradici dobrých rusko-arménských vztahů a přispělo k rozvoji arménského revolučního hnutí.
V ovzduší protiarménských excesů a celkového zhoršení bezpečnostní situace obyvatelstva přistoupili vrcholní představitelé dominantního arménského milletu k vyjednávání přímo s velmocemi o splnění svých požadavků. Nejprve s Ruskem, poté s představiteli Berlínského kongresu. Pochopení a shodu postojů našli jen u Rusů, kteří v 16. článku Sanstefanské mírové smlouvy kategoricky požadovali od Vysoké porty, aby „bez dalšího zpoždění zlepšila situaci a provedla reformy, které vyžadují místní potřeby v provinciích osídlených Armény, a zajistila jejich bezpečnost před Kurdy a Čerkesy.“
Splněním těchto požadavků podmínili Rusové stažení svých vojsk, která se dostala až k Erzurumu, z území Osmanské říše. Jenže na válečné úspěchy Rusů žárlivě zírali představitelé ostatních mocností, především Velké Británie, proto Rusům nevyšli vstříc. V atmosféře hrozícího konfliktu s mocnostmi Západu Rusové ustoupili. Berlínská smlouva se takto stala kompromisem, ve kterém byly zakomponovány požadavky Rusů na reformy v Západním Arménii ze 16. článku Sanstefanské mírové smlouvy, avšak ruská vojska se měla stáhnout z okupovaných oblastí Osmanské říše bezpodmínečně. Tím však Armény požadované reformy ztratily účinný nástroj k vymáhání jejich realizace v praxi.
Představitelé osmanské Vysoké porty považovali postup Arménů za věrolomnost a obviňovali je, že jednají za jejími zády. Tím se stupňovalo napětí ve vztazích mezi Osmanskou říší a Armény, které později vyvrcholilo v masakrech arménské populace.
Nespokojenost arménského obyvatelstva narůstala a časem se začaly vytvářet ozbrojené povstalecké skupiny, bojující proti rozkládající se říši. Ještě i v té době však nemálo arménských politiků upřednostňovalo cestu jednoduššího odporu vůči režimu. Krutým paradoxem je, že Arméni, na rozdíl od Řeků či jiných balkánských národů, byli ze strany osmanských panovníků dlouhou dobu považováni za millet-i sadika (věrnou náboženskou obec).
Radikální zlom v politickém dění Osmanské říše nastal za sultána Abdülhamita II., který vládl v letech 1876 -1908. Právě během jeho panování se Osmanská říše začala měnit na despotickou totalitní diktaturu. Tento sultán, který byl posledním fakticky vládnoucím sultánem v říši, se ujal moci od července 1876 po mimořádně dramatických událostech. V červnu 1875 se vzbouřili hercegovinští křesťané a v dubnu 1876 začalo povstání Bulharů. Navíc v říjnu 1875 zaznamenala říše faktický státní bankrot. Sultán Abdulhamit II. tedy přebíral impérium ve stavu exponované nedůvěry mocností tehdejšího světa ve schopnosti osmanských vládců konsolidovat situaci v zemi.
Sultán stál před nesnadným úkolem zastavit podle možnosti totální rozklad impéria. Zpočátku byl i on reformátor a během jeho vlády se Osmanská říše stala konstituční monarchií. Dokonce v roce 1877 byl otevřen první osmanský parlament. Navíc vynikal mnoha pozitivními povahovými rysy. Druhou stránkou jeho vlády však byl krvavý teror. Právě za jeho vlády začaly velké masakry Arménů, proto někteří arménští historici označují jeho nástup k moci v roce 1876 za začátek téměř půlstoleté genocidy Arménů.
