Dopisy slavným osobnostem (svazek I.)
Autor: Albino Luciani (uspořádal a přeložil Josef Dobiáš)
Překladatel souhlasí s dalším šířením. Budete-li text knihy nebo jeho části dál užívat v elektronické či jiné formě, uveďte, prosím, citaci a odkaz na naši stanu www.fatym.com.
ÚVOD
ZA ODSTRANĚNÍ CHUDOBY (Charles Dickens)
UMĚNÍ STÁRNOUT (Lodovico Alvise Cornaro)
POUČENÍ Z JEVIŠTĚ (Carlo Goldoni)
VE SVĚTĚ EVANGELIA (Alessandro Manzoni)
DOPIS MEDVĚDOVI (Sv. Romedius)
SEDMERO PRAVIDEL (sv. Bernardin ze Sieny)
KONEČNĚ DOVOLENÁ (Pavel Diskon)
TVRDŠÍ NEŽ DIAMANT (Kronika Pickwickova klubu)
K PROBLÉMU MLADŠÍ GENERACE (Figaro)
NĚKOLIK RAD DO ŽIVOTA (Pinocchio)
K HODŮM MILOSTI (Trilussi)
BEZ HNĚVU A ZÁŠTI (Nikolaj Vasiljevič Gogol)
BŮH JE DOCELA JINÝ (Chesterton)
ČTYŘI LETORY (Hippokrat)
UŠLECHTILOST ZAVAZUJE (Johann Wolfgang Goethe)
RADOST VYVĚRÁ Z LÁSKY (Sv. Terezie z Lisieux)
POSLÁNÍ SLUŽBY (Gonzalo Fernandes de Cordoba)
ČAS VELKÝCH DARŮ (Casella z Pistoie)
CO SE LÍBÍ BOHU (Mark Twain)
VOLÁNÍ O POMOC (Manutius Aldus)
PROVŽDY VĚRNI (Penelopa)další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
VZPOMÍNKA NA PAPEŽE JANA PAVLA I.
Papež Jan Pavel I., vlastním jménem Albino Luciani, se narodil dne 17. října 1912 v alpské vesničce severně od Benátek, ve Formo di Canale (dnes Canale ď Agordo). Jeho otec Giovanni byl zedníkem a sdílel osud mnoha svých krajanů, kteří v sezóně opouštěli domovy, aby si v cizině vydělali potřebné peníze. Otec pracoval ve Francii, Švýcarsku a Německu, kde se také stal členem socialistického odborového hnutí. Později našel trvalé možnosti výdělku ve svém kraji, nikoliv jako zedník, ale jako foukač skla v Murano. Matka papežova, Bartola Tancová, pracovala po tři roky v dílně na výrobu paličkovaných krajek v St. Gallen. Pak byla služebnou v jedné benátské nemocnici. Vdala se za Giovanni Lucianiho, mladého vdovce s dvěma dětmi. Bartola mu darovala čtyři děti, z nichž nejstarší byl Albino. Toto jméno dal dítěti otec sám na památku svého přítele - dělníka.
"Kariéra" Albina Lucianiho začala ve vesnické škole ve Formo di Canale. Vypráví se, že se jednoho dne zeptal učitel dětí ve škole, čím by chtěly být. Malý Albino se přihlásil jako první ze všech dětí a prohlásil bez otálení, že chce být knězem. "Ty a knězem? Prosím tě, jaký by z tebe mohl být kněz!" zvolal učitel udiveně. Patrně narážel na domácí náboženské poměry rodiny Luciani. Matka byla hluboce zbožná, zato otec se dlouhou dobu stavěl kriticky k církvi a ke kněžím. Albino zůstal při svém přání. V 11 letech nastoupil do chlapeckého semináře ve Feltre. Otec neměl námitek. A pak šlo vše hladce. Z chlapeckého semináře postoupil do kněžského v Belluno. V roce 1935 složil zkoušky s výtečným prospěchem a byl vysvěcen na kněze. Po dvouleté pastorační službě v rodné diecézi se vrátil do semináře jako vícerektor. V roce 1947 promoval na doktora teologie. Biskup mu svěřil řízení Katechetického úřadu diecéze bellunské a v roce 1948 ho jmenoval generálním vikářem. Dne 27. prosince 1958 přijal Albino Luciani v Římě biskupské svěcení z rukou papeže Jana XXIII. Byl 11 let biskupem ve Vittorio Veneto a 16. prosince 1969 se stal patriarchou benátským. Dne 5. března 1973 ho papež Pavel VI. povolal do sboru kardinálů. Papežem byl zvolen dne 26. srpna 1978.
Popravdě řečeno jméno Luciani před papežskou volbou nepatřilo k "velkým jménům". Sdělovací prostředky ho vůbec nezařadily mezi ty, kteří byli "papabiles" (kandidáti na stolec papežský). Po jednom z nejkratších konkláve, na němž byl Albino Luciani zvolen papežem, prozradili kardinálové: "Rozhodli jsme se zvolit za papeže osvědčeného duchovního pastýře." Když byl po volbě dotazován, jaké jméno přijímá, překvapil kardinály dvojím jménem, jež se dosud v dějinách papežů nevyskytlo: Jan Pavel I.. Zvolil si jména dvou svých bezprostředních předchůdců. První jméno po papeži Janu XXIII., který ho v bazilice sv. Petra vysvětil na biskupa a jehož byl nástupcem jako patriarcha v Benátkách. Druhé jméno si zvolil po papeži Pavlu VI., který ho jmenoval kardinálem a kdysi v Benátkách při návštěvě lodního přístaviště před tisícovými zástupy sňal ze sebe štolu a položil ji na ramena kardinála Lucianiho.
Hned od prvního okamžiku si nový papež získal srdce všech svým úsměvem, svou pokorou a jasnou mluvou. "Papež, který se usmívá", nazývali ho všichni. Heslem biskupa Albina Lucianiho bylo pouze jedno slovo, které si ponechal jako program i pro svůj nejvyšší úřad v církvi: "Humilitas", což lze přeložit slovem pokora nebo ještě lépe nepatrnost, drobnost. Papež Jan Pavel I. nebyl postavou veliký, spíš drobný. Však mu také Římané dali přezdívku: "Papa nostro piccolo" - "Náš malý papež". Sám o sobě řekl: "Jsem jenom prostý člověk, zvyklý na malé věci a ticho."
Druhý den po svém zvolení pronesl Jan Pavel I. rozhlasovou řeč, v níž rozvinul program svého pontifikátu: Uskutečňování závěrů druhého vatikánského koncilu, úsilí o církevní kázeň, evangelizaci, pokračování v ekumenických snahách, v trpělivém dialogu člověka k člověku, v podpoře dobrých iniciativ k zachování světového míru. - Co je však platný program, když Bůh rozhodne jinak?
Dne 29. září 1978 o sedmé hodině ranní se rozletěla světem neuvěřitelná zpráva, že papež Jan Pavel I. podlehl srdečnímu záchvatu. Pravděpodobně se tak stalo již 28. září kolem 23. hodiny.
Ke stopám, které po sobě Jan Pavel I. zanechal, patří i tato kniha zcela zvláštního obsahu. Jako benátský patriarcha psával smyšlené dopisy předním mužům a ženám, kteří svého času sehráli ve světě významnou roli. Některé z adresovaných postav ani nežily, jsou známy jen ze světové literatury. Každá z těchto postav jeví se v dopise pisateli důvěrně známá. Dopisy prozrazují jeho velkou literární znalost a sečtělost. V dopisech světcům a světicím se s nimi dělí o své radosti i starosti. Při tom vhodně a skromně hovoří i o sobě.
Tyto dopisy uveřejňoval od roku 1971 v jednom církevním měsíčníku. Později vyšly knižně. Od počátku budily pozornost a obdiv svým vtipným, zábavným a meditativním obsahem, který s nevšední samozřejmostí spojoval život s evangeliem.
Vybrané a zpracované části těchto dopisů, jak je uveřejňovaly Katolické noviny, které - poplatné své době - nemohly otisknout některé pasáže věnované mládeži a dětem, předkládáme čtenáři jako vzpomínku na "papeže úsměvu Jana Pavla I.". Byl papežem jen 33 dnů a ve svém programu měl heslo jen o jednom slově: "Humilitas - být malý před Bohem".
P. Josef Dobiáš
ZA ODSTRANĚNÍ CHUDOBY (Charles Dickens)
Milý Dickensi,
jsem biskup, který vzal na sebe povinnost, že každý měsíc napíše pro časopis Posel sv. Antonína dopis nějaké slavné osobnosti. Před Vánocemi jsem nevěděl, koho vybrat. A hle, tu jsem zahlédl v časopise reklamu na Vašich pět slavných povídek. Hned jsem si řekl: "Ty se mi nesmírně líbily, když jsem je četl jako chlapec, protože jsou všechny proniknuty láskou k chudým a smyslem pro sociální přerod. Napíši Dickensovi." - A zde jsem, abych Vás vyrušil.
Výše jsem připomněl lásku k chudým. Cítil a vyjádřil jste ji skvěle, protože jste jako dítě mezi chudinou žil. Když Vám bylo deset let, šel jste pracovat do továrny na nátěry, protože Váš otec byl uvězněn pro dluhy a chtěl jste pomáhat mamince i mladším sourozencům. Od rána do večera Vaše dětské ručky balily krabice s leštidlem na boty pod dozorem nemilosrdného mistra.V noci jste spal v podkroví. Aby měl otec společnost, trávili jste celá rodina každou neděli ve vězení, kde se Vaše chlapecké oči, plny soucitu i pozornosti nad desítkami žalostných případů, rozevíraly údivem. Proto jsou všechny Vaše romány zabydleny chudými lidmi, kteří žijí v dojímavé bídě. Ženy a děti jsou nezodpovědně najímány na práci v továrně nebo v obchodě někdy také mladší než šestileté. Žádný syndikát, který by je bránil. Žádná ochrana proti nemocem a úrazům. Hladové mzdy a pracovní doba - prodloužená až na patnáct hodin denně - připoutávaly křehké bytosti se zoufalou jednotvárností k těžkým a hlučným strojům v prostředí fyzicky i morálně nezdravém.
To jsou ti utlačení. K nim směřuje všecka Vaše sympatie. Naproti nim stojí utlačovatelé, které zachycujete perem plným hněvu a ironie. Vytváříte jejich postavy jako masky z bronzu. Jednou z těchto postav je lichvář Scroog, hlavní představitel Vaší povídky "Vánoční zpěv prózou". Náhodou vešli do jeho kanceláře dva páni, v ruce jmenný seznam a pero. Domlouvající lichváři. "Jsou Vánoce a tisíce lidí nemají ani to nejpotřebnější, pane!" Odpověď Scroogova zní: "Nejsou zde vězení? Útulky pro žebráky nejsou otevřeny?" Nato mu odpověděli: "Jsou, ale mohou udělat jen málo, aby potěšily duši i tělo. Napadlo nás, že uděláme sbírku, za kterou bychom nakoupili pro chudé lidi potraviny, nápoje a otop. Jakou částku mohu napsat k Vašemu jménu?" "Žádnou. Nechte mne na pokoji! Neslavím Vánoce a nemohu si dovolit takový přepych, abych je nechal slavit povalečům. Jelikož platím daň na chudé, přispívám tím na útulky pro žebráky i na vězení. Kdo má nouzi, může se obrátit tam." - "Je mnoho těch, kteří tam jít nemohou. A mnozí by raději umřeli, než by hledali pomoc tam." - "Chtějí-li raději umřít, ať tak učiní rychle, aby se snížila přelidněnost. A pak, promiňte, tyhle věci se mě netýkají."
Tak jste vylíčil lichváře Scrooga, který se staral pouze o peníze a obchodní záležitosti. Ale když mluví o svých záležitostech k přízraku svého "duchovního dvojčete", zemřelého společníka Marleye, tu přízrak žalostně naříká: "Obchodní záležitosti. Být lidský, to mělo být mou záležitostí. Láska k bližnímu, šlechetnost, vlídnost, to vše mělo být mou záležitostí. Všeobecné blaho mělo být mou záležitostí. Proč jsem šel se zástupem mně podobných s očima upřenýma k zemi? Proč jsem je nikdy nepozvedl k požehnané hvězdě, která vedla Mudrce k jedné chýši? Což nebylo tolik jiných ubohých domů, ke kterým by mne bylo světlo oné hvězdy zavedlo?"
Od té doby, co jste tato slova napsal (r. 1843), uplynulo více než sto třicet let. Jste zvědav, zda-li a jak byl podán lék na situaci bídy a nespravedlnosti, na kterou jste žaloval? Hned Vám to řeknu. Ve Vaší Anglii a v průmyslové Evropě pracující značně svou pozici zlepšili. Mají k dispozici jedinou sílu - početnost. Vyvodili z toho důsledek. Staří socialističtí řečníci uváděli následující příměr. Velbloud procházel pouští. Jeho kopyta šlapala zrna písku a vítězný velbloud pyšně říkával: "Rozdrtím vás, rozdrtím!" Zrníčka písku se nechala drtit, ale zvedl se strašný vítr. "Vzhůru, zrnka, sjednoťte se" řekl, "utvořte spolu se mnou jedno tělo, napadneme to velké zvíře a pohřbíme je pod horou písku."
Dělníci, kteří byli rozděleni a rozptýleni jako zrnka písku, stali se jednolitým mrakem spojeným v odborech a různých socialismech, které mají nepopíratelnou zásluhu, že se téměř všude jejich přičiněním postavení pracujících zlepšilo. Od Vaší doby uskutečnili dělníci pokrok a vymoženosti na poli ekonomie, sociálního pojištění a kultury. Dnes prostřednictvím odborů často dokáží, že jsou slyšeni na vysokých státních místech, kde se ve skutečnosti rozhoduje o jejich osudu. To vše získali za cenu velkých obětí. Dělnická jednota na obranu jejich práv byla nejdříve prohlášena za nezákonnou, pak byla tolerována, nakonec právně uznána. Stát byl nejdříve "policejní stát", pracovní smlouvu prohlásil za záležitost zcela soukromou, zakazoval smlouvy kolektivní.
A nyní? Ach, ve Vaší době měly nespravedlnosti jediný terč. Dělníci ukazovali prstem na zaměstnavatele. Dnes velké množství lidí ukazuje žalujícím prstem. Zemědělští dělníci naříkají, že jsou na tom mnohem hůře než dělníci v průmyslu. Zde v Itálii Jih žaluje na Sever, v Africe, v Asii, v Latinské Americe žalují národové "třetího světa" na národy, které žijí v blahobytu. Ale i u národů posledně jmenovaných je mnoho nouze a nejistoty. Mnozí jsou nezaměstnaní nebo nemají zaměstnání zajištěno trvale. Nejsou všude dostatečně chráněni před úrazy, často mají pocit, že se s nimi zachází jako s nástroji výroby, nikoliv jako s jejími hlavními činiteli.
Myslelo se, že prameny nafty jsou jako bezedná studna svatého Patricia. Náhle se shledalo, že jsme takřka na dně. Věřilo se, že až se v daleké budoucnosti nafta vyčerpá, bude možno použít nukleární energii. Ale nyní se říká, že při její výrobě hrozí nebezpečí radioaktivních odpadů škodlivých člověku a jeho prostředí. Strach a znepokojení je značné.
Ten dnešní chudý "třetí svět" - říkají - brzy bude bohatý díky naftovým zdrojům, které využije pouze pro sebe. Konzumní blahobytný svět dostane benzín jen po kapkách a bude muset svůj průmysl a své potřeby omezit a zvyknout si na ústup z blahobytu. V tomto nahromadění problémů, starostí a napětí platí ještě stále Vaše principy v míře rozšířené a přizpůsobené. Láska k chudému. Ale nejen k jednomu chudákovi, nýbrž k chudým vůbec. Jelikož byli vykořisťováni jako jednotlivci i jako lid, nabyli třídní uvědomění a byli solidární. Podle Kristova příkladu mají křesťané bez váhání dávat přednost jim. A to zjevně a upřímně.
Solidarita: Jsme na jedné lodi plné národů, které se již k sobě přiblížily v prostoru i mravech. Jenže plujeme na moři velmi rozbouřeném. Nechceme-li jít vstříc velkým potížím, musíme se řídit pravidlem: "Všichni za jednoho, jeden za všechny." Trvat na tom, co sjednocuje, zanechat všeho, co rozděluje.
Důvěra v Boha: Ústy Vašeho Marleye předpovídáte, že hvězdy Mudrců ozáří chudé domy. Dnes je chudým domem celý svět, který má tolik zapotřebí Boha!
Charles Dickens, lidový anglický romanopisec (1812 - 1870), bojoval proti zlořádům své doby. Jeho humorné povídky byly rozšiřovány v desetitisícových malých, ilustrovaných sešitech. Nejznámější povídky: "Oliver Twist", "Klub Pickwicků", "David Copperfield".
UMĚNÍ STÁRNOUT (Lodovico Alvise Cornaro)
Mi1ý starý Benátčane,
proč Vám vlastně píši? Žil jste v Benátkách před čtyřmi sty lety a těšil se všeobecné vážnosti a sympatii. Napsal jste 1íbivým a prostým slohem knížku, která se tehdy čítávala s mimořádným zájmem. Propagoval jste v ní střídmý a zdravý způsob života. A sám jste sloužil jako vzor veselého starce.
Do svých čtyřiceti let jste trpěl "prostydlým žaludkem" a "pícháním v boku", "začínající dnou" a stem jiných nemocí. Jednoho dne jste zahodil všechny léky, když jste zjistil, že "kdo chce dobře žít, musí méně jíst", a zahájil jste přísnou dietu. Brzy jste se zbavil všech nemocí a klidně se mohl věnovat studiu, podpoře vědy a umění a architektuře. Vypadal jste skvěle a byl jste pořád dobré mysli. Mezi osmdesáti lety jste napsal "Hovory o střídmém životě", v nichž jste nám "dříve narozeným", dodal odvahy a přesvědčení, že i my můžeme udělat ještě něco užitečného.
Ve Vaší době nebylo tolik starých lidí. Nebylo ani potuchy o dnešní hygieně. Nebyly věci, které nám dnes život zpříjemňují a ulehčují. Některé nemoci byly tehdy nevyléčitelné. Nebyla chirurgie se svými moderními a technickými vymoženostmi a vynikajícími úspěchy. Ve srovnání s dneškem lidé v některých zemích nedosahovali středního věku sedmdesáti let.
Dnes počet starých lidí velmi vzrůstá. V Itálii je nás, kdo máme přes šedesát let, takřka celá pětina všeho obyvatelstva. Nazývají nás "třetím věkem". Už proto, že je nás tak velký počet, neměla by nám chybět odvaha a sebedůvěra. Místo toho nás svírá divný strach. Máme dojem, jako bychom byli odloženi, podobni kolečku, které už nikdo nepotřebuje. Anebo si připadáme jako cyklista, který při závodech ztratil spojení s hlavním pelotonem. Když odcházíme do důchodu, když se naše děti žení a vdávají nebo se rozprchnou do světa, máme pocit, jako bychom ztratili půdu pod nohama, a nevíme, čeho bychom se pevně přichytili.
Ubývá-li sil a dostavují-li se tělesné potíže, začínáme být mrzutí a nevrlí. Místo toho, abychom myslili na věci radostné, které nám vždy ještě Bůh poskytuje, propadáme trudomyslnosti a naříkáme, že jsme staří a opuštění. Situace se ještě zhorší, když je nám přes šedesát a musíme opustit svůj domov a jít do domova důchodců. I tam jich žije sice hodně a většinou se cítí dobře, ale někteří si připadají jako "ryba na suchu". "Mně tady nic nechybí," svěřil se mi jeden z nich, "mohla by tu být předsíň nebe, ale je tu hotový očistec."
Problém přestárlých je dnes mnohem složitější než za Vaší doby. Hledá se uspokojivé řešení ve prospěch klidně prožívaného stáří. Nabídl jste ten nejlepší prostředek přemoci jakýkoliv egoismus a pesimismus. "Snad mi zbývá ještě deset, dvacet let. A těch chci využít, abych dohonil promarněný čas tím, že budu pomáhat bližním. Zbývající život budiž naplněn láskou k Bohu. Věřím také, že svět potřebuje víc modlitby než války. Nuže, my postarší, můžeme Bohu obětovat své utrpení a snášet potíže stáří s veselou myslí. Tak můžeme ovlivňovat i velké problémy, s kterými lidé ve světě musí zápolit."
Tyto Vaše myšlenky se mi líbí. Zůstane-li nám ještě trochu energie a času, můžeme dělat dokonce i víc. Můžeme nabídnout své slabé síly k užitečné práci a službě ve farnosti, v kostele. Ve Francii vytvořili ti starší dokonce skupiny, jejichž členové se zavazují pěstovat přátelství a vést duchovní život, vykonávat apoštolát mezi starými lidmi, probouzet je z izolace a pocitu nedůvěry.
Nejste sám, milý Alvisi Cornaro, který jste psal své knihy ještě v osmdesáti letech. Goethe dokončil svého Fausta ve svých jedenaosmdesáti letech. Tizián namaloval svůj portrét, když mu bylo přes devadesát. Ostatně my jsme staří jen ve srovnání s těmi, kdo přišli po nás, ale pro ty kdo jsou s námi stejně staří, jsme vždy "mladí". S trochou ironie můžeme říci, že stáří lze srovnat s tahací harmonikou. Když Gounod ve čtyřiceti letech komponoval Fausta, ptali se ho: "Jak je starý váš Faust v prvním jednání?" "Bože můj," řekl Gounod, "je přece normálního věku - šedesát let." Za dvacet let bylo Gounodovi šedesát. Když mu dali znovu tu otázku, odpověděl: "Je přece normálního věku - je mu osmdesát let."
Tento dopis, který Vám píši, nebudou patrně číst mladí čtenáři a řeknou si: "To je pro staré lidi." Ale nebudou též jednou staří? Je-li umění, jak se uchovat do pozdějších let ještě výkonným a spokojeným, měli by se též už začít učit této metodě. Když jsem byl ještě mladým studentem, přišel profesor církevního práva v kodexu k odstavci, který pojednává o povinnostech kardinálů, metropolitů a biskupů a pravil: "Těchto paragrafů je zapotřebí jen zřídka, proto je přeskočíme. Kdyby náhodou někdo z vás dosáhl takové hodnosti, ať si to potom prostuduje." A tak, když jsem se stal biskupem a patriarchou benátským, nezbývalo, než si to pěkně od začátku důkladně prostudovat a dohnat to, co bylo zameškáno. I když se málo dnešních bohoslovců stane kardinály, přece jen všichni zestárnou. Proto je jejich povinností už teď se učit umění stárnout. Je-li mladík ve dvaceti letech z dvaceti procent nabručený, pak v šedesáti letech bude z něho šedesátiprocentní bručoun, když se hned nepolepší. Má se proto cvičit, aby byl vlídnější a laskavější.
Je dobré, aby dnešní mladí věděli, že mimo ně žijí i lidé, kteří se potýkají se svými problémy a potížemi. Timotejovi, mladému biskupovi, doporučoval sv. Pavel: "Nejednej se starším tvrdě, ale popros ho tak, jako prosíme Otce."
