„Nedělní mše svatá je pro mnohé jen jakýsi duchovní wellness. Neurotický shon, který vyplňuje volné dny je nostalgií po slavení" říká kněz Marián Gavenda v rozhovoru o třetím Božím přikázání.
Den Páně má už od stvoření světa privilegovanou důležitost, neboť i sám Stvořitel v sedmý den odpočíval. Požehnal a zasvětil jej (Gn 2, 3; Ex 20, 11). Jak Bůh odpočívá?
Odpočívajícího Boha si nelze představit. Chce se tím říci, že princip sedmého dne je vložen do antropologické i sociologické struktury člověka. Jelikož celý člověk je Božím stvořením, má i princip sedmého dne božský původ. Základní rys tohoto dne má být odpočinek. Člověk bez něho nemůže žít.
Od počátku však má tento den i zvláštní duchovní význam: „Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý“ (Ex 20, 11) Rozlévá se na něj Boží požehnání, Bůh ho daroval člověku, aby v něm měl příležitost setkat se s ním, s Bohem.
Má tento den i jiný biblický význam a rozměr?
Písmo svaté vidí v zachovávání sedmého dne i památku vysvobození z Egypta. Kromě toho zachováváním soboty Izraelité vyjadřují věrnost neporušitelné smlouvě. Sobota patří Pánu. Izraelité v tento den chválí Boha za stvoření světa a jeho působení v dějinách.
Už ve starozákonním kontextu má sobota i sociální rozměr. Jelikož Bůh odpočíval, je třeba nechat i chudé, aby si odpočinuli. Je tedy dnem protestu proti otroctví práce a kultu peněz.
V Novém zákoně Ježíš nevystupoval proti sobotě a respektoval její posvátnost. Nemá však bránit konání dobra, záchraně života, což shrnuje jeho zásada: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2, 27). Současně zdůraznil, že „Syn člověka je pánem i nad sobotou“ (Mk 2, 28).
Všechny tyto dimenze posvátného šabatu přecházejí v křesťanství na neděli, která je dnem zmrtvýchvstání a završení soboty.
Na základě kterých konkrétních novozákonních událostí světí křesťané neděli?
Pánovo vzkříšení se uskutečnilo v „první den po sobotě“. Ve stejný den se vzkříšený Kristus zjevil emauzským učedníkům a jedenácti apoštolům v Jeruzalémě. I Letnice se odehrály v neděli, první den oktávy po židovské Pasche. Byl to den prvních křtů a prvního ohlašování radostné zvěsti.
Zatímco zdomácněl výraz „den Páně“, křesťané neděli nazývali jednoduše „první den po sobotě“. Byl to radostný a slavnostní začátek křesťanského týdne. Slavení Pánova dne se stalo jedním z podstatných znaků, kterým se křesťané odlišovali od okolního světa.
Na začátku 5. století papež Inocent I. poznamenal, že neděle se slaví pro úctyhodné vzkříšení Ježíše Krista nejen na Velikonoce, ale také v každotýdenním cyklu. Mluvil o praxi zažité mezi křesťany od prvních let po Pánově vzkříšení. Proto svatý Basil nazývá „svatou neděli, uctívanou od Pánova vzkříšení, prvotinou všech ostatních dnů“ a svatý Augustin „svátostí Velikonoc“.
Jak se tato změna aplikovala do praxe?
První křesťané pocházeli všichni ze židovství a zpočátku světili i sobotu podle starozákonní tradice. Postupně se zasvěcení sedmého dne Bohu i mnohé náboženské prvky slavení židovského šabatu přelily do křesťanství. Například biblická četba v synagoze se postupně přenesla do bohoslužby Slova při slavení Eucharistie.
Co znamená neděle pro křesťany dnes?
Katechismus Katolické církve říká, že neděle se zřetelně liší od soboty a pro křesťany nahrazuje její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci neděle završuje duchovní pravdu židovské soboty a zvěstuje věčný odpočinek člověka v Bohu.
