Závěrečná část tohoto seriálu poukazuje na změny, které zahájil Gorbačov a které přinesly náboženskou svobodu národům Ruska. Ukazuje rozvoj církví, které byly 70 let pronásledovány, formy spolupráce, ale i problémy, které přetrvávají ...
Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka
Zde najdete 2. část článku
- Velký teror
Zde najdete 3. část článku
- Stalinova válka proti Bohu + Diletantismus Stalina a ignorování hrozby německého útoku
Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina
Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim
Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera
Zde najdete 7. část článku
- Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Panna Maria a diktátor Stalin, 10. část
Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět
V listopadu 1989 padla Berlínská zeď. Východní blok byl v rozkladu a také v samotném SSSR se začaly prosazovat snahy o samostatnost republik podřízených Moskvě.
Dne 1. prosince 1989 se setkal Michail Gorbačov s papežem Janem Pavlem II. v soukromé knihovně hlavy Katolické církve. Během návštěvy došlo k dohodě o navázání diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a SSSR. K realizaci této dohody však došlo až s několikaletým odstupem, po rozpadu Sovětského svazu.
Po roce 1989 navštívil Gorbačov Vatikán ještě několikrát a postupně navázal s papežem Janem Pavlem II. přátelské kontakty. Sovětský státník přišel dokonce s myšlenkou návštěvy hlavy Katolické církve v Moskvě, tato se však dodnes nerealizovala.
Gorbačov se v roce 1990 stal nositelem Nobelovy ceny míru za svůj osobní podíl na skončení studené války a rozvíjení vize společného evropského domu.
(Srov.
https://www.cirkev.cz/archiv/021021-gorbacov-navstivil-papeze)
On sám však „
až v roce 2008 poprvé veřejně přiznal, že byl celé roky v nejvyšší funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) věřícím křesťanem.“
(
https://www.teraz.sk/zahranicie/od-stretnutia-michaila-gorbacova-s-pap/433161-clanok.html)
Vraťme se však k historické návštěvě Gorbačova u papeže Jana Pavla II. koncem roku 1989, která se stala průlomovým momentem v životě křesťanů největší země světa. Sovětský představitel po setkání s hlavou Katolické církve prohlásil, že jeho země uzákoní svobodu svědomí, a už v následujícím roce, v roce 1990, příslušný zákon vstoupil v Sovětském svazu v platnost. Po více než 7 desetiletích pronásledování se tak
dočkali věřící v SSSR plnohodnotné náboženské svobody. Platilo to nejen pro majoritní pravoslavné věřící, ale i pro příslušníky jiných křesťanských církví a pro nekřesťany.
I Katolická církev se mohla po roce 1990 v SSSR konečně naplno realizovat. Přitom už
1. prosince 1989, ještě před přijetím zákona o svobodě svědomí, byla
legalizována činnost
Ukrajinské řeckokatolické církve na Ukrajině. Došlo tak k nápravě neslýchané křivdy, které se dopustila sovětská vláda z iniciativy Stalina v roce 1946, kdy nezákonně vyhlásila zrušení Brestské unie z roku 1596 a násilné „znovusjednocení“ Ukrajinské řeckokatolické církve s Ruskou pravoslavnou církví.
(Srov.
https://www.ukrinform.ru/rubric-society/2827732-1-dekabra-pamatnye-daty.html)
Většina ukrajinských řeckokatolíků, kteří byli dříve nuceně včleněni do struktur Pravoslavné církve, se vrátila do Řeckokatolické církve. Moskevský patriarchát „
tak ztratil 3 000 farností. Tato ztráta jej dodnes nepřebolela a nekonečně zatěžuje vztahy s Římem.“
(
https://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-3/Katolici-v-Rusku.html)
Zhroucení totalitního bolševického režimu v SSSR pochopitelně nejvíce pomohlo majoritní Pravoslavné církvi, avšak své aktivity začala horlivě rozvíjet i
Římskokatolická církev. Do největší země světa „
přišlo mnoho kněží zejména z Polska, kteří vykonávali intenzivní evangelizační činnost nejen mezi potomky Poláků žijících na Sibiři a v evropské části Ruska, ale s úspěchem přitáhli i mnohé Rusy ke katolicismu.“
(
https://www.christianitas.sk/rusko-nadejou-krestanstva/)
Majoritní
Pravoslavná církev však po čase začala žárlivě zahlížet na misijní úspěchy katolíků i mezi původně pravoslavnými věřícími a tak po relativně krátkém období prakticky neomezené svobody působení Katolické církve v Rusku došlo k ochladnutí vztahů mezi oběma křesťanskými církvemi v Rusku. V roce 1993 „
vznesl patriarcha Alexij vážné výčitky:
‘Nevázaný římský proselytismus se jeví např. v tom, že katolíci během pěti let zvýšili počet farností na Sibiři ze 17 na 100.’