Při psaní těchto řádků jsem myslil především na nás staré. My totiž potřebujeme - jak jste napsal - aby nám lidé rozuměli a povzbuzovali nás. V tom, milý a šlechetný Cornaro, s Vámi souhlasíme, ale i s tím, co doporučoval šéfredaktor jedněch novin svým spolupracovníkům: "Pište také něco o starších lidech. Je tu například jeden stoletý člověk, který je tělesně i duševně čilý, nenechte si tu zprávu ujít a uveřejněte ji v novinách. Máme čtenáře také v pokročilém věku, kteří se potěší a řeknou: Našim novinám nic neujde, o všem nás informují." Byl bych rád, kdyby se to dalo říci i o novinách, které otiskují tyto mé řádky.
Lodovico Alvise Cornaro, benátský patricij a mecenáš (1467 - 1566), napsal ve vysokém věku oblíbenou knihu "Hovory o střídmém životě".
POUČENÍ Z JEVIŠTĚ (Carlo Goldoni)
Milý Goldoni,
koncem srpna jsem měl možnost vidět Vaši komedii "Grobiáni" a krátce na to Shakespearovo "Zkrocení zlé ženy". Aniž bych dlouho uvažoval, objevil jsem dva protiklady: Shakespeare je "antifeminista", Vy "feminista".
Shakespearova vzpurná Kateřina, dcera boháče z Padovy, je vznětlivá, krutá, nedá se zvládnout, jedná se zaměstnanci, že se jí vyhýbají, nikdo se s ní nechce oženit. Tu přichází Petruccio z Verony, kterého vábí bohaté Kateřinino věno. Uchází se o její ruku, a když ona odmítne, dělá jí všemožné poklonky. Čím víc ho mučí, tím víc ji ujišťuje, jak je okouzlující a roztomilá. Nakonec se vezmou. Petruccio přivádí svou paní do Verony a tam se list obrátí. Za trvalého laskání a ujišťování, jak ji má rád, nedovoluje jí jíst a spát. Prý se to na nevěstu nehodí. Beze stravy a spánku je nakonec Kateřina "zkrocená". Dělá všechno, co chce její muž, je ochotna vidět slunce v měsíci a naopak. Tvrdí, že je jasno, i když venku prší. Prohlašuje soukromě i veřejně, že povinností ženy je muže poslouchat, sloužit mu a sdílet jeho názory.
Ve Vaší komedii je tomu naopak. Čtyři "grobiáni" vytáhli jako dobyvatelé a vrátili se "zkroceni". A jejich ženy? "Raději ať sedí doma, aby je nikdo neviděl a na nic se nevyptával."
Lunardova dcera, dcera jednoho z těch "grobiánů", ani v den své svatby ještě nevěděla, jak vypadá její snoubenec, protože otcové snoubenců upekli sňatek v největší tajnosti. Sama si stěžovala nevlastní matce: "Já ubohá se nikdy nedostanu ani před dveře. Ani jednou mi nedovolí vyjít si na chvíli na balkón!" Nato manželky, podnícené rezolutní Felicií, vyvolají povstání. Když Felicie odhalila tajemství svatby a prozradila je, napadla nečekaně čtyři "grobiány" a vyčinila jim ohnivou řečí hodnou advokáta, že se nezmohli ani na odpor. Tento čtyřlístek, spíš poražený než přesvědčený, nakonec přiznal, že ženy a dcery se nedají "zkrotit" a že nezbývá, než je vyslechnout. Když jim muži toto právo odepřou, samy si je vynutí.
Mám-li volit mezi Shakespearovým poučným dějem a Vaším, milý Goldoni, dávám přednost Vašemu. Je lidštější, spravedlivější a odpovídá víc skutečnosti tehdejší a dnešní doby, i když Váš "feminismus" před dnešním "bledne". Ženy si dnes vydobyly taková práva, že se Vám o nich ani nesnilo. Dnes není rozdílu mezi šlechtičnou a ženou z lidu.
Doba a hlavně dvě příšerné války, v nichž se karty obrátily a důkladně promíchaly, změnily i sociální postavení ženy. Mladá děvčata už nejsou zavřena doma a i ty zámožné dívky studují nebo se připravují na povolání, které jim zajišťuje živobytí. Tu a tam dostane se jim snad poklony a políbení ruky, ale to jen mimochodem. Všeobecně si uvědomují, že jsou odkázány samy na sebe a že stejně jako muži musí prací a penězi přispívat na rodinu.
Ve Vašich komediích vyskytují se ženy v pěti kategoriích: šlechtičny, měštky, selky, hostinské a uklízečky. Dnes na to nevystačí ani celý slovník - prodavačky, studentky, dělnice, lékařky, dekoratérky, ošetřovatelky, učitelky, policistky, advokátky atd., nekonečná řada povolání až k poslankyním a ministryním. Váš Lunardo se chlubíval: "Moje dcera dovede všechno." Tím myslel plést punčochy, spravovat, háčkovat, vařit, hrát na piano. Dnes zahrnuje práce ženy všechny obory. I takové, které za Vás byly výsadou mužů. Setkáváte se s ženami při politických debatách, sportovních soutěžích, s ženami, které opovrhují každým vnějším náznakem náklonnosti nebo to aspoň předstírají. Ale v každé se asi skrývá srdce, které sní a pláče jako Vaší Rossaue, Lucietě a Kolumbině, i když navenek si dnes žena navléká masku lhostejnosti.
Jistě se mě zeptáte: "Myslíte, že je to dobré nebo špatné?" Jak se to vezme, milý Goldoni. Špatné je to, že dnes žije žena v nezdravém prostředí, které ohrožuje její náboženský a mravní život. Tak např. 26. července uveřejnily italské noviny tuto zprávu: "Včera prohlásila poslankyně N.N. na tiskové konferenci, že žena má právo žít vlastní sexualitou nejen v rámci manželství a rodiny, ale i mimo rodinu. A že toto právo nesmí si dát omezovat vědomím, že snad hřeší a proviňuje se."
Milý Goldoni, o Vás se nedá říci, že jste "svatoušek". O Bohu jste mluvil málokdy a jistého zástupce kléru jste obdařil dávkou ironie. Jako advokát a dramaturg jste poznal život. A jaký život! V divadle, v Benátkách, v 18. století, na dvoře Ludvíka XVI. Navzdory své vrozené galantnosti a neskrývané slabosti ke "krásnému pohlaví" jste věřil, jak velký význam má rodina, láska, manželská věrnost a důstojnost ženy. Vaše postavy "dobré matinky", "poslušné dcerky", dokonce i "chytré vdovy" (chytré vzhledem k počestnému druhému sňatku) by rudly, kdyby slyšely názory dnešních feministek. Ve Vaší době bylo nemyslitelné, aby provádění mimomanželské ženské sexuality bylo veřejně a bez studu a zábrany požadováno ve jménu všech žen jako jejich právní nárok. Neslýchané je i tvrzení, že hřích je jen záludným vynálezem, který stále svírá lidi pocitem viny a zbavuje je svobody rozhodování. Téměř všechny ženy Vaší doby, i když hřešily, přiznávaly, že nezávisle na nás je Bůh, který dal přikázání k dobru našemu a nikoliv svému. Ptám se, kolik žen stojí dnes za požadavkem oné poslankyně? Doufám, že ne mnoho, ale nevím to. Kdyby jich bylo hodně, pak by se nedalo mluvit o nějakém vzestupu feminismu, ale o sestupu ženskosti a záhubě lidstva.
Milý Goldoni, o mnohých výstřelcích "feminismu" bych mohl psát, ale pro dnešek to stačí. Přeji ženám, aby se zdárně uplatňovaly v nových oborech, které odpovídají jejich schopnostem a aby se duševně rozvíjely do té podoby, ve které je chtěl mít Bůh. Vaše komedie by jim v tom mohly pomoci. Oplývají bohatě zdravým rozumem, jsou plny mladých děvčat, která se třesou na vdavky, vdaných žen, které, i když touží po šťastnějším životě, chovají se přes své chyby slušně a řádně a jsou si vědomy svých povinností a cti.
Někteří feministé to všechno považují za zastaralé a překonané a z některých mravních zákonů si tropí smích a přijímají povrchní životní modely. Já bych jim dal za patronku sv. Starostu. Divné jméno s ještě divnější legendou, která vypráví, že se dala pokřtít bez vědomí rodičů a zasvětila život Pánu. Otec ji však slíbil za ženu sicilskému králi. Proto si vyprosila na Bohu znamení - její něžná dívčí tvář začala obrůstat hustým a hrozným vousem. Tím sešlo ze svatby. Zůstala sice svobodná, ale s vlastním otcem si vytrpěla martyrium.
Tím, že uvádím tuto legendu, nesleduji žádný špatný úmysl. Spíš jsem chtěl žertovně říci, že feministky, které se daly do boje s vousatými muži, potřebují i vousatou světici, která se šikovně dovedla zbavit muže.
Vaši početnou řadu představitelek ženských rolí, milý Goldoni, mohla by "vousatá Starosta" doplnit ještě o poslední ženský odstín.
Carlo Goldoni, italský dramatik (1707 - 1793), kladl podle vzoru Molierova v nové vyjadřovací formě na první místo pravdu a otevřenost. Jiskrnou náladu a vtip, který srší z jeho komedií, zmnohonásobuje běžná hovorová řeč a benátský dialekt.
VE SVĚTĚ EVANGELIA (Alessandro Manzoni)
Milý done Alessandro,
když jste - asi před sto lety - zemřel, říkali Vaši přátelé: "Ode dneška má nebe o jednoho světce víc." Když později byly podnikány kroky k Vašemu svatořečení, usiloval všemožně velkorysý Antonio Cojazzi, aby se Vám co nejdříve dostalo cti oltáře. Po pravdě řečeno, trochu přeháněl.
Nedávno jste se dočkal opaku, když Maria Luisa Astaldi se svými stoupenci lehkovážně tvrdila, že jste byl dědičně zatížen, nevyléčitelně nervově nemocen a soužen pochybnostmi ve víře.
Pravda je však docela jiná. I když jste trpěl tíhou jistých komplexů, tragických rodinných událostí a svého temperamentu, byl jste upřímným, přesvědčeným, praktickým katolíkem. Ještě ve stáří jste chodil denně do kostela a přijímal Tělo Páně.
Jaký byl Váš život, dá se soudit z úžasného bohatství myšlenek evangelia, jimiž se hemží Vaše díla. Tak třeba jste napsal: "Život není předurčen, aby byl pro většinu těžkým břemenem a pro menšinu slavnostním banketem. Pro všechny je stejně závažným úkolem, který nutno odpovědně splnit. Neštěstím není bolest nebo chudoba, neštěstím je páchat zlo. - Už sama myšlenka, že jsem schopen vyvolat nesvár, mě zarmucuje. - Bůh nikdy neodnímá radost svým dětem, jestliže jim nechce připravit radost mnohem větší". Z Vašeho pera srší jiskry křesťanské víry, protože Vaše mysl a Vaše srdce, které při psaní vedly Vaši ruku, byly naplněny křesťanským životem. O Vašem románu řekl jeden mnich, že by se dal klidně předčítat v chóru řeholnic za předsednictví Panny Marie.
Váš román je příběhem chudých lidí. Všecko je v něm chudé. Hory, jezera, země i Renzo s Lucií. Dva mladí sympatičtí lidé, kteří touží jen po jediném - aby se měli stále rádi. Renzo připraví pro svou milou útulný domov a těší se, že tam s ní stráví dlouhý, radostný život. Ale nepředvídané události smetou jejich plány a snoubence rozdělí. "Pán ví, že ho neopustím," říká Lucie v hluboké bolesti. "Bože co chceš, ať se stane!", prosí Renzo a nevzdává se čestného poctivého úsilí.
Také okolí této mladé dvojice tvoři prostí a čestní lidé, kteří žijí na vsi. V ní a mimo ni jste, milý Alessandro, vytvořil 255 postav, které se Vám podařilo vykreslit s celou složitostí jejich duševního života, často jen několika slovy nebo gesty. Mezi nimi jsou i mocní tohoto světa, které jste ve svém románu vylíčil buď jako příznivce nebo odpůrce chudých. Právě na pozadí bohatých postavil jste chudé do lepšího světla.
Byl jste šlechtického původu, ale pro Vás šlechtictví znamenalo sloužit chudým. Podle Vás nikdo nestojí nad svým bližním, ale jeden druhému má být k službám. Kardinál Bedřich, Pater Kryštof, dědic dona Rodriga, majetná obchodnice, to všechno jsou praví šlechtici, protože pomáhali chudým v jejich nouzi. Jinak jste se netajil, že se Vám nelíbí ti, kteří prosazují své záměry bez ohledu na to, že tím druzí trpí. O knížeti, který za každou cenu chce mít ze své dcery jeptišku, říkáte: "Srdci se příčí nazvat jej otcem." Hraběte Zia nazýváte otevřeně nafoukaným pokrytcem. Přiměly Vás k tomu jeho dvojsmyslné řeči, jeho sliby, které nikdy nedodržel. Dobře jste popsal i hraběte Attilia, který hájí tělesné tresty a tvrdí, že holí se ještě nikdo nepošpinil.
Násilí se Vám také vůbec nelíbí. Ani tehdy, když chudí se mu brání, protože jejich práva byla pošlapávána. Renzo rozhodnut, že si sám najde nebo vynutí právo, zvolá: "Konec konců musí být na tomto světě nějaká spravedlnost!" Ale Vy jste to hladce odbyl poznámkou: "Pravda, člověk zlomený bolestí už neví, co mluví."
Čím jste chtěl nahradit násilí? Odpuštěním. Bratr Kryštof prosí o odpuštění vlivného šlechtice, jemuž zavraždil bratra. Celý zbytek svého života nepropásl pak příležitost, kterou si uložil - urovnávat spory a nabádat lidi, aby si odpouštěli. Ve své kapse schovával slavný "chléb odpuštění", který před svou smrtí svěřil jako dědictví Renzovi a Lucii. Mají jej později dát svým dětem, které přijdou na tento smutný svět, do smutných časů, budou žít mezi násilníky a štváči. "Řekněte jim, aby vždycky všecko odpouštěli, vždycky a všecko!"
Před časem vyprávěl Otec Kryštof Renzovi, který hoří pomstou a hrozí zabitím donu Rodrigovi, že i on kdysi překypoval nenávistí k násilníku, kterého sám zabil. "Kdybych ti mohl vložit do srdce cit, který jsem od té chvíle měl a pořád ještě mám k člověku tak nenáviděnému! Víš přece, že od té doby nosím toto řeholní roucho. Bůh tě miluje víc než ty Jeho. Můžeš plánovat pomstu, ale On má dost síly a dost milosrdenství, aby ti v tom zabránil. Dovede zadržet ruku nejen násilníka, ale i mstitele. Myslíš, že ti dovolí udělat všecko, co chceš? Ne! Ale víš, co můžeš udělat? Můžeš nenávidět a zahubíš sama sebe. Můžeš od sebe odvrátit Boží požehnání, budeš-li mít v srdci takový cit. Pamatuj si, že všecko bude pro tebe trestem, dokud neodpustíš." Tato slova nevyzněla naprázdno. Renzo pohnut a zmaten odpovídá: "Vím, že jsem donu Rodrigovi nikdy doopravdy neodpustil. Teď s pomocí Boží odpouštím ze srdce." Když se později dovídá, že don Rodrigo zemřel na morovou ránu, stále mu zní v uších: "Já mu ze srdce odpustil."
Ještě jedna myšlenka prostupuje Vaším románem - důvěra v Prozřetelnost Boží. Když Lucie usedá na loď a loučí se se svými horami a rodným krajem, dá se do pláče. Uklidní ji však myšlenka: "Všude je Ten, který nás obklopil takovou krásou. Ten, který kalí radost svých dětí jen proto, aby jim připravil radost ještě větší a jistější." Když jí navrhují svatbu pomocí lsti, kterou má ošálit faráře, praví: "Dosud jsme jednali čestně, pokračujme i dále s důvěrou v Boha a On nám pomůže. Jen ho nechme jednat. On dovede najít lepší prostředek, aby nám pomohl, než my vším chytračením."
Zmožen hroznými událostmi dne, uléhá Renzo k spánku s modlitbou: "Děkuji Ti za všechna dobrodiní a za všechnu pomoc, které se mi dostalo tohoto hrozného dne." Když se mu klíží oči a hlavou se mu míhají různé myšlenky, uklidní ho tato: "Bůh dobře ví co dělá. Dělá to i pro nás. Budiž to pokáním za mé hříchy. Lucie je vtělená dobrota. Bůh ji nenechá dlouho trpět."
Po skoku na projíždějící pohřební vůz, kterým si Renzo zachránil život před vrahy, napolo zlomený a zničený děkuje, jak může, Boží Prozřetelnosti. Děkuje, že mohl uniknout tak těžkým útrapám, aniž musel zatížit své svědomí hříchem. "Byla v tom Boží Prozřetelnost", vysvětluje chudákům z Bergama, když jim dává poslední peníz. "Musím celý život děkovat Bohu a Panně Marii," doznává po návratu z lazaretu svému příteli.
Nakonec se snaží pochopit s Lucií smysl všech útrap a dospějí k závěru, že neštěstí, které přijde, ať z viny člověka nebo bez ní, dovede zmírnit a změnit v lepší život jen důvěra v Boha.
Souhlasím s Vámi, když vkládáte do úst kardinála Bedřicha slova: "Dělat, co se dá, snažit se navzájem si pomáhat a pak být spokojen." Souhlasím, milý done Alessandro, souhlasím se všemi lidmi, kteří skutečně žijí podle evangelia.
Alessandro Manzoni byl vynikající představitel italské romantiky a přesvědčený katolík (1785 - 1873). V r. 1826 napsal svůj nejvýznamnější román "Snoubenci", který byl několikrát vydán i v češtině. Líčí v něm osudy lombardských snoubenců za cizí španělské nadvlády. Ač byl sám šlechtického původu, věnoval se Manzoni jedinému úkolu - službě chudým.
DOPIS MEDVĚDOVI (Sv. Romedius)
Milý medvěde svatého Romedia,
říká se, že i od prohnaného lišáka může se člověk lecčemu naučit. Proto jsem si řekl, když jsem před měsícem projížděl nonským údolím: "Dva kilometry odtud na konci údolí mezi vysokými skalami, které připomínají kaňon v Coloradu, je poutní chrám sv. Romedia. Tvoji předkové tam putovali pěšky dvacet i více kilometrů. Máš auto, zajeď si tam." A tak jsem tam zajel.
Zapůsobila na mě svatyně se šesti kaplemi nad sebou a mohutná terasa vyčnívající nad hlubokou roklí. Zajímavá je tam především socha poustevníkova a vzpomínka na něj. Ale sympatický jsi i ty, milý medvěde. Sousoší, vytvořené Perathonerem, představuje světce, jak tě drží za obojek zkroceného a ochočeného. Vyprávěli mi, že podle legendy, se vracel Romedius z pouti do Říma a na tomto místě odpočíval se svými společníky Abrahamem a Davidem. Po krátkém oddychu řekl světec Davidovi: "Je čas, abychom se vydali na další cestu. Přiveď naše koně, pasou se na vedlejší louce." Společník se vrátil celý bez sebe. Nějaký medvěd si právě pochutnával na zbytku Romediova koně. Světec šel klidně k místu zločinu a řekl ti přívětivě: "Jak je vidět, měl jsi hlad a sežrals mi koně. Dobrá! Ale musím ti říci, že se nemíním vrátit domů pěšky. Budeš mi teď koně dělat ty!" Rozkaz a hotovo. Dal na tebe sedlo, uzdu a třmeny mrtvého koně, nasedl si na tvůj hřbet jako bys byl ten nejmírnější tvor na světě a hybaj do Tridentu! Nebudeš mi možná věřit, medvěde, ale když jsem se vracel z poutního místa, modlil jsem se takto: "Pane, zkroť také mě, abych byl více služebníkem a méně medvědem."
Nezlob se na mě, medvěde, za tuto modlitbu! Ale, vy medvědi, připadáte nám lidem, ať jste hnědí nebo černí, s tím svým dlouhým tělem, krátkýma nohama a huňatým kožichem trochu nešikovnými a neelegantními tvory. Ve srovnání s vámi se považujeme za bytosti neobyčejně ušlechtilé, hbité a štíhlé.
A přece jsem měl včera pokušení svou modlitbu z minulého měsíce obrátit: "Pane, dej, ať se všichni staneme medvědy!" Stalo se mi totiž, že jsem musel naslouchat ošklivým řečem a hrubému klení. Tak jsem si řekl: "Co je platné, když se někdo elegantně obléká, má pečlivě upravený účes a nosí boty a vázanku podle posledního výkřiku módy, když však jeho ústa pronášejí ty nejvulgárnější výrazy? Pak je lépe být nemotorný jako ten medvěd, než mít ústa plná tak ošklivých řečí." U Italů je klení rozšířeno jako epidemie. Patnáct milionů Italů kleje ze zvyku, denně je to aspoň miliarda kleteb.
Milý medvěde, patrně nevíš, že u nás zdomácněla ne právě zdařilá pojmenování pro všelijaké oplzlé řeči. Například klení se nazývá "moccoli", což jsou oharky svíček. Zbytky svíček dávají aspoň trochu světla, kdežto klení je jako páchnoucí stojatá voda, nebo smrdutý plyn. Oplzlé řeči žen se nazývají "mluva pradlen", i když těmi "pradlenami" jsou míněny vychovatelky, studentky, dělnice, úřednice, zdravotní sestry atd. O takových ženách se dříve říkalo: "Červenají se, protože se stydí." Dnes by se o některých dalo říci: "Stydí se, že se červenají." Také se říká: "Kleje jako Turek", ale to je pomluva. Ve Francii, v Německu a ve Švýcarsku se zase říká: "Kleje jako Talián", což je bohužel pravda.
Jakou diagnózu by bylo třeba stanovit na tuto rozšířenou nemoc? Jejím příznakem je především povrchnost. Kdo přemýšlí, nekleje. Kdo kleje, nepřemýšlí. Bůh, kterému se člověk rouhá, buď je, nebo není. Není-li, je rouhání zbytečné, je-li, pak je rouhání bláhové, protože "hýkání osla nebesa neprorazí". Jiné hříchy než rouhání dají se ještě pochopit. Zloděj si přijde na plnou peněženku, pijan na dobrou láhev vína, ale nač si přijde, kdo se rouhá Bohu?
Druhým příznakem je nedostatek smyslu pro odpovědnost. Kromě Boha jsou tu také přece bližní. Ty, milý medvěde, jsi pověstný svou něhou ke svým mláďatům. Měl bys tedy říci hlavám rodiny: "Když kleješ a spíláš, zarmucuješ svou ženu a dceru, pohoršuješ syna, který tě bude v pokušení napodobovat. Co z toho máš?"
