Panna Maria v Dachau

Válka, ještě horší, než první světová, přesně podle předpovědi ve Fatimě 13. července 1917, skončila pro Evropu 8. května 1945. Mezi místy hrůzy, divokého vraždění a bezostyšného bezpráví zabírá Dachau zvláštní místo ještě z jiného hlediska. Byl to jediný tábor, který měl na svém území svou vlastní kapli, skutečný bohoslužební prostor, kde se denně slavila Eucharistie.





Nacházel se v bloku 26 (z celkového počtu 30), a byla tam zřízena kaple. V sousedním bloku 28 bývalo 28 polských kněží, podobně i v dalším bloku 30. Ale jen blok 26 měl opravdovou kapli, a to od 25. března 1941, svátku Zvěstování Panny Marie. Jen zde stál svatostánek a byla zde trvalá eucharistická přítomnost.

Polští kněží měli do kaple přístup jen v prvních a posledních měsících, v ostatní období jim svévole SS vstup zakázala. Laici oficiálně přístup neměli, ale i oni vyhledávali Ježíšovu přítomnost, jako například bývalý primátor Vídně Richard Schmitz, který se každé ráno před apelem přitiskl k vnější stěně pro něj zakázaného bloku a zde se několik minut modlil před začátkem každodenní práce. Všichni katolíci tímto šikanováním a omezováním velmi trpěli, ale kdyby se tento zákaz začal obcházet, znamenalo by to „aus“ s privilegiem. Všichni to věděli a respektovali: Bůh žije mezi námi, i na tomto bezbožném místě!

"Dostat se do naší kaple bylo pro nekněze skutečným uměním, ano, pro mnohé to bylo naprosto nemožné," napsal bývalý vězeň Johannes M. Lenz ve své knize Kristus v Dachau. "Zákaz byl velmi přísný. Vyšel od vedení tábora a z Berlína. Nebezpečí pro kapli bylo příliš velké. Ohrožovali ji udavači." Přesto se podařilo stovkám laiků zúčastnit se nedělní bohoslužby.

V této kapli stála také socha Panny Marie, dnes známé pod titulem Panna Maria v Dachau. Trůnila na bočním oltáři.
„ Vyřezaná ze světlého dřeva, stylizovaná velmi jednoduše, mohla by být stejně dobře Hvězda ranní, Uzdravení nemocných, Potěšení zarmoucených, nebo Královna mučedníků. Všichni ji však nazývali Naše milá Paní z Dachau."



"Toto jméno vyjadřovalo vše současně," vzpomíná jeden z významných vězňů, Francouz Edmond Michelet (pozdější ministr ve vládě de Gaulla), "že byla víra pro velký počet z nás rozhodující oporou během celé naší zkoušky, je naprosto zjevné a nikdo o tom nepochybuje. Nevěřící jsou toho svědky, stejně jako jiní.
Chtěl bych také poukázat na nový poznatek, který získalo mnoho deportovaných během svého věznění, totiž na mimořádné postavení Panny Marie v katolické víře. V nelidském světě, v oceánu nenávisti, která nás chtěla zničit, byla lidská laskavost, nevyčerpatelná a vždy dostupná Mariina dobrota příčinou naší radosti.

V rozjímání o Panně Marii u paty kříže jsme nacházeli pravý smysl naší bídy. A co víc, v rozjímání o tom, jak se nás ustavičně zastává, jsme chápali stále víc, jaký by měl být náš vlastní postoj."

O blok 26 s kaplí se dělili němečtí duchovní všech vyznání. Kromě katolíků, těch byl největší počet, byli zde také evangelíci a pravoslavní duchovní, dokonce jeden mohamedán z Albánie. Nacisté v tom neviděli žádné potíže, se souhlasem všech stála socha Matky Boží napravo od oltáře. Zhotovil ji jeden umělec z Wroclawi E. Hoepker. Původně byla určena pro kostelík salvatoriánů ve slezském Freudenthale, ale apoštolský administrátor diecéze J. Martin Nathan, který poskytl mnoha vězňům z Dachau materiální i duchovní pomoc, věděl o lepším využití. Společně s kardinály z Wroclawi a Mnichova a s požehnáním papeže Pia XII. usiloval o povolení kaple v Dachau a sochu určil pro tuto kapli.

Socha, zabalená v dekách, byla dopravena nejprve na saních na faru v Jägerdorfu, odtud se dostala, upevněná v pytli pod nákladním autem, na Velikonoce 1943 do Dachau. Dobrodružná cesta sochy (vysoké 1,1 m) zůstala většině vězňů neznámá. Na Velikonoce 1943, svátku Zmrtvýchvstání a naděje, zaujala své místo ve vězeňské kapli. Johannes M. Lenz to popisuje: „Byla to skvostná socha Panny Marie, hnědé barvy, vyřezaná ze dřeva. Ve vznešeném postoji stojí před námi. její dobrotivé oči spočívají na božském Dítěti v jejím náručí. Tento milostný obraz si získal srdce všech jako bouřka."

