V tomto dílu Karol Dučák přibližuje Stalinovo dětství a mládí s neodpověditelnou otázkou, jak se tento chlapec mohl stát tím, kým se stal. Přibližuje Stalinův teror vůči církvi i nepochopitelný diletantizmus, nařízení, rozkazy a čistky v armádě, které velmi snižovaly její bojeschopnost ...
Zde najdete 1. část článku
- Velká vlastenecká válka - Porovnání kvalit Rudé armády a jejího protivníka
Zde najdete 2. část článku
- Velký teror
Panna Maria a diktátor Stalin, 3. část
Stalinova válka proti Bohu
Pronásledování křesťanů v SSSR nezačal Stalin. Diktátor gruzínského původu ho zdědil po svém předchůdci, V. I. Leninovi. Již od roku 1917 byli jednoznačně vyhodnocení jako nepřátelé státu duchovní různých církví, působících v SSSR. V období od „
roku 1917 do konce občanské války bylo zavražděno asi pět tisíc kněží, mnichů a jeptišek ... Germogena, biskupa Tobolska, utopili. Prvním zavražděným biskupem se stal v lednu 1918 kijevský metropolita Vladimír. Rudoarmějci ho zastřelili, předtím ho mučili. Arcibiskupa Nižného Novgorodu Joakima zavraždili a pověsili hlavou dolů přímo na ikonostasu v chrámu. Pravoslavní kněží se běžně stávali vězni v gulagu od samotného počátku tohoto systému vězeňských táborů, který začal růst ve dvacátých letech. Pravoslavní duchovní a křesťané patřící k Podzemní církvi tvořili pětinu vězňů na Soloveckých ostrovech v Severním ledovém oceánu.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
„Solovki“ měly mnoho významných vězňů. Od roku 1922 k nim patřil i dědeček současného ruského patriarchy Kirilla, Vasilij Stěpanovič Gunďajev. Zatkli tehdy všechny aktivní dušpastýře a laiky z Lukojanova na čele s episkopem Polykarpem za jejich odvážné kroky proti obnovlenčenským rozkolníkům a za obranu práv věřících. Mezi zadrženými „
byl i Vasilij Stěpanovič Gunďajev.“
(
http://martyrs.pstbi.ru/bin/nkws.exe/docum/no_dbpath/ans/newmr/?HYZ9EJxGHoxITYZCF2JMTdG6Xbu1suqYvuKW668UsOWfe8YUYS8Zfu0hfe8ctk*).
Nebyl to tedy Stalin, kdo začal v Sovětském svazu s pronásledováním církví. Když se dostal k moci po Leninově smrti v roce 1924, pronásledování církví již dosahovalo děsivé rozměry. Stalin však nezakročil ve prospěch obrany práv věřících, i když se nenarodil jako bezohledný krutý diktátor, ale jako temperamentní, talentované dítě s citlivou duší. Teprve později se z něj stal kriminálník, gauner a diktátor s krví mnoha nevinných lidí na rukou.
Stalin, narozený 18.12.1878 v gruzínském městečku Gori, byl podle historických svědectví v dětském věku talentovaný a ctižádostivý chlapec, který doslova hltal vědomosti a ve volném čase býval zahrabaný v knihách. Četl díla mnoha autorů světové literatury, například Goetheho, Shakespeara, Dickense a jiných. Velmi ambiciózní chlapec toužil být nejlepším žákem. Vysloužil si za to mnohé pochvaly od učitelů. V jeho prospěch hovoří i skutečnost, že pomáhal s učením slabším spolužákům.
Díky dobré paměti a pevné vůli se vedle rodné gruzínštiny poměrně rychle naučil ruský jazyk. Miloval poezii, zpaměti recitoval Puškina, „
dokonce sám psal romantické verše. V porovnání s jiným diktátorem - Adolfem Hitlerem, který zase rád maloval - mu to prý šlo mnohem lépe. V roce 1895 mu pět básní zveřejnili i známé gruzínské noviny.“
(
https://zurnal.pravda.sk/spolocnost/clanok/495575-bandita-z-knazskeho-seminara-pred-140-rokmi-sa-narodil-josif-v-stalin/)
Stalin vyrůstal v křesťanském prostředí. Jeho matka byla věřící žena a vedla k víře i svého syna. Stalin byl dobrý zpěvák a díky tomu účinkoval v církevním sboru. Později si dokonce přivydělával zpěvem na svatbách a slavnostech. Jeho první velkou metou v životě, se kterou se svěřil matce, byla údajně touha stát se jednou biskupem. Později, v roce 1894, se také dostal do ortodoxního kněžského semináře v Tbilisi, ale podle všeho duchovní dráha nebyla jeho pravým posláním. Už v té době zřejmě inklinoval k ateismu. Tajně si sháněl marxistickou literaturu.