Slavením neděle se zachovává morální předpis přirozeně vepsaný do lidského srdce, kterým se přikazuje vnější kult Boha na znak společného dobrodiní, které se týká všech. Nedělní kult splňuje morální příkaz staré smlouvy, ze kterého přebírá rytmus a ducha tím, že každý týden slaví Stvořitele a Vykupitele.
I Ježíš odpočíval, stáhl se do samoty (Mt 14, 13) a také apoštoly vyzval, aby šli do ústraní na pusté místo a trochu si odpočinuli (Mk 6, 31). Proč neudělal zázrak regenerace, kterým by je nezdržoval v práci, ale vyžadoval, aby si odpočinuli? Dokonce i sám to tak dělal, ačkoli jako Bůh nemusel.
Ježíš, věčný Boží Syn, se stal člověkem proto, aby Boha přiblížil lidem lidským způsobem. Vstoupil do světa stvořeného Otcem. Proto respektoval a respektuje přirozený řád.
Potřeba odpočinku patří k přirozenosti člověka. Bůh nás neměří podle výkonu, ale podle srdce. Ne kolik uděláme, ale s jakou láskou.
Čas klidu v biblickém chápání neděle není jen k načerpání sil. Je také na utváření vzájemných vztahů. Ježíš býval často s učedníky v samotě, kde prožívali krásné chvíle přátelství a kde je učil a hlouběji jim vysvětloval to, co řekl nebo jednal mezi lidmi.
Papež Jan Pavel II. v apoštolském listu Dies Domini popisuje neděli jako prvotní svátek, objevitelku smyslu času, dokonce, že se „nachází ve středu tajemství času“. Co to znamená?
I neděle má jen čtyřiadvacet hodin jako každý jiný den. Nejde zde tedy o čas chronos, ale o kairos, tedy čas milosti, čas naplnění. I v běžném slovníku rozlišujeme mezi výrazy důležitý čas, užitečný čas, prázdný čas, zabitý čas. Hodnota téže hodiny závisí na tom, co ji naplňuje a kam směřuje.
Narozením Ježíše Krista vstupuje věčnost do času a čas do věčnosti. Tedy i nejběžnější činnost se v Kristu a ve spojení s ním stává součástí věčnosti. To se zvláštním způsobem děje ve mši svaté, která je jádrem křesťanské neděle. Ale i jiným způsobem.
Teprve když se člověk zastaví, má nadhled nad událostmi, které plynou, přímo letí v čase. Neděle je jakoby jednotka připsána před nuly každodenních maličkostí, které se tím stávají velkým číslem.
V
Dies Domini Jan Pavel II. zároveň povzbuzuje, abychom se nebáli věnovat svůj čas Kristu. Máme mu zpřístupnit svůj čas, aby ho mohl osvítit a usměrnit. Papež píše, že Kristus zná tajemství času i tajemství věčnosti a dává nám svůj den jako vždy nový dar své lásky.
Jak lze co nejefektivněji využít nedělní čas?
Nejvznešenější činnost, a tedy i nejefektivněji využitý čas, je chválit Boha, žehnat, obdivovat. Jen díky správně prožívané neděli se člověk může stát plně člověkem, naplno sám sebou.
Je neděle svátkem jen pro věřící?
Princip sedmého dne jako dne odpočinku, povznesení, času pro druhé je aktuální pro každého člověka. Avšak každý potřebuje i neděli v jejím křesťanském významu.
Je paradoxem naší doby, že právě v dobách exploze zábavního průmyslu a ekonomiky turismu doléhá na lidi západní kultury nihilismus, nechuť žít, smutek a prázdnota. Neúnavně vynalézaví obchodníci se snaží zpeněžit ještě i smutné prázdno člověka. Nostalgii po plnějším životě, po věčném smyslu a naplnění až násilně zaplňují věcmi.
Tento fenomén je voláním po znovuobjevení neděle. Od křesťanů se očekává, že se pro hledající stanou světlým majákem.