"Já skutečně z toho něco mám," řekl mi kdosi, "svým proklínáním protestuji proti tomu, co se mi nedaří a svými slovy dávám volný průchod svému hněvu." Dobře, zaprotestuj si, ale jen bude-li to mít nějaký smysl a užitek! Když ti auto nechce nastartovat, myslíš, že chytne a rozjede se, když začneš urážet Boha? Chceš si ulevit slovy? Ale proč zrovna urážet Boha? Zvolej: "Aby to kozel vzal! Hrom do toho!" A tisíci jinými výrazy můžeš si ulevit a dát průchod své zlosti. Jeden důvtipný australský farář to předvedl svým venkovanům, když na poli popadl pluh, práskl bičem a zvučným hlasem zavelel: "Hyje, moji andílkové! Výborně, moji něžní cherubíni! Čehý, skvělí serafíni!" A zmatení volové se na tyto mysticky nebeské povely zvedli a začali pomalu táhnout. Máme-li být pány svých vášní, musíme je ovládat a nedovolit, aby hněv s námi věčně lomcoval.
Po stanovení diagnózy následuje terapie. Někdy může být "malá náplast" nebo "studený obklad" nejlepší odpovědí tomu, kdo se cítí, že má nad námi převahu. Ve vlaku jel řeholník podobný Tvému sv. Romediovi. Trapně a bezmocně musel naslouchat, jak dva nevychovaní mladíci soutěžili v hrubých a sprostých řečech. Jeden z nich se žertovně obrátil na mnicha: "Otče, musím vám sdělit bolestnou zprávu. Ďábel je mrtev." - "To je mi opravdu líto, přijměte moji soustrast." - "Soustrast? A proč?" ptali se mládenci. "Protože mám s vámi soucit, že jste se stali sirotky."
Odpověď mnicha zní trochu ironicky. Je lepší mladé rouhače nezesměšňovat, ale spíš mít pro ně porozumění a snažit se jim pomoci. Jsme-li jejich společníky, přáteli, představenými nebo příbuznými, upozorněme je přátelskou radou nebo taktní a jemnou výtkou, případně i vhodným trestem za jejich pohoršlivé řeči. Nejlepším lékem na to je, dovedeme-li sami bojovat proti tomuto zlozvyku. Nesmí se to ovšem dělat způsobem onoho zelináře, kterého popisuje Trilussa. Když se mu nedařila jen maličkost, už klel: "Sakra ... kruci ... čert aby to vzal!" Jednou, když tak klel, přišel čert, popadl ho za tu část kalhot, kterou nejvíc mají odřenou písaři, a už s ním vyletěl do vzduchu. Zelinář dostal strach a začal se modlit: "Bože, Ježíši Kriste! Panno Maria! Pomozte mi! Ó Madonna mia!" Po těch slovech ho také čert pustil. Zelinář dopadl měkce na kupu slámy, aniž si ublížil, a zvolal: "Himl hergot, to jsem měl k čertu štěstí!"
Milý medvěde sv. Romedia, Trilussa žertoval a chtěl jen říci, že je třeba činit opak. Slíbit, že už nebudeme klít a pak to opravdu dodržet. A teď, medvěde, rozevři svou tlamu a řvi, jak jen nejhlasitěji dovedeš z údolí Nonu na všechny Taliány, aby už definitivně přestali klít.
Sv. Romedius byl původem hrabě z Tauru a Innsbrucku. Ve 4. století se usadil jako poustevník u Sanzena v údolí zvaném "Valdi Non". Legendární medvěd, kterého si poustevník ochočil, byl prý jeho nerozlučným společníkem.
SEDMERO PRAVIDEL (sv. Bernardin ze Sieny)
Milý, usměvavý světče,
papež Jan XXIII. si tak cenil Tvých kázání, že Tě chtěl prohlásit Učitelem církve. Bohužel zemřel, a tak z toho sešlo. Dobrý papež si nevážil jen Tvých kázání latinských, dobře promyšlených, vyvážených a vypilovaných, ale především kázání, která jsi pronesl italsky a z nichž sršel vtip a humor, náboženský žár a praktická životní moudrost. Papež Jan by Tě jistě nazval "usměvavým učitelem" vedle "sladkomluvného" Bernarda, "andělského" Tomáše a "serafínského" Bonaventury.
Papež Jan se domníval, že v době, kdy se užívá nejsložitějších slovních obratů k vyjádření těch nejobyčejnějších věcí, jistě by neškodilo vrátit se k učiteli, který prohlašoval: "Mluv, jak ti zobák narostl, aby ten, kdo tě poslouchá, z toho něco měl a poučil se. Ne aby odcházel ještě zmatenější než dřív." Například studenti a profesoři sienské univerzity nebyli ani trochu zmateni po Tvém kázání v červnu r. 1427. Mluvil jsi o tom, jak se má studovat. Přednesl jsi jim "sedmero pravidel" a k tomu jsi dodal: "Budete-li toto sedmero pravidel svědomitě zachovávat, dopracujete to tak daleko, že si vás budou ostatní vážit." - Jistě nebudeš mít nic proti tomu, když Tvoje "pravidla" trochu zkrátím a přizpůsobím dnešním studentům. Jsou to hodní a sympatičtí lidé, kteří se nedají jen tak snadno obalamutit, protože se chtějí o všem sami přesvědčit a nabýt vlastní zkušenosti. Ani Tobě, ani mně se nelíbí příklady dobrého chování, z nichž je cítit na kilometry moralizování. Je docela možné, že studenti nebudou tyto mé řádky ani číst, ale já je přece napíši aspoň pro Tebe.
PRVNÍM PRAVIDLEM je úcta a respekt. Nikdo nedokáže vážně studovat, nemá-li ke studiu úctu. Nemá-li respekt před vzděláním, nikdy z něho nebude vzdělaný člověk. Vezměme si takového studenta, který věčně dřepí v knihách. Podle Tvého názoru není na tom nic špatného: "Aspoň nemá čas myslet na hlouposti jako jiní studenti, kteří ve škole jen zahřívají lavice, ale studium je nezajímá!" A dodáváš: "Zamiluj si knihy a poznáš v nich velikány minulosti. Hovoř s nimi a oni budou hovořit s tebou. Budete si navzájem naslouchat a z toho ti vzejde velký užitek." Naproti tomu nedbalý a líný student je podle Tebe jako prasátko v chlévě, které jen žere, chlastá a spí. Bude z takového studenta "pan budižkničemu", který to v životě nikam nedotáhne.
Abychom si dobře rozuměli - skutečné vzdělání předpokládá kromě knih a diskusí také práci v kroužcích, výměnu zkušeností. Všechny tyto věci podněcují k aktivitě. Pomáhají naučit se studovat a vyjadřovat vlastní myšlenky osobitým způsobem. Podporují pozornost i taktnost vůči druhým. Nikdy však nesmíme ztrácet úctu k velkým "mistrům". Je lépe důkladně se seznámit s velkými ideály a nevynalézat podprůměrné ideály. Velký myslitel Pascal říkal: "Kdo stojí druhému na ramennou, vidí dál než on, třebaže je menší."
DRUHÝM PRAVIDLEM je soustředění na studium. Sportovci si musejí mnoho odříci, aby byli ve formě. Studenti jsou také jakýmisi sportovci. A Ty, milý bratře Bernardine, jsi pro ně sestavil celý seznam "zakázaných" věcí. Uvedu z nich dvě - špatnou společnost a špatnou četbu. Stačí jeden bezuzdný nemrava mezi studenty a zkazí všechny stejně jako jedno shnilé jablko nakazí dobrá, s nimiž je uskladněno. Varoval jsi před četbou Ovidia a jiných knih, které podávají recepty, jak milovat. Dnes bys musel varovat před pornografií, před neslušnými filmy a omamnými jedy. Beze změn bys mohl nechat větu: "Otče, máš-li synka na studiích a uslyšíš, že se zamiloval, přestaň mu posílat peníze a poruč mu, ať se hned vrátí domů, neboť mimo milostné písničky se ničemu nenaučí." - Tento poslední prostředek, totiž "odříznout přísun", byl v Tvé době účinný. Ale dnes se neosvědčuje. Přestane-li dávat peníze otec, bude je dávat stát. Zbývá však jedna naděje, že si student uvědomí, kam to s ním spěje a bude si hledět pomoci sám, jak to dělávali všelijací podvodníci na poutích, když prodávali zázračné léky. Vypravuje se o jednom, že prodával mast dokonce proti oslímu kopnutí. Nějaký zákazník si však otevřel krabičku s mastí hned před ním a našel v ní jen dva metry provázku. Rozčiloval se, že je to podvod. "Jaký podvod?! křičel šarlatán. "Stůjte od každého osla tak daleko, jak je dlouhý provázek a určitě vás žádný nekopne." To je klasický a radikální prostředek, který platí pro všechny, ale zvláště pro studenty vystavené tisícerým nástrahám - distancovat se od všech oslů, kteří udělují mravní kopance.
TŘETÍM PRAVIDLEM je vnitřní klid. "Naše duše je jako vodní hladina. Je-li klidná, je klid i v myšlení. Když však ji něco zakalí, je zakaleno i myšlení." Správně jsi to řekl. Není možné mít hlavu plnou všech možných filmových hvězd, sportovců a rekordmanů a chtít, aby se do ní vešlo ještě všechno, co je nezajímavé ve školních učebnicích. Při studiu má zůstat mysl klidná a čistá. Radíš, abychom o to prosili Boha krátkou střelnou modlitbou: "Bože, uklidni mou mysl." Dnešní studenti se tomu budou asi smát, protože si zvykli na docela jiné "povzdechy". Přesto však zůstává pravdou, že trochu ticha spojeného s krátkou modlitbou nemůže uprostřed denního shonu a hluku nijak uškodit.
ČTVRTÉ PRAVIDLO se týká pořádku. Jít střední cestou v záležitostech tělesných i duchovních. Např. píšeš, že nemáme jíst ani příliš mnoho, ani příliš málo, poněvadž všechny extrémy škodí. Studium nesnáší prázdný ani přeplněný žaludek, protože potom dostane student souchotiny, nebo mu otupí mozek. Stejně je tomu se spánkem. Ani moc, ani málo. Nejlepší je jít včas spát a včas vstávat s jasnou hlavou. I duch potřebuje pořádek. Proto doporučuješ: "Hleď se naučit méně a snaž se, abys to nezapomněl. Biflování ani povrchnost nevedou k ničemu." Také radíš, aby si student oblíbil víc autorů a předmětů: "Važ si jednoho učitele víc než druhého a jedné knížky víc než druhé, ale nikdy nepohrdej!"
PÁTÉ PRAVIDLO požaduje vytrvalost. Moucha např. je velmi přelétavá, sotva si sedne, už letí pryč. Čmelák vydrží na květu déle a rád si při tom bzučí. Ale ne zas tak dlouho jako klidná a pracovitá včelička, která vysaje z květu nektar do poslední kapky a odnáší ho do úlu, aby z něho připravila med. Jistě souhlasíš se sv. Františkem Saleským, který napsal, že student nemá být chvilkový jako moucha nebo čmelák, nýbrž houževnatý a pevné vůle, která se dovede prosadit. Ve škole ani v životě nestačí pouhé přání. Nestačí jen chtít a začít, je třeba i pokračovat. Ale ani to nestačí. Musíme umět i znovu začínat, když jsme nevytrvali, když se dostavil neúspěch. Horší než děravá paměť je slabá vůle. Štěstí se spíš usměje na houževnaté a vytrvalé, než na ty, kdo jsou od přírody nadaní. Vůle však sílí v žáru Boží milosti a utvrzuje se velkými ideály a vzory.
ŠESTÉ PRAVIDLO vyzývá ke skromnosti. Umět správně odhadnout své možnosti a schopnosti. Kdo se dívá stále po příliš vysokých cílech, tomu se zatočí hlava. Nelze studovat mnoho věcí najednou a čekat, že výsledky se dostaví přes noc. Být prvním ve třídě je jistě lákavé, ale bez náležitého nadání nemožné. Raději se spokojím se čtvrtým nebo pátým místem, jen když si je poctivě a svědomitě zasloužím. A přestanu se učit hrát na kytaru, bude-li to na újmu mému studiu, aby se o mně nemuselo říci, že jsem honil současně dva zajíce - jeden mi utekl a druhého jsem nechytil.
SEDMÉ PRAVIDLO nabádá k radosti. Kdo nemá ke studiu chuť a nenachází v něm radost, marně vysedává nad knihami. Chuť ke studiu nepřichází hned, ale obdobně asi jako u jídla. S jídlem roste chuť. Nejprve je nutno překonat sklon k lenosti, zábavám, které člověka přitahují víc než knihy. Sama učební látka jeví se studentu napoprvé tak obtížná a nesrozumitelná, že mu bere chuť pokračovat ve studiu k dosažení vytčeného cíle. Překoná-li tuto potíž úsilím a snaživostí, dostaví se dříve či později chuť i radost ze studia. Píšeš: "Chceš-li se něčemu naučit, nemusíš jít rovnou na univerzitu. Můžeš se naučit i od kravky správnému postupu. Ta se nejprve pase, potom klidně přežvykuje, aby dobře trávu strávila. Přežvykováním kravka trávu vychutnává, jako by chtěla užít všechno, co je v ní dobré a výživné. Právě tak postupuj i při studiu, které je pokrmem a stravou ducha."
Drahý sv. Bernardine, Tvůj krajan Eneáš Piccolomini, pozdější papež Pius II., napsal, že po Tvé smrti nejvlivnější italské panstvo si rozdělilo všecko, co po Tobě zůstalo. Na ubohé Sieňany, kteří Tě měli tolik rádi, nezůstalo z Tebe nic. Jen oslík, na němž si jezdíval v posledních letech, když Tě už dlouhé cesty zmáhaly. Sienské ženy jednou viděly ubohé zvíře pobíhat, chytly ho, zabily, sedřely z něho kůži a uchovaly si její chloupky jako památku na Tebe.
Já jsem místo oslíka "sedřel" jedno z Tvých nejkrásnějších kázání. Jsem zvědav, zda všechny ty "sedřené chloupky" neroznese vítr na všechny strany, zda přece jen někdo některý z nich zvedne, a tak si některé z Tvých pravidel vštípí do paměti.
Sv. Bernardin ze Sieny (1380 - 1444) byl význačný kazatel, napsal nesčetná díla latinsky a italsky. Studentům ze Sieny předložil pro jejich studium r. 1427 "sedmero pravidel".
KONEČNĚ DOVOLENÁ (Pavel Diskon)
Vážený historiku,
když asi před dvanácti staletími přišli Langobardi do Itálie, byly jich statisíce. Napsal jste, že táhli po Via Postamila jako velká pochodující mraveniště. Co byste napsal dnes, kdybyste měl spočítat za třídenní víkend všechna italská a zahraniční vozidla, která křížem krážem projíždějí Itálií ve dne v noci v nekonečných kolonách? Myslím, že byste se udiveně ptal: "Kam se všichni tak ženou?" Inu, jedni k moři nebo na hory, druzí za památkami nebo do přírody. Potřebují čerstvý vzduch, zeleň, písčité pláže, chtějí prostě vypnout. Kde se ubytují? V hotelích, penzionech, stanových táborech, motelech, kempincích. Nebo se podívejte, jaký přívěsek táhne tamto auto. Je to malý obytný domek na čtyřech kolech.
Za Vašich dob, když jste si chtěli cestou odpočinout, zastavili jste koně a přivázali k nejbližšímu stromu. Dnes se takové auto s přívěsným domkem zastaví ve stinném lese u potoka, vytáhne se plynový vařič s přenosnou chladničkou, připraví se jídlo a zasedne se k němu do trávy. Je slyšet šelest stromů, bzukot včel a člověk si libuje přímý styk s přírodou, která má na něj tak blahodárný a uklidňující vliv. V obytných přívěsech jsou mimo jiné skládací lůžka s nafukovací matrací. Na nich se dá spát až do božího rána, dokud zpěvavé ptactvo nepřehluší spánek. Aspoň na nějakou dobu chtějí lidé užít volné přírody, zapomenout na své starosti, trampoty a především na své město z betonu a cihel.
Jistě si povzdechnete: "Jak se to všecko změnilo! Staré stěhování národů proti tomu ničím nebylo. Auta dnes za sebou táhnou obytné domky jako slepice kuřátka. Jiní zase přepravují na motorkách pěkně složenou barevnou celtovinu, z níž se dá postavit útulná světnička vybavená elektrickým světlem, rádiem, televizí a vším, co k tomu patří. V takovém stanovém městečku se mluví různými jazyky ... hotový Babylon."
Máte pravdu. Vzpomínám na jednoho italského turistu - na Petrarku. Stále byl na cestách doma i v cizině. Jeho společník se často zlobíval: "Přecenil jsi své finanční možnosti, takhle se ti kapsa nikdy nenaplní." Nerozhazuje se často o prázdninách, dovolených, víkendech za cesty víc, než si člověk může dovolit? Zvlášť když se neznají meze a promarní se všechny úspory? Často se takové cestování omlouvá tím, že člověk chce rozšířit svůj obzor poznáváním jiných krajin, jiných kultur, přírody. To je zcela správné za předpokladu, že cesta je dobře připravena, program omezen na nejdůležitější a nejužitečnější a že cestujeme s přiměřenými zastávkami. Tím se vytvoří předpoklady, že se můžeme stát mravně lepšími, skromnějšími v tom velikém a širém světě, vděčnějšími a Bohu bližšími a že můžeme navazovat kontakty se svými lidskými bratřími a sestrami.
Dovolená znamená odpočinek, zotavení. Někteří si dovedou odpočinout, jiní nikoliv. Je to asi jako s utíráním prachu. Nejedna hospodyňka myslí, že utřela všechen prach, ve skutečnosti jej jen pořádně rozvířila. Podobně je tomu s rodinou, která v době sezóny přijde do přeplněného hotelu a musí se namačkat v jednom pokojíku a spokojit se s přistýlkami, sestavenými stolky a křesly. Taková rodina se nezotaví. Naopak. Všichni se cítí unaveni a jeden druhému jde na nervy. Jiný zas uhání autem přeplněnou silnicí v neděli sto padesát kilometrů do Cortiny nebo Jesola. Tam se zúčastní i mše svaté. Malá procházka, oběd a pak se vrací domů za volantem zase v nekonečné koloně aut s ustavičně vyčerpávajícím pokusem někoho předjet, aby byl dříve doma. Proti jedoucím autům se jen tak tak vyhýbá, málem škrtá o blatníky a v nepřehledných zatáčkách projíždí s nezmenšenou rychlostí. Vrátí-li se živ a zdráv, měl by poděkovat Bohu. Může se pochlubit, že zdolal mimořádně silný provoz - ale ať se nechlubí, že si odpočinul.
Mnozí se vracejí z dovolených unavení a vyčerpaní, protože si vybrali příliš rušná a hlučná místa, nedovedli odhadnout počet výletů, případně se dostali do vleku lidí, kteří je strhli do bouřlivých zábav a únavných debat.
Zmínil jsem se o přeplněných silnicích, nebezpečných zatáčkách a riskantním předjíždění. To všecko jsou i problémy svědomí. Sotva však se najde řidič, který by při zpovědi řekl: "Riskoval jsem život vlastní i svých bližních." Nebo: "Při předjíždění jsem byl nepozorný a ctižádostivý." Je celá řada řidičů, kteří sotva uvidí daleko před sebou auto a už si přísahají: "Toho musím předjet." A pak sešlápnou plyn naplno, jako by šlo o závod v "mistrovství v předjíždění". Jiní usedají za volant dokonce v podnapilém nebo depresivním stavu, aniž si uvědomí svou odpovědnost za lidský život. Páté Boží přikázání se nevztahuje jen na škody způsobené na těle, ale i na duši špatným příkladem. Zvláště mladí pozorují turistu s obdivem a zvědavostí. Ten si obyčejně myslí: "Teď v cizím prostředí si mohu všecko dovolit." Měl by si ale říci: "Venku mě víc pozorují, proto si také musím dávat větší pozor než doma."
Mimo páté přikázání je v sázce i šesté. Připomínám tu způsob oblékání, společnou turistiku hochů a dívek, nevhodné zábavy v některých letoviscích, dlouhé výlety ve dvojici. Na oblékání mnozí řeknou: "Vždyť to nosí všichni." Co však není dobré, nestává se lepším, když to dělají všichni. Nebo říkají: "Vždyť je hrozné vedro." Ale je přece možné koupit si takovou lehkou látku, která chrání před žhavým sluncem, i když jsou šaty o píď delší.
A ještě něco o dlouhých výletech autem ve dvou. Není přece tajemstvím, že jsou příležitosti k hříchu. "Moje dcera je opatrná, ví, co si může dovolit," řekla mi jedna matka. "Milá paní, vaše dcera je slabá, jako jsme my všichni, a je nutné ji chránit před vlastní nezkušeností tím, že ji vzdalujeme nebezpečí."
A ještě k sedmému Božímu přikázání. Před časem se ohradil jeden biskup proti vykořisťování turistů. Měl pravdu. Nedávno jsem se doslechl, že jistá turistická kancelář se rozhodla zvýšit půvab krajiny tím, že dala umístit vedle frekventované silnice na zelené louce gumovou krávu jako lákadlo pro turisty. V takové "reklamě" je víc prostoduchosti než podvodu. Je pravda, že v některých oblastech stoupají v hlavní sezóně závratně ceny a hosté jsou posuzováni z finančního hlediska. "Když můžete jet na dovolenou, tak můžete také pořádně zaplatit." Bohužel často se zapomíná, že jsou lidé, kteří celý rok pracovali v továrnách, dolech, úřadech, ve městech zamořených smogem. Že ty tři - čtyři týdny dovolené opravdu potřebují pro čerstvý vzduch, zotavení, slunce. Zapomíná se, že i oni jsou našimi bratry, k nimž nás zavazuje opravdová láska a srdečná pohostinnost. Napsal-li apoštol Petr, že křesťané mají být k sobě pohostinní "bez reptání", možno dodat i "bez vydřidušství".
Poslední myšlenka. Jsme-li na dovolené, rozhodně není na dovolené Bůh. Bůh žádá, abychom i v tomto případě světili jeho den- neděli- k jeho cti a k svému dobru. "Jeho den" není jen částí dne, kdy jdeme do kostela. Křesťanská neděle je celý den, který lze posvětit mnoha náboženskými úkony - aktivní účastí na celé bohoslužbě, přijímáním svátosti, chvílí ticha věnované duši, náboženskému vzdělávání, četbě Písma svatého nebo jiné dobré knihy, navázáním styku s farní rodinou, projevem dobročinnosti, návštěvou nemocných. Tím vším dáváme jeden druhému dobrý příklad a povzbuzujeme se ve správném křesťanském životě. Kdo prožívá křesťansky neděli, zaručeně dobře prožije celý týden. Proto náš Pán klade takový důraz na neděli a je na nás, abychom ji lehkovážně nepromarnili. Turistika - neturistika, dovolená nedovolená, je tu především naše duše.
Co si myslíte, Pavle Diskone, o těch mých názorech? Zdají se Vám snad přehnané? I když jsou staré, jsou moudré a pravdivé a pomáhají nám, abychom se stali dobrými lidmi nebo jimi aspoň zůstali. A na tom přece mnoho záleží.
Pavel Diskon žil v VIII. století a napsal dějiny Langobardů, kteří přišli do severní Itálie v VI. století - v době stěhování národů. Benátskému patriarchovi ALBÍNU LUCIANIMU (pozdější papež Jan Pavel I.) připadal dnešní čilý turistický ruch jako moderní stěhování národů, které převyšuje ono staré nejen počtem lidí a technickými vymoženostmi, ale i počtem osobních a společenských problémů.
