
Maria obětovala svého Syna skutečně na smrt. Věděla bezpečně, že tato oběť života Ježíšova bude jednou dokonána na oltáři kříže. ... při smrti Ježíšově sjednotila co nejtěsněji svoji vůli s vůlí svého svého Syna, takže oba přinášeli spolu jednu a tutéž oběť. Proto i Syn i Matka způsobili lidské vykoupení a získali lidem spasení
O OČIŠŤOVÁNÍ MARIE PANNY
Jak velkou oběť přinesla Maria Bohu v onen den,
když mu obětovala život svého Syna
Ve Starém zákoně platily při narození prvorozených synů dva předpisy.
První stanovil, že se musí matka zdržovat čtyřicet dní v domě jako nečistá a po uplynutí této doby, že se musí odebrat k očišťování do chrámu.
Druhý předpis nařizoval, že rodiče musí zanést prvorozeného syna do chrámu a tam jej obětovat Bohu.
Oba předpisy chtěla nejsvětější Panna dnešního dne splnit. Ačkoli nebyla vázána zákonem o očišťování, jsouc vždycky panna a vždycky čistá, přece se chtěla podrobit jako jiné matky tomuto zákonu z lásky k pokoře a poslušnosti. Stejně uposlechla i druhého předpisu, aby přinesla a obětovala svého Syna Věčnému Otci:
Když nadešel den jejich očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu. (Luk 2. 22)
Svatá Panna však přinesla oběť svého Syna jinak nežli ostatní matky. Ty sice též obětovaly své syny, věděly však, že tato oběť je pouhý zákonem předepsaný obřad. Nemusely se bát, že je vydávají svou obětí na smrt. Po zaplacení výkupného dostávaly své maličké zpět.
Zato Maria obětovala svého Syna skutečně na smrt. Věděla bezpečně, že tato oběť života Ježíšova bude jednou dokonána na oltáři kříže. Poněvadž pak milovala svého Syna tak vroucně, přinášela s jeho životem v oběť i sebe samu.
............
Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky,jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8, 32)
Když ho seslal na svět aby se stal člověkem, určil mu za matku Marii Pannu. Jako však nechtěl, aby se stalo Věčné Slovo jejím Synem, dokud sama výslovně k tomu nesvolí, tak nechtěl, aby Ježíš obětoval svůj život za spásu světa dříve, dokud nedá svůj souhlas i Maria. S životem Synovým mělo býti obětováno i srdce Mariino.
Sv. Tomáš píše, že mateřství dává ženě zvláštní právo na dítky. Poněvadž tedy byl Ježíš nevinný a nezasluhoval žádného trestu za své skutky, zdálo se přiměřeným, aby nebyl vydán na smrt kříže za hříchy světa bez svolení Matky, jímž by jej dobrovolně vydala a obětovala.
Tento souhlas s Ježíšovou smrtí dala Maria ovšem již ve chvíli, když se stala jeho Matkou; Bůh však chtěl od ní kromě toho, aby dnešního dne slavným způsobem
obětovala sebe samu v oběti svého Syna, jehož drahocenný život měla nabídnout Boží spravedlnosti. Z toho důvodu ji nazval svatý Epofan knězem.
Uvažme však nyní, jaké bolesti ji stála tato oběť a jak hrdinskou ctnost ukázala, když musila podpisovati ortel smrti pro svého Syna.
Maria se už ubírá do Jeruzaléma, aby obětovala své Dítě. Zrychluje kroky k místu oběti a sama nese v náručí drahou žertvu. Vstupuje do chrámu, blíží se k oltáři...
... a setkává se s Simeonem, jemuž přislíbil Bůh, že nezemře, dokud neuvidí očekávaného Mesiáše. ( Lk 2,34)
Bere božské Dítko z rukou Mariiných a osvícen Duchem Svatým
zvěstuje jí veliké utrpení, jež jí přinese dnešní obětování božského Dítka, s nímž musela obětovati i svou požehnanou duši.
...