Asi rok poté přišel relikviář s pozůstatky bratra Konráda z Parzhamu. Své místo našel u nohou Panny Marie, která byla téměř ustavičně ozdobena květinami. Kněží, pracující na plantážích, pečovali o tuto výzdobu. Socha Matky Boží byla svědkem, jak 17. prosince 1944 byl jáhen Karl Leisner z diecéze Mnichov, vysvěcen biskupem Gabrielem Pigue na kněze. Bylo to jediné kněžské svěcení během dějin koncentračního tábora. Před touto sochou se modlil P. Joseph Kentenich, zakladatel schönstattského hnutí, a mnoho polských kněží, kteří již byli prohlášeni za blahoslavené. (Nejznámější a nejsvětější z nich, blahoslavený biskup Michael Kozal, však zemřel již 26. ledna 1943, tedy ještě před příchodem sochy.)

Kolik růženců a jiných modliteb stoupalo z utlačovaných srdcí k nebi před touto sochou!

Sochu odnesl po osvobození, 11. května 1945, P. Otto Pies TJ na faru svatého Jakuba v Dachau a 10.-11. září 1955 byla za účasti arcibiskupa Josefa Wendela přenesena do tamního farního kostela. Již v roce 1945 bylo náměstí před někdejším táborem přejmenováno na Marienplatz.

Naše milá Paní z Dachau musela ještě putovat. Vrátila se tak zpátky na své první místo, na půdu bývalého koncentračního tábora. I tato cesta má svoji historii. V rámci mnichovského eucharistického kongresu byla na půdě bývalého tábora vysvěcena kaple Kristovy smrtelné úzkosti a ještě o pět let později vznikl v jejím sousedství klášter Karmel Nejsvětější Krve.
14. září přišly první karmelitánky a 22. listopadu 1964 vysvětil jejich klášter biskup Johannes Neuhäusler, sám bývalý vězeň. Tehdy našla socha Panny Marie z Dachau své definitivní místo. Od té doby zde vládne jako Královna míru a milosrdenství.

Vraťme se ale ještě do bloku 26. Kaple byla dokončena 20. ledna 1941. Okna byla natřena zeleně, s červenými křížky uvnitř. 21. ledna v 5 hodin. ráno měla být sloužena první mše svatá. Chyběly však hostie a víno. V prostoru, zaplněném kněžími v trestaneckých šatech, zaznělo poprvé Salve Regina. Byla to první pocta Matce Boží v novém posvátném prostoru. Polský kněz Pawel Prabutzki (v táboře měl i dva sourozence) sloužil první mši svatou 22. ledna 1941. Od toho dne, až do osvobození, zde byla trvalá eucharistická přítomnost Pána Ježíše ve svatostánku a každé ráno se v pekle koncentračního tábora slavila mše svatá. Docházelo sice stále k rušení během bohoslužby, ale protože existovalo povolení z nejvyšších míst v Berlíně, museli se i nejzarytější nepřátelé Boha a víry s touto skutečností smířit.

Táborovým kaplanem byl Pawel Prabutzki. V roce 1941 nebyli Poláci ještě z kaple vykázáni. Zemřel z hladu 30. 8. 1942, stejně jako jeho bratr Alojz. Druhý bratr Boleslaw skončil v plynové komoře. Všichni tři bratři zemřeli během dvou měsíců.

Novým kaplanem se stal děkan Schelling. Ve všední den byla kaple po mši zavřená, kněží proto založili růžencové bratrstvo, které nebylo vázáno na žádnou budovu. Zasvěcení Pánu dosahovali tak živý kontakt s ostatním světem.

21. září 1941 přišli polští kněží o privilegium kaple. Museli zůstat ve svých blocích 28 a 30. Více než 800 kněží zůstalo bez bohoslužeb! Zákaz z Berlína byl v platnosti až do listopadu 1944. Poláci však sloužili mši svatou od května 1943 pravidelně ve svých barácích. Zákazy SS se vždy nějak obešly. Byly potřebné síly shora. Ani strážnímu personálu nezůstalo skryto, z jakého zdroje čerpají křesťané sílu. P. Lenz píše: „Dnes je svátek Panny Marie. Proto dnes peklo nebude… Jak často jsme to doslova prožívali, až do konce tábora. Bylo to přímo nápadné. Šikanování ze strany SS a bezbožných dozorců se projevovalo zejména o nedělích a svátcích, ale během mariánských svátků bylo vždy potlačeno. Ta, která šlape hadovi po hlavě, projevovala jednoznačně svou moc i v Dachau. A démoni tábora běsněli tím více, čím jsme my, kněží, nacházeli vnitřní spojení s Bohem a s Pannou Marií."