TVRDŠÍ NEŽ DIAMANT (Kronika Pickwickova klubu)
Vážení pánové,
byli jste mi vždycky sympatičtí svými šprýmovnými až ztřeštěnými nápady. Dickens z Vás vytvořil komické postavy, kterým se vždy s chutí zasměji. Dokonce chápu i onoho člověka, který na úmrtním loži prosil Boha, aby ho nechal ještě deset dní naživu, aby mohl dočíst Dickensův román až do konce.
Vzpomínám si třeba na příhodu, jak jste, pane předsedo Pickwicku, v záchvatu objevitelského zápalu padl na kolena před jakýmsi zvětralým kamenem a horečně jste z něho kapesníkem stíral prach. Tu se na povrchu objevila nějaká písmena. Nabyl jste hned dojmu, že jde o archeologický nález z velmi dávné doby. Zaplatil jste za kámen majiteli pozemku, na kterém kámen vyčníval ze země, a odnesl jste si jej jako vzácnou relikvii, abyste se pochlubil svým přátelům. Jásot a radost neznaly mezí, když jejich trpělivost a vytrvalou píli, mytí a oškrabování kamene korunoval úspěch. Kámen byl hrbolatý, nerovný, písmena křivá a rozházená, ale úryvek nápisu bylo možno rozeznat zcela jasně MEZN IKBI LAS TUM PSE! Potom jste ten poklad dopravili ve zbožném průvodu do Londýna. Tam byla svolána plenární schůze Vašeho klubu, na níž nejvážnější autority rozvinuly množství různých důmyslných a učených úvah o významu nápisu. Sám jste, pane předsedo, napsal odborné pojednání, v němž jste uvedl sedmadvacet různých výkladů nápisu. Však také za svou pozoruhodnou vědeckou práci dostalo se Vám náležité odměny. Šestnáct domácích a zahraničních učených společností Vás jmenovalo za Váš objev čestným členem.
Co však se nestalo? Z člena klubu Blottona se vyklubal pěkný závistivec. S velkou vervou pustil se do vyšetřování, vyslechl muže, který Vám kámen prodal, sám nápis vyryl a tvrdí, že všechna ta písmena neznamenají nic jiného než MEZNÍK BILLA STUMPSE. A protože pan Stumps nezná pravopis, zapomněl nad "i" čárku a v křestním jménu vynechal druhé "l". O tom se prý může každý přesvědčit.
Na tuto škodolibou pochybovačnost a uštěpačnost reagoval Váš klub bez váhání. Troufalého a zlomyslného nactiutrhače Blottona vyloučil ze svých řad a odhlasoval Vám, pane předsedo, jako dar klubu zlaté brýle na projev důvěry a úcty. Všech šestnáct určených společností vytklo zlovolnému Blottonovi, že se plete do věcí, kterým nerozumí.
Něco takového se může stát. Aby se to nestávalo častěji, napsal církevní učitel Tomáš Akvinský celé pojednání o klamech a podvodech - "De Fallaciis". Co se Vám přihodilo, pane předsedo, nazval by sv. Tomáš "mylným závěrem na základě chybné cesty důkazů". Něčeho podobného jsme svědky i dnes. Tu a tam dospívají k mylným závěrům lidé, kteří s dobrým úmyslem kritizují církev. Na jedné straně mě to bolí, protože mám rád pravdu. Na druhé straně se tak trochu utěšuji, že - jak věřím - nestaví se proti církvi jako takové, ale spíš proti představě, kterou si o církvi vytvořili. Předsudky budou stále kolovat a nejeden člověk jim naletí. Naštěsí přijde den, kdy sám Bůh vysloví svůj soud nad lidmi, které si důkladně prověřil, a jak věřím, spasí je i přes jejich mylné představy a názory.
Někteří ovšem vyslovují nesprávná tvrzení. Tu už nejde o omyl, ale o pomluvu. Přitom obyčejně rozhoduje mnoho nepěkných emocí. Především záměr zásadně každému odporovat. O něčem vyprávíš a druhý tvrdí hned pravý opak. Zatímco mluvíš, on přemýšlí, jak by prosadil svůj názor. Jako by bylo jeho povinností tvrdit vždy pravý opak. Jednou zůstal stát mezek na úzké lávce, která vedla přes divoký potok. Lidé se pokoušeli odtáhnout ho za uzdu. Marně. Přetáhli ho tedy holí po hřbetě. Ani to nepomohlo. Na obou stranách lávky čekali netrpěliví lidé. "Já to zkusím," pravil kdosi. Uchopil osla za ocas a tahal vší silou. Když zvíře ucítilo, že ho chce táhnout dozadu, vyrazilo jako blesk dopředu a uvolnilo cestu lidem. Tak tomu bývá někdy i s námi. Děláme právě to, co druzí nemají rádi, a neděláme, co od nás čekají. Není pak divu, že naše chování, myšlení a mluvení není ani správné, ani upřímné.
Neslyšel jste, pane předsedo, o slavném vědci Mohsovi, vynálezci "Mohsovy stupnice", která měří tvrdost materiálů? Postupuje od prachu a sádry až k tvrdosti diamantu. Jistě byste řekl panu Mohsovi, že nejedna hlava se zdá tvrdší než diamant. Zásadně se nepoddá a trvá zarytě na svém, i když všecko svědčí proti. Za každou cenu hlavou prorazit zeď. Jiné hlavy jsou zase super kritické. Najdou vždycky vlas v polévce, každému hledí na prsty, s nikým a ničím nejsou spokojeni. A opět jiní se domnívají, že jen oni musí mít pravdu.
Je známo, že lidé paličatí a přemrštění kritici mají zvláštní sklon k mylným úsudkům a vymyšleným závěrům. A opačně. Skromnost a ochota vyslechnout si cizí názor vedou k tomu, že se říká pravda. Tyto dobré vlastnosti měl Mochi, florentský cestovatel a Váš současník, pane předsedo, který říkával: "Paříž? Tu znám; je jako Florencie, jenže trochu větší. Několik Florencií dohromady by vytvořilo Paříž. Maseawa? Ano, znám ji, je jako Florencie, jenže trochu menší. Nemá pomníky ani Viale dei Colli ani noviny Nuovo Giornale." Opravdu, čím méně se někdo vytahuje, tím více je chráněn před nesprávnostmi a omyly.
Nejen osobní, ale i kolektivní pýcha může vést k falešným závěrům. Je vždy nebezpečné, když si člověk osvojí cizí mínění. Ne proto, že by je považoval za správné, ale že je to mínění větší skupiny lidí. Pak může lehce propadnout bludu, rasové nenávisti, nacionalismu, národnímu nebo církevnímu šovinismu. Také oportunistické smýšlení může vést k falešným závěrům, když někdo z pohodlnosti nebo vypočítavosti běží za druhými jako list ve větru. Do takové situace jste se dostal i Vy, pane předsedo, ve slavných volbách, ve kterých stáli proti sobě "modří" a "žlutí" kandidáti a voliči města zvaného Hodokvasy. Sotva jste ztratil vztah ke svým přátelům, obklopil Vás zástup "modrých", kteří se Vás ptali, jste-li pro jejich kandidáta Slunkeye. Cituji teď protokol Vašeho klubu: "Ať žije Slunkey!" jásají "modří". "Ať žije Slunkey!" opakoval pan Pickwick a zamával kloboukem. "Pryč s Fizkinem!" bouří "modří". "Pryč s ním!" křičel pan Pickwick a najednou se ozvalo zaburácení podobné řevu šelem, když přišel čas krmení. "Kdo je ten Slunkey?" zeptal se Tupman šeptem. "Pst! Na nic se neptejte!" odpověděl Pickwick taktéž polohlasně. "Za podobných okolností je vždycky nejlépe dělat to, co dělá dav." "Ale co když jsou davy dva?" namítl Snodgrass. "Tak křičte s tím větším!" odpověděl Pickwick.
Touto jednou větou jste toho pověděl víc, pane předsedo, než celou knihou. Když už to dojde tak daleko, že někdo křičí s tím, kdo křičí nejhlasitěji, tak jsou omylu dveře otevřeny dokořán. Často nebývá snadné napravit spáchané škody. Dobře sám víte, že stačí jeden ztřeštěnec, aby hodil do studny drahocenný náramek. A někdy potom nestačí ani dvacet různých pokusů, aby jej vytáhli.
Kéž všichni pochopili tuto lekci tak, aby si už nikdo nehrál na ztřeštěnce.
Slavný anglický humorista Charles Dickens (1812 - 1870) napsal román "Kronika Pickwickova klubu", jejímiž hrdiny jsou čtyři komičtí šibalové: Pickwick, Snodgrass, Tupman a Vikle.
K PROBLÉMU MLADŠÍ GENERACE (Figaro)
Milý Figaro,
se zájmem jsem sledoval na obrazovce Vaši svatbu. Byl jste opravdu dítětem lidu, které si mohlo dovolit jednat a zacházet s privilegovanými stejně jako se sobě rovnými. Se svou Zuzanou jste reprezentoval mládež, která zápasila o právo na život, lásku, rodinu a absolutní svobodu. Na pozadí Vašeho umělecky vtipného vystupování, jemuž nechyběla mladistvá prozíravost, jevila se šlechta v žalostném stavu jako odstavená třída, která je na nejlepší cestě k úpadku.
Naslouchal jsem pozorně Vašemu slavnému monologu, v němž říkáte asi toto: "Kdo a co jsem vlastně já, Figaro, proti těmto zabedněným šlechticům, těmto šosáckým advokátům? V podstatě nejsou ani lepší ani horší než já, lazebník, dohazovač nevěst, poradce vymyšlených diplomatů, člověk, který dovede všem přitakávat. Přece však jen cítím, že ve srovnání s nimi jsem něco velkého. Považují mě za jediného poctivce na tomto světě, v němž se to hemží podvodníky a uličníky. S tím ovšem nemohu souhlasit, to rozhodně popírám. Chci být konec konců jen správným občanem tohoto světa."
Onoho večera v pařížském divadle to vřelo. Zatímco prostý lid bouřil potleskem, šlechta si zacpávala uši. Jednou Vás král dokonce umlčel a vsadil do vězení. Ale z vězení, stejně jako z divadelního jeviště, jste dobýval veřejné uznání, když jste volal: "Pánové, hra skončila a začala revoluce!" A opravdu začala Francouzská revoluce.
Kdybyste se dnes vrátil, snadno byste shledal, že všude milióny mladých lidí dělají totéž, co jste dělal před dvěma sty lety. Staví si společnost pod lupu, mají ji za překonanou a bouří proti ní.
V Liverpoolu je na jednom lokále nápis: "Zde se zrodili Beatles. Zde všecko začalo". Pokud to nevíte, jedná se o čtyři zarostlé a rozcuchané hlavy, které se těšily velké oblibě. Byly to umělecké typy, stejně jako Vy. Anglická královna proti nim nezakročila, ale dokonce je vyznamenala státním řádem. Tito čtyři mládenci prodali milióny gramofonových desek a inkasovali spoustu peněz. Dali se oslavovat na jevištích, která byla významnější a větší než ta Vaše. Jejich zásluhou se vyrojily na světě nesčetné skupiny mladých zpěváků, kteří v ostré záři reflektorů a v doprovodu bicích nástrojů a elektrofonických kytar si mohli na pódiu vymknout údy a bičovali posluchače k záchvatům přímo extatickým.
Jen se rozhlédněte! Mnozí dnešní chlapci nosí vlasy jako Vy. Svou frizúru si pěstují přímo s ženskou pečlivostí, používají šampony a vodičky všeho druhu a dávají si u dámských kadeřníků čechrat vlny a kudrlinky. K tomu to pestré oblečení, opravdu slátanina starého s novým, ženského s mužským, východního se západním. Na nohou někdy punčochy jako z doby renesanční, vzdušné bundičky připomínají Napoleonovy oficíry s krajkami ze 17. století a boty jako biskupské sandály. Nosí kalhoty a košile křiklavých barev a oblékají široké cikánské kabáty. Často mívají šaty schválně roztrhané nebo nápadně zalátané. Děvčata si zase libují v minisukních, šortkách, v maxi i minipláštích a jiných výstřednostech.
Jak byste posuzoval tyto jevy? Osobně nejsem kompetentní odborně posoudit tyto výstřelky, které mi skýtají sice zábavnou podívanou, ale zde jsem trochu skeptický. Pozoruji, že obchod s gramofonovými deskami, na nichž je oblíbená hudba dnešních mladých, vynáší milióny starým mazaným obchodníkům. Mladí si činí nárok na originalitu. Ve skutečnosti jsou vypočítavě využíváni rafinovanými výrobci oděvů.
Mladí lidé jsou bouřliváci, sympatizují s revolučními změnami, od nichž očekávají vymýcení jakéhokoliv vykořisťování člověka člověkem. V revoluci vidí jedinou cestu k sociální spravedlnosti. Ve zcela výjimečných případech hází všechny skrupule přes palubu a souhlasí i s násilím.
Milý Figaro, tito mladí bouřliváci jsou dál než Vy a Vaši nástupci. Chtějí se v dobrém úmyslu za každou cenu proslavit a prosadit. Jsou však ovládáni druhými a nepozorují, že je utopií radikálně a spravedlivě oddělit dobro od zla, právo od bezpráví, pokrokové od konzervativního.
A přece je možné v něčem se přiučit od nich stejně jako od Vás. Musím dodat, že např. rodiče, vychovatelé, zaměstnavatelé i kněží nezacházeli vždy dobře s mladými lidmi. Práce s nimi je namáhavá a zdlouhavá a obyčejně se za ni nesklidí vavříny.
Jakýsi pomatenec kdysi rozbil okna a zdemoloval vnitřní zařízení jednoho obchodu. Hned se kolem něho sběhlo plno zvědavců, kteří nešetřili poznámkami a radami. Později vešel do obchodu muž s lepidlem pod paží. Svlékl kabát a trpělivě slepoval střepiny. Lidé se rozešli. O jeho práci nikdo nejevil zájem.
Podobně je tomu s mládeží. Tropí povyk, pořádá demonstrace a všichni na ni civí i láteří. Když pak rodiče a vychovatelé se snaží spojenými silami dát všecko do pořádku, nikdo to už nevidí a netleská tomu. Vůči mladým a jejich chybám je třeba se chovat rozvážně a upřímně a nic nepřikrášlovat ani nepřikrývat. "Běda vám, budou-li vás všichni lidé chválit, neboť právě tak jednali proroci s vašimi předky," pravil Kristus. Mladí lidé chtějí slyšet pravdu. Vycítí lásku ze slov, která jsou vyslovována laskavě, shovívavě, ale někdy i výstražně a káravě.
Přiznejme, že mladí jsou jiní než my starší. Soudí jinak, chovají se jinak, modlí se jinak. Stejně jako Vy, Figaro, mají i oni co říci světu. A jejich slovu by mělo být nasloucháno, měli bychom je respektovat. Na zlepšení života musí svorně pracovat staří i mladí. Na jedno však nesmíme zapomenout. Mladí šlapou víc na plyn než na brzdu. V žádném případě však nelze oddělit problém mladých od problému společnosti. Jejich krize bývá z části i krizí společnosti.
Figaro, měl jste velice ostrý jazyk, když se jednalo o pranýřování zlozvyků a chyb Vaší doby. Ale nebyl jste už tak úspěšný v předpisování léků, jak chyby odstranit. Vaše diagnóza společnosti - i když trochu přehnaná - minula se účinkem. Mladí lidé dneška, stejně jako včerejška, touží po bratrství. Kristus řekl: "Vy všichni jste bratři." Mladí lidé požadují upřímnost. Kristus odsuzoval jakékoliv pokrytectví. Mladí se staví proti svévolnému prosazení autority. Kristu byla autorita službou. Odmítají každý formalismus. Kristus se bránil mechanickému mumlání modliteb, bránil dobročinnosti stavěné na odiv, skutkům s postranními úmysly. Chtěl, aby se všichni domáhali pravdy, ale nevynucoval nic násilím. Dopustil zbabělost apoštolů, zapření Petrovo, pochybnosti Tomášovy. Jistě si přál, aby ho lidé uznali jako člověka a Boha, ale nikoliv ukvapeně, bez svobodného rozhodnutí.
Co soudíš, milý Figaro? Je nemyslitelné, aby se dal spojit protest Figarův s odpovědí Kristovou? Neprospělo by to mladší jako starší generaci? Osobně jsem o tom přesvědčen ...
Figaro (1732 - 1799) , vtipný a upovídaný lazebník z Beaumarchaisových veseloher, vystupoval jako mluvčí při vzpouře Třetího stavu. Světově byl proslaven operními dramaty "Lazebník sevillský" a "Figarova svatba".
NĚKOLIK RAD DO ŽIVOTA (Pinocchio)
Milý Pinocchio,
rád bych Ti dal několik rad k tak zvaným "kritickým létům", která mladí prožívají mezi 13 - 16 lety a před kterými jsi teď i Ty. Ta léta budou kritická nejen pro Tebe, ale i pro Tvé vychovatele.
Nejsi už dítě, protože také opovrhuješ četbou i hrami dětí. Ale nejsi ještě tak docela muž a proto se Ti zdá, že dospělými nejsi chápán a že jsi odstrkován. S údivem i rozpaky pozoruješ, jak rychle rosteš. Zdá se Ti, že máš nohy kilometr dlouhé, paže nemotorné a hlas nějak divný, změněný, takový chlapský. Jednak Tě přestalo vábit prostředí domova a školy, na druhé straně Tě to žene do podivných společností. Toužíš být nezávislý na rodičích, na druhé straně bys chtěl být závislý na svých vrstevnících. Jdeš, kam oni jdou, zdržuješ se, kde se oni zdržují. Žerty, fráze, záliby druhých přijímáš za své. Strojíš se jako oni se strojí, jeden měsíc běháte v pulovru a džínsách, druhý měsíc v kožených bundách a pestrých kalhotách. V některých věcech odmítáte přizpůsobit se, v jiných nemáte námitek, aniž si to uvědomujete. Dnes jsi veselý a milý jako desetiletý chlapec, zítra nabručený jako šedesátiletý morous. Dnes chceš být letcem, zítra hercem. Dnes jsi útočný a smělý, zítra ustrašený a plachý. Tušíš vůbec, kolik trpělivosti, ohledu a porozumění potřebuješ?
V letech dospívání objevíš ve svém nitru docela jiný svět. Budeš melancholický, budeš snít s otevřenýma očima. Tvá mysl bude stále roztěkaná a přecitlivělá. Možná, že se ve svých čtrnácti letech i "zamiluješ", třeba tak nešťastně jako David Copperfield. Poslyš jen, co o své lásce vypráví: "Miloval jsem miss Shephardovou, dívku s kulatým obličejem a kudrnatými vlasy. Často jsem cítil touhu vykřiknout její jméno. Tajně jsem podstrčil dvanáct oříšků, pak nějaké keksy a bezpočet pomerančů. Byla jedinečným zjevem, který mne zcela zaujal. Trvalo to však jen několik týdnů. Začalo se šuškat, že dává přednost Jonesovi. Jednoho dne, když miss Shephardová šla kolem mne, ušklíbla se a začala se chichotat se svou přítelkyní. Je teď konec všemu."
Co se stalo Copperfieldovi, může se přihodit i Tobě, Pinocchio. Snem Vás mladých není dnes jen auto, ale sníte o celém autosalonu. Stále vykřikujete slova: autoscelta (samovolba), autodecisione (sebeurčení), autogoverno (samospráva), autonomie (samostatnost), autoscuola (škola vedená žáky). Jistě máte plné právo na sebeurčení, ale zapomínáte, že ho můžete dosáhnout jen pozvolna, krok za krokem. Nelze z dneška (z úplné poslušnosti dítěte) přejít hned k zítřku (k úplné samostatnosti dospělého člověka). Ani dnes nelze všude užívat stejně tvrdých metod jako dřív. Čím budeš starší, Pinocchio, tím víc v sobě pocítíš touhu po samostatnosti. Je to dobře, jen ať v Tobě roste vědomí Tvých práv a povinností. Ale musí v Tobě stoupat též pocit odpovědnosti, abys získané samostatnosti dovedl správně využívat.
Na cestě k samostatnosti snad narazíš, milý Pinocchio, jako všichni mladí lidé mezi 17. a 22. rokem na tvrdé úskalí - na problém víry. Všude se setkáš s námitkami k náboženství. Bude-li Tvá víra jako hromada dobrého obilí, vrhne se na ni spousta myší. Bude-li Tvá víra oblekem, sto rukou se pokusí Tě z něho svléci. Bude-li Tvá víra domem, budou jej krumpáčem podkopávat kousek po kousku. V každém případě se budeš musit bránit. Z víry si udržíš, jen co si sám uhájíš. Na všechny námitky proti víře je jen jedna přesvědčivá odpověď. Neodhazovat víru. Velký Neumann říkával: "Desetitisíce potíží netvoří ještě pochybnost." Nezapomeň na dvě věci. Važ si především každé jistoty, třebas není matematicky prokázána. Že žil Napoleon, César, Karel Veliký, je tak jisté, jako že 2 a 2 = 4. A je to jistota lidská, historická. Stejně je jisté, že žil Kristus, o kterém apoštolové svědčí, že zemřel a vstal z mrtvých. Za druhé: Věz, že v nitru člověka je smysl pro tajemství. Pascal řekl: "O ničem víme všecko." Vím toho hodně o sobě, ale ne všechno. Nevím přesně, co je vlastně můj život, má inteligence, jaké je mé zdraví atd. Jak potom mohu chtít vědět a chápat všecko o Bohu?
Nejčastěji uslyšíš námitky proti církvi. Snad Ti pomůže tato epizoda. V Londýně v Hyde Parku mluvil kazatel pod širým nebem. Každou chvíli jej přerušoval jakýsi špinavý, neupravený chlapík a vykřikoval: "Dva tisíce let existuje církev a svět je stále plný zlodějů, nemravů a vrahů." "Máte pravdu," odvětil mu kazatel,"už dva milióny staletí je voda na zemi a podívejte se, jak vypadá váš límec." Jinými slovy: Ano, byli špatní papežové, kněží a věřící. Ale co to znamená? Že žili správně podle evangelia? Právě naopak, nežili.
Jsou zastánci uvolněné morálky. Je nutno dodat, že v minulosti byli lidé v některých mravních věcech příliš úzkoprsí, až přehnaní, takže docházeli k druhému extrému. V žádném případě nesmějí mladí lidé přijímat uvolněnou morálku. Jejich láska musí být ryzí a čistá, krásná jak květina, vzácná jak drahokam a nikoli bezcenná jako kousek rozbitého skla. Po této stránce vyplatí se přinášet oběti a stranit se osob, místa a zábav, které vedou ke špatnostem.
Snad se mě teď zeptáš: "Nemáte ke mně důvěru?" Ale ano, nepovažuj za projev nedůvěry, když Tě jen upozorňuji, že každý člověk je vystaven pokušením. Z lásky k Tobě a ve Tvém zájmu chci Ti odstranit z cesty aspoň zbytečná pokušení. Podívej se na řidiče. Potkávají se s policií, míjejí semafory, dopravní značky. Na první pohled to budí dojem, že řidič je v dopravě omezen a zbytečně zdržován. Ve skutečnosti to má své výhody. Řidič totiž může jet jistěji, klidněji, je chráněn před vlastní neuvážeností. Toho chci docílit, dávám-li Ti rady na cestu do života.
