Příběhy tří žen ukazují, že rozhodnutí jít na interrupci se dá změnit. Není to vždy totiž jednoznačná volba.
Moje gynekoložka se mě několikrát ptala, jestli jsem si jistá. Varovala mě, že už nikdy se mi nemusí podařit otěhotnět. Bylo mi to tehdy jedno.
Byla jsem úplně na dně. Větší psychické dno jsem ještě nezažila. Nikomu jsem to neřekla, doma jsem se tvářila, že je všechno v pohodě.
Takto tři ženy popisují jednu z nejtěžších chvil v jejich životě. Každá je v jiném věku, z jiného společenského prostředí, na první pohled není možné, aby je něco spojovalo. Jedno však přece jen mají společné. Všechny tři zažily stejnou situaci. Neplánovaně otěhotněly a rozhodly se pro potrat.
Odpůrci chystané novely potratového zákona, kterou čeká projednávání ve druhém čtení, říkají, že zákon ztíží přístup k potratům a omezí práva žen. Prodloužení čekací lhůty pro provedení potratu od podání žádosti ze 48 na 96 hodin je podle nich zbytečné trápení pevně rozhodnutých žen. Ženy, které se k touto zákroku odhodlají, mají podle nich v době podání již vše řádně promyšlené a jsou si ve svém rozhodnutí jisté. Je tomu skutečně tak?
Neviděla jsem žádné východisko
Věra (36) je Romka, žije na východě Slovenska. Pochází sice z velkého města, ale po svatbě se přestěhovala k manželově rodině na vesnici do domu, ve kterém žije i tchyně a tchýnina vnučka. Jak začalo dětí přibývat, ve stísněných podmínkách se žilo stále obtížněji. První tři děti si s manželem plánovali, více však nechtěli. "
Neměla jsem dobré dětství. Otec byl alkoholik, matka se musela starat o šest dětí. Mám pět sourozenců, o kterých teď nevím nic. Nerada vzpomínám na své dětství. Když jsem viděla, jak se máma s námi trápí, nechtěla jsem mít víc dětí," přiznala Věra.
Po prvních dvou těhotenstvích se vrátila do práce, zaměstnání měl i manžel. Po deseti letech se rozhodli, že je čas na třetí dítě. Krátce na to nastal zlom. Přišla o práci ona a později po hromadném propouštění zůstal nezaměstnaný i manžel. Do této špatné situace najednou přišlo nečekané čtvrté těhotenství.
"
Viděla jsem jen temnotu, žádné východisko," vzpomíná na první pocity poté, co zjistila, že je počtvrté těhotná. Manžel si nikde nemohl najít práci. Podmínky na bydlení byly špatné. V domě chyběla toaleta, neměli dřevo na zimu, dětem chybělo oblečení, pestřejší strava, ještě i pračka se pokazila. Do toho se oba zadlužili a měli na krku několik exekucí.
"
Velmi jsem plakala. Ani já, ani manžel jsme to dítě nechtěli. Hledala jsem na internetu, co mám dělat. Gynekoložka mi vypsala papíry na potrat, za které si hned vyžádala 50 eur," vzpomíná na těžké chvíle Věra. Zjišťovala si informace o potratových klinikách a když se dozvěděla, že potrat na vlastní žádost se pohybuje ve stovkách eur, bylo jí jasné, že
na to vlastně ani nemá peníze. "
Neměl mi ani kdo půjčit takovou částku. Dozvěděla jsem se však i o možnosti zakoupit si načerno přes internet potratovou pilulku, která není tak drahá jako potrat v nemocnici. Při jejím hledání na internetu jsem narazila na organizaci, která pomáhá těhotným ženám,"vypráví Věra.
"
Kdyby nebyli tito dobří lidé, moje malá dcerka by zde nebyla," dodává s pohnutím v hlase. Po psychické podpoře z jejich strany se pro děťátko nakonec rozhodla. Dcerka má nyní sedm měsíců. "
Dělá mi obrovskou radost, je to poklad. Nyní si říkám, jak jsem mohla vůbec přemýšlet nad tím, že ji zabiju, vždyť to dítě za nic nemůže."