Věz, že po jeho smrti mnozí mučedníci vytrpí muka a zemřou z lásky k tvému Synu. Jejich mučednictví však bude tělesné, kdežto ty, Matko Boží, vytrpíš mučednictví ve svém srdci!
Ano, ve svém srdci musela Maria trpět, neboť jen soucit s mukami jejího milovaného Syna byl mečem bolesti, jenž probodl její srdce, jak jí předpověděl sv. Simeon. (Lk 2,35)
Podle Sifrona věděla Svatá Panna již z Písma svatého o utrpení, jež čekalo na Vykupitele v jeho životě a zvláště ve dnech jeho umučení. Věděla též dobře z proroků, že jeden z jeho důvěrníků jej zradí a učedníci že jej opustí (Žalm 40,10; Zach 13,7).
Dobře věděla, že bude posmíván, popliván, políčkován a tupen od pohanů (Iz 50,6)
Věděla, že se stane posměchem lidí a že bude zavržen nejnižší chátrou, že bude nasycen příkořím a rouháním. (Žalm 21,7)
Věděla, že na konci života bude jeho nejsvětější tělo celé rozdrásáno a biči rozsekáno, že bude zohaveno, poseto ranami jako malomocenstvím, že bude roztrháno až na kosti (Iz 53, 5; Iz 53, 2.4; Žalm 21,18)
Věděla, že bude proboden hřeby, že bude považován za zločince a konečně že zemře smrtí zločinců za spásu světa. (Žalm 21,17; Iz 53,12; Zach 12,10)
Všechny tyto strasti jejího Syna byly Marii známy. Když však jí řekl Simeon: "
A tvou vlastní duši pronikne meč",
byly jí odhaleny, jak zjevil Pán sv. Terezii, všechna vnější i vnitřní muka se všemi okolnostmi, jak je měl přestáti její Syn při svém umučení. A ona se vším souhlasí a se statečností, jež uvádí v úžas anděly, pronáší rozsudek, aby její Syn zemřel touto potupnou a bolestnou smrtí.
Otče Věčný, praví,
ježto si tak přeješ, ne má, nýbrž tvá vůle se staň! Spojuji vůli svou se tvou vůlí svatou a obětuji ti svého Syna. Souhlasím, aby obětoval svůj život pro tvou čest a pro spásu světa. Spolu ti přináším v oběť i své srdce. Probodni je bolestí, jak se ti líbí. Mně stačí, můj Bože, že ty budeš oslaven a uspokojen. Ne má, ale tvoje vůle se staň. Ó lásko bez míry! Ó statečnosti bez příkladu! Ó vítězství hodné věčného obdivu nebes a země!
Z té příčiny mlčela Maria při umučení Páně, když na něj nespravedlivě žalovali. Nic neřekla Pilátovi, jenž poznal jeho nevinu a hodlal jej propustit. Na veřejnosti se ukázala, jen aby byla přítomna veliké oběti, jež měla býti vykonána na Kalvárii. Provází Ježíše na místo popravné. Stojí při něm od chvíle, kdy je přibit na potupné dřevo,
(Jan 19,25), až vydechne duši a dokončí oběť.
Vše to činí za tím účelem, aby dokončila oběť, kterou začala v chrámě.
Abychom pochopili, jaké statečnosti bylo třeba Marii v této oběti, museli bychom pochopiti její mateřskou lásku k Ježíši. Jak něžná bývá zpravidla láska matky k jejím dítkám, zvláště, když hrozí některému z nich nebezpečí smrti. Pak zapomíná na všechny jejich chyby a nedostatky, zapomíná dokonce na bezpráví, jichž se jí od nich dříve dostalo a snáší nevýslovné hoře. A přece bývá tato láska rozdělena ještě na druhé dítky nebo na jiné věci.
Maria má však jediného Syna. Její Syn je nejkrásnější ze všech synů Adamových, je lásky nejhodnější, neboť má v sobě vše, co zasluhuje lásky: je poslušný, ctnostný, nevinný, svatý, slovem, je Bůh.
Láska této Matky není oslabena náklonností k jiným věcem.
Maria miluje toliko tohoto svého Syna celou svou láskou. Nemusí se bát, že ho bude milovat příliš mnoho, neboť tento Syn je Bůh, jenž je hoden lásky nekonečné. A tohoto Syna má nyní dobrovolně obětovat a vydat na smrt.
Z toho může každý poznat, kolik bolesti stála Marii tato oběť a jakou sílu musela mít, aby vydala na smrt kříže život Syna tak předobrého. Maria byla ovšem nejšťastnější matkou, ježto byla Matkou Boží, ale zároveň
byla matkou hodnou největšího soucitu, protože byla matkou nejbolestnější. Vždyť byla matkou Syna, jehož viděla v duchu na kříži od okamžiku, kdy se stal jejím dítkem. Která matka by přijala syna, kdyby napřed věděla, že jej nešťastně ztratí bezectnou smrtí a že bude k jeho smrti přihlížet?
Maria svoluje ráda k tak tvrdé podmínce a nejen Syna přijímá, nýbrž jej dnes obětuje vlastní rukou na smrt a vydává jej Boží spravedlnosti.
- Podle sv. Bonaventury byla by nejblah. Panna vzala sama na sebe utrpení a smrt místo svého Syna, ale z poslušnosti k Bohu přinesla v oběť život svého milovaného Ježíše a překonala s největší bolestí něžnou svou lásku k němu. Proto si musela činit při této oběti větší násilí a projeviti větší statečnost, než kdyby se byla sama obětovala, aby snášela všechny bolesti Synovy. Svou rekovností předčila všechny mučedníky. Ti obětují jen svůj vlastní život, kdežto blahoslavená Panna přinesla v oběť život svého Syna, jež milovala a hodnotila nekonečně více než svůj vlastní život.
Trýzeň této bolestné oběti však nepřestala zde. Nyní vlastně teprve začala. Od té doby měla Maria na mysli smrt svého Syna a všechny bolesti, jež na něho čekaly. Čím více poznávala krásu, půvab a líbeznost svého Syna, tím více rostla úzkost jejího srdce.
- Ó Matko bolestná, kdybys méně milovala svého Syna, nebo kdyby tvůj Syn byl tak láskyhodný nebo kdyby tě méně miloval, méně bys trpěla při jeho obětování na smrt. Avšak nebyla a nebude matky, jež by více milovala svého syna než ty, ježto nikdy nebylo a nebude líbeznějšího a svoji matku vroucněji milujícího Dítěte, než je tvůj Ježíš. - Můj Bože, kdybychom byli mohli vidět krásu a velebnost obličeje tohoto božského Dítěte, měli bychom odvahu obětovati jeho život za svoji spásu? A ty, Maria, jeho Matka, tak vroucně jej milující Matka, muselas obětovati svého nevinného Syna za spásu lidí na smrt, nad níž bolestnější a krutější nevytrpěl žádný zločinec světa?
Ach běda! Jak žalostné divadlo stavěla ustavičně od onoho dne Marii láska před oči a zjevovala jí všechny útrapy a pohany, jež čekaly na jejího ubohého Syna!
Tato láska ji ukazuje již nyní, jak je v zahradě k smrti zarmoucen,
jak je v soudní síni bičován a trním korunován,
konečně jak je přibit na potupné dřevo na Kalvárii.
Ó Matko, volá tato láska, jak předobrého a nevinného Syna vydáváš na pospas tak strašných muk a tak hrozné smrti! Co je ti platno, že jej zachráníš před rukama Herodovýma, když na něj čeká tak žalostný konec?
Maria však neobětovala svého Syna na smrt jen jednou v chrámě, nýbrž v každém okamžiku svého života.
Sv. Brigittě zjevila, že z její duše nevymizela bolest předpovězená Simeonem nikdy až do dne Nanebevzetí. Proto k ní volá Eadmer: "
Paní má, nemohl bych uvěřiti, že bys při tak strašné bolesti mohla býti živa jediný okamžik, kdyby tě sám Bůh, dárce života, neposiloval svou božskou mocí."
A sv. Bernard, když mluví o veliké bolesti, jež nastala Marii od onoho dne, praví, že
v každém okamžiku žila umírajíc, neboť v každém okamžiku ji trýznila bolest pro smrt jejího milovaného Ježíše a tato bolest byla krutější než každá smrt.
Jak velikých zásluh dobyla si Matka Boží velikou obětí, již přinesla Bohu za spásu světa.
Proto ji právem nazývá sv. Augustin
obnovitelkou lidského pokolení
sv. Efrém
vykupitelkou zajatých,
sv. Ildefons
obnovitelkou ztraceného světa
sv. Germanos
pomocnicí v našem neštěstí
sv. Ambrož Autpertus
matkou všech věřících,
sv. Epifan
matkou živých,
sv. Ondřej Krétský
matkou života,
Arnold Chartreský praví, že
při smrti Ježíšově sjednotila Maria co nejtěsněji svoji vůli s vůlí svého svého Syna, takže oba přinášeli spolu jednu a tutéž oběť. Proto i Syn i Matka způsobili lidské vykoupení a získali lidem spasení, Ježíš svým zadostiučiněním za naše hříchy, Maria svou přímluvou, aby nám bylo toto zadostiučinění přivlastněno.
Z toho důvodu dí podobně blah. Diviš Kartuzián, že
lze Marii zváti spasitelkou světa, protože bolestí svého spoluutrpení se Synem, jejž dobrovolně obětovala Boží spravedlnosti, zasloužila, aby byly lidem přivlastněny zásluhy Vykupitelovy.
Stala-li se Maria zásluhou svých bolestí a obětí svého Syna Matkou všech vykoupených, smíme právem věřiti, že se jim dostává jejím prostřednictvím mléka Božích milostí, to znamená ovoce zásluh Kristových a prostředků života věčného.
Tak třeba rozuměti slovům sv. Bernaarda, že
Bůh složil všechnu cenu našeho vykoupení do rukou Mariiných.
Smysl slov je tento:
Přímluvou blah. Panny jsou přivlastňovány duším zásluhy Vykupitelovy, neboť jejíma rukama jsou rozdávány milosti, jež odpovídají pravé ceně Kristových zásluh.
Abraham se tolik zavděčil Bohu obětováním svého Izáka, že se Hospodin zavázal rozmnožiti jeho potomstvo jako hvězdy na nebi. (Gn 22, 16.17)
Smíme však věřit, že nesmírně vznešenější obětí nejsvětější Panny, když nabídla Bohu svého Ježíše, byla mu mnohem příjemnější, a že proto
Maria obdržela výsadu rozmnožovati svou přímluvou počet vyvolených, to znamená, počet jejich ctitelů.
Sv. Simeon dostal od Boha zaslíbení, že nezemře, dokud nespatří novorozeného Mesiáše (Lk 2, 26). Této milosti se mu však nedostalo jinak leč skrze Marii, neboť nalezl Spasitele jen na loktech Mariiných. A tak každý, kdo chce nalézt Ježíše, nalezne jej toliko skrze Marii.
Jděme tedy k Matce Boží, chceme-li znovu nalézti Ježíše a jděme k ni s velkou důvěrou.
- Jednoho dne řekla Maria své služebnici Prudencianě Zagnové, že
každý rok o svátku jejího očišťování udílí se veliké milosrdenství nějakému hříšníku. Kdo ví, není-li někdo z nás dnes tímto šťastným hříšníkem? Jsou-li veliké naše hříchy, ještě větší je moc Mariina. Syn nemůže nic odepříti této Matce.
"
Jistě ji vyslyší", praví sv. Bernard. Jestli se na nás Ježíš rozhněvá, Maria ho ihned usmíří. Plutarch vypravuje, že Antipater poslal Alexandru Velikému dlouhý list plný žalob na jeho matku Olympii. Když jej Alexandr přečetl, řekl: "Copak Antipater neví, že jediná slzička mé matky stačí, aby smazala tisíce žalob?"
Můžeme si představit, že podobně odpoví Ježíš na žaloby ďáblovy, když se za nás přimlouvá Maria:"
Což Satan neví, že jediná prosa mé Matky za hříšníka stačí, abych zapomněl na všechny urážky, jež mi způsobil?
Důkazem toho je následující příklad:
PŘÍKLAD
Tento příklad není v žádné knize. A vypravolal mi jej kněz, můj řeholní spolubratr, jemuž se věc přihodila. Tento kněz jednou zpovídal. (Z dobrých důvodů pomlčím o místě, třebas dal kajícník svolení, aby se věc uveřejnila.)
Najednou si všiml mladého muže, který stál opodál, jakoby chtěl i nechtěl se zpovídat. Kněz se na něj několikráte podíval a nakonec se ho zeptal, chce-li jíti ke zpovědi. Muž přisvědčil; že však měla být zpověď dlouhá, odvedl ho zpovědník do zvláštní místnosti.
Jinoch mu začal vyprávět, že je cizinec, že pochází z urozeného rodu, neví prý však, jak by mu mohl Bůh odpustiti po životě, jaký dosud vedl. Žaloval na sebe množství hříchů, nečistoty, vražd a jiných věcí. Přiznal se, že již zoufal nad svou spásou, takže na konec hřešil ne tak z vášně, jako spíše z nenávisti a pohrdání Bohem. Vyznal, že zneuctil kříž, jejž při sobě nosil, a téhož rána že svatokrádežně přijímal, aby mohl sv. Hostii pošlapat. Již chtěl po přijímání provésti svůj strašný záměr, ale ze strachu před přítomnými lidmi se toho zdržel. Nato odevzdal knězi sv. Hostii zabalenou v papíře.
Když šel kolem onoho kostela, vyprávěl dále, pudilo ho něco, aby vstoupil dovnitř. V té chvíli se v něm ozvaly prudké výčitky svědomí a jakási neurčitá, nerozhodná vůle vyzpovídati se. Proto se postavil ke zpovědnici. Ale zmocnil se ho takový zmatek a nedůvěra, že již chtěl odejíti, leč neviditelná moc jej zadržela. "Konečně jste mě zavolal vy, Otče", pravil kajícník. "
Nyní se chci vyzpovídati, ale nevím jak."
Kněz se ho otázal, konával-li ve svém životě nějakou pobožnost; myslel pobožnost k Marii Panně, neboť taková nápadná obrácení bývají účinkem jejích mocných rukou.
"
Naprosto žádnou", odpověděl jinoch. "
Nač bych se byl modlil? Myslel jsem, že jsem zavržen."
"
Ale vzpomínejte lépe", naléhal kněz.
"
Opravdu nic jsem nekonal", odpovídal tázaný.
V tom však náhodou sáhl si na prsa a odhalil škapulíř Bolestné Panny Marie.
"
Můj synu", řekl zpovědník, "
nevidíš, že ti tuto milost prokázala Maria Panna? Tento kostel je zasvěcen jí."
Při těch slovech byl jinoch hluboce dojat, pocítil upřímnou lítost a dal se do pláče. Když se vyznával z hříchů, zmocnila se ho taková ošklivost nad hříchy, že bolestí omdlel a padl zpovědníkovi k nohám. Ten jej přivedl lékem k vědomí, dozpovídal jej a udělil mu šťasten rozhřešení. Jinoch, všecek zkroušený a odhodlaný napraviti svůj život, vrátil se pak do své vlasti, dovoliv napřed zpovědníkovi, že smí všude hlásati veřejně, jaké milosrdenství mu prokázala Maria.
(Mírně zkráceno a upraveno)
Z knihy:
Sv. Alfons Maria de Ligiori: VZNEŠENOSTI PANNY MARIE,
Úvaha VI. - O očišťování Marie Panny
str. 230 - 238
Exerciční dům ve Frýdku 1939
(Na Fatym.com vydáno 1. 2. 2024; . ě. 2025 - 871 přečtení)