Až jednou budeš mít snoubenku, měj ji v úctě, chraň a braň ji před sebou samým. Přeješ si, abys našel děvče mravně čisté. Je to správné, ale takový musíš být i Ty pro ni. Nedbej svých přátel, kteří se chlubí svými "hrdinskými činy", aby stoupli v ceně pro svá dobrodružství se ženami. Zajímavý a silný je muž, který dobyl vítězství nad sebou a chce patřit k mladým, kteří se dovedou ovládat.
Po dobu vážné známosti musí se láska prohlubovat především ve svých duševních rozměrech. To se dá vyjádřit třeba něžnými pozornostmi s vědomím odpovědnosti, že čest a důstojnost druhého nebude narušena.
Tytéž rady platí i Tvé snoubence za předpokladu, že o ně stojí. Normálně je dívka v sexuálním ohledu schopna většího sebeovládání než mladík. Je-li muž tělesně silnější, je žena zase duševně silnější. Zdá se, že Bůh blaho muže učinil závislým na blahu ženy. Dívka proto musí mít zdravý rozum za dva, aby byla schopna říci v jistých věcech "NE", i když ji všecko zdánlivě svádí k tomu, aby řekla "ANO". Je-li její přítel správný chlap, bude jí ve svých nejkrásnějších chvílích vděčný a řekne si: "Moje drahá jedná podle svého dobrého svědomí. Jsem si jist, že i v budoucnu mně bude věrná." Lehkomyslná snoubenka tuto záruku nedává. Svou povolností zavdá jen příčinu, že později u jejího muže propukne žárlivost a nedůvěra.
Milý Pinocchio, dosud si měl rád víly z dětských pohádek. Jako mladý muž budeš mít rád přítelkyni, nebo nevěstu. Ne-li, odejdi raději na poušť jako poustevník. Ale k tomu, jak se mi zdá, nejsi povolán.
Pinocchio je hlavní postavou nejrozšířenější italské knihy pro děti od spisovatele Collodiho (1826 - 1890).
Milý Trilussi,
ve svém životopise se zmiňuješ, jak jsi jednou v noci zabloudil v lese a náhodou se střetl se slepou stařenou. "Jen pojd' za mnou, znám dobře cestu," vyzvala Tě. Stál jsi zaražen a nešlo Ti do hlavy, že by Tě měl vést, kdo vůbec nevidí. Slepá však Tě vzala za ruku a vybídla: "Tak už jen pojd'!" K té slepé ženě, která šla před Tebou, přirovnals víru.
Souhlasím, ale jen částečně. Víra je sice dobrým průvodcem, která nás, jako ona stará žena, vyzývá: "Vydej se za mnou a přestaneš bloudit!" Třeba zní tato výzva velmi vábně, má jeden háček. Nikdo se přece nevydá na nějakou životní cestu bez důvěry a přesvědčení, že se po ní dostane k vytčenému cíli. Podobně, dokud víra nepřejde v přesvědčení a nezapustí kořeny v myšlení a jednání člověka, nikdo se neodváží vydat cestou víry, která není romantickou procházkou lesem, ale velmi těžkou, dramatickou, ba dokonce cestou záhadnou. Vždyť už je obtížné věřit druhým lidem, že mluví pravdu. Žák se dovídá od učitele, že Země je vzdálena od Slunce 148 miliónů kilometrů. Jak se má o tom přesvědčit? Musí věřit, že učitel je čestný člověk, který má potřebné znalosti, a důvěřovat mu. Matka vypráví synovi o obětech, které pro něho přinesla, když se o něj v nemoci starala a celé noci probděla u jeho lůžka. "Věříš mi to? Vzpomeneš si někdy, co všechno jsem z lásky k tobě vytrpěla?" A syn jí odpoví: "Jak bych ti nevěřil? Učiním všechno, abych tvou lásku nesplatil nevděkem." Kdyby syn vedle důvěry nepociťoval lásku a soucit s matkou, sotva by se v něm ozvala touha, aby pro svou matku podstoupil nejtěžší oběti. Podobně je tomu s vírou v Boha. Víra je jako dětské Ano, které říkáme Bohu, když nám dá trochu nahlédnout do svého vnitřního života. Ano k tomu, co říká Bůh a současně Ano tomu, kdo to říká. Kdo vyřkne toto Ano, musí mít vedle důvěry i citlivou mysl, která ho vede k pokornému doznání: Nejsem přece Bůh, který všechno ví a všechno může prozkoumat. Snad jsem si navykl dospět k vědeckým poznatkům cestou výzkumných údajů. Zde se ovšem musím spokojit s nevědeckou jistotou, která však odpovídá zdravému lidskému rozumu. Ba co víc, svěřím-li se Bohu, musím počítat s tím, že zasáhne do mého života, že ho může nejen řídit, ale i změnit.
AUGUSTIN ve svých "Vyznáních", v nichž popisuje svou cestu k víře, prozrazuje mnohem víc dojímavých vnitřních zápasů, než by se dalo čekat. Dřív, než řekl Bohu své upřímné Ano, obcházela ho hrůza a trpěl vnitřními konflikty. Z jedné strany ho zval Bůh, z druhé strany staré návyky potměšile našeptávaly: "Ty se nás chceš, Augustine, vzdát? Nezapomeň, že potom už nikdy nebudeš moci dělat to či ono!" Bůh ho nutí ke spěchu, ale Augustin žebrá: "Ještě teď ne, ještě chvilku počkej!" Moří a mučí se tak dlouho, dokud mu Bůh neuštědří potřebnou ránu. Vzal si ji k srdci a definitivně se rozhodl.
Jak sis jistě všiml, Trilussi, do dramatu lidské víry vstupuje záhadný činitel: zásah Boží. Pavel z Tarsu ho zažil na cestě do Damašku. Doznává: "Tehdy se mne zmocnil Bůh. Milostí Boží jsem, co jsem."
Teď jsem dospěl k stěžejní otázce: V čem je milost Boží a jak působí? Ani netušíš, jak těžká je na to odpověď. Ty jsi, Trilussi, tvrdil, že nevěřící se podobá spícímu člověku, jemuž Bůh praví: "Vstaň!" Nebo nemocnému, jemuž Bůh dává do rukou lék a vyzývá ho: "Vezmi si!" Je také pravda, že se nevěřící někdy přistihne, že se zabýval vírou a nabyl dojmu, jako by nic nestálo v cestě, aby víru přijal. Čím to je? Bůh si vyhradil právo zasahovat do našeho života "bez našeho přičinění", a když zasáhne, mění taktiku. Chce v nás vytvořit předpoklady, abychom svobodně s ním spolupracovali. Spícího Bůh probouzí. Zda spáč vstane, je už jeho věcí. Milost Boží je nesmírně účinná a mocná, ale nijak se nevnucuje. Její svatá síla nás vede k tomu, abychom si pravdu zamilovali, ale přitom neztratili svobodu. Může se stát, že ten, kdo byl probuzen, obrátí se na druhou stranu a řekne: "Nech mne dál spát!"
Podobné případy známe z evangelia. "Pojď a následuj mne!" říká Kristus a Levi opouští hned celnici a jde za ním. Jiný naopak klade si výhradu: "Dovol, abych nejdřív pochoval otce." A už nepřišel. O takových jedincích řekl Ježíš, že položili ruku na pluh, ale ohlížejí se zpět. Z toho je patrné, že co se týká víry, je dost lidí, počínaje těmi, kteří víru nikdy neměli, přes ty, kteří ji přijali jen zběžně a povrchně, až po ty, kteří živou a konkrétní víru projevují celým životem.
Proč někteří lidé nevěří, nedá se dobře vysvětlit. Bůh jim nedal milost víry. Proč jim ji nedal? Protože neposlechli jeho hlasu. Proč neposlechli? Protože jsou svobodní a své svobody zneužili. Proč ji zneužili? To je velká záhada, milý Trilussi, zde se vzdávám dát správnou odpověď.
Lépe je myslet na budoucnost než na minulost a vzít si k srdci výzvu sv. Pavla: "Napomínám vás, abyste nepřijímali milost Boží nadarmo."
Milý Trilussi, Manzoni nazývá návrat k víře "radostným zázrakem, hostinou milosti". Dobře to vystihl, vždyť sám byl z těch, kdo se k víře vrátili. Hostina milosti Boží je stále připravena pro každého a pro všechny. Sám se snažím denně znovu dát do pořádku a posunout trochu výš život víry, který jsem včera svými hříchy zpomalil nebo zpřevracel. A nepřeji si nic jiného, než aby všichni křesťané, kteří - podobně jako já - se netají, že jsou jednou dobří, jindy zas hříšní, rozhodli se přijmout pozvání k hodům milosti Boží.
V září r. 1971 napsal Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I. dopis spisovateli Trilussimu (pseudonym Karla Alberta Salustriho, l871 - 1950), známému svými bajkami a epigramy z všedního života římského prostředí.
BEZ HNĚVU A ZÁŠTI (Nikolaj Vasiljevič Gogol)
Pane Čičikove,
na vizitce, kterou jste za svého pobytu v zájezdním hostinci dal sluhovi bylo, že jste "kolegiálním radou", což je titul odpovídající hodnosti poručíka carské armády. Podle Gogola nebyl jste ani krásný ani ošklivý, ani štíhlý, ani starý, ale ani zrovna mladý. Nutno však uznat, že jste si dovedl vymýšlet husarské kousky. Tak třeba jste si řekl: "Vláda dává půdu těm, kdo prokáží, že mají značnější počet nevolníků, čili "duší." Nedávno řádila epidemie a Bohu díky vyžádala si životy většího počtu nevolníků, kteří jsou stále ještě zaregistrováni jako živí. Vím, co udělám. Odkoupím je od bývalých majitelů jako "živé duše", třebaže ve skutečnosti jsou to "mrtvé duše". Předložím jejich seznam vládě a požádám o příděl půdy a takřka přes noc nesmírně zbohatnu." Sotva jste v hostinci odložil zavazadla, začal jste s prvními návštěvami. Gubernátorovi jste podotkl jen tak mimochodem, že se v jeho kraji musí každý cítit jako v nebeském království, že silnice jsou tu jako ze sametu a těm, kteří se o tento kraj zasloužili, by se měl postavit pomník. Náčelníku policie jste se zalichotil, když jste nešetřil chválou na městskou gardu. Za rozhovoru se zástupcem gubernátora a s prezidentem soudu uklouzl Vám titul "Excelence", což se oběma velice zamlouvalo. Podle toho také vypadal výsledek. Gubernátor Vás pozval ještě tentýž večer do rodinného kruhu. Drazí úředníci Vás čekali v nejbližších dnech, jeden na oběd, druhý na partičku karet, třetí na šálek čaje. A už jste na koni, Čičikove. Vaše bezostyšná a nehorázná lež Vám zajišťuje slibný úspěch. Co nevidět uzavřete výnosné obchody, ovšem na úkor druhých. A v tom je právě kámen úrazu. Jste skvělý chlapík, máte originální nápady a přece jste podvodník. Ba ještě víc. Jste zloděj v bílých rukavičkách. Vaše lži jsou duchaplné a vtipné, společnost se Vám dvoří a poklonkuje Vám.
Bohužel nebyl jste v tomto směru jediný. Takových "odborníků" bylo víc. Počínaje Talleyrandem, který prohlásil, že slovo je dar Boží, za který "se dají skrýt vlastní myšlenky", dále přes Byrona, podle něhož "lež je zamaskovaná pravda", pak přes Ibsena, který lež hájí a tvrdí, že ji prostí lidé nutně potřebují k životu, až k Andrevovi, který s lítostí zjistil, že pravda vlastně neexistuje. Známé jsou životní názory některých lidí, kteří se dívají na lež a podvod jako na projev inteligence a schopnost zvládnout situaci. Se svou "troškou do mlýna" přicházejí někteří filozofové, kteří tvrdí, že řeč není schopna vyjádřit myšlenky, že pravda je jen relativní. To znamená, že se mění podle doby a lidí. Z toho vyplývá, že mnoho lidí nedůvěřuje lidskému rozumu a síle úsudku. Spokojují se pouhým faktem a dojmem, který přijímají zcela nekriticky. Co jednomu je pravdou, druhému je lží. Pravda a lež obdržely stejné občanské právo. Není to pořádný políček lidské důstojnosti o Boží dobrotě , která přece stvořila člověka tak, aby se mohl dopátrat jistoty a pravdy?
Tento stav bohužel přešel i do náboženského života. Často slýcháme: "Dnes je každý s pravdou na štíru." Dřív jsme ji přijímali tak, jak ji podával učitelský úřad církve, dnes si ji chce každý najít sám. V přístupu k náboženským pravdám zavládl teď pluralismus. Jenže víra není pluralistická. Můžeme připustit zdravý pluralismus v teologii, v liturgii a jiných oborech, nikdy však ve víře. Je-li jisté, že Bůh zjevil nějakou pravdu, a pak ji zjevil pro všechny lidi všech dob, je nutno ji přijmout bez jakéhokoliv "kdyby" nebo "ale". S veškerou rozhodností musíme zamítnout názor, že pravdy víry jsou odrazem svědomí a života. Věroučné pravdy platí stále, i když se nevylučuje možnost, že budou stále lépe a hlouběji chápány a vyjadřovány novými a vhodnějšími formulemi. Autoritu učitelského úřadu církve - v daných mezích - nemůžeme dnes brát na lehčí váhu než včera, jinak by církev přestala být "apoštolská". A pak by také nebylo pravdou, že "Kristus je týž včera, dnes i na věky".
Ve srovnání s dnešními pochybovači a skeptiky byl jste si, Čičikove, svou věcí jist. Aniž jste pohnul brvou, házel jste kolem sebe ciframi, soustavně se zapřísahal a zdolával všechny překážky. Mnozí lidé se Vám po té stránce podobají. Halí se do pláště proroka a zvedají výstražně prst na lidi a na každou organizovanou společnost.
Tato "prorocká kritika" se dnes objevuje i v samé církvi. Třebaže mnohý stoupenec této kritiky jedná čestně a sleduje blaho církve, jsou i takoví, kteří svými řečmi a diskusemi chtějí úmyslně vyvolat bouři. "Bez hřmění a dělových ran není možno některé lidi probudit," říkají. Ale svatý Pavel byl jiného mínění: "Kdyby i můj pokrm měl pohoršovat mého bratra, nebudu tento pokrm nikdy jíst." Světci, kteří jsou ve Vaší ruské zemi uctíváni, jako např. sv. Mikuláš, volili obvykle jinou cestu. Hledali chyby spíš na sobě než na druhých, protože se báli, aby neporušili lásku k bližnímu.
Magdalena Lamoignon, vzdělaná řeholnice 17. století, četla satiry básníka Boileaua a vytkla mu, že píše příliš štiplavě. "Příště budu respektovat Vaši připomínku," odpověděl, "ale dovolte, abych mohl aspoň tak psát proti úhlavnímu nepříteli církve, tureckému sultánu." "Ne," prohlásila řeholnice, "je to vladař a jeho autorita musí být respektována." "Dovolte mi tedy, abych napsal satiru na ďábla," naléhal básník s úsměvem, "nebudu přece popírat, že si to zaslouží." A zbožná řeholnice odvětila: "Ďábel je už dost potrestán. Snažme se nemluvit o nikom špatně, abychom se mohli bez obav postavit před každého člověka."
Jednali snad podle této zásady lidé, když Vám, Čičikove, všestranně důvěřovali a báli se Vám upírat pravdu? Jiní nebyli tak šťastní jako Vy, nevěřilo se jim, i když mluvili pravdu. Stalo se, že jeden voják byl raněn do nohy a prosil kamaráda, aby ho odnesl do lazaretu. Cestou na obvaziště utrhl granát zraněnému hlavu, aniž si toho soucitný pomocník všiml. Když došel se svým břemenem k chirurgovi, ten se ho zeptal: "Prosím tě, co mám dělat s člověkem, kterému chybí hlava?" Teprve teď se voják podíval na zraněného a vybuchl: "Sprostý lháři, tys mi přece říkal, že máš zraněnou jen nohu ! "
Myslím, že je třeba vždy volit střední cestu - ani slepě důvěřovat každému slovu a činu člověka, ani bezdůvodně podezírat každého ze lži. Nebudeme přece vytýkat policejnímu inspektorovi, že neměl bezmeznou důvěru k dvěma chlapíkům, které dal zatknout, když nakládali v pracovních kombinézách na kamion olověné roury. "Podle čeho jste poznal, že jsou to zloději a ne dělníci?" ptali se policisty. "Na dělníky pracovali příliš rychle," odpověděl. Přehnanou nedůvěru projevil zas jistý lékař, který řekl svému kolegovi: "Nepůjčím ti peníze, protože nikomu nevěřím. I kdyby přišel svatý Petr z nebe a požádal mě o deset tisíc lir, nedal bych mu ani vindru."
Pane kolegiální rado, Gogol napsal, že jste se podle ruského zvyku vždy pokřižoval, než jste se pustil do svých vyloženě prohnaných kousků. Před tím, než jste začal lhát a šidit, vzýval jste toho, který "přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě" (Jan 18, 37); toho, který je Pravda a který řekl: "Vaše řeč budiž ano-ano, ne-ne." (Mt 5, 37). V příkrém protikladu jste, Čičikove, míchal pravdu se lží. V tom tkví největší bolest Vašich historek plných lží a podvodů. My, kdo usilujeme o hodnověrné křesťanství, snažíme se dělat opak toho, co jste dělal Vy. Jsme pro život bez podvodů a přetvářky. To jsem Vám chtěl říci bez hněvu a zášti.
Nikolaj Vasiljevič Gogol, který zemřel před 130 lety (1809 1852), líčí ve svém románě "Mrtvé duše" satirickou formou tvrdý a nelítostný způsob života tehdejší ruské společnosti. Groteskní postavou románu je podvodník Pavel Ivanovič Čičikov.
BŮH JE DOCELA JINÝ (Chesterton)
Milý Chestertone!
Jistě jsi slyšel u vás v Anglii, jako já v Itálii, že víra v Boha a náboženství překáží člověku, aby si vybudoval ráj na zemi, protože všechny své naděje a síly vkládá jen do posmrtného rajského života. Podle směrnic posledního koncilu musí křesťan právě proto, že je křesťanem, zasazovat se víc než jindy o pokrok, pokud slouží dobru celku, a o sociální rozvoj, pokud prospívá všem. Ale to na věci nic nemění, namítají někteří. Vy křesťané považujete svět za pomíjivý a čekáte na věčný život v ráji, o němž nic nevíme. Chceme ho zde na zemi a to je cílem všeho našeho snažení. Už ho vidíme, jak se pomalu rýsuje na obzoru, zatímco o vašem Bohu tvrdí znalci náboženství, že je "mrtev". Dáváme zapravdu Heinrichu Heinovi, který napsal: "Slyšíte zvony? Padněte na kolena! Přinášejí umírajícímu Bohu poslední pomazání."
Milý Chestertone! Ty i já samozřejmě také poklekáme, ale jedině před takovým Bohem, který je přiměřený a časový i v dnešní době. Jen tento Bůh může dát uspokojivou odpověď na nejpalčivější otázky, které sužují každého člověka: "Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Kam jdu?"
Pokud by si chtěl někdo užít nebe na zemi a jen na zemi, odkázal bych ho na někoho, kdo se v této věci vyzná snad lépe než já a také lépe než Ty - totiž Dostojevský. Znáš jeho román "Bratři Karamazovi"? Ivan sice v Boha nevěří, ale celou silou své nevěry vzpírá se takovému ráji na zemi, kterého má být dosaženo za cenu utrpení a martyria nesčetných generací. Země je nasáklá lidskými slzami od povrchu až do středu. Že budou naši potomci sťastni proto, že jejich předkové byli nešťastní? Kdyby se to dálo, bude předkům ublíženo. Vždyť za své utrpení nezakusili ani trochu štěstí. Často je ani nenapadlo, že by z pekla, které sami prožili, mohl vzejít na světě nějaký ráj. A bylo by je to jistě potěšilo a dodalo jim to sebedůvěry. Což jen proto bylo obětováno nesčetné množství lidí, aby zúrodnili půdu pro nové stromy života? "Ne, to není možné", říká Ivan, "to by byla strašná a krutá nespravedlnost!"
Má pravdu. V každém člověku, ať má jakýkoliv názor, je smysl pro spravedlnost. Ten vyžaduje, aby dobro bylo odměněno a utrpení odškodněno, aby byl ukojen hlad po životě, který se ozývá v každém člověku. Kdy a jak toho může být dosaženo, ne-li v jiném životě? Kdo vůbec může spravedlivě odměňovat, ne-li Bůh? A který Bůh, ne-li ten, o němž sv. František Saleský napsal: "Nemějte strachu před Bohem, ten Vám nijak neublíží. Naopak, milujte ho a uvidíte, kolik dobra vám prokáže." Proti čemu mnozí brojí, není pravý Bůh, ale falešná představa Boha, který podporuje bohaté, stále od nás něco chce a závistivě hledí na náš rostoucí blahobyt, představa Boha, který vytrvale slídí jen po našich hříších a má potěšení, může-li trestat.
Milý Chestertone! Víš dobře, že Bůh není takový. Bůh je dobrý a spravedlivý. Je otcem ztracených synů, které neponechává na pospas jejich žalostnému a bídnému stavu, ale dává jim možnost a schopnost, aby zvládli svůj osud. Náš Bůh rozhodně není soupeřem, ale činí všecko, aby v člověku našel dokonce svého přítele, jenž by se podílel na jeho věčném blahu. Dojem, že Bůh klade na člověka náročné a přehnané požadavky, není správný. Naopak se spokojuje s málem, neboť dobře ví, že toho moc nemáme.
Jako Ty, stejně i já jsem přesvědčen, že tento Bůh bude jednou všemi uznáván a milován. I těmi, kteří ho dosud odmítají. Ne snad, že by byli špatní (jsou možná lepší než my oba), ale protože Boha dosud náležitě nepoznali. I když nadále v něj nevěří, Bůh je přesto ujištuje: "Ale já vám věřím."
Chesterton je známý anglický spisovatel (1874 - 1936), pocházel ze zámožné protestantské rodiny a r. 1922 vstoupil do katolické církve. Některé jeho spisy vyšly i v českém překladu.
Drahý Hippokrate,
byl jste první, kdo z hlediska lékařského rozdělil lidi podle povah na čtyři skupiny: sangviniky, flegmatiky, choleriky a melancholiky. I když se po Vás mnozí pokoušeli o nové, vědečtější rozdělení, Vaše známé rozlišení povah přetrvalo 25 století.
Pokusme se na jednom a témže případu ukázat nápadný rozdíl mezi těmito čtyřmi letorami. Dejme tomu, že každá má zdolat výstup na nějakou skalní stěnu.