Patriarcha však zamlčel, že se jednalo o farnosti, které už existovaly, i když v podzemí. Ruská pravoslavná církev se pohoršuje i nad tím, že se Rusové účastní katolických bohoslužeb, zvláště ve městech. Pokud se někteří dají katolicky pokřtít, pak se jim (někdy i veřejně) vyčítá zrada pravoslavného lidu. Také zřízení katolických církevních struktur (apoštolských administratur, od r. 2002 diecézí) pravoslavné neuvěřitelně rozhněvalo. V těchto reakcích se projevují historické protiřímské resentimenty, nově probuzené katolickou přítomností na ‘kanonickém teritoriu’ ruské pravoslavné církve...“
(
https://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-3/Katolici-v-Rusku.html)
Katolické náboženství se v Rusku dosud nestalo jedním z „domácích náboženství“, tedy náboženství, uznaných a podporovaných státem. Této výsadě se může těšit pouze pravoslaví, islám, judaismus a buddhismus. Katolická církev v Rusku není vystavena otevřenému pronásledování, ale je v ruské společnosti marginalizována a dodnes jí nebyly vráceny všechny chrámy, zabavené bolševickým režimem.
(Srov.
https://www.christianitas.sk/rusko-nadejou-krestanstva/)
Zřejmě největším problémem je fakt, že
většinu katolického duchovenstva v Rusku tvoří cizinci. Proto se ruský stát se silnými vazbami na pravoslaví snažil a dodnes snaží omezovat jejich působení. Došlo k případům, že katoličtí misionáři museli skončit svou činnost v Rusku, protože jim bylo bez vysvětlení odebráno či neuděleno vízum. Došlo dokonce i k násilným deportacím katolických duchovních ze strany ruských úřadů. Známý je případ Jerzyho Mazura, biskupa diecéze sv. Josefa v Irkutsku, který byl v dubnu 2002 při zpáteční cestě do Irkutska zatčen na letišti v Moskvě a násilně poslán zpět do Polska.
Ruská pravoslavná církev však nemohla ignorovat fakt, že Katolická církev je nejsilnější křesťanská církev na světě, se kterou ji spojuje mnoho společných zájmů. I Svatý stolec v zájmu realizace ekumenismu návratu potřebuje mít s Moskvou co možná nejlepší vztahy. Proto navzdory nezbytným „přestřelkám“ pokračovala a dodnes
pokračuje snaha o co možná největší sblížení obou velkých křesťanských církví.
Díky tomu Katolická církev v Rusku mohla a dodnes může s určitými omezeními vykonávat evangelizační činnost. Má v Rusku i své oficiální struktury, dokonce od roku 1999 zde působí Konference biskupů Ruska, které postupně předsedali biskupové Tadeusz Kondrusiewicz, Joseph Werth, Paolo Pezzi a (od roku 2017) Clemens Pickel.
Již v roce 1995 měla Katolická církev v Rusku více než 200 farností a 90 % kněží, kteří v nich sloužili, byli cizinci. Zvýšila se „
aktivita vícero mnišských řádů: jezuitů, asumpcionistů, dominikánů, františkánů, salesiánů a jiných.“
(
https://cyberleninka.ru/article/n/pravoslavno-katolicheskiy-dialog-v-kontse-xx-veka)
Katolíci mají k dispozici Kolegium katolické teologie sv. Tomáše Akvinského (od roku 1991) a vyšší teologický seminář Maria – Královna apoštolů, otevřený v roce 1993 v Moskvě a později přesunutý do Petrohradu.
