V tomto svém článku vyjadřuje autor svůj vztah, sounáležitost k českému národu a všímá si radostí a bolestí, problémů i nadějných projevů oživení víry a života Církve v ČR
Jako Slovák mám k českému národu blízký vztah. Já sám sice nemám české předky (alespoň ne v posledních generacích), ale v žilách mých dvou biologických dětí proudí i česká krev. Děda mých dětí, můj tchán, dnes už už zemřelý, byl Čech, který si vzal za ženu Slovenku a dožil svůj život na Slovensku. Moje děti dokonce v dětském věku mluvily poměrně dobře i česky, protože se často pohybovaly v blízkosti svého dědy, který se nikdy nezvykl na slovenštinu a mluvil jen česky.
Jeden můj bratranec se jako voják z povolání oženil v Čechách a má tam svou rodinu, i jiný můj příbuzný, dnes již zemřelý, také voják z povolání, se oženil v Čechách a má tam svou rodinu. A můj případ není výjimečný. Neexistuje snad na Slovensku rodina, která by neměla blízké či vzdálenější vazby na český národ. Slováci a Češi jsou navzájem tak propletení příbuzenskými svazky, že snad neexistuje síla, která by tyto svazky přetrhla. Jsem slovenský vlastenec (nebojím se toho slova!) a jsem hrdý na dějiny Slováků, včetně Dr. Josefa Tisa, našeho prvního prezidenta, ale cítím i určitou vazbu na český národ a pojem československé vzájemnosti pro mě není prázdným pojmem. Do 1. ledna 1993 jsem žil téměř 40 let (bez 18 dnů), tedy více než polovinu svého dosavadního života, ve společném státě Čechů a Slováků, takže mi směřování českého národa nemůže být lhostejné. Když jsem několikrát pracoval po listopadu 1989 v Německu, považoval jsem Německo za cizinu, jenže když jsem se po překročení česko-německých hranic ocitl na českém území, už jsem se jako cizinec necítil. Cítil jsem se téměř jako doma.
Já sám jsem byl v Čechách mnohokrát, dokonce jsem tam strávil několik let svého života.
Nejprve 18 měsíců jako poddůstojník ČSLA, později jsem v Čechách nějakou dobu i pracoval. Prahu jsem navštívil dřív než Bratislavu. Když jsem jako mladý kluk krátce po skončení základní vojenské služby začal pracovat jako zásobovač v n. p. Chemkostav, STAS 800 Strážske, často jsem jezdil na služební cesty do Čech a na Moravu. Někdy vlakem, jindy mi dali k dispozici nákladní automobil s řidičem. Procestoval jsem celé Čechy a Moravu křížem-krážem. Na jedné služební cestě jsem se dostal dokonce až do Aše. Oblíbil jsem si zvláště Moravu, kde jsem potkal vskutku zlaté lidi. Morava byla i více katolická v porovnání s českými zeměmi a to se dodnes projevuje.
Jako katolík jsem se pochopitelně zajímal i o situaci Katolické církve v Čechách a na Moravě.
V souvislosti se situací Katolické církve v ČR se mnozí ptají, zda je její současná situace lepší než před Druhým vatikánským koncilem, nebo ne. Já osobně vnímám situaci realisticky a tvrdím, že v něčem je situace Katolické církve horší než před koncilem, ale v něčem je podstatně lepší. Není tedy důvod k panice. Vidím pochopitelně proces sekularizace české společnosti, ale registruji i neklamné znaky výrazného oživení českého katolicismu. Svědčí o tom například i česká kinematografie po roce 1989. Zatímco před rokem 1989 – snad s výjimkou konce 60. let – filmová či televizní produkce velmi často dehonestovala a zesměšňovala Katolickou církev, po roce 1989 jsem zaregistroval nemálo českých filmů i televizních seriálů, které prezentovaly Katolickou církev a její kněze v pozitivním světle. Na ilustraci bych uvedl alespoň pár děl.
V první řadě bych jmenoval film „
In nomine patris“ z roku 2004, který zobrazuje mučednictví kněze Josefa Toufara, usmrceného totalitním režimem po roce 1948. Mučednictví Josefa Toufara je věnován i dokument „
Jako bychom dnes zemřít měli“ z roku 2016.
