
Mučednictví syna seminaristy ho přimělo, aby sám osobně
přispěl v poválečné době k vybudování křesťanské společnosti.
Jmenoval se Roberto Rivi
a narodil se v San Valentinu
(Reggio Emilia) 30. října 1903
jako první z mnoha sourozenců
v rodině, v níž víra oživovala život a každodenní práci.
Vyrůstal ve škole své maminky Anny, ženy, která žila vzorným křesťanským životem, učil
se každodenní modlitbě růžence k Panně Marii a každou neděli a později i častěji se setkával s Ježíšem v Eucharistii. Farář don Jemmi se záhy stal jeho
duchovním vůdcem.
Po skončení základní školy
zůstal Roberto doma a pracoval na poli. Vydával svědectví
své křesťanské víry mezi spoluobčany. Byl ušlechtilý a čistý jako dávní šlechtici. Ve dvaceti letech nastoupil vojenskou službu
daleko od svého domova. Byla
to doba dlouhé a tvrdé služby,
prožitá v obtížném prostředí,
ale vždy ve věrnosti Ježíši, což
stálo někdy nemalé oběti.
Vrátil se k rodině v polovině
20. let v období, kdy Církev vedl Pius XI., který se snažil organizovat mládež v katolické akci.
Roberto se připojil k těmto mladým nadšeným katolíkům, kteří se inspirovali příkladem mexických mučedníků, kteří právě
v oněch letech padali kulkami
pronásledovatelů s voláním: „Ať
žije Kristus Král!“
Když mu bylo čtyřiadvacet,
potkal Albertínu a oženil se s ní
s úmyslem založit rodinu, která
by měla za svůj střed Ježíše jako
Světlo, Lásku a Vůdce. Pak se
mu narodili synové, kteří byli jeho velkou radostí. 7. ledna 1931
se narodil Ronaldo, který se mezi ostatními bratry hned jevil jako něco mimořádného. Byl velice živý, veselý, uměl každého
pobavit. Již jako pětiletý ministroval donu Olintovi Marocchinimu a bylo zřejmé, že rád pobývá v kostele, aby se modlil a zpíval Pánu chvály.
Malý hrdina
Ronaldo neměl ještě sedm
let, když 16. srpna 1938 na svátek P. Marie Karmelské přijal
první svaté přijímání. Byl to
pro něho velký svátek, pokorný, ale slavnostní. Ježíš se stal
jeho důvěrným přítelem.
Ve škole pod vedením učitelky Klotildy Selmiové měl vždy
dobré výsledky, neboť mu pomáhala jeho dobrá inteligence, učil
se snadno a rád pomáhal svým
spolužákům.
Byl velkodušný k chudým,
které štědře obdarovával se
slovy: „Láska nikoho neochudí. Každý chudák je pro mě
Ježíš.“
Otec Roberto byl velice šťastný ze svého dítěte, právě takového syna si přál. 24. června 1940
přijal Rolando z rukou Mons.
Eduarda Bretoniho svaté biřmování. Cítil se ještě více zavázán
Kristu jako „Kristův voják“, jak
říkával. Ještě více se spojil s Ježíšem, na mši svatou a k svatému přijímání chodil denně, ke
svaté zpovědi jednou za týden.
Denně se modlil růženec buď
sám, nebo s rodinou.
Své mladé přátelé ze svého
okolí se snažil vodit do kostela
a před svatostánkem jim vykládal katechismus, aby rostla jejich víra. Otec Roberto si kladl
otázku: Čím se stane toto dítě?
V jedenácti letech se Ronaldo rozhodl: „Chci být knězem,
tatínku, jdu do semináře!“ Počátkem října 1942 vstoupil do malého semináře v Marole a ihned
začal nosit kleriku, jak to bylo
tehdy zvykem.
Otec byl velice šťastný a hrdý, že mu Bůh dal takového syna, a už předem vychutnával
radost, že ho jednou uvidí jako kněze. Rád zpíval v kostele, když Ronaldo doprovázel
na harmonium zpěváky při mši
a při nešporách.
