Karol Dučák: Panna Maria a diktátor Stalin, 9. část - Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků

V předposlední části tohoto seriálu se Karol Dučák zabývá obdobím vlády N. Chruščova a situací křesťanů v jeho éře, zasvěcením Ruska a také změnami, které přišly s M. Gorbačovem.





Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka

Zde najdete 2. část článku
- Velký teror

Zde najdete 3. část článku
- Stalinova válka proti Bohu + Diletantismus Stalina a ignorování hrozby německého útoku

Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina

Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim

Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera

Zde najdete 7. část článku
- Zásluhy Ruské pravoslavné církve a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem v druhé světové válce

Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce


Panna Maria a diktátor Stalin, 9. část

Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků

Éra Chruščova znamenala definitivní zlom ve vývoji sovětské společnosti. Byl to první sovětský představitel, který v roce 1959 navštívil USA a snažil se o zlepšení vztahů se Západem. Jako první představitel SSSR překonal propast mezi Katolickou církví a Sovětským svazem, dokonce navázal přímé kontakty s římským papežem.

Od tohoto momentu už Sovětský svaz nebyl nikdy takový jako předtím, i když se podstata socialistického zřízení nezměnila. Přestože Chruščov nechal střílet do dělníků a pomohl tanky potlačit Maďarskou revoluci v roce 1956, přece jen politiku SSSR výrazně polidštil a přiblížil ke křesťanskému světu. Paradoxně však ani tento politik nebyl nábožensky založený člověk, který by překypoval sympatiemi vůči křesťanství.

Paradoxní na celé věci je, že právě Chruščov patřil v temných 30. letech předválečné éry mezi Stalinovy oblíbence. Pomáhal s „očistou“ strany a měl spoluvinu na tom, že „nepřátelé lidu“ byli posíláni na smrt nebo do gulagů, tedy v žádném případě nebyl humanista s jemnými způsoby.

Ještě i v roce 1937 Chruščov prohlašoval, že „Stalin je to nejlepší, co lidstvo má, protože Stalin je nadějí, je očekáváním, je majákem, který ukazuje cestu všemu pokrokovému lidstvu.“
(Citováno podle: https://dennikn.sk/blog/1443113/vyznamna-postava-svetovej-politiky-2-polovice-20-stor-nikita-s-chruscov/)



Situace se výrazně změnila až po Stalinově smrti, především však na 20. sjezdu KSSS, prvním po Stalinově smrti, který se konal od 14. do 26. února 1956. V předposlední den sjezdu, 25.2.1956, přednesl tehdejší první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Nikita Sergejevič Chruščov svůj památný tajný projev, ve kterém odhalil všechny Stalinovy zločiny a postaral se o zbourání kultu jeho osobnosti. Mnozí členové KSSS byli šokováni a jejich víra v komunistické ideály byla do základů otřesena.

V tajném projevu se Chruščov mimo jiné vyjádřil o „nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu - leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný.“
(https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/tajny-projev-n-s-chruscova-na-xx-sjezdu-ksss-o-kultu-osobnosti-j-v-stalina-25-2-1956/)

V otřesené společnosti brzy nastaly změny. Některým politickým vězňům zmírnili tresty, do práce se mohli vrátit odborníci, které režim v minulosti odstavil na vedlejší kolej, díky mírnější cenzuře se ke čtenářům „legálně dostala díla Alexandra Solženicyna (Jeden den Ivana Děnisoviče), Borise Pasternaka (Doktor Živago) a jiných zakázaných autorů, o slovo se hlásili avantgardní umělci.“
(https://dennikn.sk/blog/1443113/vyznamna-postava-svetovej-politiky-2-polovice-20-stor-nikita-s-chruscov/)

Určitě nejkritičtější a nejdůležitější moment éry Chruščova byla kubánská raketová krize, která hrozila přerůst v ničivou jadernou apokalypsu. 15. října 1962 získali Američané důkazy o umístění sovětských raket na Kubě. J. F. Kennedy, prezident USA, zareagoval a vyhlásil námořní blokádu. V ultimátu bylo uvedeno, že pokud Sovětský svaz nestáhne rakety z Kuby do 48 hodin, Spojené státy použijí sílu. Sovětský svaz však odmítl ustoupit, a tak se svět ocitl na pokraji jaderného konfliktu. Jelikož Kennedy věděl o sympatiích nejvyššího sovětského představitele N. S. Chruščova k papeži, rozhodl se využít je pro záchranu světového míru. Prostřednictvím svého důvěrníka Cousinse, jehož vyslal do Říma, požádal papeže o zprostředkování. V této kritické situaci se mimořádně osvědčila nová vatikánská Ostpolitik (východní politika), otevírající papeži dveře na Východ.