Zaujal mě i osmidílný dramatický seriál televize Prima z roku 2023 pod názvem „
Půlnoční zpověď“. I když je seriál vnímán kritiky i diváky rozporuplně, je v něm v pozitivním světle vyobrazený kněz Albert Mach, muž mimořádných schopností, který je nejen příkladným katolickým knězem, ale také vědcem. A takhle bych mohl pokračovat dál. Česká kinematografie tak do jisté míry navazuje na tradice z dob před rokem 1948, kdy se v Čechách natáčely i hodnotné katolické filmy.
Když mluvíme o tom, že dnešní situace Katolické církve v Čechách není ideální, nebylo to dobré ani před Druhým vatikánským koncilem. Český národ měl ve 20. století tu smůlu, že oba prezidenti před rokem 1948, jak T. G. Masaryk, tak i E. Beneš, byli zednáři, kteří pro Katolickou církev sotva udělali něco dobrého. Kromě toho byla Katolická církev vnímána českými politiky jako symbol habsburské nadvlády. Těch příčin bylo pochopitelně víc a v důsledku toho prožívala Katolická církev v Čechách těžké období.
Už krátce po vzniku ČSR, 3. listopadu 1918, revolučně naladěný dav na Staroměstském náměstí v Praze strhl Mariánský sloup. K jeho navrácení na původní místo došlo teprve po více než 100 letech.
Po vzniku první Československé republiky v roce 1918 však upadl do nemilosti i nejznámější český světec svatý Jan Nepomucký, který je nejen patronem Čech, ale i habsburského domu, taktéž druhým patronem jezuitského řádu (1730) i druhým zemským patronem Bavorska a spolupatronem jednoho z největších německých měst, Mnichova. Světec, kterého umučené tělo bylo v roce 1393 shozeno z pražského Karlova mostu do Vltavy, je podle některých pramenů ještě i patronem mostů, lodníků, vorařů, mlýnů, ale také kněží a zpovědníků, patronem bezpečného putování a šťastného návratu, proti pomluvám, proti nebezpečí vody, za mlčenlivost, za zpovědní tajemství.
Požívá velkou úctu i v mé vlasti, na Slovensku. Je patronem rožňavské diecéze a v mém bydlišti, městě Vranov nad Topľou na východě Slovenska, je starý chrám Narodenia Panny Marie, ve kterém jeden boční oltář na levé straně při vstupu do chrámu je zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Je tam i socha světce, ostatně ne jediná ve Vranově nad Topľou. Ve městě je takových soch více.
Není snad země na světě, ve které by neznali jeho jméno. Také v daleké Jižní Americe byl tento světec velmi uctíván. Jako autor řady článků a knihy „
Božie svetlo v temnotách Paraguaja“, zabývající se historií jezuitského státu v Paraguayi, jsem zjistil několik pozoruhodných faktů o úctě jezuitů k českému světci. Právě díky jezuitům se stal český mučedník sv. Jan Nepomucký známým prakticky po celém světě a velké úctě se těšil i v jezuitském státě v Paraguayi jako patron proti povodním a záplavám. Navíc v roce 1760 založil jezuita Manuel Durán západně od řeky Paraguay redukci San Juan Nepomuceno. Ostatně, město se stejným názvem San Juan Nepomuceno se nachází i v departementu Bolívar v severní Kolumbii, a také v portugalsky mluvící části Jižní Ameriky mají město São João Nepomuceno na jihovýchodě brazilského Minas Gerais.