Víře pomohlo, že při hledání na internetu narazila na stránku
cenapotratu.sk, kterou zřídila
Asociácia za život a rodinu. Tato organizace uspořádala sbírku, díky které pomohli rodině se dřevem na zimu, zajistili instalaci splachovacího WC v domě, dárci jim poslali i pračku. Peníze od dobrých lidí, kteří chtěli Věře v těžké situaci pomoci, následně dozorovala Femina Snina. Kromě toho Věru zařadili do projektu Fóra života s názvem Zachraňme životy, a od ledna každý měsíc dostává finanční pomoc na nákup potravin, drogerie a potřeb pro miminko, což potrvá do konce roku.
"
Pomohli mi velmi dobří lidé," říká vděčně Věra. "
Chci říct ostatním ženám, aby nepřemýšlely tak, jako jsem přemýšlela já. Vždy se najde nějaké východisko. To dítě za nic nemůže. Každé si zaslouží žít. Nikdo nemá právo vzít mu život," dodává na závěr Věra.
Mladá dívka o možnostech pomoci netušila
Období čerstvě po maturitě, před sebou studium na vysoké škole, to jsou časy, na které máme mnozí ty nejlepší vzpomínky. To však neplatí v případě dnes 21-leté Lívie z Petržalky.
Doma neměla dobré zázemí. Po maturitě odešla a bydlela u své kamarádky. "
Domů jsem ani nechtěla jezdit, protože jsem možná ani neměla proč," říká Lívie. Po večerech chodívala ven, užívala si zábavu plnou alkoholu, cigaret ... Na jedné párty se setkala s chlapcem, se kterým se dala dohromady. K partnerovi do pohody i nepohody měl daleko, navíc často reagoval agresivně. Po jedné takové chvíli si Lívie řekla dost a rozešli se. Po nějaké době však zjistila, že je těhotná. Od otce dítěte žádnou podporu čekat nemohla.
"
Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, nadával mi, že je to moje vina. Vyhrožoval mi,"říká Lívie. "
Já jsem tehdy měla špatné vztahy s rodiči, zrovna jsem šla na vysokou školu, byla jsem rozlítaná, chtěla jsem se bavit. Neměla jsem téměř žádné peníze," jmenuje důvody, proč nepřicházelo v úvahu nic jiného než potrat. S tím samozřejmě souhlasil i její expřítel.
Lívie si začala vyřizovat potřebné doklady, od kamaráda si půjčila peníze, chybělo jí už jen předoperační vyšetření. Její gynekoložka ji upozornila na možná rizika potratu a vícekrát se ujišťovala, jestli ho chce skutečně podstoupit. Livie však tehdy žádná rizika nezajímala a chtěla se "zbavit problému".
Právě tehdy se pohádala s kamarádkou, u které bydlela a vrátila se domů. Její o rok starší sestra ji překvapila. Věděla o všem, dokonce i o jejím těhotenství. Tak se to dozvěděli i rodiče. "
Máma mě podporovala v tom, abych šla na potrat. Hodně jsem tehdy pila a kouřila, brala jsem i antidepresiva, proto chtěla, abych na ten potrat šla," přiznává Lívie.
Jediná sestra ji přesvědčovala, aby si dítě nechala a dohodla jí setkání s ProLife aktivistkou z iniciativy
40 dní za život. K setkání došlo pouhý den před plánovaným zákrokem. Na setkání hovořili o rizicích potratu, o tom, jak celý zákrok probíhá. Povídali si i o možnostech finanční pomoci, o kterých předtím Lívie netušila.
"
Řekla mi, že to, že nemám peníze a vlastní byt, ještě neznamená, že bych se o dítě nedokázala postarat. Začala jsem nad tím přemýšlet. Byla jsem vyděšená z toho, co budu dělat, když se dítě narodí. Ale začala jsem cítit, že je to správná věc, přivést to dítě na svět. Večer před zákrokem jsem všechno zrušila," vzpomíná Lívie.
Sama na vlastní kůži pocítila, že být osamělou matkou bez peněz je nesmírně obtížné. ProLife organizace jí zajistila po narození dítěte finanční i materiální pomoc. I ji zařadili do projektu Zachraňme životy, odkud dostávala po narození syna peníze každý měsíc. Tato podpora trvala do jeho prvních narozenin. Dárci jí však pomáhají i nadále.
Kromě toho se snaží pomáhat i její máma. Problémem byl pro ni fakt, že první peníze dostala od státu až po dvou měsících. V současnosti platí pro vyplacení porodného podmínka, že se musí dítě dožít 28 dní. Nová plánovaná úprava potratového zákona tuto podmínku vypouští. "
Velmi mi chybělo, že jsem čekala až dva měsíce na to, než mi přišly vůbec nějaké peníze. Kdyby mě nakonec rodina nepodržela a bydlím s dítětem sama, tak já první dva měsíce nemám žádné peníze. A neuživím sebe ani dítě," říká Lívie.