Jan XXIII. napsal naléhavé mírové poselství J. F. Kennedymu i N. S. Chruščovovi s plamennou výzvou: „Naléhavě prosím hlavy států, aby se neuzavíraly před výkřikem lidstva: Mír, mír. Udělejte, prosím, vše, co je ve vaší moci, abyste zachránili mír. Takto zabráníte hrůzám války, jejíž strašné následky si neumí nikdo představit. Vyjednávejte prosím dále.“
(Citováno podle: http://www.priestornet.com/2016/01/preco-koncil.html#more).

Úsilí papeže bylo korunováno úspěchem. 24. října přišla souhlasná odpověď od Chruščova a v neděli 28. října Chruščov ujistil Kennedyho, že rakety budou z Kuby staženy. Tím byl světový mír zachráněn. Později se sám Chruščov vyjádřil: „To, co udělal papež pro mír, vejde do dějin.“
(Citováno podle: http://www.priestornet.com/2016/01/preco-koncil.html#more).



Žádný sovětský představitel předtím se nedostal tak blízko k papeži jako Chruščov, který cítil k Janu XXIII. dokonce jistou náklonnost. Proto rozhodl, že po dlouholetém vězení v pracovních táborech bude propuštěn na svobodu metropolita Slipyj, hlava Řeckokatolické církve na Ukrajině, s podmínkou, že navždy opustí svou vlast. Chruščov se veřejně vyjádřil, že tento krok vykonal proto, aby udělal radost papeži Janu XXIII., o kterém se mimo jiné vyjádřil: „Tento papež je světec.“
(Citováno podle: https://www.noveslovo.sk/node/32229)

Přesto však Chruščov byl a až do smrti i zůstal nevyzpytatelným člověkem, plným rozporů. I když výrazně polidštil politiku SSSR a přiblížil zemi ke křesťanskému světu, nikdy se nestal filantropem a lidumilem. Naplno se to projevilo v roce 1958, kdy se stal předsedou Rady ministrů SSSR. Tehdy se nedokázal ubránit manýrům neomezeného vůdce. Nešťastným výsledkem toho bylo „mimo jiné svévolné darování ruského poloostrova Krym Ukrajině, obnovení trestu smrti pro ‘lupiče socialistického majetku’, zásahy proti Církvi, či střelba do protestujících dělníků v jihoruském Novočerkassku, která si vyžádala 26 mrtvých. 116 demonstrantů postavili před soud, který nad sedmi z nich vyřkl ortel smrti.“
(https://dennikn.sk/blog/1443113/vyznamna-postava-svetovej-politiky-2-polovice-20-stor-nikita-s-chruscov/)

Krutým paradoxem té těžké doby byl fakt, že ačkoli došlo ke sblížení SSSR s Vatikánem, situace sovětských křesťanů se nezlepšovala ani během Chruščovovy éry, ani po jeho odstavení z aktivní politiky. Naopak, postupně se zhoršovala. Zatímco v roce 1960 měli pravoslavní věřící k dispozici ještě 13 008 chrámů, v roce 1970 jich bylo už jen 7 338.
(Srov. https://pravoslavie.ru/86664.html)

Náboženské svobody se sovětští křesťané nedočkali ani za Chruščovových nástupců Brežněva, Andropova a Černěnka. Zlom nastal až v roce 1984, kdy papež Jan Pavel II. zasvětil svět včetně národů Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Definitivní triumf Panny Marie v Rusku