Dohoda o navázání diplomatických vztahů, uzavřená mezi Gorbačovem a papežem Janem Pavlem II. v roce 1989, se začala realizovat v roce 1992, kdy byl ve Vatikánu po předchozí výměně nót akreditován ruský představitel v hodnosti mimořádného a zplnomocněného velvyslance a v Ruské federaci církevní diplomat Svatého stolce v hodnosti apoštolského nuncia.
Pragmatický přístup Ruska ke spolupráci s Vatikánem v mezinárodních záležitostech, rozšíření dvoustranných styků, jakož i zintenzivnění ekumenického dialogu mezi církvemi vytvořily příznivé podmínky pro přijetí rozhodnutí pozvednout úroveň vztahů Ruska s Vatikánem na úroveň plnohodnotných diplomatických vztahů.
Dne 22. listopadu 2009 prezident Ruské federace Vladimir Medveděv podepsal Výnos № 1330
Об установлении дипломатических отношений с Ватиканом (
O navázání diplomatických styků s Vatikánem). K navázání diplomatických styků došlo 3. prosince 2009, kdy se ve Vatikánu setkali prezident Ruské federace a papež Benedikt XVI. Následovala výměna nót mezi Ministerstvem zahraničních věcí Ruska a Státním sekretariátem Vatikánu, která s účinností od 9. prosince 2009 právně formalizovala navázání diplomatických styků mezi Ruskou federací a Vatikánem „
na úrovni Velvyslanectví Ruské federace ve Vatikánu a Apoštolské nunciatury v Ruské federaci.“
(
https://vatican.mid.ru/ru/bilateral-relations/rossiya_vatikan/)
Katolická církev v Rusku opatrně roste a podle údajů, publikovaných v roce 2020, má tři sta farností, dvě stě sedmdesát diecézních a řeholních kněží, přes tři sta čtyřicet řeholních sester a kolem osm set tisíc věřících.
(Srov.
https://www.christianitas.sk/rusko-nadejou-krestanstva/)
Kromě Římskokatolické církve působí v současném Rusku i řeckokatolický Apoštolský exarchát v Rusku.
Největší rozkvět po pádu totalitního režimu v SSSR však zaznamenala Ruská pravoslavná církev, která se stala nejdůležitější společenskou silou, chránící práva pravoslavných věřících nejen v Rusku, ale i v nových zemích, patřících do Společenství nezávislých států. Zaznamenala vskutku impozantní rozmach. Ruský stát jí vrátil část bývalého majetku a sakrálních předmětů, takže její situace je nesrovnatelně lepší než situace Katolické církve v Rusku. Navíc má mnoho bohatých dárců, kteří financují její činnost, takže její majetek roste neuvěřitelným tempem. Patriarcha Moskvy a celé Rusi Kirill dne 26. května 2019 během svěcení pravoslavného Chrámu Všech svatých ve Štrasburku prohlásil: „
Dnes stavíme průměrně tři chrámy denně, za 24 hodin. 30 tisíc chrámů za deset let. A ne proto, že máme příliš mnoho peněz a nevíme, kde je utratit. Náš lid, který prošel léty ateismu, rozumem i srdcem pochopil, že bez Boha se nic nedaří.“
(
https://www.gazeta.ru/social/2019/05/26/12377599.shtml)
Podle statistických údajů ze začátku roku 2019 působila Ruská pravoslavná církev v 77 zemích, z toho 16 je považováno za kanonické území. Měla k dispozici 309 diecézí (spolu s diecézemi mimo území současného Ruska); 382 biskupů; 40 514 duchovních (35 677 presbyterů, 4 837 jáhnů); 38 649 chrámů nebo jiných modlitebních prostor, ve kterých se slavila Božská liturgie, bez údajů z 977 farností v dalekém zahraničí; 1012 klášterů, z toho 972 klášterů na kanonickém území (474 pro muže, 498 pro ženy) a 40 v dalekém zahraničí; 9 687 žen a 5 883 mužů (včetně riasoforů), žijících v klášterech; 5 akademií a 50 seminářů, ve kterých na začátku akademického roku 2018-2019 začalo studovat kolem 14 tisíc studentů; přibližně 11 tisíc nedělních škol s více než 175 tisíc žáky; 145 pravoslavných všeobecně vzdělávacích organizací; téměř 150 center ochrany mateřství; 70 rehabilitačních středisek pro drogově závislé, 18 resocializačních středisek; 67 poraden; více než 90 útulků pro bezdomovce; 10 autobusů milosrdenství (mobilních bodů pomoci bezdomovcům); více než 450 charitativních jídelen; více než 160 církevních humanitárních center; více než 450 sesterstev milosrdenství; více než 500 dobrovolných charitativních skupin; více než 250 charitativních dobrovolnických sdružení různého charakteru.