"
Jsem šťastná, že mám syna. Že jsem nešla na potrat, jak jsem chtěla. Malý mi pomohl v tom, že jsem se vzchopila, že jsem díky němu vyspěla, co jsem neskutečně potřebovala. Díky němu jsem silná a dokážu takové věci, které bych bez něj nezvládla. Přinesl mi do života hodně pozitivního," dodává na závěr Lívie. Otec se o své dítě nezajímá a viděl ho jen dvakrát. Není ani zapsán v rodném listě chlapečka. Jak sám řekl, nechce mít s nimi nic společného.
Zařídila si potrat třikrát.
Nakonec se rozhodla pro dítě
Třetí příběh je zcela odlišný od předešlých. Nehraje v něm roli ani hmotná nouze, ani špatné rodinné zázemí. Ani partner se nesnažil zbavit se svého podílu odpovědnosti a na dítě se těšil. Přesto mladá žena dítě nechtěla. Termín na potrat si objednala až třikrát. Nakonec ho však i potřetí odvolala.
Simona měla 22 let, studovala vysokou školu, kterou chtěla dokončit, plánovala si po ní najít zajímavou práci, žít si svůj život. Neuměla si představit mít dítě. S přítelem Michalem (30) se znali devět měsíců. Ona pochází z východního Slovenska a studovala v Prešově, Michal je z Prahy. Vztah na dálku jim přestával vyhovovat a na přetřes přišel i možný rozchod. Když do toho zasáhl pozitivní těhotenský test.
"
Hned po tom, jak test vyšel pozitivně, jsem utíkala k počítači a guglila potraty, kliniky, kde se tyto zákroky dělají. Nic jiného než potrat mi ani nepřišlo na um. Hlavou mi běželo jen to, že jsem mladá, že ještě nechci mít děti, pro mě bylo toto téma úplné tabu. Byl to totální šok," vzpomíná Simona na první momenty poté, co zjistila, že je těhotná.
Michal nechtěl od začátku o potratu ani slyšet. Padly i ultimáta. Jaký je to pro muže pocit, když chce jeho partnerka jít na potrat a zbavit se i jeho dítěte? "
Je to pocit bezmocnosti, že člověk nic nemůže udělat, že je to prostě jen na té ženě, jestli si dítě dá vzít nebo ne," řekl Michal. Dokonce jí jednou i navrhl, aby dítě porodila a on se o něj bude starat sám. "
Cítil jsem však, že musím být pro ni oporou, ať se rozhodne jakkoli," dodal.
Simona si třikrát reálně domluvila zákrok, měla udělané předoperační vyšetření a třikrát se těsně před dveřmi kliniky sesypala, že tam nejde. Jak je možné, že žena, která si řádně promyslí, že chce jít na potrat a přesto zákrok nakonec zruší, najednou opět dělá všechno proto, aby na potrat mohla jít? "
Já sama sebe dosud nechápu, že jsem až třikrát šla řešit totéž. Mám pocit, jako by byly ve mně dvě osoby. Já jsem sama ze sebe nemile překvapená a zklamaná, že jsem takto mohla jednat," říká nešťastně Simona.
Na začátku těhotenství požádala Simona o potrat v Bratislavě. I ona se den před zákrokem setkala s Prolife aktivistkou. Ta ji zákrok nerozmlouvala, ale představila jí možné komplikace, na těle i na duši, které mohou po potratu nastat. Simona se však nedala přesvědčit. Jelikož neměla na potrat dost peněz a Michal jí je odmítl dát, v den zákroku všechno zrušila. Nebrala to velmi tragicky, protože už tehdy měla v plánu vrátit se do Prešova a jít na potrat tam bez Michalova dozoru.
Doma si opět vše zařídila, tentokrát si už půjčila i peníze a čekala na termín potratu. "
Já jsem byla tehdy strašně mimo. Bojovala jsem sama se sebou. V jeden den jsem měla chuť jít na potrat hned, druhý den jsem plakala a uvažovala, jaké je to mít dítě. Byla jsem úplně na dně. Já jsem větší psychické dno ještě nezažila. Nikomu jsem to doma neřekla, nikdo se nesměl dozvědět, že jsem těhotná," popisuje těžké chvíle rozhodování Simona.