S a n g v i n i k se zadívá na skálu a prohodí: "To je dětská hračka, kterou lehce zvládnu." A také hned na ni zaútočí s ohnivým nadšením. Protože však předem nic neplánoval, ani si nezaopatřil potřebnou výstroj, naráží brzy na nepředvídané potíže a nakonec zjistí, že nadšení ani svaly samy o sobě nestačí. Prvotní nadšení změní se v opak: "Mám už toho dost, to není pro mne!" Sangvinik se podobá známému Tartarinovi z Tarasconu, u něhož se rytířské nadšení zvrhlo v bezduché tlachání. "Vypravím se do Afriky na lov lvů a pardálů," holedbal se, ale za půl hodiny mluvil jinak. "Raději zůstanu zde, co mám z Afriky?" A za chvíli: "Tartarine, přioděj se slávou!" A potom: "Co bych měl z falešné slávy? Raději se přioději flanelem." - "Ať žije hon v Africe! Dejte sem dvouhlavňovou karabinu, meče, lasa a mokasiny!" A hned nato: "Podejte mně flanelovou vestu, chrániče na kolena a teplou čepici! A ať má malá Jana přinese horké kakao!" Objeví se Jana s horkým nápojem. Tartarin se dá do smíchu, ale to už ho také přešly jeho smělé plány. - Tak je tomu se sangvinikem. Rychle se nadchne, rychle opadne. Je optimista, který si mnoho slibuje od svých schopností, ale je příliš závislý na svých citech a fantazii. Má dobré předpoklady, aby mohl v životě něčeho dosáhnout, ale většinou tomu tak nebývá, protože předem věc řádně nepromyslí a neplánuje.
Jak se zhostí svého úkolu f 1 e g m a t i k ? Podívá se jednou, podruhé, několikrát na skálu a řekne si: "Tuhle horolezeckou túru si musím pořádně promyslet, každý pohyb dvojnásob zvážit, vždyť polezu na ledovou plochu!" Rozestře si mapu, vyznačí na ní opěrné body, obstará si lana, lopatu, kladivo, tlumok, klíny a dobře okované boty. Všechno obstará cílevědomě, bez zbytečného spěchu a spokojeně brouká: "Snad to dokáži, snad se mně to podaří." A opravdu, navzdory všem překážkám, se mu to podaří. Flegmatická povaha je šťastná letora, ale má i svůj rub. Flegmatik má totiž sklon k lhostejnosti, necitelnosti, nesdílnosti. Trochu víc zájmu o druhé lidi by ho učinilo mnohem laskavějším a sympatičtějším.
Další pokus podnikne c h o 1 e r i k. Sebevědomě prohlásí předem: "Jaképak překážky? Ty jsou přece k tomu, aby se překonávaly." Prudce se vrhne na skalní stěnu jako na nepřítele. Nešetří silami a pouští se do úporného boje. Často dosáhne vynikajících dílčích úspěchů, ale málokdy dosáhne vrcholu. Cholerik se vyznačuje neobyčejně živou podnikavostí, dovede se rychle rozhodnout a houževnatě věci řešit. Chybí mu však více klidu a rozvahy, aby se nedal strhnout přílišným nadšením nebo nepropadl pesimismu. Etiopan Ras Tafari by mu řekl: "Máš sice dvě nohy, ale můžeš jimi šplhat jen na jednom stromě." Cholerik dovede pro maličkost vyvolat celou bouři. Vedle dobrých vlastností má jednu neblahou - svou nespoutaností a neukázněností si znepřátelí mnoho lidí. Obvykle nemívá štěstí, aby se setkal s lidmi, kteří by měli trpělivost s jeho prchlivostí, jakou měl Sokrates se svou prchlivou ženou Xantipou. Sokrates o ní řekl: "Oženil jsem se s Xantipou jen proto, že je tak hrubá a nevlídná. Řekl jsem si, že když to vydržím já, vydrží to po mně i jiní." Jednou se Sokrates vytratil z domu, aby neslyšel Xantipu řádit. Posadil se na zápraží. To Xantipu popudilo ještě víc. Vzala džber vody a vychrstla ji z okna na nic netušícího Sokrata, který chladnokrevně prohodil: "To jsem si mohl myslet, že po silném hřmění přijde déšť."
M e 1 a n c h o 1 i k proti prudkému a prchlivému cholerikovi je povahově zádumčivý a rád se podceňuje: "Copak nevidíte, že je nemožné zdolat takovou stěnu? Chcete, abych se zřítil?" Jako rozený pesimista se hned od počátku dá odradit od činu jakýmikoliv překážkami. Patří k těm, kteří naříkají nad půlí lahve vína: "Poprvé v životě jsem dostal chuť něčeho se napít a mám jen před sebou poloprázdnou láhev. Jsem opravdu nešťastný smolař." Místo lamentování by si měl raději říci: "Vida, zůstala tu ještě půlka láhve vína."
V každém případě by se měli křesťané dívat na věci vždycky z té lepší stránky. Je-li pravda, že evangelium je radostná zvěst, pak musí být i křesťan člověkem, který šíří radost. Sv. Filip Neri říkával: "Smutné obličeje nemají místo v nebi."
Jak vidíte, vážený Hippokrate, dostal jsem se z rozlišování a popisování povah až do nebe. Musíme se snažit dostat se do nebe, ať jsme zdědili po rodičích temperament jakéhokoliv typu. Záleží jen na nás, abychom si z něho vytvořili dobrý charakter. Vždyť v nebi je takový sv. Tomáš flegmatik, který nepřestal studovat, i když mu do jeho světničky vlezl vůl. Je tam i sv. Jan Eudes, kterému vřela krev v žilách, když viděl bludaře. Je tam sv. František Saleský, světec s vybraným chováním, mistr slova i pera. V nebi je také sv. farář arský, Jan Vianney, vítěz nad sebou a specialista v konzumaci polozkažených brambor, které si před týdnem uvařil. Nebeský klíčník sv. Petr jistě spravedlivě posoudí naše skutky a jsem přesvědčen, že přihlédne i k potížím a překážkám, které vyvěraly z naší víceméně nešťastné povahy. Nevím, zda sv. Petr je stoupencem Vašeho rozlišování lidských povah nebo stoupencem Dona Cojazziho, který třídil lidi podle jiných měřítek.
Cojazzi tvrdí, že povaha člověka se nejlépe pozná v hostinci. Dejme tomu, že si tam host objedná pivo. Když je dostane, zpozoruje, že v něm plave moucha, která tam zápasí o svůj život. Je-li host Angličan, klidně zavolá číšníka: "Přineste mi, prosím, jiné pivo - čisté!" Když je vypije, klidně odejde. Klidný však nezůstane číšník. Ne kvůli mouše, ale že přišel o spropitné. Objeví-li v pivě mouchu Francouz, zrudne v obličeji, pivo rázně odstrčí, vynadá všemu hostinskému personálu, bouchne dveřmi a nepřestane láteřit ani venku. Vidí-li Ital v pivě mouchu, vytáhne ji opatrně prstem přes okraj sklenice a žertovně řekne pikolíkovi: "Objednal jsem si něco k pití a tys mi přinesl i jídlo." Vypije, odejde a nezaplatí. A Němec? Když ten spatří mouchu, zvedne sklenici až k nosu, svraští čelo, zavře oči, zvrátí poněkud hlavu a s německou důkladností a ukázněností vypije pivo jedním tahem až na dno - i s mouchou. Dán si zase s mouchou v pivě bude hrát tak zaujatě a vytrvale, že zapomene na pití, až si toho všimne vrchní a s tisícerými omluvami mu pivo vymění. A co udělá Eskymák? V domnění, že je poctěn nějakou místní specialitou, mouchu sní a pivo vylije.
Promiňte, vážený Hippokrate, že jsem zařadil tyto anekdoty do sféry vysoké vědy, kterou reprezentujete. Možná, že to vypadá jako znehodnocení Vaší vědecké činnosti. Ale myslím, že je to užitečné. Jak je vidět, zdravý lidský cit dovede vytušit, kolik směšného je někdy v primitivní, nekontrolovatelné a nenapravitelné lidské povaze.
Hippokrat byl věhlasný starověký lékař (460 - 377 př. Kr.).
UŠLECHTILOST ZAVAZUJE (Johann Wolfgang Goethe)
Slavný básníku!
Poslední filmový festival, který byl opěvován v nejvyšších tóninách, mi připomněl Vás - ani nevím dobře proč. Patrně ho vybavily dojmy, které se vynořily z mého podvědomí. Při četbě festivalových zpráv jsem musel myslit na Vás jako estéta, umělce a kritika.
Byl jste velký estét, který byl schopen přijímat širokým srdcem všecku tu "přirozenou krásu" roztroušenou ve světě. Počínaje přírodními úkazy a konče prudkými vášněmi v lidském srdci. Byl jste velký umělec schopný odhalit úspěšně jiným viditelnou krásu i neviditelný duševní stav, jímž jste krásu vnímal. Byl jste znamenitý kritik umění, který se dovedl s porozuměním a vášnivým zaujetím sklánět nad uměleckými díly.
Neobdivovalo Vás Německo jako dlouholetého ředitele divadla ve Výmaru? Nenazval jste druhým zrozením den, kdy Vaše noha stanula v antickém Římě? Neomdléval jste přímo štěstím, když jste se díval na Apolla z Belvederu?
Škoda, že jste nemohl zhlédnout festivalové filmy, a proto neznám Váš názor na ně. Jako estét objevil byste na festivalu mnoho krásných věcí, které by byly pro Vás novinkou. Filmové představení, vytvořené souhrou světla, pohybu, barev, hudby a děje, je samo o sobě skvělá věc. Sedíte před plátnem a je-li filmová montáž dobře skloubena, strhne Vás celý děj do události, že Vám hodina uběhne jako minuta. Záběry, na nichž je zachycena pouze tvář, přiblíží Vám netušeným způsobem postavy zmítané hlubokými emocemi. Tím se vytváří mezi Vámi a herci důvěrný vztah. Co jste obdivoval u Mantegna a Ceravaggia v malém, můžete tu vidět díky snímací technice obrovsky zvětšené. Dejme tomu, že záběr zachytí tvář podvodníka zespodu, znetvoří ji zleva stínem a už vidíte člověka, z něhož jde strach. To uvádím proto, abych Vám objasnil některé základní věci.
Jste asi zvědav, lze-li na filmu najít také uměleckou stránku. Určitě. Kritik umění, jakým jste Vy, musí být připraven i na překvapení. Ve svých úvahách byl jste zvyklý pohybovat se ve vyšších sférách, zajímal Vás především klasický výraz umělcovy vášně, naslouchal jste řeči, kterou k Vám promlouvala architektura, mramor, fresky, miniaturní rukopisy. Vaše kritika byla proto vždy zaměřena na jednotlivce, na určitého stavitele, malíře, herce. Naproti tomu se ve filmu společně podílejí různí umělci: scénárista, technik, režisér, herec. Každý pracuje v souladu s druhými, a tak společně vytvářejí film. Proto je velmi obtížné zjistit, v čem tkví pravý umělecký výraz celého díla. U každého filmu je tomu jinak. Umění, dokonce velmi vysoké, nedá se dobře vtěsnat do té či oné filmové části, protože prolíná všemi částmi. Filmové umění je svým způsobem ojedinělé, nazývá se také "desátou múzou". Svým dalekosáhlým vlivem stal se film "pátou velmocí" po parlamentu, vládě, administrativě a tisku. Se zřetelem k široké oblibě, jíž se těší, mohl by se nazvat "první velmocí". Podle výpočtů některý film v několika letech ovlivnil miliardy diváků.
Film je především odkázán na průmysl a obchod, tedy na peníze. Režisér i herci si často přejí produkci filmů s vysokou uměleckou úrovní, která by jim umožnila uplatnit jejich talenty. Ale výrobce, který potřebuje z filmu vytěžit co nejvíc peněz, počítá obráceně. Chce film,jehož úspěch se projeví především v pokladně. Kdyby tak existoval kouzelník, jakým byl třeba Váš doktor Faust, nebo přímo Mefisto, který by kouzelnou hůlkou předem zaručil finanční úspěch uměleckého filmu, pak by byl výrobce ochoten takové filmy natočit. Protože mu takoví kouzelníci chybí, musí hledat jiné cesty. Jaké?
Svého času byl Terentius hořce zklamán, když viděl, jak diváci opouštějí jeho umělecké veselohry a odcházejí na produkce provazolezců a šašků, kteří provozovali svá představení nedaleko jeho divadla. Tento zlořád se opakuje dodnes. Filmoví producenti natáčejí normálně takové filmy, které vyhovují méně ušlechtilým zájmům diváků, kteří nechodí do kina, aby se kulturně pozvedli, ale aby se pobavili. A to by takového kritika, jakým je Goethe, rozhodně na filmovém festivalu nepotěšilo. Zvláště kdyby zjistil, že byly v dosahu prostředky i osoby pro vytvoření mistrovského díla. Dala se ale přednost podprůměru, protože hlavní slovo měly zájmy hospodářské.
Ještě jiné věci byste však mohl zjistit. V některých filmech najdete sice pravé umění, ale též pravou nemravnost. Asi se podivíte, jak mohu mluvit o filmech, které jsou nemravné a současně umělecky cenné. Přídavné jméno "umělecký" a "cenný" se vztahuje na dílo, "nemravný" na umělce. Některé nemravné novely Boccaciovy jsou umělecky krásné, ale když je Boccacio psal, dopouštěl se činu mravně špatného, který měl škodlivý vliv na mnoho čtenářů. Když jste napsal "Utrpení mladého Werthera", byl jste celý nesvůj a vyveden z míry, když jste zjistil, jaký zhoubný vliv měla Vaše knížka na blouznivou a výstřední mládež.
Ale jak si jen mohu dovolit kritizovat takového Goetha, který napsal o jednom svém kritikovi: "Jako každá růže, tak i každý umělec má svůj hmyz. Já mám Tiecka." Nuže, kromě něho máte ještě teď mne, který sice obdivuje Vašeho génia, ale nesdílí některé Vaše názory, třebaže umění má vycházet z holé skutečnosti. Že umělec může legitimně a svobodně líčit a popisovat všecko - i to - co je špatné.Samozřejmě může. Ale tak, aby to špatné nebylo považováno za dobré, aby nebylo přikrašlováno, aby nepodněcovalo k napodobování, ale odvracelo od zla.
Ústředním tématem Sofoklova "Krále Oidipa" je krvesmilství. Sofokles je sice vylíčil drsným a nevybíravým způsobem, ale tak, že od začátku do konce tento děsný čin vzbuzuje odpor. Tresty, jimiž byli stiženi provinilci, byly tak kruté, že čtenář po dokončení četby je nadšen vším, jenom ne krvesmilstvím. Řekl jsem, že čin byl vylíčen tak, že budil odpor od začátku do konce. Dnešní režiséři a kritikové se domnívají, že v pornografickém filmu stačí jedna jediná mravnostní poznámka nebo mravnostní závěr, aby film nebyl posuzován jako "mravně závadný".
Ještě jeden Váš názor nesdílím. Že totiž geniální člověk je bezmála polobohem, který je povznesen nad všechnu mravnost. Tuto myšlenku jste vyřkl v době, kdy jste s paní von Steinovou studovali Spinozu a hledali Boha ve vesmíru. Věřili jste, že čím víc se inteligentní člověk kulturně zdokonaluje, tím víc je prostupován a pohlcován Bohem, až s ním splyne a bude sám sobě naprostým pánem.
Dnes tento Váš názor sdílí nemálo lidí. Aspoň v praxi. Bohužel! Každý člověk, i ubohý, nevzdělaný a nemocný, dostal od Boha velké pověření a nesmírné možnosti. Bůh si přeje, aby všichni lidé byli jeho dětmi a aby se v jistém smyslu podíleli na jeho životě. To se nám podaří, budeme-li se s pomocí Boží vnitřně zdokonalovat a zachovávat Boží zákony, které zavazují všechny lidi. Velké i malé, ale také umělce, i Vás, velký básníku, všechny umělce, kteří byli zastoupeni na festivalu svými díly, i nás, prosté lidi z nejnižších vrstev, kteří neoplývají mimořádnými dary. Po této stránce jsme si všichni před Bohem rovni. Kdo byl obdařen darem umění, popularity a bohatství, má tím větší povinnost projevovat svou vděčnost Bohu správným životem. Být jedním "z velikánů" je vskutku darem Božím. To ale nesmí člověku vstoupit do hlavy, ale naopak vést ho ke skromnosti. Ušlechtilost zavazuje!
Johann Wolfgang Goethe (1749 - 1832) byl velký básník, jenž v německé poezii znamená vrchol klasicismu.
RADOST VYVĚRÁ Z LÁSKY (Sv. Terezie z Lisieux)
Milá malá Terezie,
v sedmnácti letech jsem poprvé četl Tvůj životopis, který jsi nazvala "Dějinami malé květinky". Já bych ho spíš nazval "Dějinami pevné oceli", protože z každé řádky promlouvá silná vůle, pevná odhodlanost a mužná statečnost. Od chvíle, kdy sis zvolila cestu naprostého sebeobětování Bohu, nic Tě na ní nezastavilo. Ani vnější ani vnitřní překážky a potíže.
Vzpomněl jsem si na to, když mě jednou lékař poslal do nemocnice. Tehdy ještě neexistoval penicilin ani antibiotika. Pacient musel víceméně počítat se smrtí. Také mne se zmocnil strach, ale zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, že Terezie ve svých 23 letech, kdy se těšila plnému zdraví a životnímu elánu, dostala chrlení krve. Nezalekla se této zákeřné choroby, spíš ji radostně přivítala jako příležitost k větším obětem. Vymohla si dokonce povolení, aby i v nemoci mohla pokračovat a dokončit půst o chlebě a vodě. A ty se třeseš? To jsi kněz? Vzchop se a nebuď slaboch!
Když znovu pročítám Tvou knihu u příležitosti stého výročí Tvého narození (1973), jsem ještě víc ohromen, jak jsi dovedla milovat Boha a lidi. Sv. Augustin napsal: "K Bohu se nepřibližujeme kroky, ale láskou." Tys také nazvala svou cestu k Bohu "cestou lásky". Kristus řekl: "Nikdo nepřichází k Otci, nepřipoutá-li ho můj Otec." Podle těchto slov cítila ses "malým bezmocným neopeřeným ptáčetem, k němuž přiletěl orel - Bůh, aby je vynesl do výše na svých křídlech". Milost Boží nazvalas "výtahem", který nás rychle a bez námahy dopraví k Bohu. Cítila ses "příliš malá a slabá, abys mohla sama vystupovat po příkrém schodišti dokonalosti".
A přece se ani u Tebe tento "výstup" neobešel bez těžkostí. V posledních měsících života se Ti v duši náhle zatemnilo, že jsi neviděla už nic z toho, co Ti dřív bylo jasné. "Víra už není závoj, ale zeď," napsala jsi. Tělesné bolesti vystoupily natolik, že jsi doznala: "Kdybych neměla víru, vzala bych si život." Tvá oddanost Bohu v závrati utrpení se tím jen vzmáhala. "Mou cestou je oddanost dítěte, které bez bázně usíná v náruči Otcově." Tvé poslední slovo bylo: "Můj Bože, miluji Tě."
Nabídla ses Bohu jako oběť lásky. To vše Ti však nebránilo, aby ses neradovala z krásných a dobrých věcí světa. Před svou poslední nemocí jsi ráda malovala, psala básně a drobné divadelní scénky a svůj herecký talent jsi nejednou uplatnila na jevišti. Když se Ti v nemoci ulevilo, prosilas o čokoládový zákusek. Když jsi někdy při rozjímání únavou usnula, neupadalas do malomyslnosti pro svou nedokonalost. "Děti se líbí matce, i když spí."
Lásku k bližnímu projevovalas konáním drobných a všedních služeb především těm sestrám, za jejichž méně sympatickou tváří jsi viděla tvář Kristovu. A dělalas to všecko tak nenápadně a samozřejmě, že představená o Tobě napsala: "Jako se dovede ponořit do Boha při modlitbě i při práci, stejně tak dovede žertovat a vtipkovat při rekreaci, že nás všechny rozesměje."
Láska k Bohu vyžaduje pevné odvahy, která se musí častěji obnovovat. Tvůj krajan, maršál Foch, telegrafoval za bitvy na Marně: "Střed armády povoluje, levé křídlo se probíjí k ústupu, ale já přece útočím." Trochu bojovnosti a chuti riskovat neuškodí ani v lásce k Bohu. Ne nadarmo jsi považovala Janu z Arku za svou "sestru ve zbroji". Kristu se 1íbí naše skutky, vycházejí-li z milujícího srdce. Kristu se nelíbily půstem vyhublé tváře farizeů, protože srdcem byli daleko od Boha. "Láska nesmí spočívat v citech, ale v činech. Bůh nepotřebuje naše skutky, ale naši lásku!" To jsi výborně napsala.
Současně s Bohem můžeme milovat mnoho jiných věcí, ale pod podmínkou, že je nebudeme milovat proti Bohu, či stejně jako Boha, nebo víc než Boha. Jinými slovy - láska k Bohu nevylučuje jinou lásku, ale musí mít před ní přednost. Aspoň podle stupnice hodnot. Jakub se zamiloval do Rachel. Sedm roků se o ni ucházel a Písmo praví, že mu to připadalo "jako několik dní". A Bůh proti tomu nic nenamítal. Naopak! Schvaloval to a Jakubovi žehnal. To ale neznamená, že všechny lásky světa by se měly požehnat a pokropit svěcenou vodou. Někteří moralisté by rádi posvětili tzv. "novou sexuální morálku". Chtějí-li však křesťané předejít zmatku a rozkladu, ať pozorně naslouchají učitelskému úřadu církve, který za přispění Ducha sv. dbá, aby neporušené Kristovo učení dalo se vhodně uplatnit i v dnešní době.
Hledat Kristovu tvář ve tváři bližního je zárukou, že to s láskou k bližnímu myslíme vážně, že se neohlížíme na antipatie a různost názorů a nesklouzneme na pouhou lidumilnost. Kdo miluje Boha opravdově, nemůže nemilovat lidi, kteří náleží do Boží rodiny. I když jsou protivní, zlí a nudní, láska si je dovede proměnit. Láska má často cenu nejen velkých bankovek, ale i drobných mincí. Neměl jsem nikdy možnost vrhnout se do rozbouřených vln, abych zachránil tonoucího. Ale často jsem byl požádán, abych někomu něco půjčil, napsal dopis nebo poradil. Nikdy jsem nepotkal vzteklého psa, ale často mne napadaly mouchy a komáři. Nikdy jsem nebyl pronásledován a bit, ale často jsem byl rušen křikem z ulice, naplno zapnutým rádiem, ba i mlaskáním při společném jídle. Nerozčilovat se, mít pochopení a udržet si klid a úsměv za takové situace, znamená milovat bližního bez velkých slov, opravdově a upřímně. Takovou láskou vynikal Kristus. Jak jen byl trpělivý, když se dohadovali apoštolové. Stále připravený někoho povzbudit a pochválit. "Nenašel jsem takovou víru v Izraeli," řekl setníkovi a ženě kananejské. A apoštolům: "Vytrvali jste se mnou v mých zkouškách." Hájil hříšníky jako Zachea, cizoložnou ženu, Máři Magdalenu. Dovedl se vžít do jejich situace, trpět s nimi. Následovala jsi Kristův příklad v Lisieux, my ho musíme následovat ve světě.