Tomuto světci je zasvěcené množství kostelů a kaplí po celém světě. Počet jeho soch se jen v Evropě odhaduje na mnohem víc než třicet tisíc. Byly o něm napsány knihy, studie, divadelní hry, je častým námětem obrazů, soch a jiných uměleckých děl. I když se jednotlivá vyobrazení mučedníka od sebe odlišují, nejčastěji je zobrazován jako kněz se štolou, biretem na hlavě, v ruce má palmu, kříž, nebo knihu. Lze ho vidět i s prstem na ústech, jazykem, zámkem nebo rybou, jako symboly mlčenlivosti, ale také s perem, odznakem jeho funkce úředníka v církevních službách. Navíc svatý Jan Nepomucký bývá jako jediný světec zobrazován i s hvězdami kolem hlavy, protože jeho mrtvé tělo našli ve Vltavě rybáři údajně podle světýlek kolem jeho hlavy. Podobná pocta patří Matce Boží, Marii, která však má výjimečné postavení mezi obyčejnými smrtelníky. Světcova socha, postavená na pražském Karlově mostě v roce 1683, má již tolik napodobenin, že světec na mostě se stal zřejmě nejznámějším světcem vůbec. Podle všeho je nejvíce uctívaným Čechem ve světě, ale paradoxně ne vždy požíval úctu ve své vlasti. Není snad světce, který by byl svými rodáky tak zpochybňován, jako právě sv. Jan Nepomucký. I v letech 1919-1920 probíhala v Čechách vlna ničení nepomucenských památek a v roce 1925 vláda zrušila zemský svátek svatého Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. Ačkoliv se později situace zkonsolidovala, ani pak se světec nedočkal náležité úcty rehabilitace.
Těch projevů úpadku katolicismu v ČSR od roku 1918 do roku 1948 bylo více, ale není účelem tohoto článku podrobnější rozbor nelichotivé situace. Na Moravě byla situace Katolické církve o něco lepší než v Čechách, ale ideální to nikdy nebylo. Jenže to nejhorší
přišlo až po roce 1948, kdy byla Katolická církev vytlačena zcela na okraj společnosti. Došlo k rozsáhlé sekularizaci především území Čech. Já sám jsem toho byl svědkem.
Můj slovenský švagr, manžel mé mladší sestry, byl před zhruba půlstoletím vojákem z povolání v Dašicích u Pardubic, kde bydlel i se svou rodinou. Jednou jsem byl u nich na návštěvě. Už si nepamatuji, jestli to bylo v roce 1982, nebo 1983, ale určitě si pamatuji, že byl únor a všude bylo množství sněhu. Druhý den po mém příchodu, v neděli, se moje sestra vydala se svým maličkým synkem na mši svatou do kostela ve vesnici Kostěnice, a já šel s nimi. Protože švagr byl ve službě, vydali jsme se do kostela pěšky a sestřina syna, který ještě neuměl sám chodit, jsme táhli na saních. Když jsme přišli na mši svatou, zjistili jsme, že kostel byl téměř úplně prázdný. Přítomen byl jen stařičký kněz, celebrující mši svatou, a starší paní, která mu asistovala. Došlo ke kuriózní situaci. V českém kostele bylo na nedělní mši svaté více Slováků než Čechů. Z české strany tam byl kněz a ta starší paní, ze slovenské strany já, moje sestra a její drobný synek. Mimochodem, ten stařičký kněz byl vskutku zlatý. Po skončení mše svaté se obrátil k nám a řekl: „
Prosím vás, dejte tomu maličkému pusu za mě.“
Už dříve jsem slyšel o tom „typickém českém ateismu“, ale skutečnost mě šokovala víc, než jsem očekával. Zajisté by nebylo správné idealizovat situaci na Slovensku, ale u nás jsem byl zvyklý na to, že kostely byly v neděli narvány k prasknutí. Jako mladý člověk jsem neměl šanci sednout si, protože místa k sezení byla vyhrazena starším lidem. To se mi v Čechách nikdy nestalo. I když jsem později chodil na mše svaté do kostelů v Českých Budějovicích, Kladně a Praze, vždy bylo dost míst k sezení.
Po roce 1989 došlo v Čechách k formálnímu oživení katolicismu, ale ke skutečnému obrácení u mnoha lidí nedošlo. Trvalo ještě velmi dlouho, než se dostavily skutečně hmatatelné výsledky. V posledních letech však vidím v Čechách mnoho neklamných znaků oživení katolicizmu. Podrobněji se zmíním alespoň o některých.