Papež František v katechezi o 3. přikázání apeluje na toto rozlišování pravého odpočinku od falešného. Oddech podle přikázání popisuje jako čas žehnání, chvály, kontemplace, a ne úniku. Jak lze co nejlépe pochopit tuto rozdílnost?
Tento rozdíl dobře vystihuje italský biskup Francesco Bambrilla v knize
Neděle a dny člověka. Říká, že dnešní člověk vymyslel volný čas, ale zdá se, že zapomněl, co je to svátek. Neděle je obecně vnímána jako „volný den“.
Neděle prožívaná jako svátek vytváří blízkost s druhými. Ale když se žije jen jako volný čas, člověk se odděluje od druhých, aby si odpočinul od každodenní námahy.
Sváteční čas dává hluboký smysl i času práce. Pro společnost založenou na maximálním výkonu se sváteční čas zdá prázdný a neproduktivní. Vyplňuje se tedy novým shonem za „konzumem odpočinku“. Neurotický shon, který vyplňuje volné dny, je v konečném důsledku velkou nostalgií po slavení.
Ti, co se v neděli nesetkají s Kristem a věnují ji práci nebo jen sportům, návštěvám a relaxaci, zůstávají ochuzeni.
Dies Domini připomíná, že od Kristových učedníků se požaduje, aby si nepletli slavení neděle, která má být opravdovým svěcením Pánova dne, s koncem týdne (víkendem) chápaným jen jako odpočinek nebo únik z každodenní všednosti.
Na co poukazuje tato krize svátku?
Krize svátku se stává krizí člověka, krizí smyslu života. Člověk nežije jen z chleba. Touha lidí po „volném čase“ odhaluje potřebu znovu objevit svátek. Nenaplní se rozšiřováním volného času, ale novou kvalitou vztahu k času. Dies Domini, den Páně, se dnes musí stát i dies hominis, dnem člověka. Jen když učiníme neděli pánům všech dnů, budeme ji skutečně prožívat i jako Pánův den.
Papež František akcentuje i potřebu více se zajímat o bližní s jejich rozmanitými bídami a potřebami. Kontemplovat Krista v chudém, nemocném, odstrkovaném člověku. Navštívit i takové lidi, povzbudit je a pomoci, jak se dá, patří také k podstatě křesťanské neděle.
V jedné z katechezí poukázal na fakt, že pro člověka, který žije v otroctví hříchu, neexistuje odpočinek: „Kdo nezná odpočinek? Ten, kdo není schopen milovat!“
Zmínil jste, že jádrem křesťanské neděle je mše svatá. Jaký význam má pro křesťany nedělní slavení Eucharistie?
Slavení Eucharistie nás přijímáním Kristova těla a krve činí navzájem duchovně příbuznými, je vnitřní mízou, která drží pospolu všechny členy církve. Zároveň je místem a příležitostí, při které jsme jako církev nejintenzivnější dohromady. Od prvních dnů existence církve si rostoucí společenství věřících, scházejících se „na poslechu Božího slova a na lámání chleba“ v den po sobotě, připomínalo událost Kristova vzkříšení.
Každá nedělní mše je událostí, při které na společnou hostinu farní rodiny přichází sám Vzkříšený. Eucharistie živí a ztvárňuje církev. „Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu“ říká svatý Pavel Korinťanům (1 Kor 10, 17).
Katechismus Katolické církve upřesňuje, že nedělní slavení dne Páně a jeho Eucharistie je středem života církve. Jan Pavel II. k tomu v
Dies Domini dodává, že právě v nedělní mši prožívají křesťané zvlášť intenzivním způsobem zážitek, který měli apoštolové ve velikonoční večer, když se spolu sešli a zjevil se jim Vzkříšený. V tom malém jádru učedníků, v této prvotině církve, byl určitým způsobem přítomen Boží lid všech dob.
Co je příčinou toho, že mnozí křesťané dnes již tyto pravdy berou na lehkou váhu?
Jsme svědky neuvěřitelného protikladu. V zemi s více než tisíciletou křesťanskou tradicí většina pokřtěných (podle průzkumů kolem 80 %) nechápe význam nedělní mše svaté a neúčastní se jí.