Carnegie vypráví, jak jistá žena připravila svému muži a dětem prostřený stůl ozdobený květinami, ale na každém talíři byla jen hrstka sena. "Dnes máme seno?" - "Hned vám přinesu jídlo. Nejdříve vám však něco povím. Léta vařím a snažím se, aby jídlo nebylo jednotvárné. Jednou je rýže, podruhé hovězí se zeleninou, jindy pečeně na rožni. To nám to chutná! Jsi výtečná kuchařka! Taková slova jsem od vás ale nikdy neslyšela. Uvažte, že nejsem přece z kamene a že se nedá pracovat bez slova uznání a povzbuzení. Jen tak pro "krásné oči".
Ke křesťanské lásce náleží radost. O tom už zpívali andělé v Betlémě. Radost je podstatou evangelia, radostné zvěsti. Sv. Terezie z Avily soudila: "Smutný svatý je opravdu smutný svatý." A Dominik Savio: "Staňme se svatými s radostí." Radost se stává projevem lásky, rozdáváme-li ji. Uměla jsi ji výtečně rozdávat ve chvílích rekreace na Karmelu v Lisieux.
Podle legendy zemřel náhle jistý Ir a objevil se před soudem Božím. Srdce se mu sevřelo, když pomyslil, že bilance jeho života je značně hubená. Postavil se před Krista do řady a poslouchal, jak probíhá soudní řízení. Kristus nahlédl do silné knihy a povídá prvnímu: "Měl jsem hlad a dals mi najíst. Výborně! Běž do nebe!" Druhému: "Měl jsem žízeň a dals mi napít." Třetímu: "Byl jsem v žaláři a navštívils mě." A tak to pokračovalo. Pokaždé, když někdo odcházel do nebe. Iru bylo stále úzkostněji. Nedal nikomu ani jíst, ani pít, nenavštívil žádného nemocného. Konečně přišla řada na něho. Celý se chvěl, když viděl, jak Kristus otvírá knihu jeho života. Ale Kristus pozvedl oči a říká mu: "Moc toho tu napsáno není, ale přeci tu něco je. Byl jsem smutný, skleslý a tys přišel a vyprávěl jsi mi veselé příběhy, abys mě rozesmál a pozvedl mou náladu. Tak jdi do nebe!" Je to jen vtipná legenda, ale dobře postihuje, že nemáme opomíjet a podceňovat žádný způsob lásky k bližnímu. Terezie, Tvá láska k Bohu (a pro Boha k bližnímu) byla opravdu Boha důstojná. Naše láska se jí musí podobat. Kéž je to tedy plamen lásky, který rozžehne všecko, co je v nás veliké a čisté a odstraní a spálí všecko, co je v nás nízké a vzpurné.
Sv. Terezie z Lisieux (1873 - 1897), karmelitka. Známý spis "Dějiny duše" je její autobiografií.
POSLÁNÍ SLUŽBY (Gonzalo Fernandes de Cordoba)
Vážený pane Gonzalo,
znám Vás jen z Manzoniho románu "Snoubenci". Byl jste španělským místodržitelem v Miláně v době, kdy se město zapletlo do války s Casale a kdy tam vypukl mor. Při pohledu na Váš znak, na němž bil do očí maurský král s řetězem okolo hrdla, prohodil vzbouřenec Renzo: "Tenhle erb znám a vím, co znamená ten kacíř s řetězem kolem krku." Chce říci: "Rozkazuje kdekdo a poslouchá, kdo chce." Chudák Renzo! Brzy nato byl dopaden a dostal se do rukou žoldnéřů. Když se mu podařilo přes všechny těžkosti uprchnout, dal jste po něm pátrat jako po spiklenci a vzbouřenci.
Dnes by tomu bylo jinak. Kdyby dnes prohodil taková slova, byl by považován za proroka, charismatika nebo teologa. A Vám, vážený pane Gonzalo, by se spílalo jako utiskovateli, který pošlapává lidskou důstojnost a svobodu.
Dnes má člověk dojem, jako by někteří filozofové a teologové chtěli vyzvánět umíráčkem jakékoliv autoritě, ale svobodě a revoluci by nejraději zvonili všemi zvony. Váš vrstevník Bossuet by na to asi řekl: "Kde všichni dělají, co chtějí, tam nedělá nikdo nic; kde nikdo neporoučí, tam poroučejí všichni; kde každý poroučí, tam neporoučí nikdo." Ale koho by dnes Bossuet ještě zajímal?
Teď se tvrdí, že Palestina za časů Kristových byla územím bojových guerill. Těmi prý byli zéloté, kteří bojovali proti Římu. Římané jim to opláceli křižováním. Kříž byl nejvíce odstrašujícím znamením římského násilí. Ježíš, zbaven Římany občanských práv a nepochopený Židy, nemohl prý být ničím jiným než revolučním živlem. Že o tom evangelisté nemluví, dá se vysvětlit tím, že svá evangelia psali až po potlačení národní vzpoury proti Římu. A Marek, který se ve svém evangeliu obracel na Římany, přizpůsobil prý svůj text ve prospěch Římanů. Pavel, římský občan - příliš tedy ovlivněn Římem - nepodává o Ježíšovi věrohodné zprávy, a tak nezbývá, než jeho slova - a podobně i slova Kristova - nově vyložit a objasnit. Tak třeba čteme Ježíšův výrok: "Dávejte císaři, co je císařovo." Správně mu musíme rozumět takto: "Císaři nic nedávejte, protože Palestina patří Bohu." Nebo Kristus říká: "Blažení tvůrci pokoje"; "jdi a usmiř se se svým bratrem"; "kdo mečem zachází, mečem schází"; "nastav svou pravou tvář"; "milujte své nepřátele!" Taková slova přece musela znít absurdně a zbaběle v uších lidí, kteří se pokoušeli svrhnout římskou nadvládu a dobýt politickou nezávislost.
Co k tomu říci? I kdyby Kristus nebyl na nikom závislý, ani na Otci, přece je vzorem úcty k lidské autoritě. V Nazaretě byl poddán Marii a Josefovi, v Kafarnaum vykonal dokonce zázrak, aby se mohla zaplatit chrámová daň.
Kristův vztah k synagoze se nedá srovnat s naším vztahem ke státní či církevní autoritě. Kristus jako Syn Boží byl "pánem zákona" nad zákonem, kdežto synagoga do jisté míry jen příjemcem zákona. V konfliktu s ní se Kristus neodvolával na právo a zákon, ale na svou povinnost poslouchat Otce. I když vyhnal prodavače z chrámu, jednal uváženě. Nikoho nezranil, nezabil, chrám nezapálil. Z jeho vystoupení plyne poučení. Ježíš tím nechtěl nikomu připravit nepříjemnosti, chtěl jen v lidech prohloubit úctu k Božímu domu.
Poslední koncil zdůraznil, že Boží lid netvoří jen hierarchie, ale celé společenství věřících. Když Kristus zakládal církev, myslel především na lidi, jimž bylo určeno jeho spásné dílo. Apoštolové a biskupové, kteří byli vybaveni zvláštní plnou mocí, měli sloužit lidem. Aby se zaručilajednota biskupů, ustanovil Petrův úřad. Papež a biskupové nestojí nad lidem, ale ve službách lidu. V konstituci o církvi se říká: "Biskupové jako Kristovi náměstkové a vyslanci vedou svěřenou církev radou, přesvědčováním, příkladem a též autoritou a posvátnou mocí ... Následkem této moci má biskup právo a povinnost před Bohem dávat pro své poddané zákony, soudit a řídit vše, co náleží k bohoslužbě a pastorační práci." (Světlo národů 27). Správně používat této autority je obtížné. Nejednou činila hierarchie chyby, jež se patrně budou opakovat. Když koncilní otcové hovořili o "malomocné" nebo "ochrnuté" církvi, dotkli se jen otevřené rány. Ta otevřená rána souvisí s naší lidskou nedostatečností. Můžeme se sice starat, aby se hojila, ale úplně vyléčit a odstranit se nedá. Na to by neměli zapomínat kněží i laikové, kteří ze samé starosti o církev občas hlučně protestují, kritizují a zapomínají, že planým kritizováním ničí předem zárodky budoucího vývoje církve.
Podobně je tomu s ohleduplností. Biskupové nesmí s ohledem na názory a přání jednotlivců zanedbávat všeobecné dobro církve a přehlížet nedisciplinovanost, nekázeň a nezákonnost. Sv. Augustin praví: "My, biskupové, jsme jen tehdy představení, když sloužíme." A dodává: "Biskup, který neslouží všeobecnému blahu a pokoji, podobá se strašidlu, které stojí ve vinici, aby ptáci nezobali hrozny." Někteří tvrdí, že církev dnes potřebuje víc ducha, víc charismat, ale méně institucí. Budiž. Jenže některé instituce pocházejí od samého Krista a nelze se jich zříci, aniž by se nezměnila podstata církve. To platí především o papežském primátu, biskupském kolegiu a o služebném kněžstvu.
Jiné instituce jsou lidské povahy a čas od času se musí změnit, zvláště jsou-li překonány. Pro biskupa z toho plyne vědomí, že nic lidského není neměnitelné. Někdy dokonce ani praxe křesťanské poslušnosti. Nikdo by se ovšem neměl domnívat, že běh dějin se dá urychlit netrpělivými rebeliemi. Bertoldino měl naspěch s vyklubáním kuřátek na svět; odehnal kvočnu z vajíček a sám si na ně sedl. Dosáhl jen toho, že měl na kalhotách vaječný svítek.
Volá se: "Více svobody, méně zákonů!" Kristus přikládal význam nitru a odsuzoval fanatickou věrnost zákonům, jak ji praktikovali farizeové. Pavel velebí svobodu ducha. Ale nezapomíná, že mince má líc i rub, když napomíná: "Byli jste povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, vracet se k starým způsobům." Proto Kristus ustanovil v církvi autoritu, aby se jeho příkazy dodržovaly.
Mluví se hodně o spoluodpovědnosti. Koncilní Otcové zdůrazňují, že dílo církve není svěřeno jen biskupům, nýbrž že právě laici mají spoluúčast v rozhodování. Pochopitelně, že vědomí spoluodpovědnosti se nesmí omezit jen na nějaký pohodlný protest. Pod vedením učitelského úřadu mají laici podávat návrhy a sami spolupracovat na jejich uskutečnění. Učitelský úřad bude si pak jistě vážit všech darů a charismat a bude je uznávat.
Ještě slovo o dialogu. V koncilních dokumentech se toto slovo vyskytuje téměř padesátkrát. Dialog musí být veden na všech stranách s dobrou vůlí. Biskupové nesmějí naslouchat jen sami sobě. Svá rozhodnutí musí vydávat až po společné poradě a prozkoumání. Věřící mají právo, aby při veškeré svobodě, úctě a lásce předkládali své žádosti a prosby. Dialog ovšem není kouzelný proutek. Je dobrý a užitečný tehdy, je-li veden v ovzduší vzájemné důvěry a s respektováním všech příslušných pravidel.
Vážený pane Gonzalo, lidé, kteří tvrdí, že vysvětlují nové evangelium, jak jsem se shora zmínil, hledají usilovně svobodu. Bohužel, není to svoboda Kristova, které nás učil modlit se: "Otče náš ... zbav nás od zlého." A není to ani svoboda, o které říká sv. Augustin: "Budeš svobodný, budeš-li služebníkem svobodným od hříchu, služebníkem spravedlnosti."
Gonzalo Fernandes de Cordoba byl španělským místodržitelem v Miláně (1785 - 1873). Zmiňuje se o něm Manzoni ve svém románě "Snoubenci". Při povstání proti správci zásobování v Miláně padne Renzo jako revolucionář do rukou pochopů.
ČAS VELKÝCH DARŮ (Casella z Pistoie)
Milý hudebníku a příteli Dantův!
Co jsi vyprávěl Dantovi na úpatí Hory očistcové, znovu se opakuje v naší době. Bylo velkým Dantovým překvapením, že Tě tam viděl přistávat mezi dušemi, které anděl přivážel na člunu do očistce. "Můj Casello," zvolal pln údivu, "od Tvé smrti uplynul už nějaký čas. Jak to, že ses už dávno nedostal do očistce, kam jsi byl odsouzen?" A tys řekl: "Hned Ti to vyložím. Duše, které se musí ještě očistit - sotva opustily tělo - dostanou se nejprve do předsíně očistce, to znamená do Ostie při ústí Tibery. Tam přijíždí anděl se svou loďkou, a kdo se mu podle vůle Boží zalíbí, toho naloží. Několikrát jsem se dostal do jeho blízkosti, ale nic naplat. Na štěstí od té doby, co papež Bonifác VIII. vyhlásil Milostivé léto, bere s sebou anděl už tři měsíce všechny, kdo s ním chtějí jet. Nadešla doba mimořádné štědrosti a milosrdenství, z níž jsem i já těžil, a proto jsem zde."
Dnes je papežem Pavel VI. Také on vyhlásil Milostivé léto, i když za poněkud jiných podmínek než Bonifác VIII. v roce 1300. Tento Tvůj papež neměl ještě za sebou takovou pravidelnou tradici ve slavení jubilejních let. Slýchal sice o dřívějších jubileích, ale nic konkrétnějšího zjistit nemohl. Žijících svědků bylo málo. Jistý 107 letý Savojec vyprávěl, že jako sedmiletý chlapec přišel r. 1200 se svým otcem do Říma a tam musel slíbit otci, že bude-li ještě sto let živ, znovu navštíví Věčné město. Také dva jiní letití, ale přitom statní poutníci z Beauvais tvrdili, že r. 1200 byly vyhlášeny generální odpustky. A tak si papež Bonifác VIII. řekl tradice - netradice, vyhověl přání mnoha lidí a podepsáním bully r. 1300 vyhlásil každý stý rok Milostivým létem.
Celá Evropa si tehdy r. 1300 dala dostaveníčko v Římě. Lidé se hrnuli do Říma pěšky i koňmo, staří i nemocní na vozících. Baziliky sv. Petra a Pavla byly ve dne v noci otevřeny. Dokonce kardinálové navštěvovali časně zrána všech třicet předepsaných římských chrámů. Mezi poutníky byl i Tvůj krajan z Toskánska Giovanni Villani, který popsal své dojmy z Říma takto: "Bylo něco nevídaného, co tam člověk zažil. Během celého roku Řím mimo vlastní obyvatele hostil stále dvě stě tisíc poutníků, nepočítaje ty, kteří přicházeli a odcházeli. Lidé i koně měli dostatek zásob, všecko se dálo v klidu, bez křiku a rámusu. Mohu to dosvědčit, protože jsem při tom byl. Poklad církve vzrůstal dary poutníků a Římané bohatli prodejem potravin." (Cronaca VIII. 36).
Na rozdíl od Bonifáce VIII. měl Pavel VI. za sebou dlouhou tradici Milostivých let. Bonifácem zavedený turnus slavit jako jubilejní rok každý stý rok se brzy změnil. Nejprve to byly intervaly 50 a pak 25 let, aby každý, kdo chce, aspoň jednou za život se mohl zúčastnit těch velkých milostí. Dnes mohou auta, vlaky, letadla dopravit do Říma miliony poutníků. A přece ve Svatém roce 1950 jich přišlo do Říma deset tisíc pěšky, na kole, na koni i na kanoi, se psím spřežením na saních i na vozících pro nemocné. Jeden finský student vyšel z Helsinek v červenci a v listopadu došel do Říma. Pavel VI. vyzývá tentokrát ke smíření mezi námi a Bohem i bližním v osobních i sociálních vztazích.
Smířit se s Bohem a opustit široké cesty vedoucí do záhuby, to je opravdu líbezná hudba. Na těch širokých cestách tryskem pádí všechny možné lidské vášně - apokalyptičtí jezdci chlípnosti a chamtivosti, kteří nikdy nemají dost peněz a rozkoší. Na této cestě se nikomu dobře nedaří.
Velký Tolstoj píše kdesi o tvrdohlavém koni, který se zastavil v půli cesty a řekl si: "Mám už dost toho táhnout kočár a ještě poslouchat kočího, zůstanu stát." Bylo to imponující rozhodnutí, ale za drahý peníz. Od této chvíle se všecko spiklo proti němu. Kočí mu napráskal, kočár se mu valil na zadní nohy a sedící naň křičeli a nadávali.
Když se dáme na šikmou dráhu a vzepřeme se Bohu, narušujeme stanovený řád. Ničíme svazek s Bohem, protože odmítáme jeho lásku. Pak jsme vnitřně rozerváni, nespokojeni se vším, co jsme vykonali a mučeni výčitkami svědomí. Jistě, milý Casello, někdo řekne, že se na takové cestě dá dobře zpívat a hrát. Člověk takového názoru odhodí rozhořčeně Tolstého román a bude tvrdit, že ve hříchu se cítí volnější a svobodnější než jindy. Dovoluji si mu odporovat a ukáži mu, že se dostal do spárů tyranie a zákeřné nemoci. Ať už chce nebo ne, hřích se stává tyranem hříšníka. Je sice možné, že se zpočátku halí do komplimentů a laskavosti, ale hříšník se nezadržitelně stává jeho otrokem a dříve nebo později ucítí jeho vládu nad sebou jako ránu. Nemoci, jež známe, jsou dvojí: skryté a zjevné. Zjevná rána může bolet, ale člověk ví kde je a dělá všecko, aby se zahojila. Máš-li však nějaký skrytý nádor, zvětšuje se ti a rozšiřuje, zatímco žiješ v domnění a svým přátelům tvrdíš, že se ti daří skvěle. Pak se najednou objeví metastázy, což znamená, že choroba je nevyléčitelná. A přesně taková je i situace otroka hříchu, který popírá, že by měl nějaké hříchy. Proto je lepší tíži hříchů přiznat a vážně se rozhodnout, dát se jinou cestou a vrhnout se do náručí Boží. Není to líbezná hudba, milý Casello? Hudbou je také usmíření s bližními. Za Tvých dob bojovali Velfové proti Gibelínům, "bílí" proti "černým", Montecové proti Cappuletům a nevím, kdo ještě. Tvůj přítel Dante poznamenal o nich trpce, že "rozvracejí a ničí svými sváry celá města a kraje Itálie".
Dnes, milý Casello, se děje totéž. Blok proti bloku, národ proti národu, strana proti straně, systém proti systému, soused proti sousedu. Často čteme o atentátech, únosech letadel, přepadeních bank, o výbuchu bomb, které jsou vrhány na bezbranné a nevinné. Všude je anarchie, velebí se násilí, k němuž je vedena a vychovávána i mládež. Smír mezi lidmi uprostřed tohoto všeobecného a nesmyslného zmatku by byl tou nejpožadovanější a nejpotřebnější hudbou. K tomu právě Svatý rok dává podnět: "Smiřte se nejdříve s Bohem, obnovte svá srdce, místo nenávisti nastolte lásku, místo hněvu mírnost a místo chamtivosti skromnost. Pak uvidíte svět jinýma očima a shledáte, že se změnil."
Je zajímavé, milý Casello, jak se tento svět svými problémy, situacemi a lidmi dovede zcela změnit, jakmile se lidé usmíří a vnesou mezi sebe lásku a pokoj, které jim předtím chyběly. O tom nás poučí příběh jistého korejského generála. Po své smrti měl přijít do nebe, ale vyprosil si u nebeské brány na Petrovi, aby aspoň na chvilku mohl nahlédnout do pekla a udělat si představu o tomto velmi smutném místě. "Beze všeho," řekl Petr. Šel tedy k pekelné bráně. Za ní uviděl obrovský sál s mnoha dlouhými stoly. Na stolech stály mísy se znamenitě připravenou a lákavě vonící rýží. Hosté tam seděli hladoví - po dvou proti sobě u každé mísy. Aby mohli jíst, měli na rukou připevněné tyčinky. Ale ty byly tak krátké, že ani při největším naklonění nad mísu nedostali ani zrnko rýže do úst. To bylo tedy peklo. "To stačí, všecko jsem pochopil," řekl generál a vrátil se k nebeské bráně. Když tam vstoupil, uviděl týž sál, tytéž stoly, stejně dlouhé tyčinky v rukou hostí, kteří se vesele bavili a sytili. Jak to bylo možné? Každý host totiž podával tyčinkou rýži hostu sedícímu naproti, a tak probíhala hostina bez potíží.
Příběh chce říci, že myslet na druhé místo na sebe, dovede změnit peklo v nebe. Pěkné poučení, viď, milý Casello? Budeme-li se snažit, abychom konali dobro, místo abychom je jenom přijímali, bude se nám všem dařit lépe.
Casella z Pistoie, hudebník, skladatel a zpěvák 13. století, zhudebnil některé sonety a básně svého přítele Danta Alighieriho. Dante se s ním ve své "Božské komedii" potkává v očistci.
Drahý Marku Twaine!
Byl jste z nejoblíbenějších autorů doby mého dospívání. Ještě mám v hlavě žertovná "Dobrodružství Toma Sawyera", která jsou dobrodružstvím Vašeho dětství, drahý Twaine. Stokrát jsem vyprávěl některé z Vašich bystrých postřehů. Např. jakou hodnotu mají knihy. Mají hodnotu neocenitelnou - odpověděl jste dívence, která se Vás na to ptala - ale různou. Kniha vázaná v kůži se jedinečně hodí k obtahování břitvy; kniha malá, stručná - jaké dovedou psát Francouzi - skvěle poslouží k vypodložení krátké nohy u stolku; kniha tlustá jako slovník je výbornou střelnou zbraní proti kočkám a takový atlas se širokými listy má papír, který se nejlépe hodí k opravě okenních tabulí.
Mých bohoslovců se zmocňovalo vzrušení, když jsem oznámil: "A teď Vám zase něco povím od Marka Twaina." Ale bojím se, že moji diecezani se pohorší. Biskup, který cituje Marka Twaina! Těm by snad bylo lépe napřed vysvětlit, že jako jsou různé knihy, tak jsou i různí biskupové. Někteří se totiž podobají orlům, kteří se svými mistrovskými dokumenty vznášejí na vysoké úrovni, jiní však jsou slavíci, kteří podivuhodným způsobem zpívají chvály Pánu, ale další jsou ubozí střízlíci, kteří na poslední větvi stromu církve pouze cvrlikají ve snaze říci alespoň nějakou myšlenku na témata obrovsky rozsáhlá.
Já, drahý Twaine, patřím do této poslední skupiny. Proto si dodávám odvahy a podotýkám, že ty jsi jednou poznamenal: "Člověk je složitější, než se zdá. Každý dospělý člověk v sobě uzavírá ne jednoho, ale tři různé lidi." "Jak to?" ptali se Tě. A Ty na to: "Vezměte kteréhokoliv pana Jana. V něm je Jan I., to je člověk, který si myslí, že je; pak je Jan II., to je ten, za kterého ho pokládají lidé; a konečně Jan III., to je ten člověk, jímž ve skutečnosti je."
Kolik pravdy je, Twaine, ve Tvém žertu! Tak například Jan I. Když nám přinesou fotografii skupiny, s níž jsme byli vyfotografováni, kterou pak sympatickou, přitažlivou tvářičku hledáme? Člověka to bolí říci, ale - je to ta naše. Protože se milujeme bezmezně a dáváme si přednost před ostatními. Protože se tolik máme rádi, vede nás to k tomu, abychom zveličovali své zásluhy a zmenšovali své viny, abychom užívali jiných měr a vah u bližních než u sebe. Zveličování zásluh? To popisuje tvůj kolega Trilussa. Slimáček domýšlivosti, který vylezl na obelisk, se podíval na stopu za sebou a řekl: "Už je mi jasné, že jsem se zapsal do historie."
