Zamyšlení nad evangeliem slavnosti Narození Páně.
Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a tma ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, nesvět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl:“Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Syn, který spočívá v náruči Otcově, ten o něm podal zprávu. (Jan 1,1-18)
Toto je den, kdy život ve vesmíru vystupuje na zcela novou rovinu. Bude třeba si připomenout dějiny od samého počátku.
„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh… Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život.“
Život, kterým tak bohatě rozkvetla a zbohatla naše planeta. Život, kterým se na této planetě tak záhadnými cestami rozvijí myšlení člověka.
Ten život byl v něm od počátku, do tohoto života se nyní narodil.
Všechno toto, tak božsky a vesmírně tajemné a veliké, se jednoduše a prostě stalo – v obyčejném chlévě. V záři této noci se sice Nebe navzájem objalo se Zemí, čas se dotkl věčnosti, ale to byl jen záblesk. Chlév, zůstal chlévem, hnůj zůstal hnojem, zima zimou a chudoba chudobou.
Jenže tam leží novorozené dítě, skrze které povstalo všechno a bez něhož nepovstalo nic, co jest. A v tom dítěti se už nyní v principu uskutečnilo odvěké rozhodnutí Stvořitele: v Kristu sjednotit všechno co je na zemi i co je ve vesmíru.
Vesmírné tělo se v něm už zásadně s Bohem skutečně sjednotilo.
Nastává nový věk, kdy se v něm bude všechno sjednocovat láskou.
Tajemství Boha, tajemství jeho stvoření, tajemství člověka.
Tajemství Boha, který kvůli tomuto sjednocení odmítl trvat na své rovnosti s Bohem, vyprázdnil se ze svého božství, vzal na sebe podobu služebníka.
Tajemství člověka, které i přes jeho zradu a jeho zlobu dospělo k průzračné čistotě Mariina srdce, dokořán otevřeného nepochopitelnému pozvání do této jednoty s Bohem. – Dítě se nám narodilo….
Syn služebnice.
A chlév zůstal chlévem.