Od konce listopadu 1944 dostal náboženský život netušený rozmach. Neněmečtí kněží přestali mít problémy se vstupem do kaple, i vůči laikům byli dozorci velkodušnější. „V bloku 26 bylo zastoupeno více než dvacet národností různých náboženství. Proto musela být bohatší i obměna nedělních bohoslužeb. To platilo obzvlášť v posledním roce. od páté hodiny ráno do osmé večer. Žádný kostel na světě nezažil ve svých zdech takový neúnavný provoz... Bylo u nás možné slyšet i kázání v různých řečech."

V roce 1944 začínaly mše svaté už v půl páté ráno. Kaple se po ranním apelu na bloku 26 ihned naplnila k prasknutí, hned začalo půlhodinové kázání a pak slavnostní mše. Na konci ohlásil kaplan liturgický kalendář na další týden. Někdy, když bylo třeba, promluvil lidem do svědomí. Potom následovala tichá mše pro ty, kteří nemohli přijít na slavnou pro služby, či nedostatek prostoru. Pak byla kaple vyčištěna, vyvětrána a začala mše pro Francouze, po ní následovali němečtí protestanti.
V poledne byli (po povolení) na řadě Poláci, následovaly dvě tiché mše, po kterých slavili své bohoslužby Italové a Češi se svými duchovními. V půl páté odpoledne byly slavnostní nešpory a svátostné požehnání.
Následovala německá zpívaná mše a pak ještě jedna tichá a po ní byl prostor pro holandské kalvíny a nakonec české protestanty. Potom zůstala ještě čtvrthodina na vyčištění a vyvětrání a návštěvy eucharistického Spasitele před nočním klidem.

Časně ráno byla mše svatá i ve všední dny. Kněží se střídali jako celebranti, mezi nimiž byli i takoví, co nemohli pět let přistoupit k oltáři. Tehdy to pro ně byly primice.

Vztahy mezi katolíky a protestanty
byly tak dobré jako nikdy v dějinách.
Před obrazem Panny Marie,
se kterou všechny skupiny souhlasily,
se vytvářela určitá jednota
a propasti se vyplňovaly.
Maria zde nebyla důvodem k rozkolu,
ale podnětem ke klidnému soužití.

Nezapomínalo se ani na nemocné a umírající. Jak to jen bylo možné, nosilo se jim svaté přijímání. "Celé roky jsem týdně roznesl 50 - 60 svatých Hostií tajně na ošetřovnu, nebo těžce nemocným. Používali jsme také důvěryhodné pomocníky."

Když biskup Gabriel Piguet delší dobu ležel nemocný, nosil mu Edmond Michelet denně svaté přijímání: Laik podával svému biskupovi Tělo Pána! Služba svatého Tarzícia v nacistickém pekle! Kněží i laici toužebně čekali na osvobození a vroucně vzývali Matku Boží.

V tehdejším kalendáři byl ještě svátek Panny Marie od vykupování zajatců, a to každý rok 24. září. V roce 1944 připadl tento svátek na neděli a byla při něm provedena čtyřhlasná Mše v Dachau k Panně Marii Osvoboditelce.

Konala se zde i přednáška - Fatima, poselství naděje a vítězství nad zlem, kterou měl spisovatel Joseph Bohr.

V dachovském pekle se také rozšířila modlitba, kterou složil prelát Adam Ott z Mainzu, s deseti velkými prosbami k Panně Marii z Dachau. Začínala slovy:

Naše milá Paní z Dachau,
i když sami potřebujeme útěchu,
vydej se, prosíme Tě, na svatou pouť
a potěš ty, kteří potřebují Tvou pomoc.
Je válka a miliony trpí ve dne v noci.
Jsou v nebezpečí pro tělo i pro duši!
Ukaž se, že jsi Matkou a posiluj je ...

"Ó vy všichni, kteří jdete kolem, pojďte a vizte, jestli je vaše bolest jako bolest moje!" je napsáno pod mnoha obrazy Panny Marie Bolestné, která drží na kolenou zmučené tělo svého Syna.

V Dachau jsme zažili, že Maria trpěla spolu se svými dětmi a těšila je. Tak, jak Maria šla spolu s Ježíšem křížovou cestou a vydržela až pod kříž, až k smrti svého milovaného Syna, tak je se svými bratrami a sestrami, ať trpí kdekoli. Prosí za nás "nyní i v hodinu smrti naší."

Převzato z https://doverujem-a-verim.blogspot.com/, článek z 8. 5. 2020 naleznete zde.