Z těch, kteří se jí účastní, velká část nezná význam základních symbolů a je natolik odkloněna od Boha, že se nemůže zúčastnit lámání chleba, přistoupit ke svatému přijímání, což je na mši svaté to nejpodstatnější. Dokonce o více z těch, kteří i přijímají, platí oprávněná výčitka, že se chovají hůře než nevěřící.
Příčina je jednoduchá. Vytrácí se víra, lidé žijí téměř výlučně pro nabídky blahobytu a – ačkoli si to neradi přiznávají – fakticky žijí jakoby Boha nebylo. Často se stává nedělní mše svatá jen jakýmsi duchovním wellnessem.
Dnes je již málo takových, kteří, jako kdysi, by byli ochotni pro Eucharistii riskovat i svůj život.
Když si pomyslíme na biskupy a kněze v komunistických vězeních, kteří za cenu obrovského rizika slavili a spoluvězňům přinášeli Eucharistii, na tajně slavené mše, na ty, co pro chození do kostela přišli o lepší zaměstnání, nechce se mi věřit, jak snadno se jí zříkáme .
Jak zaznamenávají Saturnova Acta, jeden ze 49 mučedníků, kteří byli popraveni za Diokleciánova pronásledování v roce 304, se vyznal, že bez Pánovy večeře nemůže být. Jedna z mučednic přiznala, že šla na shromáždění a slavila Pánovu večeři se svými bratry a sestrami, neboť je křesťanka.
V tomto souvislosti lze parafrázovat Augustinův výrok a říci: Eucharistie a neděle zde bude i bez vás, ale co bude z vás bez neděle a Eucharistie?
Co se tedy v neděli smí, co se nesmí? Co by se mělo a co se musí dělat?
Katechismus Katolické církve předkládá spíše hluboké důvody svěcení neděle a svátku než seznam předpisů. V neděli a v přikázaný svátek jsou věřící povinni účastnit se mše svaté. Tomuto přikázání lze zadostiučinit i sobotní večerní mší nebo v předvečer přikázaného svátku.
Zahrnuje také zachování pracovního klidu. Věřící se mají zdržovat vykonávání takových prací a činností, které překážejí Božímu kultu, radosti vlastní dni Páně, konání skutků milosrdenství a potřebnému zotavení ducha i těla.
Na politické úrovni mají věřící usilovat, aby neděle a svátky byly respektovány i ve společnosti. Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet podle možností takové podmínky, aby zaměstnanci měli čas na slavení eucharistie i na potřebný odpočinek.
Jak by měla v praxi vypadat taková běžná a pravá křesťanská neděle?
Neděle má několik aspektů: je dnem Páně, ale také dnem rodiny, dnem církve, dnem oslavy Boha Stvořitele. Neděle má být dnem přemýšlení, ticha, vzdělávání a meditace, což vše přispívá k růstu vnitřního a křesťanského života.
Kromě účasti na mši svaté a zachování svátečního klidu nelze mít každou neděli čas na všechno. Jednou může převládnout pobyt v přírodě, jindy návštěva příbuzných, farní, společenské či kulturní akce, přiměřený sport. Důležité je, aby se průběžně střídali.
Přirozený a duchovní rozměr lze dobře sladit, například na túře si dopřát chvíli ticha na modlitbu, v době odpočinku si přečíst něco k povznesení ducha, cestou z výletu nebo od příbuzných se zastavit na některém poutním místě nebo i záměrně jít na mši svatou do jiného města , možná s krásným chrámem.
V seriálu Desatero jste již mohli přečíst:
Deset Božích přikázání v moderním světě - Úvodní rozhovor s biblistou Jozefem Jančovičem
1. přikázání: Pověry, magie, věštby. Ďábel pracuje jako lichvář - půjčí rád, aby časem získal vše
2. přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo. Zavládla pomýlená představa, že hřešit v přímém přenosu je vtipné
Převzato z
BLOG POSTOJ.SK
ze dne 11. 01. 2022, 3. díl
zde.
