Evangelijní úryvek poslední neděle tohoto liturgického roku (Mt 25,31-46) nabízí Boží kritéria hodnocení lidského života. Rozhodujícími nebudou naše hvězdné chvíle, ale všední situace běžného života.
Žádná idylka, ale Kristus - Vládce a Soudce
Celý evangelijní úryvek začíná slavnostní scénou příjezdu Syna člověka ve slávě na konci světa spolu s jeho anděly. Posadí se na trůn, tzn. je tu obraz Syna člověka ne jako trpícího Božího služebníka, ale jako Pána dějin, Vládce světa, co se připomíná zejména na slavnost Krista Krále, kterou budeme v Církvi slavit nejbližší neděli. Zdůrazněná je především Kristova soudcovská úloha. Před ním se shromáždí všechny národy (nikoho nemine), ale soudí jednotlivce (zodpovědnost každé osoby).
Z této slavnostní perspektivy se evangelní vyprávění nečekaně mění na každodenní rutinu ze salaše, aby se z obyčejného pastevského příkladu převzaly kritéria pro hodnocení lidského života. Ovce a kozy se během dne pasou spolu, ale večer při dojení a stříhání se oddělí.
Věta "které je pro vás připraveno od stvoření světa" nemluví o předurčení předem někoho, ale o předem nastavených Božích kritériích. Lidská svoboda rozhodnout se je nedotčená. Při čtení této části si uvědomujeme, že evangelní texty nemluví jen o milosrdném odpouštějícím, slitovném Ježíšovi, jak bohužel nejednou chceme vidět pouze tuto jeho stránku.
Kristus vystupuje jako Soudce a Pán, před kterého se každý z nás bez výjimky postaví a předloží mu účet svého života.
Rozhoduje náš běžný život
Před soudním trůnem Božího Syna se neřeší velkolepé okamžiky lidských dějin, jejich smysl a správný historický výklad. Vyjmenované situace ilustrují běžné lidské bídy, které mohou člověka postihnout v životě: hlad, žízeň, pocestný-cizinec, nahota, nemoc, vězení.
Jde tedy spíše o každodenní okamžiky našeho běžného života. Postoj k nim pramení z lásky a soucitu. Už ve Starém zákoně se vyzdvihuje chování, které Bůh od člověka očekává: "
Zdalipak půst, který já si přeji, není toto: Rozevřít okovy svévole, rozvázat jha, dát ujařmeným volnost, každé jho rozbít? Cožpak nemáš lámat svůj chléb hladovému, přijímat do domu utištěné, ty, kdo jsou bez přístřeší? Vidíš-li nahého, obléknout ho, nebýt netečný k vlastní krvi?" (Iz 58,6-7)
Utišení hladu a žízně bylo prvním základním projevem lásky člověka k člověku. Ve Starém zákoně máme mnoho příkladů, které vyzdvihují pohostinnost vůči pocestným. Návštěva nemocného se považuje za náboženskou ctnost. Návštěva ve vězení byla ve starověku nezbytností pro vězně, aby měl co jíst a pít.
Rozpoznávacím znamením je postoj k nejposlednějším
Zarážející je, že
ti, kterým král adresuje slova odměny, ale i trestu, nevěděli, že ty skutky (ne) dělali i pro samotného Krista: "
Kdy jsme tě viděli ..."
Rozpoznávacím znamením je vztah k "těmto mým nejmenším bratřím" (Mt 25,40.45). "Nejmenším bratrem" je každý, koho se některá z běd tohoto světa dotkla. Když Ježíš mluví o svých učednících, používá řecký výraz
mikrós, mikróteros - malý, nejmenší (Mt 10,42; 18,6). Ale zde je použito jiné řecké přídavné jméno
eláchistos, což doslova znamená
nejposlednější, tzn. kdokoli, koho postihlo neštěstí. Právě s ním se Pán ztotožňuje! On jako Bůh se podle těchto kritérií choval a zanechal nám příklad.
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 23. 11. 2017 naleznete
zde.
