Jablko nepadá daleko od stromu, říká jedno české přísloví. Mírou vrchovatou
platí i v případě sv. Kateřiny Švédské, „jablka“, jež spadlo do samé blízkosti
kmene stromu jménem sv. Brigita Švédská.
V roce 1331 přibylo do rodiny
švédského knížete Ulfa
Gudmarssona a jeho choti
Brigity čtvrté dítě – dcera.
Dali jí jméno Kateřina. Výchovu dostala
u riseberských cisterciaček, u nich
získala více než pevné základy do života.
Podle tehdejšího zvyku byla provdána velice brzy – už ve 14 letech. Muž,
kterého jí rodiče vybrali za manžela, se
jmenoval Eghard z Kyrenu. Byla to velmi
šťastná volba.
Eghard byl totiž podobného ražení
jako Kateřina, jeho mysl se ráda zaobírala Bohem. Možná i proto, že byl dosti
nemocný, ochotně přistoupil na Kateřinin
návrh, který mu předestřela hned po
sňatku: aby žili jako bratr a sestra a žili
tak nikoliv pro tělo, nýbrž pro duši. Kateřina
v této oběti manželského způsobu
života vnímala záruku těsnějšího přiblížení se k Bohu. V tom jí pomáhala rovněž
péče o všechny potřebné – chudé, nemocné,
sirotky či vdovy. Nebyl v tom však
prázdný kalkul, Kateřina ty ubožáky měla
opravdu ráda, blíženecká láska byla hnacím
motorem jejího jednání. Ještě horlivěji
pečovala o svého muže, jehož nemoc
nakonec upoutala na lůžko. Konala také
skutky pokání, většinou je však skrývala
před svým aristokratickým okolím, které
se pohrdavě dívalo na její časté pobývání v kostele a hlavně na skromné odívání, jež se zvláštně vyjímalo uprostřed
nádherou oděného dvora, kam Kateřina
díky svému původu patřila.
Když zemřel její otec, založila matka
Brigita Řád Nejsvětějšího Spasitele (Řád
Spasitele světa), jehož posláním bylo uctívat hořké utrpení Ježíše Krista, a ve Vadsteně ženský a mužský klášter tohoto řádu. Pak se vypravila do Říma s nadějí, že
jí osobně se podaří u Svatého stolce vyprosit
schválení stanov pro novou řeholní
rodinu. Kateřina odešla do Věčného
města s ní. V Římě ji zanedlouho zastihla
zpráva o manželově smrti. Před mladou
pohlednou vdovou z urozené, dobře
situované rodiny se rozprostírala lákavá
budoucnost. Kateřina však nechtěla
opustit svou cestu k Bohu. Původně sice
chtěla po manželově smrti odjet zpět do
Švédska, které v jejích očích nebylo ještě tak zkažené jako Řím, ale nakonec se
tohoto plánu vzdala.
Obnovila slib panenství a stala se věrnou
souputnicí své matky, ať už v příkladné péči o chudé a nemocné, v postní
a kající praxi, nebo v hluboké modlitbě
a rozjímání – jen o Ježíšově umučení rozjímala
čtyři hodiny denně! Sám papež
Urban VI. ji pochválil za příkladný život
křesťanské ženy. Odmítala přitom všechny
návrhy k sňatku. Jeden neodbytný ctitel
ji dokonce unesl a jen zázrakem se jí
podařilo utéct. (Legenda hovoří o tom, že
dotyčný hrabě byl stižen náhlou slepotou.
Tehdy prý padl před Kateřinou na kolena
a prosil ji, ať ho dovede do kostela. Tam
zoufale prosil Boha o uzdravení a odpuštění – správně si spojil své náhlé oslepnutí
se svými nekalými záměry. Byl vyslyšen
a od té doby se stal obráncem Kateřininy
čistoty a štědrým donátorem jejího díla.)
