V roce 2007 jsem se poprvé společně ještě se slečnou katechetkou Hankou a dalšími vypravila na kole do adoptivní farnosti Jeníkov v severních Čechách. Jaké to už bylo, to si moc nepamatuji, jen několik málo okamžiků se mi vybavuje, ale i přesto na to ráda vzpomínám.
A protože v roce 2017 je to právě deset let od první cesty, začala jsem už dlouho dopředu přemýšlet, že bych si tuto cestu znovu ráda na kole projela. Na rozdíl od první cesty jsem už tak trochu tušila do čeho jdu a tak jsem se na to i trochu snažila připravit. Kde to bylo možné jsem jezdila na kole a občas jsem si šla i zaplavat, abych měla alespoň trochu „kondičku“. To, že chci na pouť jet jsem nikde neříkala, jen asi dva dny před odjezdem jsem to řekla asi třem lidem a prosila jsem o modlitbu.
I přesto, že jsem vše měla nachystané na to, že cyklopouť pojedu, tak jsem uvnitř v sobě nějak vnímala neklid a stále pokušení to vzdát ještě před začátkem. Ale dnes jsem ráda, že to dopadlo jinak. V neděli 11.6. byl sraz v Příměticích na faře, odkud se po společné modlitbě vyjíždělo na první úsek, který byl dlouhý asi 50 km a končil v Nové Říši v klášteře premonstrátů.
Když jsem viděla na faře kola ostatních spolupoutníků, tak jsem si říkala, že jsem skutečně asi neměla jezdit, a to i přesto, že mám své kolo ráda a dobře se mě na něm jezdí. Po příjezdu otce Pavla, který duchovně celou pouť doprovázel se však všechny moje chmurné myšlenky o tom zda jet či nejet nějak vytratili. Způsob, jakým vylíčil svoji cestu z Hrádku do Přímětic, kdy píchnul přední kolo mě úplně přivedli na jiné myšlenky. S menším zpožděním jsme pak naši společnou cestu začali ve farním kostele v Příměticích, kde jsme se pomodlili modlitbu během dne a litanie ke všem svatým. Každý dostal také poutní kříž a požehnání na cestu a pak už jsme nasedli každý na své kolo a vyjeli směr Nová Říše. Celkem nás na kole vyjelo 12 cyklopoutníků z toho 3 ženy.
První úsek cesty byl nad očekávání dobrý. Cestou jsme se společně za jízdy na kole pomodlili růženec a nad Vranovskou Vsí se k nám na kousek cesty přidal také jáhen František z Lančova. Do Nové Říše jsme dorazili po 20:00 hodně večer. Ti, kteří byli rychlejší si stačili v místní hospůdce dát i pivo a když jsme pak byli všichni v cíli, vydali jsme se na nocleh do kláštera premonstrátů, kde jsme byli velmi mile přijati a kde jsme také byli pozváni na večeři a přišel za námi i pan opat Marian Rudolf Kosík. Kolem 22:00 hodiny pak byla společná modlitba večerních chval a modlitba před spaním.
V podnělí 12.6. nás čekal nejdelší úsek celé cesty a sice asi 125 km, z toho velká část přes Vysočinu. Cíl dnešního dne byl klášter na Sázavě. První zastávka byla v Telči, kde jsme dostali požehnání od místního děkana Josefa Maincla. Dále pak naše cesta vedla přes kopce nahoru a dolů do Horní Cerekve, kde jsme se občerstvili nejen tělesně, ale i duchovně, protože jsme se společně pomodlili ranní chvály. Posilněni na cestu jsme se vydali do vesnice Zajíčkov, kde jsme pozdravili jednu místní pani, která se pro cyklopoutníky stala v roce 2009 velkou pomocnicí, když nám v nepříznivém počasí uvařila všem teplý čaj. Od té doby se zde cyklopoutníci každý rok zastavují, aby ji předali náš “jeníkovský kalendář“ a chvíli s paní také popovídali.
Když jsme ze Zajíčkova vyjížděli, bylo právě poledne a tak jsme se společně ještě pomodlili Anděl Páně a pak opět přes kopce nahoru a dolů dojeli na Želiv, kde jsme ve farním kostele měli mši svatou.
Želiv byl asi v polovině dnešní cesty a musím přiznat, že jsme při mši svaté měla pocit, že omdlím a dál už nemám sílu ani jet. Všechno se to ale ve mně proměnilo po svatém přijímání, kdy jsem v sobě pocítila obrovskou sílu a už jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych to vzdala. Toto pro mě byl první z vrcholů cyklopoutě. Ještě než jsem na pouť vyrazila, tak jsem si tak v duchu vždycky říkala, že jestli to Pán Bůh chce, tak ať mi to dá nějak jasně najevo a pak také, že chci jet jen s jeho požehnáním, protože vím, že sama na to nemám a tady v Želivu to pro mě byl důkaz, že Pán mi dá sílu, abych to dojela. Po duchovním občerstvení jsme se občerstvili ještě i na těle a po modlitbě korunky k Božímu milosrdenství jsme opět sedali na naše kola a pokračovali dál v cestě. Zde se přiznávám k tomu, že jsem po několika dalších kilometrech byla tak vyčerpaná, že jsem se asi 30 km popovezla doprovodným vozidlem spolu s otcem Nikem, kdy jsme se společně pomodlili růženec a ve Štenberku jsem se opět přidala k cyklopoutníkům a dojela s nimi na kole až na Sázavu. Bohu díky za dnešní den i za to, že jsme všichni dojeli do cíle.