Michal se o druhém plánu dozvěděl a přijel za ní do Prešova. Když viděl, že si to nechce rozmyslet a v den zákroku se vydala na kliniku, ztratil nervy a chtěl se vrátit domů. Pár minut před zákrokem se jí ještě ozval a zjistil, že je ve strašném psychickém stavu a pláče na chodníku nedaleko kliniky.
"
S Miškem jsem volala a prosila ho, ať pro mě přijde, že se neumím rozhodnout. Já jsem fakt věděla, že konám zlo, že je to smrt dítěte, a na druhé straně jsem si to nechtěla připustit, abych si ho nechala," říká Simona. Když pro ni přítel dojel, viděl, že je ve špatném psychickém stavu. "
Jednou plakala, pak se postavila, že tam musí jít. Bylo na ní vidět, že neví, co dělá. Vzal jsem ji na motorku a šli jsme za jednou kamarádkou. I ona ji začala od potratu odrazovat," dodal Michal.
Vypadalo to, že je všechno rozhodnuto a Simona si dítě nechá. Ve 12. týdnu těhotenství, tedy v poslední možný týden, se myšlenky na potrat tak neodbytně vracely, že si hledala opět kliniku, která by zákrok ještě stihla udělat. U vícerých nepochodila, prý tak pozdě jí už potrat nikde neudělají. Přesto se jí to podařilo, a to v Košicích. Opět si vše vybavila a čekala na dohodnutý den termínu. Bylo to skutečně téměř v poslední den, kdy je to u nás legálně možné. Michal se již na Simonu tak velmi rozzlobil, že se rozhodl vše říct její mámě. Ta nevěřila vlastním uším a prohlásila, že Simona nikam nepůjde. Podpora rodiny, ale zejména jejího přítele, ji přesvědčila, aby se stala matkou.
Jejich syn bude mít brzy pět měsíců a mladí rodiče si bez něj už svůj život ani nedovedou představit. "
Jsem neuvěřitelně šťastná, že je synek mezi námi, teď jsem mnohem šťastnější. Hned, jak se narodil, jsem pocítila, že jsme s Michalem úplní. Že nás to doplnilo. Vůbec není omezující mít dítě. Více cestujeme, chodíme na výlety, synek nám dělá neskutečnou radost. On je takové něžné a usměvavé dítě. Když se na nás usměje, zapomeneme na problémy. Já si fakt neumím představit, že by tu mezi námi nebyl. Rozhodnout se pro něj bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě," říká spokojená Simona.
Šťastný je i Michal. "
Mnohem snadněji se žije s dítětem, protože máme smysl života. Vím, že chodím do práce, protože mám rodinu, chci ji uživit, mnohem víc mě práce baví, mám víc nápadů, víc se mi daří. Velmi nás to celé semklo," dodal a prozradil, že se Simonou jsou již zasnoubeni a čeká je svatba.
Osudy žen, které zvažují potrat, jsou specifické. Každá má na to své důvody, pro které často nevidí jiné možnosti. Příběhy tří žen, které Postoj oslovil, však ukazují, že ne každá je skutečně pevně rozhodnuta. Že si je nejistá i v době krátce před zákrokem.
Naopak, když dostane termín, vidí svůj čin reálněji a začne pochybovat. Je jasné, že takto neuvažuje každá žena, která se pro potrat rozhodne. Ale těm, které pochybovat začnou, může prodloužení čekací doby pomoci uspořádat si myšlenky a priority.
Z vyprávění žen vyšel ještě jeden zajímavý fakt. Odpůrci změn v potratové legislativě na Slovensku často hanlivě osočují prolifery a Prolife organizace, kdy tvrdí, že je osud matky a dítěte po narození absolutně nezajímá. Naopak, tyto organizace si uvědomují, že pomoc neplánovaně těhotným ženám by nebyla dostatečná, kdyby ji neposkytovaly i po porodu. Jejich pomoc je systémová, nesmí však nahrazovat povinnosti rodičů, a proto je časově ohraničená. Přesto jsou aktivisté s těmito ženami v kontaktu nadále a v případě potřeby umí oslovit dárce a poskytnout jednorázovou pomoc i později.
Alena Potocká
Převzato z
www.postoj.sk,
článek ze 7. 9. 2020 naleznete
zde.
(Na Fatym.com vydáno 4. 1. 2021)