Po této zkušenosti přestala Kateřina
vycházet z domu, pokud nemusela; a pokud
musela – k nemocným či na mši,
oblékala si nejhorší možné šaty, aby zeslabila
svůj půvab. Ještě více však v tomto
směru znamenala ochrana sv. Šebestiána.
Kateřině se jednou ve snu zjevila
Panna Maria a vyzvala ji, aby se napříště obracela k tomuto mučedníkovi, který
ji bude před ataky nápadníků chránit.
A skutečně – od té chvíle měla od nabídek k sňatku pokoj.
S matkou podnikala Kateřina různé
poutě na svatá místa a roku 1272 se
s ní vypravila také na pouť do Jeruzaléma. Když pak Brigita po návratu zemřela
(23. července 1373), doprovodila ji i na
její poslední cestě do kláštera klarisek
v Římě. Rok nato se i s matčinou tělesnou
schránkou vrátila do rodného Švédska
a zahájila tak vrcholnou etapu svého
pozemského putování.
Tělesné pozůstatky své matky uložila
Kateřina v klášteře ve Vadsteně, kde
se rok poté (1375) stala abatyší. Mohla
díky tomu zblízka pozorovat četné zázraky, které se na Brigitině hrobě udály.
Proto velice ochotně vyslyšela prosbu samotného
krále i nejvyšších představitelů
švédské církve, aby se osobně vypravila
do Říma a váhou svého svědectví
vymohla u Apoštolského stolce matčinu
kanonizaci. Té se sice za svého života
nedočkala, Brigita byla svatořečena až
v roce 1391, nicméně Kateřina odtamtud
přivezla alespoň papežské schválení
pro řád založený matkou.
Římané ji ovšem nechtěli ze svého města
za žádnou cenu pustit. Během oněch
pěti let se stala matkou všech strádajících, trápících se, zoufajících si. Hlavně
se však do jejich srdcí zapsala uchráněním města před povodní. Jednoho dne
Věčnému městu bezprostředně hrozilo,
že se vody Tibery vylijí z břehů a město
zatopí. Obyvatelé se přihrnuli ke Kateřině
a úpěnlivě ji prosili o pomoc. Kateřina
namítala, že nad řekou nemá moc, a vyzvala
je, aby se začali modlit. Lidé však
nechtěli její protesty slyšet. Vzali ji na ramena
a zanesli k řece. Tam Kateřina vnořila ruce do vzduté hladiny řeky a v tom
okamžiku hladina poklesla a nebezpečí
povodně pominulo.
Do Švédska se vrátila v nejpotřebnější
chvíli. Těch přibližně pět let, která strávila v Římě a během nichž se spřátelila
se svou jmenovkyní, sv. Kateřinou ze Sieny,
vadstenský klášter bez své abatyše
duchovně zpustl. Okamžitě začala činit
kroky k nápravě a brzy bylo společenství
tamních sester brigitek vzorem svatosti.
Když dílo založené její matkou překonalo
krizi a mělo se zdárně k životu,
Kateřina mohla umírat s mírem v duši. Onemocněla totiž chorobou, která jí
v posledním stadiu znemožňovala polykání
potravy. Nemocné Kateřině na tom
nejvíce vadila skutečnost, že nemohla
přijímat Krista v Eucharistii. Vyžádala
si proto, aby jí kněz přinesl monstranci
s Nejsvětější svátostí do její cely, aby se
mohla na Ježíše dívat a adorovat ho. Dne
24. března 1381 ho pak konečně spatřila
tváří v tvář…
Protože se i na jejím hrobě uskutečňovalo
množství zázraků, věřící začali volat
po její kanonizaci. K té došlo v roce 1484
ústy papeže Inocence VIII. V 16. století se
pak hrob sv. Kateřiny stal terčem rozvášněného protestantského davu, který její
tělesné pozůstatky rozmetal. Nenávratně
tak zmizely, avšak památka na svatou ženu
a patronku Švédska nevymizela a zůstává v církvi dodnes.
Vyšlo v časopise Světlo 12. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