(Srov.
https://drevo-info.ru/articles/11316.html)
Přes všechny úspěchy však i Ruská pravoslavná církev zápasí s nemalými
problémy. Dodnes se nevyrovnala s děsivým dědictvím sedmi desetiletí totalitní éry. Podle statistik „
za celé období totalitního režimu v SSSR bylo fyzicky zlikvidováno 200 000 pravoslavných biskupů, kněží, jáhnů, mnichů a jeptišek a 50 milionů až 100 milionů lidí.“
(
https://www.pulib.sk/web/kniznica/elpub/dokument/cap7/subor/2.pdf)
Toto otřesné dědictví těží nejen pravoslavnou církev, ale celou ruskou společnost dodnes.
Decimování ruského národa, které začalo již během totalitní éry, pokračuje i v současné době a povede zřejmě k rapidnímu
vylidňování celých regionů Ruska. Není snad ve světě národ, který by vymíral tak katastrofálním tempem, jako ruský. Rusko bude mít do roku 2100 podle scénáře základní prognózy 106 milionů obyvatel oproti 146 milionům v roce 2020. Počet obyvatel Ruska se tedy do konce století sníží o 40 milionů, téměř o 30 %.
(Srov.
https://www.finanz.ru/novosti/aktsii/rossiya-zaglyanula-v-demograficheskuyu-propast-naselenie-sokratilos-rekordno-za-15-let-1030016352)
V Rusku jsou dodnes krutě vražděny děti v lůnech matek. Od období konce existence SSSR se však i díky působení Ruské pravoslavné církve situace zlepšuje. Zatímco v roce 1992 podle statistik Rosstatu připadalo na 100 živě narozených dětí 216 potratů, v roce 2018 už jen 41 abortů.
(Srov.
https://iq.hse.ru/news/484659480.html)
Umělé potraty jsou však stále vážným problémem a ohrožují budoucnost země. Jenže dnešní Rusko zápasí i s mnoha jinými obtížemi. Vysoká rozvodovost, nízká porodnost, příkré sociální rozpory, alkoholismus, nezdravý způsob života, vysoká míra sebevražd, nízká střední délka života především u mužů a jiné neduhy jsou vážnou hrozbou pro budoucnost Ruska.
Jenže všechny problémy, se kterými se dnes největší země světa potýká, se dají vyřešit, pokud se Rusko vrátí ke svým křesťanským kořenům a pokud se učení Ježíše Krista stane každodenním chlebem obyvatel země.
Rusko po staletí nezahubila žádná hrozba zvenčí. Ani Napoleon, ani Hitler neporazili říši, která se utíkala pod ochranu Panny Marie. Ne diktátor Stalin zachránil největší zemi světa v době katastrofální existenční hrozby v letech 1941 – 1945, ale byla to Panna Maria.
Rusko má zajištěnou světlou budoucnost, ale jen v případě, že se jeho obyvatelé poučí z dějinných chyb předchozích generací a už nikdy se nevzdají Boha a ochrany Panny Marie. Tak může vyjít Rusko ze všech dějinných zápasů očištěné, mocné, a takto může být nadějí světa v době postupné záhuby západní civilizace.
Karol Dučák
K O N E C
Seriál průběžně vycházel i na "domovských stránkách" autora
www.priestornet.com/;
tento poslední díl je na odkazu:
http://www.priestornet.com/2021/11/panna-maria-diktator-stalin-10.html#more.
