
Když jsem v kostele, sedávám v předních lavicích. Také mám tu milost, že mohu poměrně často sloužit u oltáře. Stávám tedy vedle kněze i při podávání svatého přijímání. A rád bych se s vámi podělil o svůj postřeh. Nepřestávám totiž žasnout ...
Svaté přijímání, tedy živého Ježíše, je možné přijmout vestoje nebo vkleče, do úst nebo na ruku.
Víme, že proměněná hostie si sice uchovává podobu, tvar, barvu a chuť chleba (oplatku), ale nejedná se už o obyčejný chléb,. Je to živý Pán Ježíš. Druhá Božská Osoba, která se stala v lůně Panny Marie člověkem. Je to ten Pán Ježíš, který se narodil v Betlémě ( Betlém znamená Dům chleba), žil na této zemi, vyvolil si apoštoly, učil, dělal zázraky ..., byl zrazen, odsouzen, ukřižován umřel, byl pohřben ... a třetího dne vstal z mrtvých...
Ano, svatá Hostie je tento Pán Ježíš, ve kterého věřme a který je naším pánem a Spasitelem.
Rekl o sobě
Já jsem chléb života
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm ...
A také
Nebudete-li jíst tělo Syna člověka, nebudete mít v sobě život
Mé tělo je skuteční pokrm a má krev je skuteční nápoj.
Ano, konsekrovaná Hostie, svaté přijímání, to je živý Bůh!
Existuje řada případů, tzv. eucharistických zázraků, kdy se hostie proměnila v krvácející tkáN,
srdečního svalu, ano, v živé, za nás obětující se Ježíšovo Srdce!
A Ježíš je přítomný nejen v Hostii, ale i v každé její částečce. Někdy se stane, že je více přijímajících a méně hostií a kněz musí lámat. Ale každý přijímá, třeba v polovině hostie, celého Ježíše. On je přítomen celý v každém kousku, i v malém a nepatrném drobečku.
A to je důvod, proč píši tuto úvahu...
Přijímání na ruku je sice legální a dovolený způsob přijímání, myslím si ale, že poněkud nešťastný.
Hostie je živý, cítící, trpící, smrtelně zraněný .... a je jasné, že (zbytečné) překládání pacienta je pro něho bolestivé. (I když se hovoří o tom, že přijímající vytváří ze svých rukou jakoby trůn, na který kněz, na jeho ruku, položí proměněnou hostii.) No, dejme tomu ....
Ale druhá věc, které jsem pravidelně při podávání svatého přijímání svědkem, mě děsí.
Už jsme si řekli, že On je přítomen v celé hostii, ale i v každé její částečce.
A když vidím, jak si starší důchodkyně, chodící po hůlkách, svoji hůlku vloží pod paži, nastaví ruce, spodní rukou uchopí Ježíše, vloží do úst, vezme hůlku a odchází ....
A podobně i ostatní, kteří takto přijímají...
Opravdu jsem si snad ještě nevšiml nikoho, kdo by se na ruku, na kterou mu kněz před chvílí položil Ježíše, podíval a zkontroloval, nemá-li na ní nějaký úlomek, drobeček nebo kousíček ...
Spíše vidívám to, že si přijímající - a věřím (nebo chci věřit), že si ani neuvědomuje, co se může stát a asi i často stává - otře ruku o svetr nebo o kalhoty a vrací se na své místo do lavice. A tak dochází k tomu, co by nás, když to domyslíme, mělo děsit.
Roman Tomek
(Vydáno 8. 6. 2022; 8. 6. 2023 - 4737; 11. 10. 2023 - 5001 přečtení)