V ateistickém směřování ho utvrdily negativní zkušenosti ze semináře. Stalin se v semináři mnoho užitečného naučil, ale vedle pozitivních zkušeností měl i mnoho negativních. Šikana ze strany kněží i starších studentů, týrání, zákazy a tvrdé tresty byly součástí jeho každodenního života v té době. A tak se Stalin v semináři nestal dobrým křesťanem, ale buřičem a marxistou. Nakonec ani nedokončil studium. Když vyšlo najevo, že je přesvědčený marxista a zloděj knih, byl ze semináře v roce 1899 vyloučen a po krátké době se z něj stal kriminálník, gauner, zločinec toho nejhoršího rázu.
kriminálník
V začátcích své kriminální kariéry byl mimořádně aktivní „
zejména při Kaspickém moři, kde se tehdy rozjížděla těžba ropy. Příští vůdce Sovětského svazu tam - podobně jako američtí gangsteři - vydíral naftové magnáty. Žádal od nich výpalné, a pokud nezaplatili, zničil jim sklady. Věnoval se však i jiným aktivitám. Organizoval bankovní loupeže, únosy (dokonce i dětí), na rováši měl také pirátství v Černém moři, korumpoval místní policisty, do jejich řad nasazoval informanty a zrádce, jež odhalil ve své bandě, nemilosrdně zabíjel.“
(
https://zurnal.pravda.sk/spolocnost/clanok/495575-bandita-z-knazskeho-seminara-pred-140-rokmi-sa-narodil-josif-v-stalin/)
Když později vstoupil do politiky, byl z něj již ostřílený gangster a hrdlořez. Člověku se přímo vnucuje otázka: jak se z kultivovaného, ambiciózního gruzínského chlapce mohla stát jedna z nejhorších nestvůr, jaké tato zem kdy nesla. Jenže to bychom se stejně mohli zeptat, jak mohlo dojít k tomu, že nejkrásnější a nejušlechtilejší anděl Lucifer se na počátku světa vzbouřil proti Bohu a stal se vládcem pekla.
V životě Stalina zajisté najdeme mnohé
polehčující okolnosti, které by do jisté míry mohly vysvětlovat jeho pád do temnoty ducha. Jako chlapec byl týrán a to nejen vlastním otcem, ale bila ho údajně i jeho matka. Podle některých svědectví byla Stalinova matka jedinou osobou na světě, které se příští sovětský diktátor ve svém životě opravdu bál. Jako chlapec měl komplexy méněcennosti. Měl ošklivě zjizvenou tvář po překonání neštovic a kratší levé rameno po jedné nehodě, když měl 12 let. Tragicky ho poznamenaly i negativní zkušenosti v semináři. Chtěl se snad Stalin pomstít světu za všechny křivdy, jimž byl v dětství vystaven? Těžko říct. V každém případě ho to neomlouvá před soudem dějin ani před Božím soudem. Nic nemůže ospravedlnit jeho životní dráhu gangstera a masového vraha.
Stalinův teror vůči Pravoslavné církvi byl mimořádně krvavý. Jen „
v období 1929 až 1933, tedy za kolektivizace, bylo uvězněno asi čtyřicet tisíc duchovních osob, mnozí z nich byli zastřeleni.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Co je z dnešního pohledu přímo neuvěřitelné, ani tento neslýchaný
teror nedokázal zahubit touhu ruské duše po Bohu. Sčítání lidu v roce 1937, kterého se zúčastnilo všech 98,4 milionů obyvatel SSSR nad šestnáct let, přineslo ohromující výsledky. Většina obyvatelstva, celkově 55,3 milionu, veřejně vyznala své vyznání. Nejvíce bylo pochopitelně pravoslavných věřících - 41,6 milionů, ale v SSSR se tehdy oficiálně přihlásilo ke své víře půl milionu katolíků, půl milionu protestantů a 0,4 milionu příslušníků jiných křesťanských církví. Kromě nich se ke svému náboženství hlásili i muslimové (přes 8 milionů), židé (0,3 milionu) a příslušníci blíže neuvedených křesťanských církví (3,5 milionu).
(Srov.