V úterý ráno jsme měli mši svatou na Sázavě a po ní jsme se ještě posilnili fyzicky a vyrazili na další část naší pouti. Cílem dnešního dne byly Brozany. Co se týče kilometrů, tak si myslím, že jsme nebyli daleko od stovky. Začátek cesty vedl podél Sázavy a poměrně klidnou cestou. Po doplnění zásob na jídlo a krátkém odpočinku jsme se vydali z poklidné cesty na cestu rušnou, kde místo šumění potoka nás doprovázel zvuk rychle projíždějících aut. Ještě, že tato cesta trvala jen chvíli, než jsme uhnuli na poklidnější cestu a dostali se tak skoro do středu Prahy po klidnější cestě. Využili jsme to opět ke společné modlitbě růžence a pak opět pokračovali po rušné komunikaci směrem ven z Prahy. Na okraji Prahy jsme pak měli polední přestávku, během které se k nám přidala slečna katechetka Irča z Jeníkova a dále s námi pokračovala na kole. Dnešní cesta už byla méně náročná na kopečky a tak jsme poměrně v dobrém čase dorazili do Brozan, kde jsme byli ubytováni v tělocvičně. Část cesty jsme jeli po staré silnici, která spojovala Prahu se severními Čechami. Když jsem tak jela a vítr chvílemi dost foukal proti, a když jsem viděla, jak si to auta po mé pravé ruce uhánějí mnohem rychleji, říkala jsem si, že Bohu dík, že to nemusím pokaždé, když jedu do Jeníkova šlapat na kole, ale že mám auto, kterým to zvládnu rychleji. Cestou jsme se ještě zastavili v Doksanech, kde jsme se chtěli podívat do kostela, ale nepodařilo se nám to a tak jsme se alespoň na nádvoří kostela společně pomodlili Anděl Páně.
Večer jsme se pak společně sdíleli o svých zážitcích z cyklopouti. Pak jsme ještě zazpívali pár písniček s kytarou a na závěr se pomodlili večerní chvály a modlitbu před spaním a pak už každý zalezl do spacáku, aby nabral sílu na poslední úsek naší cesty.
Ve středu ráno jsme po společné modlitbě ranních chval vyjeli na poslední úsek, který měřil asi něco kolem 50 km. Cesta vedla přes České středohoří, kde se opět střídala rovná krajina s kopečky nahoru a dolů. Cestou jsme se zastavili v Třebenicích v kostele, kde jsme se pomodlili a zazpívali a pak už dlouhým pozvolným stoupáním vyrazili k Milešovce – nejvyšší hoře Českého středohoří. Bohu díky, že jsme se potili jen po asfaltové cestě podél Milešovky a nemuseli až na její vrchol. I zde jsme si totiž sáhla na dno svých sil a chtěla to kousek před cílem vzdát, ale díky podpoře otce Pavla, který byl ochoten se semnou ploužit do posledního kopce jsem to nevzdala a mohla si tak vychutnat nejen krásu vrcholu, ale také ten úžasný asi 20 minutový sjezd z kopce až skoro k Duchcovu, odkud je to jen už asi 4 km do cíle. Bohu díky za tento krásný zážitek.
Do Jeníkova jsme pak dojeli všichni společně něco málo před 12:00 hodinou a byli jsme přivítáni zvoněním zvonů, na které ochotně zazvonil pan Salač. Pak následovalo přivítání s místními a ještě několik společných fotek a po krátké pauze následovala ve farním kostele společná mše svatá a na závěr ještě i společná modlitba u obrazu Panny Marie – Matky Důvěry, za kterou jsme vlastně těch několik společních dní putovali.
Po mši svaté pak bylo na faře přichystané bohaté občerstvení a byli jsme také moc rádi, že jsme se mohli setkat i s místními farníky, kteří za námi na faru přišli. A protože i zde čas běžel poměrně rychle a my měli ještě před sebou zpáteční cestu na Moravu, museli jsme se, ač neradi před čtvrtou hodinou rozloučit, naložit kola i sebe do doprovodného vozidla, které nás celou cestu provázelo a vyráželi jsme směr Přímětice.
Bohu díky, že jsme všichni dojeli pořádku i za to, že nám počasí přálo. Bohu díky za krásné společné chvíle prožité v tak krásné přírodě a také díky za všechny ty spolu poutníky, kteří na cyklopouť jeli.
Jsem ráda, že jsem to i po deseti letech zvládla ujet a že mi Pán Bůh k tomu dal sílu. Neboť bez něj bych to vzdala už někde v Nové Říši. A jak jsem už řekla při hodnocení pouti v Brozanech, že nebýt to cesta do Jeníkova a nemít tam i ty úmysly se kterými člověk jel, tak bych se jen tak projet 300 km určitě nejela.
