Rok po Lidových misiích v Radostíně a Pavlově se v těchto farnostech konala obnova misií. Byla zakončena 15. 11. 2015 promluvou jáhna Ladislava Kince.
Pochválen buď Ježíš Kristus!
Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Otče Pavle, bratři a sestry, milé děti!
Všechno – kromě Boha – má svůj začátek a konec.
Jak se těšíme na začátek toho co se nám líbí, co nás baví, co máme rádi, co nám dělá dobře. Jak se bojíme, děsíme začátku toho co se nám nelíbí, co nás nebaví, co nemáme rádi, co nám nedělá dobře.
Jak se netěšíme na konec toho co se nám líbí, co nás baví, co máme rádi, co nám dělá dobře. Jak se těšíme na konec toho co se nám nelíbí, co nás nebaví, co nemáme rádi, co nám nedělá dobře.
Pán Ježíš nám dnes připomíná nejdůležitější konec – nebe a země pominou. Mluví o dvou koncích, které jsou zároveň začátky. Mluví konci světa, který v určitém slova smyslu a v předobraze je naše vlastní smrt. Naléhavě nám připomíná to, co jednou přijde. Na tyto dva konce většina lidí – a to i věřících křesťanů – odmítá myslet, natož se na ně připravovat. Pokud na tyto dva konce myslíme, tak se většinou bojíme, děsíme. Svým způsobem je náš postoj ke konci světa a našeho života ukazovatelem naší víry, naděje a lásky.
V dávných dobách věřící vnímali konec pozemského života jako začátek radostného života věčného a velmi se těšili. Zdravili se slovy: „Přijď Pane Ježíši!“ Bylo to možná tím, že žili v pronásledování a to nejcennější co měli – mši svatou – prožívali v katakombách. Uprostřed a ve společnosti zemřelých. Následovala doba svobody, staveb kostelů – v nich se na různých místech pohřbívalo – kostel byl vlastně hřbitov. Později se hřbitovy budovali kolem kostelů.
Proč myslíte, že se začaly hřbitovy budovat mimo kostely, mimo vesnice, města – víc nebo méně od nich vzdálené. Bylo to jen z nedostatku místa? Jen ze strachu z moru nebo nakažlivých nemocí? Jsem přesvědčen, že to také bylo z touhy odstranit z očí připomínku na smrt, na konec, a tím do určité míry zničit víru ve věčný život a vztah živých k zemřelým – podle zásady: „Sejde z očí, sejde z mysli.“
Čtu knihu Návrat. Vypráví o německém vojenském kaplanovi, který se během 2. světové války dostane do zajetí. Na svobodu se dostává až deset let po ukončení války. Kněz, který v nepředstavitelně krutých podmínkách sovětského komunistického lágru se choval jako hrdina – nyní sám potřebuje pomoc při novém začátku. Má přátele, kteří cítí povinnost mu pomoci. Odplatit mu chvíle, kdy on s nasazením vlastního života – jim jejich život zachránil. Připravují mu různé zkoušky, které mu mají otevřít cestu do svobodného výkonu kněžské služby. Mimo jiné mu jako ošetřovateli – dobrovolníkovi v nemocnici svěřili do péče umírajícího nerudného starého muže, jednoho z nejbohatších lidí v tehdejším „západním“ Německu. Člověk, který nade vše miloval peníze. Obětoval jim všechen čas, rodinu, přátele. Všechno a nyní trpí na lůžku sám, cítí, že přichází konec. Začíná to chápat, ale o to víc je nerudný, hrubě odmítá Boha a lidi. Kněz – o jehož kněžství ví jen primář a vrchní sestra – jde do boje o záchranu člověka, jeho duše. Ví, že nikoho Bůh nevezme do nebe bez jeho svobodného rozhodnutí. Dochází k souboji mezi vírou a nevěrou, mezi láskou a nenávistí, mezi nezištnou službou a chamtivostí majetku a peněz, mezi zmarem a věčností. Zkráceně cituji z textu knihy perly, které nám a našim bližním mohou pomoci, protože v různé míře je celý náš život takovým soubojem:
V životě jsou důležitější věci než majetek a peníze. Člověk si nemůže koupit všechno, život nelze koupit!
Nemocný touží po setkání s dětmi a říká: „Všechno jsem jim dal, splnil každé jejich přání – ani jednou za mnou nepřišli!“ – „Skutečně jste jim všechno dal?Měl jste na ně jako otec čas?“ – „Co je to za nesmysl čas pro děti? Musel jsem pracovat do úmoru, vydělávat peníze! Čas jsem na děti neměl.“ – „Okradl jste své děti o to co je velmi pro ně důležité – ČAS!“
Mám strach z umírání. Je možné život prodloužit – alespoň o kousíček – dám spoustu peněz, všechny své peníze. – Máte čas na to, abyste došel k Bohu – Bůh!?! – Bůh na vás čeká. Zapomněl jste na to, co je nejdůležitější – na svou duši. Podívejte se no fotografii své udřené matky, která měla ve své bídě vždy čas na vás a na Boha.
Následuje náročný rozhovor s dcerou, která velmi tvrdě odmítá navštívit svého otce:
Milionář umírá těžce, má peníze, které jsou mu k ničemu. Naopak žebrák, který rozdával po celý život lásku přechází lehce ze smrti do života. Musíte překonat svou pýchu, odpor, zásady. K odpuštění je třeba hodně odvahy, strašně moc odvahy a síly! – Je to nemožné! – Udělejte nemožné možným, popostrčte své srdce! Po návštěvě otce a usmíření říká ošetřovateli: „Děkuji, bez vaší tvrdošíjnosti bych to nikdy neudělala a vyčítala bych si to po celý život.
Po jejím odchodu volá umírající: „Ještě trochu času!“ – Modlete se. – Co je modlitba? Žebrání. Nebudu žebrat! Mluvíte jako nějaký flanďák!“ Ošetřovatel odchází se slovy: „U Boha nikdy není pozdě.“ …….Mami, mami co mám dělat? Mami jseš tady? – ANO. …..Zvonkem volá ošetřovatele, který zkušeným zrakem pozná, že jde o minuty, možná vteřiny. Naklání se k nemocnému a říká: „Všechno svěřte Bohu, řekněte mu, že všeho špatného ve svém životě litujete a že k němu chcete.“……Ano. Následují spasitelná slova kněze: …… Z moci apoštolského stolce ti odpouštím hříchy a tresty za ně….
Bratři a sestry! Nikdo z nás neví kdy, kde a jak skončí náš pozemský život.
Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Staňme se nesmrtelnými a věčně šťastnými skrze přijímání Kristových slov a svátostí. Pane Ježíši prosíme Tě o sílu k tomu abychom nemožné přetvářeli v možné. Dej nám odvahu a sílu k odpuštění – pro sebe i pro naše bližní.
Děkujeme. Amen.
jáhen Ladislav Kinc