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866 )
Po dvou desetiletích krvavého protináboženského teroru, diskriminace věřících v zaměstnání a neustálého protináboženského štvaní v tisku i školství to bylo trapné fiasko pro ateistický režim.
To nejhorší však Ruskou pravoslavnou církev teprve čekalo. Během Velkého teroru, „
v letech 1937-1938 bylo uvězněno 168 tisíc duchovních osob, z toho více než polovina bylo zastřelených... V třicátých letech komunisté zničili na tisíce pravoslavných chrámů. Jednoduše je dynamitem vyhodili do vzduchu. Chrám Krista Spasitele v Moskvě byl jen jeden, asi nejznámější, případ... Desetitisíce chrámů bylo zavřených. Používaly se jako sklady, z některých se stala muzea, samozřejmě muzea ateismu... Z padesáti čtyř tisíc chrámů z doby před bolševickou revolucí zůstalo koncem třicátých let pouze několik stovek chrámů, které byly používány na bohoslužby.“
(
http://www.impulzrevue.sk/article.php?866)
Velký teror byl vskutku krvavý a zasáhl prakticky všechny vrstvy sovětské společnosti. Vykonstruovaná, často vymyšlená obvinění způsobila odsouzení „
téměř půldruhého milionu lidí. Další více než dva miliony lidí skončili v táborech nebo ve vyhnanství jen proto, že byli příbuznými odsouzených. V letech 1937 a 1938 v době nejkrvavější fáze Velkého teroru bylo popraveno téměř sedm set tisíc lidí. Do tohoto počtu však nejsou započítány oběti krutých podmínek a špatného zacházení v táborech Gulagu, jejichž počty se odhadují jen přibližně.“
(
https://www.postoj.sk/80205/smrt-marsala-tuchacevskeho)
K paradoxům té doby patří skutečnost, že
až útok německých vojsk a jejich spojenců proti SSSR přinesl konec Velkého teroru a tím i zmírnění krutého pronásledování mnoha nevinných občanů SSSR. Prioritou Stalina se stala porážka agresora a likvidace nepohodlných obyvatel vlastní země musela být odložena na neurčito. Stalin i po válce, na začátku padesátých let 20. století, připravoval masivní vlnu čistek, avšak Velký teror po válce diktátor nestihl realizovat. Předešla ho smrt 5. března 1953, jediná velká spravedlnost Stalinova zbabraného života.
Diletantismus Stalina
a ignorování hrozby německého útoku
Největší země na světě zřejmě nikdy v celé své historii neměla tak krvavého netvora a neschopného vůdce jako byl Stalin. Navíc byl obklopen mizernými poradci, kteří ho vedli k nesprávným rozhodnutím. Výsledek této kombinace nemohl být jiný než katastrofální.
Stalinovy diletantské zásahy do organizace armády (například zrušení mechanizovaných sborů po likvidaci Tuchačevského) ničily její pokrokovou koncepci a oslabovaly její bojeschopnost. Tankové, či mechanizované sbory byly zrušeny a jejich tankové jednotky rozptýleny mezi pěchotní divize. Když začala válka, nebyli sovětští velitelé schopni postavit proti německým tankovým klínům vlastní tankové sbory v takové koncentraci jako protivník. Až v létě 1941 se sovětské velení začalo narychlo vracet k původní koncepci a za pochodu znovu formovat mechanizované sbory. Armáda však trpěla nedostatkem zkušených odborníků v tankovém vojsku, takže v období napadení SSSR musely být k tankovým jednotkám narychlo převeleni příslušníci jiných druhů vojsk, kteří se začínali procvičovat na nových pozicích.