Prvním z mnoha znaků oživení katolicismu je návrat Mariánského sloupu do Prahy. Přiznám se, že když jsem sledoval projevy odporu části české veřejnosti proti snahám vrátit po více než sto letech do Prahy Mariánský sloup, stržený v roce 1918, do poslední chvíle jsem trnul, jestli se to povede. Teprve když se začaly realizovat potřebné stavební práce, začal jsem tomu opravdu věřit. Ale i potom, když už ten sloup stál, jsem se obával, jestli se zase nenajdou nějací vandalové, kteří by Mariánský sloup poškodili. Považuji za malý zázrak, že ten sloup stále stojí. Už to je velká věc pro české katolíky.
Druhým znakem oživení katolicismu je návrat úcty ke svatému Janu Nepomuckému, jehož projevem je například i obnovení vodních hudebních slavností NAVALIS v Praze. Bohužel jsem neměl možnost osobně se těchto slavností zúčastnit, ale díky televizním přenosům na TV Noe jsem měl možnost je alespoň vidět na televizní obrazovce a byl jsem vskutku nadšen tou úchvatnou nádherou.
Novodobé Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze se konají od roku 2009 po dlouholetém přerušení tradice jejich konání každoročně 15. května, v předvečer svátku sv. Jana Nepomuckého, největšího českého světce a patrona všech lidí „od vody“. Významným mezníkem byly slavnosti v jubilejním roce 2021, kdy jsme si připomenuli 300 let od blahořečení největšího českého světce v roce 1721. V jubilejním roce 2021 s připomínkou 300. výročí blahořečení sv. Jana Nepomuckého byly slavnosti opět zahájeny mší v katedrále sv. Víta, kterou celebroval kardinál Dominik Duka. Po skončení mše se vydalo procesí z Hradu přes Nerudovu ulici na Karlův most a ke kostelu křížovníků sv. Františka. Vyzvánění zvonů z kostelů zasvěcených sv. Janu Nepomuckému nejen u nás, ale i ve světě, vytvářelo působivou zvukovou kulisu celé události.
Vůbec první hudební vystoupení na lodích v Praze se konalo před téměř 400 lety dne 5. května 1627 u příležitosti přenesení ostatků sv. Norberta do Strahovského kláštera. Inspirací organizátorům byly velkolepé lodní hudby v Benátkách, s úspěchem provozované už dávno předtím. Po roce 1627 se hudební vystoupení na lodích konala pouze vzácně při výjimečných událostech.
Barokní Svatojánské slavnosti NAVALIS se poprvé konaly před více než 300 lety dne 15. května 1715 u příležitosti zahájení beatifikačního procesu Jana Nepomuckého. Rokem 1715 začala dlouhodobá tradice jejich konání pravidelně každý rok 15. května.
Již tradičně se na výročí tohoto dne konala mše, procesí k Vltavě a vodní koncert na hladině řeky u Karlova mostu, zakončený ohňostrojem. Tradice jejich konání však byla přerušena během panování císaře Josefa II., i v epoše totality, kterou vlast světce zažila ve 20. století.
Slavnosti patřily v barokní době k největším a nejvelkolepějším a v roce 1743 se jich zúčastnila dokonce i císařovna Marie Terezie. V roce 1868 byly slavnosti spojeny s položením základního kamene Národního divadla. Po první světové válce slavnosti NAVALIS neblaze zasáhlo prvorepublikové řádění, kdy byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze a zničeny i stovky soch svatého Jana Nepomuckého. Pochybné pokrokářství První republiky zrušilo svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu a pozdější totalitní ateistický režim po druhé světové válce svátek světce vymazal z kalendáře úplně.
Tradici vodní hudby v totalitní éře nenápadně připomněl v roce 1957 dirigent Pavel Smetáček uspořádáním koncertu na parníku Děvín v rámci festivalu Pražské Jaro. Po roce 1989 trvalo ještě dalších 20 let, než byla v roce 2009 tato tradice obnovená. Zasloužil se o to pražský převozník Zdeněk Bergman, který se jako provozovatel lodní dopravy na Vltavě seznámil se životem sv. Jana Nepomuckého, přičemž objevil informace o konání vodní hudby ke cti světce na Vltavě u Karlova mostu v Praze, tedy v místě jeho podnikání. Bergman obnovil Svatojánské slavnosti NAVALIS, takže od roku 2009 zažíváme epochu novodobých velkolepých slavností světce v Praze každý rok 15. května za účasti poutníků a turistů z domova světce i z ciziny.
Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze se staly inspirací pro zorganizování podobné akce na východním Slovensku na břehu vodní nádrže Veľká Domaša, která v Ondavské vrchovině vznikla přehrazením řeky Ondava u obce Veľká Domaša v 60. letech 20. století.
Poprvé se Slovenské Navalis konaly v rekreační oblasti Domaša Dobrá 27. června 2020 za přítomnosti vzácného hosta, kardinála Dominika Duky, pražského arcibiskupa a českého primase, který tehdy společně s košickým arcibiskupem Bernardem Boberem celebrovali mši svatou, a pak oba z paluby výletní lodi Bohemia, která byla dodaná na vodní nádrž Veľká Domaša rok předtím z Prahy, požehnali všechny lodě na vodní nádrži i lidí od vody.
Třetím znakem oživení katolicismu bylo zasvěcení Čech a Moravy Neposkvrněnému Srdci Panny Marie v roce 2017. Zasvěcení vykonali čeští a moravští biskupové jako součást celosvětové iniciativy u příležitosti 100. výročí zjevení Panny Marie ve Fatimě. Tento veřejný obřad s nadšením sledovalo mnoho českých a moravských věřících.
K dalším znakům oživení patří např. obnovení tradice pěších poutí a také to, že v posledních letech přibývá poutníků do Medžugorje, které je ohniskem obrody a naděje Církve.
Za zmínku stojí také probouzející se úcta českého národa k Pražskému Jezulátku, které bylo mnohem známější pro zahraniční věřící, kteří kvůli němu často Prahu navštěvovali, než českým a moravským věřícím.
Svědčí o tom např.
Konference O MOCNÉM PŮSOBENÍ DÍTĚTE JEŽÍŠE A PANNY MARIE ve Starém Městě u UH, která se uskuteční v tomto měsíci září, a kterou podpořil i otec biskup
Antonín Basler.
České země byly Pražskému Jezulátku již zasvěceny, a to opakovaně.
25. října se také uskuteční pouť k Pražskému Jezulátku se zasvěcením střední Evropy Pražskému Jezulátku, které se účastní i biskupové ze zahraničí, také ze Slovenska.
Hlavním celebrantem bude Jeho Excelence Tadeusz Litynski, biskup zielonogórsko-gorzowski (z
Polska).
To je jistě v současné napjaté situace ve světě a nutnosti obrácení velmi potřebný a nadějný počin.
A tak, i když se česká církev stále potýká s mnoha problémy a protivenstvími, existuje i
řada znaků oživení katolicismu v Čechách, které ale není možné v tomto krátkém článku jmenovat všechny.
To je ta nejlepší zpráva pro Katolickou církev nejen v Čechách, ale v celém světě. Vždyť Katolická je jen jedna univerzální Kristova církev. Každopádně je jisté, že katolicismus v Čechách ožívá, a proto není důvod k pesimismu. Zajisté to nebude ideální. Katolická církev se pravděpodobně změní na množství ostrovů a ostrůvků v sekulárním moři. Na českých katolících, ale nejen na nich, závisí, zda to budou velké ostrovy, nebo malé ostrůvky. My, katolíci ze Slovenska a jiných zemí, můžeme pomoci především modlitbami, ale také společnými mezinárodními katolickými aktivitami. Ježíš Kristus řekl: „
Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20)
Nebuďme tedy malověrní jako apoštolové v loďce na rozbouřeném moři, když Ježíš usnul a oni propadli panice.
Karol Dučák
Z článů:
6ti dílný seriál Karla Dučáka o Janu Nepomuckém:
Karol Dučák: Svatý Jan z Nepomuku - 1. část: Vzácnější ve světě než ve své vlasti
Karol Dučák - Svatojánské slavnosti NAVALIS v Praze a Slovenské Navalis na Domaši,