Dne 25.3.1984 došlo v přelomové události v dějinách Ruska i Katolické církve. Papež Jan Pavel II. v součinnosti s biskupy světa včetně biskupa Pavla Hnilicu, nacházejícího se právě v té době přímo v moskevském Kremlu, zasvětil svět včetně národů Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Právoplatnost tohoto zasvěcení písemně potvrdila portugalská řeholnice sestra Lucie, které se Matka Boží zjevovala ve Fatimě v roce 1917. Lucie o tomto zasvěcení napsala dne 8.11.1989 kromě jiného toto: „Ano, bylo provedeno tak, jak si ho přála Matka Boží...“

(Citováno podle: http://www.priestornet.com/2015/08/zasvatenie-ruska.html#more)

To bylo v pořadí už třetí zasvěcení světa a Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, které vykonal papež Jan Pavel II. První se uskutečnilo dne 7. června 1981, na svátek Letnic, v bazilice Santa Maria Maggiore, měsíc po atentátu, který na papeže spáchal Ali Agca. O rok později papež toto zasvěcení zopakoval během děkovné pouti do Fatimy.

Papež Jan Pavel II. však nebyl první papež, který zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. První zasvěcení vykonal jeho předchůdce papež Pius XII. dne 31. října 1942 - jak již bylo uvedeno v 7. části.
(Srov. http://www.priestornet.com/2021/09/panna-maria-diktator-stalin-7.html#more;
https://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=karol-ducak-panna-maria-a-diktator-stalin-7-cast&cisloclanku=2021090075)

Zasvěcení, které uskutečnil Jan Pavel II. v roce 1984, se však od zasvěcení vykonaného jeho předchůdcem Piem XII., lišilo především tím, že v čase zasvěcení se přímo v moskevském Kremlu nacházel slovenský biskup Pavol Hnilica, osobní přítel papeže Jana Pavla II., který riskoval svůj život, aby v duchovním spojení s papežem Janem Pavlem II. zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.



Toto zasvěcení nezůstalo bez odezvy. Již v roce 1985 se začaly dít velké věci. Ke kormidlu největší země světa se dostává Michail Gorbačov. Přestože je členem KSSS, je pokřtěným křesťanem, který prosazuje perestrojku a glasnosť. Svoboda projevu, tisku, shromažďování a vyznání se stala neslýchanou novotou v zemi po desetiletí sevřené obručemi totality. Gorbačov začal modernizaci hospodářství a politické změny, díky kterým začali lidé svobodněji dýchat. Právě on umožnil disidentovi Sacharovovi a jeho manželce Jeleně Bonnerové návrat z vyhnanství do Moskvy a nechal také propustit z internace další přední disidenty, například Anatolije Ščaranského. Už během prvního roku jeho působení na čele státu odešli z vysokých funkcí mnozí ministři a straničtí tajemníci. Gorbačov odmítal existenci monopolu politických stran (v roce 1986) a výlučnost jakéhokoli státu uvnitř Východního bloku (v roce 1987). V roce 1988 podpořil alternativní formy vývoje politiky a rezolutně odmítl Brežněvovu doktrínu, právo intervence a vměšování. Zasadil se o odsun sovětských jednotek z Afghánistánu, který byl završen v únoru 1989. Umožnil dokonce i soukromé podnikání v malém. To byly nejdůležitější momenty pro osvobození zemí bývalého Východního bloku od totality a nesvobody. Svým působením Gorbačov ovlivnil politický vývoj v satelitech Sovětského svazu, v nichž dostala prostor glasnosť a perestrojka.



Ateistický režim se nezadržitelně hroutil a ve vyprahlé ruské zemi pomalu ožívalo křesťanství. Jeden zdroj, s odvoláním na článek v National Geographic z roku 2009, uvádí: „V roce 1987 byly v Rusku jen tři kláštery; dnes je jejich 478. Tehdy byly jen dva semináře; nyní jich je pětadvacet. Nejnápadnější je exploze počtu kostelů, z asi dvou tisíců v Gorbačovově době na dnešních téměř třináct tisíc.“
(https://www.thecatholicthing.org/)

Po desetiletích útlaku nastává neuvěřitelný rozkvět křesťanství a tento nezvratný trend pokračuje v současném Rusku i po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Ale o tom více v následující, poslední části tohoto seriálu článků.

Karol Dučák

Seriál vychází také na stránkách
http://www.priestornet.com/2021/10/panna-maria-diktator-stalin-9.html#more.





Další díly - části seriálu:

Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět