Už jako dítě jsem si ctil svého otce, ale nerozuměl jsem mu. Instinktivně jsem věděl, že moje přežití závisí od něho. Můj otec hodně pracoval. Byl pilný a dokázal vytvořit z ničeho něco: zahradu, domek na stromě nebo jinou věc do našeho domu. Byl strůjcem mého materiálního štěstí.
Byly to radostné dny, když občas přinesl domů koláč nebo donuty. Tehdy jsem věděl, že můj otec byl spokojený a šťastný. Někdy, když jsem udělal něco špatného, se můj otec rozzlobil. Tehdy jsem se ho bál a protože byl vykonavatelem trestu. Ale měl jsem rád svého otce a vím, že i on mě. Avšak v mysli dítěte nebyl člověkem, ale Bohem. Vzdáleným Bohem.
Můj otec byl ctižádostivý, smělý a hlučný. Nebyl jsem jako on. Můj otec byl silný a tvrdý. Já jsem nebyl. Byl muž mužů. Považoval jsem se za méně než chlapce. Vždy jsem si u něho připadal malý. Můj otec dokázal opravit všechno. Vždy si vybral správný nástroj a správně ho použil. Uměl jezdit na traktorech, svýma svalnatýma rukama dokázal zvednout masivní trámy. Nikdy nebyl šikanován, protože nepatřil k hlupákům. Cítil jsem se v bezpečí, ale nejistě, když jsem byl s ním.
Pokud jde o mě, nedokázal jsem udržet rovnováhu na kole, nedokázal jsem hodit míč dál než 1,5 metru. Vždy jsem se bouchl po palci nebo odšrouboval šroub, když jsem držel kladivo nebo šroubovák. Místo toho jsem seděl hodiny s tužkou v ruce a kreslil malé obrázky imaginárních světů, v nichž byli zajíci a duhy. Chlapci ze školy si mě nelítostně dobírali, když jsem jen tak poníženě postával, aniž bych řekl něco na svou obranu. Styděl jsem se. Jednou jsem byl tak na smrt vystrašený, že jsem pustil do kalhot. Přestože můj otec nebyl nikde v blízkosti školního dvora, aby byl svědkem mého studu, měl jsem pocit, že o tom ví a dívá se. Myslel jsem si, že jsem zklamal oba - Boha i otce.
Obraz Ježíše, který visel ve škole, byl trochu zženštělý, neustále se usmívající hipisák. Kázal nějakou mlhavou doktrínu o lásce, ale pak začal o politické síle a jejich netoleranci a útlaku. Nikdy jsem nemohl přijít na to, proč byl zabit, protože by se vlastně (mocní té doby) o něj ani neměli vlastně zajímat. Obraz, který se mi nejvíce vryl do paměti během těch let, byl obraz Ježíše připomínajícího vyzubené dítě květů od Godspellu. Školní sledování toho filmu v temném gymnázium byla zkušenost, která mohla změnit průběh mého života. Jestliže můj otec byl více bůh než muž, pak Ježíš byl více muž než bůh. Jestliže můj otec byl významnější než život a trochu autoritativní, tento Ježíš byl všední a sentimentální. Jak jsem dospěl, pohrdal jsem oběma těmito bohy. Myslel jsem si, že najdu perfektního muže mezi homosexuály. Mužský vzor a někoho silného, ale nezpochybitelně tolerujícího a soucitného.
Nikdy jsem nenašel svého homosexuálního boha. Protože všichni kolem mě se dívali přesně pouze na jednu věc. Ale čím víc jsem očekával a doufal, stále více jsem se stával zoufalejší. Moji rodiče, hlavně můj otec, nemohli unést, co se ze mě stalo. Bylo mi to jedno. Muž, jehož veřejně potřebují, byl můj způsob, jak mu to vrátit, i přesto, že to nepochopil. Prohlašoval jsem, že ho potřebuji, ale nikdy tam nebyl. Jednoho dne řekl sarkastickou, i když upřímnou poznámku na můj vzhled a mé přátele. Testoval jsem jeho akceptování a tak jsem během jednoho víkendu úmyslně přišel domů s jedním homosexuálním krajanem s neobvyklým vzezřením. Můj otec se vyjádřil jasně, že nejsou v našem domě vítáni. Považoval jsem to za další odmítnutí, tak jsem odešel.
Jak roky ubíhaly a já jsem byl starší a nemocný, byly moje možnosti menší a generace nyní mladších osamělých chlapů mě považovala za svého potencionálního spasitele - jako svého nového boha. Chvíli jsem hrál svou roli. Panovačnými a pomstychtivými byli považováni ti, kteří hledali uznání stejným způsobem, jako když mě kdysi starší muži napadali a uráželi. Nenáviděl jsem se a začal jsem závidět mým přátelům, kteří už dávno příšerně zemřeli na AIDS. Protože jsem si myslel, že alespoň jejich trápení už skončilo.
Jednu noc jsem ležel zapomenutý umíraje na zimním a tvrdém nemocničním lůžku. Modlil jsem se za smrt, dokud se moje matka modlila v blízkosti Ježíše. Já ji proklel, jestliže se pokoušela přimluvit za mě v nebi. Nechtěl jsem jejího Boha. Kde byl po celý můj život? Určitě byl ubohý a žalostný. Začal jsem se bát, že po mé mizerné smrti bude konečně rozhodný a přesvědčený. Zpanikařil jsem a začal jsem volat na Boha a Otce, aby poslal jeho syna. Hned jsem pocítil jeho úplnou uklidňující přítomnost. Byl to tentýž pocit, který jsem cítil jako chlapec, když můj otec byl nablízku. Cítil jsem se bezpečně. Později se však nepříjemný pocit vrátil. Byl tento Ježíš Kristus, tentýž dlouhovlasý sociální pracovník ze sedmdesátých let, který mě objal a dal mi dárkovou poukázku na jídlo zdarma a pak mě poslal zpět do ulic? Jenže ... já se tam nechtěl vrátit.
Nebylo místo, kam bych se mohl vrátit, tak jsem šel domů. Marnotratný syn byl naživu a moji rodiče mi otevřeli dveře. Ale byl jsem příliš zmatený, vyčerpaný a nemocný, abych něco oslavoval. Chvíli jsem nemohl mluvit ani spát. Byl jsem opět vystrašený jako v dětství. Snažil jsem se dopadnout pomoc, dopadnout pravdu, dopadnout život. Natahoval jsem ruku k mému otci a natahoval jsem ji k Bohu.
Nejprve můj otec nevěděl, co má dělat. Držel se dál a já jsem zůstal v mém pokoji. Modlil jsem se k Bohu, protože jsem nevěděl, že se modlím. Protože jsem měl obrovské bolesti, nedokázal jsem se soustředit ani na jednu z lehkých modliteb, které jsem si nesprávně pamatoval z dětství. Místo toho jsem prosil o pomoc. Úpěnlivě jsem prosil a následujících několik dní jsem žil jako poustevník. Stále jsem si nebyl jistý.
Pomalu jsem se vyhnal z mé monastické buňky hledat odpovědi. Natáhl jsem na poličku mých rodičů a bez rozmýšlení jsem si vzal dvě knihy zpět do svého pokoje - Bibli a Katechismus katolické církve. Nikdy jsem z toho nic nečetl.
Během následujících dní jsem četl znovu a znovu určité pasáže. Hlavně odpuštění veřejného hříchu Kristem a odstavce v Katechismu, které se zabývají homosexualitou. Byl tu soucit a pak tu byla síla, vše spočívalo v Pravdě. Kristus nebyl neschopným slabochem, jak jsem si představoval od gymnázia. Postavil se šikanování a potom Kristus utěšil zraněné, ale nenechal je zapadnout prachem. Dal nám Své Slovo, že nám bude na blízku a zákony, které by měly řídit každou naši myšlenku. Nabízel cestu ven.
Sebral jsem obě knihy do kterých jsem vložil celou mou víru, opustil jsem pokoj a vrátil jsem je zpět na poličku. Viděl jsem svého, otce jak se modlí. Nikdy jsem ho předtím neviděl modlit. Během mého dobrovolného vězení v rámci homosexuality, si moji rodiče prošli přes jejich vlastní zajetí ve světě zneužívání a přebytku. Extravaganci našli v drahém víně a v nekonečných nocích gurmánských zájezdů po zeměkouli, které byly pouze nezbytnými prázdnými jídly. Nyní opustili luxus, který umožnil odhodlání mého otce. Můj otec se nezdá být méně zaneprázdněný, ale jeho ambice se změnily. Všechno v jeho životě se soustředilo na materiální cíle, nyní se však jeho energie soustředila čistě na nemateriální cíl.
Stál jsem napůl ukrytý uprostřed schodů a sledoval jsem, jak několik malých modlitebních korálků na šňůrce prochází otcovými prsty. Jako dítě, jsem nikdy nevěděl jak se modlit růženec. Za poslední roky byla mou jedinou vzpomínkou na růženec jedna mladá zpěvačka, která se jmenovala Madona a stále ho nosila na krku. V mé mysli se to stalo bezbožným předmětem, přeměněným z posvátného - jako krucifix - a strategicky byl vždy umístěn v jejím plném výstřihu. Ale v pevných, mozolnatých rukou mého otce byly obnoveny k jejich pravému významu a důležitosti. Jako moje dětské představy Ježíše Krista, v mém otci bylo více, než jsem předtím věřil.
Po celou dobu jsem si myslel, že mě můj otec nenávidí. Ve skutečnosti se za mě modlil a plakal. A během tohoto, modlení se samotě a v tichosti, zde byl soucit. Zatímco jsem já tancoval na nějaké homosexuální diskotéce, můj otec se modlil. Zatímco jsem měl sex s neznámými muži, můj otec se modlil. Zatímco jsem odhodil můj život, můj otec se modlil. Každý den se modlil růženec a já jsem o tom nevěděl. Během těchto dlouhých dní smutku, bych se na mém smrtelném loži nestaral o to a myslel jsem si, že je pouze neuvěřitelně hloupý. Muselo se zdát, že jeho modlitby nefungovaly. Nevracel jsem se tehdy domů, ale on se v modlení nevzdával. A na to bylo třeba sílu a odhodlání. Tytéž vlastnosti, které se mi zdály odporné, když jsem byl ještě chlapcem. Proměnily se na prostředky mého vykoupení Ježíšem Kristem.
Nespokojenost se světem vede někdy k lítosti. Pokud nechceme zůstat zatrpklými a mrzutými, požaduje se radikální revize, jak si představujeme sami sebe a všechno kolem nás, abychom mohli jít dopředu a přežili. Vyžaduje si to i pokoru. Ve svém současném zničeném psychickém stavu, bylo mé ponížení úplné. Při mém zbytečném úsilí najít dokonalého muže, který by mě zachránil, jsem byl poslán zpět do dětství. Újma na mém těle byla strašná, a vystrašený malý chlapec byl stále v troskách. Ale byl tu rozdíl - teď jsem věděl, že žádná lidská bytost by mě nemohla udělat čistším, odpustit mi, setřít bolest, dokonce ani můj otec. Pro jiného muže, který byl nějakým způsobem více než muž, mě už zachránil. A v tomto vysvobození otec sehrál svou roli.
Zdroj:
https://onepeterfive.com, 29. 4. 2017
Převzato z
www.lifenews.sk,
článek z 9. 5. 2017 naleznete
zde.