V roce 1944 byl seminář
v důsledky války uzavřen. Ronaldo se vrátil domů a i přes tyto těžkosti žil dále svůj život plný horlivosti a světla na návrší
v San Valentinu. Když po něm
chtěli, aby odložil kleriku a oblékal se jako ostatní chlapci, odpovídal: „Nemohu odložit svůj
šat. Je to znamení, že náležím
Pánu.“
10. dubna padl do rukou komunistů v Monchiu v provincii
Modena. Odvlekli ho na svou
základnu a předvedli ho k soudu. Pohlavkovali ho, bili ho řemenem a svlékli ho z jeho kleriky. Pak přišli na myšlenku:
„Zabijeme ho a bude o jednoho kněze méně.“ Odvlekli ho
do lesa blízko Pine di Monchio. Zde vykopali jámu, zatímco Ronaldo prosil na kolenou Ježíše za sebe, za své rodiče
i za své trýznitele. Ti ho nejdříve zkopali a pak dvěma ranami
z pistole, jednou do srdce a druhou do hlavy, ho připravili o život. Bylo to 13. dubna 1945, kdy
Ronaldo zemřel ve věku 14 let
ranami z pistole v ovzduší nenávisti vůči Církvi a vůči kněžím. Byl pátek, den zasvěcený památce Ježíšovy smrti na
kříži. Kněžský šat se stal v rukou komunistů trofejí a byl vyvěšen pod podloubím nedalekého statku.
Daleko od nenávisti
Otec na zprávu o této tragédii odpověděl pouze: „Odpuštění!“ Zdrcen, ale se svou pevnou
vírou začal dále žít a vlévat odvahu svým drahým a osvěcoval
bolest neustálou modlitbou. Cítil se být povolán, aby vykonal
dobré dílo místo Rolanda.
Mučednictví syna seminaristy ho přimělo, aby sám osobně
přispěl v poválečné době k vybudování křesťanské společnosti. V době válečného konfliktu
padli daleko od svého domova na frontě dva jeho bratři Rino a Adolf a doma zahynula jeho sestra Lina. V následujících
letech další zkoušky a bolesti
prověřily pevný temperament
a nepřekonatelnou víru otce
Roberta.
Jeho život udivoval všechny,
kteří se k němu přiblížili, dokonce i kněze, kteří si ho vážili a milovali jeho společnost. Jeho sestra, řeholnice, mu řekla: „Při tom
všem, co jsi vytrpěl, jak můžeš
být tak silný a klidný?“ Jeho odpovědí byl Kristův kříž.
Tak nesl otec Roberto svou
víru vstříc každému, byl vždy „za jedno s Ježíšem“: v rodině, v práci, ve společenských
vztazích a způsobem, jak pojímal každodenní věci a rozhodnutí. Bylo to skutečné smýšlení
víry, převedené do vnitřní prostoty a radosti.
Léta plynula a jeho život byl
stále přeplněn modlitbou: velice často, téměř denně přistupoval k svatému přijímání, setrvával v dlouhém rozhovoru
s Ježíšem a modlil se za Církev, za svět, až mohl s prostotou vyznat: „Nejraději bych zůstával stále před živým Ježíšem
ve svatostánku.“
Jeho srdce bylo schopné velké lásky a sebedarování a připravené pomoci každému jako bratru.
Jeho oblíbenou modlitbou se
stala křížová cesta. Modlil se ji
i několikrát denně, držel přitom
v ruce fotografii svého umučeného syna a svěřoval božskému
Trpiteli své drahé, přátele, kněze a ty, kteří páchají zlo.
Celý se rozzářil, když mluvil o svém synu, a dojímal všechny, kteří ho poslouchali: „Snad
si ho Pán vzal, aby Ronaldo nesešel na špatnou cestu,… chtěl
ho mít u sebe mezi svatými.
Mnoho jsem vytrpěl, ale nehněvám se na Pána. Jsme zde
na zemi proto, abychom plnili
jeho vůli.“
22. října 1992 se otec Roberto shledal se svým Rolandem a se svými drahými, kteří ho předešli do nebe. Kdo ho
osobně znal anebo kdo ho jen
prostě slyšel několikrát v telefonu, zůstal okouzlen jeho skálopevnou a sladkou vírou.
Sám Ježíš, Vykupitel člověka, tak utváří lidi, on, který ujišťuje: Ve světě budete mít soužení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět (Jan 16,33).
S Ježíšem, Vítězem nad hříchem, bolestí a smrtí, i otec Roberto se svým malým synem mučedníkem může vystupovat jako vítěz.
Z Maria Ausiliatrice 1/2003
přeložil -lš-