Nebezpečným nepřítelem sovětských tanků byly německé střemhlavé bombardéry. Nejúspěšnější německý pilot Hans-Ulrich Rudel, létající na bombardérech Junkers Ju 87 a Focke-Wulf Fw 190, během celé druhé světové války sám zničil „
kolem 150 dělostřeleckých zbraní, 519 tanků, kolem 1000 různých vozidel, 70 vyloďovacích plavidel, 2 Lavočkiny La-3, IL-2 Šturmovik, a potopil bitevní loď Marat, 2 křižníky a torpédoborec.“
(
https://www.valka.cz/519-Hans-Ulrich-Rudel)
Rudel způsobil Sovětům tak velké ztráty, že Stalin na něj vypsal odměnu 100.000 rublů. Sovětské velení však bylo často bezmocné proti německým leteckým esům. Zastaralé letectvo nedokázalo vytvořit pozemním vojskům Rudé armády dostatečnou ochranu ze vzduchu. Většina letadel byla zastaralá a navíc v důsledku nepřipravenosti na útoky německé Luftwaffe už „
během prvních 8 hodin války ztratilo sovětské letectvo 1 200 letadel, z nich kolem 900 bylo zničeno na zemi (bombardovaných bylo 66 letišť).“
(
https://askchtn.mskobr.ru/edu-news/259)
Vysoký počet letadel, zničených na zemi, souvisel s dalším problémem sovětských vzdušných sil, kterým byl málo početný a technicky nedostatečně vybavený pozemní personál. To výrazně ztěžovalo manévrování letectví přemisťováním letišť a navíc zabránilo vyplnit četné příkazy „
na maskování letišť a budování přístřešků pro letadla, vydané v předvečer války: tuto práci prostě neměl kdo dělat.“
(
https://w.histrf.ru/articles/article/show/stiepien_gotovnosti_k_voinie_sssr_v_1941_godu)
Sovětské letecké závody sice urychleně dodávaly na frontu nové stíhací letouny, které se svými kvalitami vyrovnaly německým, jenže zpočátku nebyl dostatek zkušených pilotů, takže trvalo určitou dobu, než sovětské letectvo získalo převahu ve vzduchu nad protivníkem.
Další fatální chybou Stalina byla demontáž opevnění na západních hranicích SSSR, které vstoupily do širšího povědomí pod propagandistickým označením
Stalinova linie, a přesun jejich vybavení směrem na západ do nové rozestavěné linie, označované také jako Molotovova linie.
Přitom původní síť železobetonových opevnění, zátarasů a dřevozemních bunkrů (takzvaná Stalinova linie) s hloubkou obrany kolem 50 kilometrů, která se táhla od města Pskov na severu až k Oděse na břehu Černého moře, představovala vrchol fortifikačního mistrovství. Byla dobudována ve 30. letech 20. století původně na obranu před případnými útoky z kapitalistického Západu, ale nakonec neposloužila svému účelu.
Po uzavření paktu Ribbentrop-Molotov se Sovětský svaz zmocnil nových území a jeho hranice se posunuly stovky kilometrů na západ, avšak nové hranice na západě nebyly vůbec chráněny. Začala se zde budovat nová linie, označovaná také jako Molotovova, a do ní se začalo přesouvat vybavení a výzbroj původní Stalinovy linie. V době napadení Sovětského svazu však nová linie nebyla dokončena a tím pádem nesplnila své poslání. (Srov. http://opevneni.wz.cz/rusko/)
Němcům naopak pomohlo, že Rudá armáda soustředila v oblasti nové linie velké množství zásob, které se okamžitě po vpádu Němců na území SSSR staly snadnou kořistí okupantů. Paradoxně však sovětští vojáci při postupu nacistů hlouběji do vnitrozemí země využili i původní opuštěná opevnění Stalinovy linie. Ukázalo se, že kdyby z nich předtím nebyla odvezena původní výzbroj, mohla tato linie výrazně pomoci Sovětům při obraně svého území.
Ještě více uškodil Stalin největší zemi světa tím, že tvrdohlavě ignoroval zprávy o chystaném útoku Němců, v důsledku čehož byl Sovětský svaz absolutně nepřipravený na válku a trvalo dlouho, než se Rudá armáda vzpamatovala ze zdrcujících útoků německých vojsk. O tom však podrobněji až v následující části.
Karol Dučák
Průběžně vychází i na stránkách
http://www.priestornet.com/2021/07/panna-maria-diktator-stalin-3.html#more.
Další články - díly seriálu:
Zde najdete 4. část článku
- Vražedná arogance Stalina
Zde najdete 5. část článku
- Nedostatečně rozvinutý sovětsky muniční průmysl a absentující motivace bránit totalitní režim
Zde najdete 6. část článku
- Jak Kazaňská ikona Matky Boží pomohla Stalinovi porazit Hitlera
Zde najdete 7. část článku
- Zásluhy Ruské pravoslavné církve
a slavné vítězství Panny Marie nad Hitlerem
v druhé světové válce
Zde najdete 8. část článku
- Návrat Stalina k starým praktikám po válce
Zde najdete 9. část článku
- Živoření křesťanství v SSSR během éry Chruščova a jeho následovníků
Zde najdete 10. část článku
-Éra Michaila Sergejeviče Gorbačova úplně změnila svět