To jsme my, drahý Twaine. I trošku slizu, je-li náš a protože je náš, způsobí, že se nadýmáme a že nám to stoupá do hlavy!
Zmenšovat chyby? "Sem tam si vypiji nějakou tu skleničku," říká někdo. Druzí však tvrdí, že saje jako houba, že má věčně vyprahlo v krku, oddaný ctitel sv. Pijatyky s rukou neustále zvednutou. Ona řekne: "Jsem trošičku nervózní, leckdy se trochu dopálím." Pěkně děkuji. "Pěkně dopálím?" Lidé říkají, že je vyzývavá, zlostná, mstivá, povaha úplně nemožná, hotová saň!
V Homérovi chodí bohové světem zahaleni do oblaku, který je skrývá před zraky všech; nás skrývá před našima vlastníma očima mrak. František Saleský, biskup jako já a humorista jako ty, napsal: "Obviňujeme bližního pro maličkost a sebe omlouváme ve věcech velikých. Chceme velmi draze prodávat a lacino kupovat. Chceme, aby se u druhých zjednávala spravedlnost, ale u nás se užívalo milosrdenství. Chceme, aby se naše slova vykládala v lepším smyslu a jsme choulostiví na slova druhých. Jestliže někdo z našich podřízených se k nám nechová pěkně, chápeme pak ve zlém všechno, co dělá. A je-li nám někdo sympatický, omlouváme ho, ať dělá cokoli. Svá práva vyžadujeme přísně a naopak chceme, aby druzí byli ohleduplní v požadování svých práv."
O Janu I. už dost. Přejděme k Janovi II. Zde, drahý Twaine, se mi zdá, že nastává dvojí případ. Jan si přeje, aby si ho lidé vážili, nebo se trápí, protože ho lidé ignorují a pohrdají jím. V tom ještě není nic zlého. Snaž se jen nepřehánět. Ani jedno - ani druhé. "Běda Vám," řekl Pán, "kteří rádi sedíte v prvních stolicích v synagogách a jste rádi, když se vám lidé klaní na náměstích... Protože všechny tyto skutky děláte, aby vás lidé viděli." Dnes by se řeklo: "Šplháte na vysoká místa a na tituly za cenu širokých loktů, ústupků, odříkání a šílíte po tom, aby se o vás psalo."
Ale proč "Běda vám?" Když roku 1938 projížděl Hitler Florencií, město bylo pokryto hákovými kříži a oslavnými nápisy. Bargellini řekl Dalla Costovi (tehdejšímu kardinálu - arcibiskupu florentskému): "Vidíte to, Eminence, vidíte to?" "Nebojte se!" odpověděl kardinál. Jak to dopadne, je naznačeno už v žalmu 37: "Viděl jsem zpupného bezbožníka, vypínal se jako košatý cedr. Přišel jsem a hle, už ho nebylo." Někde to "běda" neznamená Boží trest, ale pouze lidskou směšnost. Může to dopadnout jako s oslem, který se oblékl do lví kůže a všichni říkali: "To je, panečku, lev!" Lidé i zvířata se dávali na útěk. Ale zafoukal vítr, kůže se nadzvedla a všichni spatřili osla. Plni zuřivosti přiběhli a dali zvířeti spásonosný výprask. I Shaw říkal: "Jak komická je pravda!" Což znamená - člověk se musí smát, zjistí-li se, jaká nicota se leckdy skrývá pod slavnostní okázalosti. A přihodí-li se opak? Smýšlí-li lidé špatně tam, kde je dobro? Zde nám pomáhá jiné Kristovo slovo: "Přišel Jan, nejedl ani nepil a říkají: "Má zlého ducha." Přišel Syn člověka, který jí a pije a říkají: "Hle, člověk žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků." Ani Kristus neuspokojil všechny. Nedělejme si tedy z toho tolik, nepodaří-li se to nám.
Jan III. byl kuchařem. To nevyprávíš ty, Twaine, ale Tolstoj. Na prahu kuchyně byli nataženi psi. Jan zabil tele a vnitřnosti vyhodil na dvůr. Psi je popadli, sežrali a říkali: "Výborný kuchař, dobře vaří." Jindy ale Jan vylupoval hrách z lusků a loupal cibuli. Slupky vyhodil na dvůr. Psi se na to vrhli, ale hned začali odvracet čumáky a řekli: "Kuchař se změnil, už nestojí za nic." Jan ale nebyl nijak dojat tímto úsudkem a řekl: "Pán musí hodnotit můj oběd, nikoliv psi. Mně záleží na tom, aby byl pán spokojen." I Tolstoj to řekl výborně. Ale já se ptám: "Co chutná našemu Pánu? Co se Jemu na nás líbí?" Když jednou kázal, řekl mu kdosi: "Hle, tvá matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě." On však ukázal rukou na své učedníky a řekl: "Hle, má matka a moji bratři; neboť kdo plní vůli Otce mého, jenž je v nebesích, to je můj bratr, má sestra, má matka. "
Zde tedy máme, kdo se mu 1íbí. Ten, kdo plní jeho vůli. Líbí se mu, když se k němu modlíme, ale velmi se mu nelíbí, stávají-li se modlitby záminkou, abychom se vyhnuli námaze dobrých skutků. "Proč mi říkáte Pane, Pane a nekonáte to, co vám říkám?" Konat to, co se říká!
Možná je to závěr s morálním naučením. Ty jako humorista bys toto naučení z toho nevyvodil. Ale já je musím vyvodit, protože jsem biskup a protože svým věřícím doporučuji: "Zamyslíte-li se znovu nad třemi Jany, Jakuby nebo Františky, kteří jsou v každém z nás, pak si všimněte zvlášť toho třetího - toho, co se líbí Bohu."
Mark Twain - vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens, americký spisovatel (1853 - 1910). Typograf, lodivod na Mississippi, novinář. Jeho mistrovská díla jsou: "Dobrodružství Toma Sawyera" a "Dobrodružství Huckleberryho Finna". Vynikají svěžestí a humorem.
VOLÁNÍ O POMOC (Manutius Aldus)
Vážený knihtiskaři a humanisto,
právě jsem se vrátil z krátké návštěvy výstavy "Benátky, město knihy". Viděl jsem velice zajímavé věci. S velkým požitkem jsem prodléval před skříní, kde byly vystaveny knihy z 16. století z Vaší slavné knihtiskárny. Obdivoval jsem znovu typy Vašich písmen. Jsou úzké, výrazné, s kresbou mírně šikmou doprava. Viděl jsem také Vaši pečeť s kotvou a delfínem a s Vaším heslem: "Pospíchej pomalu!"
V Benátkách 16. století bylo asi 500 tiskáren a knihkupectví, ale Vám se nikdo nevyrovnal. Vaše práce se vyznačovala láskou ke kultuře a umění. Sám jste zemřel takřka v bídě, zato Vaši kolegové dělali výborné obchody. Např. Janson, o němž napsal Marin Sanude, že mu celý jeho majetek vypadl z tiskařského stroje. Mrzelo mě, že jedna Vaše knížka byla vystavena hned vedle zlodějského knihtisku florentského tiskaře Giunty. Kopíroval Vaši tvorbu v Lyoně a škodil Vám svými plagiáty a nekalou konkurencí. Jak vysvítá z knih starých čtyři sta let, už tehdy se lidé obohacovali nečistými obchody a peněžní hrabivostí.
Při prohlídce vystavených knih se člověk také dovídá, jaké zájmy měli tehdejší čtenáři. Když jsem prohlížel v jednom sále knihy z 18. století, které vydával neméně slavný Remondini, řekl mi průvodce: "Před Vámi je Remondiniho přeložený román od Lesageho "Gil Blas", který byl v okamžiku vyprodán. Remondini, povzbuzen tímto zájmem, vydal později knihy "Nový květ ctnosti" a "Den křesťana", ale nikdo je nekupoval." Řekl jsem si: "Jak musí být teprve těžké člověku a křesťanu ve 20. století, aby se polepšil."
Milý Manutio, rád bych Vás jednou provedl moderní tiskárnou. Váš tiskařský lis produkoval tři sta stránek denně, dnešní tiskařské stroje vychrlí za hodinu desetitisíce novin. Za Vašich let byly knihy tak cenné, že byly v regálech knihoven přivazovány řetězy. Málokdo si je tehdy mohl opatřit. Dnes se přečtené noviny zahazují v tunových nákladech. V Americe si mladí lidé knihy ani neschovávají. Každou přečtenou stránku knihy vytrhnou a zahodí. Nakonec zůstane jen vazba, která skončí také v odpadu.
Patrně namítnete: "To znamená, že Vaše knihy nemají cenu." Nelze to tak o všech říci. Máme knihy s dobrým i špatným obsahem, knihy hned rozebrané i knihy "ležáky". Ovšem Vámi vytištěné dílko "Poliphili" - po typografické stránce nejkrásnější kniha světa - budí dojem, jako by to byla modlitební kniha pro řeholní sestry.
Jako humanista si jistě vzpomenete na třetí kapitolu osmé knihy Platonovy "Stát", v níž popisuje začátky rozpadu demokracie. Vládnoucí jsou poddanými trpěni jen potud, pokud jim dovolují nejhorší prostopášnosti. Plní-li kdo zákony, platí za hlupáka. Občané se bojí vychovávat své děti. Děti tupí své rodiče, "chtějí být svobodné", jak ironicky poznamenává Platon. Učitel má strach z žáků a žáci zase učitelem opovrhují. Mladí chtějí budit zdání, že jsou už dospělí a staří se opičí po mladých. Ženy se oblékají jako muži atd. Znáte tu kapitolu, není-liž pravda? V některých našich knihách se takřka doporučuje, před čím Platon varoval, ba dokonce se to podává jako teologická směrnice pro život. Mladým lidem, kteří se nemohou dočkat dozrání sexuálního vývoje se namlouvá, že mravní čistota je nezdravým potlačováním přírody, že je přežitou středověkou praxí a že dnes se revoluce žene vpřed i po stránce sexuální. V těle ženy prý vzniká život nešťastnou náhodou. Na základě vysoce "vtipného" rozlišování mezi "životem člověka" a "životem, z něhož se stává člověk", je prý možno bez skrupulí lidský život přerušit, dokud ještě nezačal být člověkem.
Protože děti neposlouchají, nemají je prý rodiče trápit příkazy a pokyny. Protože žáci se nechtějí učit některým předmětům, měly by se školy odstranit. Stačila by škola, která bez učitele, pouze diskusí o sociálních problémech, by je připravila do společenského života. Protože studenti nejsou spokojeni se známkami z prospěchu, mělo by se známkování odstranit. Už proto, že je to diskriminace, která se nehodí do společnosti, kde jsou si všichni rovni. Také by se nemělo nikomu zakazovat, aby byl lékařem, když byl šest let zapsán na univerzitě - bez ohledu, zda složil zkoušky a osvojil si potřebné znalosti.
Rád bych Vás ušetřil dalších příkladů, aby Vám hrůzou nevstávaly vlasy na hlavě. Spíš bych si přál, abyste se jako uznávaný humanista podíval trochu do našich novin a časopisů, které byly ještě ve Vaší době jen v zárodku. Tehdy stála a dodnes stojí na jednom malém benátském náměstí trpasličí figurka, na níž se připevňovaly plakáty. Lidé na nich zvědavě čítali nejnovější zprávy a vtipy. Byly to jakési "mini noviny" pro "mini kroužek čtenářů".
Kdybyste viděl, v jakých zástupech dnes lidé proudí k novinovým stánkům, a mohl si prolistovat některý z ilustrovaných časopisů nebo si přečíst denní noviny, musel byste přiznat, jak ohromný krok jsme udělali od Vaší doby. Nejen několik kusých informací, ale celé laviny zpráv přináší denní tisk. Benátská republika se chlubila, že do tří měsíců podá zprávu o každé události ve Středomoří. Dnes můžeme hravě sledovat současné přistání astronautů na Měsíci. Na druhé straně zase záplava zpráv je tak veliká, že se nestačíme nad nimi zamyslet, a tak nám unikají i mnohé důležité věci.
Abyste si mohl lépe představit, jak nás informace ovlivňují, odkáži Vás na Ameriku. Tam jsou na univerzitách katedry pro nábory a získávání lidí. Učí se tam, jak se zmocnit skrytých tužeb spotřebitele a jak lze přímo zapůsobit na jeho nervový systém a tvůrčí představivost. Jde to tak daleko, že jedinec nakonec stojí před rozhodnutím: "Buď ten výrobek za každou cenu musím dostat, nebo se mohu jít oběsit."
Jiný případ. V časopise vidíte sympatickou slečnu Ráchel. Je krásná, půvabná a přece s ní nikdo nechce tančit. Důvod? Ráchel ho náhodně zaslechne: "Měla by jít k zubnímu lékaři, strašně jí páchne z úst." Ihned ho také vyhledá a ten jí poradí: "Váš problém se dá snadno a rychle odstranit. Stačí, když budete používat zubní pastu značky XY." Ráchel poslechne a hned se těší obdivu a zájmu ze všech stran. Tento případ je typický pro konzumní společnost, ale mohl bych uvést i jiné příklady z politiky nebo hospodářství, kde ideologická propaganda a řečnické umění v přemlouvání a lákání slaví své triumfy.
Milý Manutio, kdyby dnešní vydavatelé knih měli Váš mravní charakter, nepomíjeli by ze senzacechtivosti povinnost lásky a spravedlnosti jak vůči jedinci, který je bezbranně vydán tisku, tak vůči společnosti. Nemůže každý reagovat na útok v novinách jako žurnalista Thiers: "Jen si klidně pište, já jsem starý deštník, na který už přes čtyřicet let prší jen nespravedlnost, na nějaké té kapce více nebo méně nezáleží."
Za Vaší doby byla v Benátkách cenzura, která zkoumala Vaše knihy. Dnes cenzura není, ale neškodilo by trochu vlastní sebecenzury. Záleží také na čtenářích. Kdyby projevili víc vybranějšího vkusu, automaticky by stoupla také sebecenzura a zlepšila by se i kvalita tiskovin.
Když Mark Twain kdysi vydával noviny, staral se nejen o jejich obsah, ale i o reklamu, aby si získal co možná nejvíce čtenářů. Jednou se v novinách objevil obrázek osla na dně studny s nápisem: "Ví někdo, proč tento nešťastný osel zašel na dně studny?" Za několik dní pod tímž obrázkem stálo: "Nešťastný osel zašel proto, že nekřičel o pomoc."
Milý Manutio, tím ubohým oslem jsem já a volám: "Pomáhejte dobrému tisku!"
Manutius Aldus, benátský humanista a knihtiskař, proslavil se po stránce typografické vynálezem drobné kurzivy vynikající krásy (tzv. aldinky). Knížky jím vydávané tímto druhem tiskového písma byly hlavně pro svou obsahovou formu, v níž se snoubila moudrost se smyslem pro krásu, čteny v celé Evropě. (Benátský patriarcha Albino Luciani, pozdější papež Jan Pavel I., adresoval tomuto slavnému benátskému knihtiskaři roku 1973 tento fiktivní dopis).
Ctěná královno,
šťastné a vzorné bylo Vaše manželství s Odysseem, králem kamenné Ithaky. Ale ani ono nebylo ušetřeno tvrdé zkoušky. Váš manžel se musel vypravit do dlouhodobé trojské války. Díky proslavenému trojskému koni, kterého rafinovaně sestrojil, válka skončila a Váš manžel pak dlouhá léta bloudil po světových mořích. Po nesčetných dobrodružných příhodách podařilo se mu vrátit se na rodnou Ithaku, k Vaší lásce, kterou jste za jeho nepřítomnosti bezúhonně střežila.
Dotěrní a podlézaví nápadníci trůnu, kteří sedávali ve Vašem domě a vesele hýřili na Váš účet, naléhali na Vás, abyste si někoho z nich zvolila za královského manžela, ale Vy jste vytrvale odmítala. Nápadníci pobývali v dolních komnatách královského paláce, zatím co Vy jste se svými služebnými v hořejším poschodí tkala denně vzácné tkaniny. Co jste ve dne utkala, v noci jste rozpárala, abyste tak oddalovala slíbené rozhodnutí a uchránila lásku a věrnost Odysseovi. Srdce i sny Vám napovídaly, že se manžel jistě vrátí. Kdo by si také mohl činit nárok na podušky, na nichž spával Odysseus, kdo by se opovážil pít ze šálku, z něhož pil on, kdo poroučet jeho dospívajícímu synu, kdo by se mohl odvážit sednout na jeho koně, kdo zavolat jeho psa?
Odysseus se vrátil a dolézavé nápadníky dal popravit. Vaše věrnost byla po zásluze odměněna. Nic nestálo v cestě, aby manželská láska znovu vzkvétala. Tato láska, vzácná královno, která Vám byla tak svatá, je nám křesťanům ještě svatější. Bolí nás, když ji někdo zlehčuje nebo ji zesměšňuje.
Druhý vatikánský koncil s uspokojením konstatoval, že mnoho lidí v naší době "přisuzuje pravé lásce mezi mužem a ženou velkou cenu". V biblických textech, které v této souvislosti koncil cituje, najdeme i taková místa, která jako by byla psána pro vracejícího se Odyssea. "Těš se z ženy svého mládí, z půvabné laně, gazely rozmilé... její láska ať stále tě blaží." (Př 5,18 - 19).
O vaší manželské lásce platí slova koncilu, že "se projevuje v nerozlučné věrnosti, která ve štěstí i neštěstí zavazuje tělo i duši a je neslučitelná s jakoukoliv nevěrou a rozlukou". Tohoto cíle jste dosáhli oba tím, že jste se cvičili "v ctnosti, věrnosti a v duševní velikosti a obětavosti", jak doporučuje koncil. Tím se vám podařilo překonat mnohé překážky, které se staví do cesty lásce manželské.
První překážkou je malé lidské srdce, které je nestálé a nevypočitatelné. Jen prozíravý manžel je může udržet pod kontrolou. Stačí malá nepozornost a už pokušení láká a vábí pod známou výmluvou: "Nechci opustit svou ohradu, jen bych se tak rád na chvilku podíval přes plot, co se děje venku." Když se jednou v plotě objeví otvor, pak může být z chvíle hodina, z hodiny zrada. Sv. František Saleský varuje: "Toužíš po lásce? Dej si pozor, abys přitom nepřišel o svobodu, neboť při této hře stává se zajatcem ten, kdo bere. Možná namítneš, že by sis chtěl vzít jen trochu, ne moc. Nezapomeň, že oheň lásky je příliš živelný a nebezpečný. Chceš jen jiskru a tvé srdce se náhle octne v žáru, v němž shoří tvá pověst a z tvých předsevzetí zůstane jen hrstka popela."
Druhou překážkou bývá nuda. Oba manželé denně vyčerpává starost o domácnost nebo jednotvárná práce v zaměstnání. Manžel se obává, že by ho přátelé považovali za slabocha, kdyby si s nimi nezahrál karty a místo toho se věnoval manželce. Ona se zase domnívá, že by zbytečně ztrácela čas, kdyby na chvíli odložila práci a bavila se s manželem. Nakonec oba zjistí, že už k sobě nic vzájemně necítí. Jejich láska se omezuje jen na vzpomínky z minulosti. To je nebezpečné údobí čtyřicátníků, kteří mají dojem, že si lépe rozumějí s kolegou nebo kolegyní než se svým životním partnerem.
Jiného zase napadne zvědavost. Rád by zkusil, je-li ještě dnes tak vábný a atraktivní jako za mladých let. Na takovou zvídavou zkušenost obyčejně doplatí. Kdo nemá zdravou a pevnou vůli, snadno se dá ovlivnit běžnými názory: "Vždyť to všichni tak dělají. Že podvádím manželku? Copak se tomu hned musí říkat podvádění? Vždyt je to jen malé "odskočení". Proto ještě neubude lásky k mé ženě a matce mých dětí, když si dám jednou dostaveníčko se známou."
Je nějaký prostředek proti tomuto nebezpečí? Domnívám se, že jen silným vědomím vlastní závislosti na Bohu a vytrvalou modlitbou dosáhneme toho, co ve své slabosti postrádáme.
Třetí překážkou je žárlivost. Není ničím šlechetným, jak se dřív soudilo, nýbrž lásku ponižuje a kazí. Je dobré si připomenout slova sv. Františka Saleského: "Bylo by pošetilé chlubit se, že muž je žárlivý. Žárlivost sice prozrazuje velikost a sílu lásky, ale ne její hloubku, čistotu, dokonalost. Kdo má dokonalou lásku, pevně důvěřuje, že milovaná osoba je čestná a věrná." Žárlivost, která soustavně vyvolává rozpory a názorové rozdíly, v podstatě lásku ničí.
Rozpory a nesrovnalosti jsou čtvrtou překážkou manželské lásky. I u sebelepších manželů dostaví se chvíle únavy, zevšednění a špatné nálady. Aby se zajistil klid a pokoj, musí se povahy vyrovnávat. Když se manžel rozzlobí a mračí se na celý svět, musí manželka zůstat ohleduplná. Je-li ona nervozní a unavená, musí manžel zachovat klid a čekat, až zas vyjde sluníčko. Důležité je, aby oba nepropadli nervozitě současně. Jinak to skončí zkratem, létají jiskry, jedno slovo vyprovokuje druhé a je zle. Nekontrolovatelná slova často vysloví krutou pravdu a zanechají pak zklamání, hněv a skryté rány. Aby byl dán průchod spravedlnosti, měli by se manželé ve své špatné náladě "střídat", když se jí už nedovedou vyhnout. Možná, že jeden z nich má na špatnou náladu výlučný monopol. Pak nezbývá, než aby si druhá strana si osvojila monopol trpělivosti.
Vážená princezno, snažil jsem se spojit lásku a věrnost, kterou jste se, ač nekřesťanka, z vrozeného citu tak vyznamenala, že jste vešla do dějin. Pomohou aspoň trochu tyto řádky dnešním manželům, kteří nesporně musí zápolit s velkými potížemi, aby udrželi manželské soužití? Tolik bych si přál, aby jim pomohly!
Penelopa, manželka bájného Odyssea, královna, bývá uváděna jako vzor manželské věrnosti. Za dvacetileté válečné nepřítomnosti manželovy odmítala podat ruku kterémukoliv z mnoha nápadníků. Vymlouvala se, že se rozhodne, až dokončí práci na vzácné tkanině. Co však ve dne utkala, v noci rozpárala, jen aby rozhodnutí oddálila.
další knihy (většinou volně šiřitelné)
kreslené comicsy od FATYMu (většinou volně šiřitelné)
zpravodaj FATYMu
objednávky knih (jen za příspěvek na tisk)
co dalšího nabízí Tiskový apoštolát FATYMu
hlavní strana Tiskového apoštolátu FATYMu
Domovská strana serveru www.fatym.com (s kompletní nabídkou)
Knihovna křesťanské literatury na internetu www.knihovna.net