Pomysleli jste někdy na to, který svatý se narodil v den, kdy jste byli pokřtěni? Mluvil jste s ním o tom? Ne? Je to škoda ... Protože tento příběh je o tom, jak je dobré si s ním někdy promluvit ...
Zázrak procesu kanonizace bl. Jerzyho Popiełuszka najdete
zde.( - článek Zázrak sa podaril modlitba.sk, 2. 10. 2014)
Již více než dva roky se Justyna stále více a více chytala za své levé koleno. Od bolesti, v nepohodě, s bodáním .. S kolenem to bylo špatné, že se dokonce rozhodla pro operaci. Ale ani to nepomohlo. Její bolest se zesílila.
Pro Justynu to bylo větší drama, neboť již 26 let každoročně chodila na pouť do Čenstochové. To nebylo všechno! Tyto poutě organizuje ona sama, povzbuzuje jiné a evangelizuje. Je dobrovolnicí, masíruje lidí, kteří už nemůžou a mají strnulé nohy a vaří během cesty. "
Jak je to všechno možné dělat bez dobrého kolena?" Trápila se více a více.
Ale byla tvrdohlavá. Nevzdala se. Hledala inspiraci. Pomoc v nebi. A nakonec našla. Ale jedno po druhém ...
Datum mého křtu
"Už nějaký čas věnuji stále více pozornosti datu svého křtu. Snažím se být vděčná Bohu, že jsem ve společenství Církve. Mým rodičům, že mě dali pokřtít. Časem jsem si všimla, že tento den, 14. září, oslavuji více než svůj den narození nebo svátku" - usměje se Justyna a vypráví svůj příběh. "
Ale teprve nedávno jsem si uvědomila, že výročí mého křtu spadá přesně na narozeniny blahoslaveného otce Jerzy Popiełuszka! Nevím, jak jsem to do té doby mohla přehlédnout!"
Od této chvíle naše hrdinka pocítila mimořádnou jednotu s tímto požehnaným mučedníkem. Byla tak oslovena, že 14. září tohoto roku, navzdory mnoha povinnostem a únavě, navštívila jeho hrob a ... začala s ním mluvit. Jako dcera s otcem.
Rozhovor s knězem Jerzym u jeho hrobu
"Kostel byl plný. Obrovská masa lidí" - vzpomíná Justyna. Ani jsem se nepokusila jít dovnitř. Stála jsem venku u hrobu a začala jsem mluvit s otcem Jerzym o našem společném výročí. Bylo to takové intimní setkání ... tak neobvyklé ... že si dokonce pamatuji obsah mého rozhovoru s Bohem a Jeho požehnaným mučedníkem. Znělo to takto:
"Pane Bože, chceš, abych se vyrovnala se vším co mě čeká, udělala, co je dobré a co je potřeba,
prosím tě, pomoz mi!
Dej mi sílu, vezmi moje znechucení, stížnosti a daruj mi zdraví,
postarej se o mé nemocné koleno!"
Je to ztráta času jít k lékařům, hledat léčbu, být v pracovní neschopnosti. Existuje tolik důležitějších věcí, které potřebují lidé! Odstraň to, co mě obtěžuje. Že bych mohla udělat vše, co je potřebné a netrápit se tím, co není důležité. Určitě to i ty chceš, můj Pane! Já vím, že mě slyšíš!
Otče Jerzy, pomoz mi v tom i ty! Toto je náš speciální den. Vím, že i pro tebe to bylo těžké. Rozumíš ostatním v nesnázích. Ty se už teď máš lépe. Můžeš se postarat o mě, která jsem stále tady. Pomoz mi ... "- Justyna se srdceryvně modlila.
Po modlitbě se vracela domů. Spěchala. Bylo pozdě. Ulice okresu Żoliborz ve Varšavě začala pokrývat tma. Bylo zima a nepřívětivě. Doma Justyna, netušíc jak, našla článek ze starých novin o uzdraveném muži prostřednictvím přímluvy bl. otce Jerzyho. Zázrak se muži stal 14. září, v den narozenin otce Jerzyho. Tu noc, Justyna nemohla vůbec usnout.
Znamení z nebe
O tři dny později, když Justyna vstane z postele, si uvědomí, že ... její koleno ji nebolí. Nicméně, ona je opatrná. Vysvětluje si, že to může být věc dočasných nervů. Že je lépe nevzrušovat se, nebýt nadšená. Takže nikomu nic neříká.
Ale další dny přejdou a koleno stále nebolí. A už více než dva roky netrpí bolestí! Jako kdyby se potvrdil zázrak a úžasný vztah, který vznikl mezi Justynou a blahoslaveným mučedníkem, zázračné věci se staly ...
"Opět jsem šla na návštěvu k otci Jerzymu. Na mši svaté u kapucínů jsem stála v kostele trochu na boku. Na rozdíl od obvyklého zvyku, neboť vždy bývám co nejblíže k oltáři Páně. Proč? Já nevím! Najednou jsem se během Eucharistie ohlédla .. a zde ... obraz otce Jerzyho. Blahoslavený se na mě díval velmi výmluvně. Jako kdyby mi něco chtěl říct."
Justyna má husí kůži. Není to však konec zajímavých událostí.
"Večer toho dne jsem umývala sakristii - stále ve velkém rozechvění. Obvykle jsem překládala různé druhy papíru, třídila jsem odpadový papír ... Až najednou, věřte mi nebo ne, DVD s celovečerním filmem o otci Jerzym ... Jakoby jsem přimrzla k podlaze."
Film jsem sledovala tentýž večer. A znovu jsem nebyla schopná usnout. Koleno ještě stále nebolí. Justyna si stále více uvědomuje fakt zázračného vyléčení prostřednictvím přímluvy "svého" patrona z křtu.
"A to není ještě konec", směje se a dále říká. "O týden později se v dalších tříděných papírech objeví nalaminováný obraz otce Jerzyho, náhodně, podobným způsobem jako předchozí film. S litaniemi na jeho zadní straně. Už jsem to konečně pochopila."
Pro nás všechny
Justyna si nechtěla tento příběh ponechat sama pro sebe. Věděla, že to nemůže tajit. Přihodilo se toho příliš mnoho. Někdo se zeptá, proč takové svědectví? Mnozí už budou vědět. Často musíme nejdříve zkontrolovat a prověřovat mnoho věcí, než uvěříme. Dokonce i tehdy ještě raději čekáme. Stejně jako Justyna. Nemělo by to být častěji naopak?
Převzato z
http://modlitba.sk/,
článek z 19. 10. 2018 naleznete
zde.
