Otec Juraj Jendrejovský: Lidé s osobním vztahem ke Kristu umírají s radostí

Součástí jeho práce je i setkávání s lidmi, kteří čelí smrti. Uvědomuje si, že doprovázení pacientů v domácí péči může být diametrálně odlišné než jeho zkušenosti, my jsme však byli zvědaví právě na ty z prostředí nemocnice. O smrti, umírání a věčném životě si povídáme s duchovním otcem Jurajem Jendrejovským (50).





V minulosti pracoval jako duchovní správce v nemocnici v Banské Bystrici. Od roku 2003 je duchovním otcem pacientů a jejich rodin v Univerzitní nemocnici v Martině.

Čeho se bojí člověk, když má strach ze smrti?

Umírání. Je to děj, který je zahalen tajemstvím. Člověk si promítá i za svého zdraví, jak to bude, když nebude. Je v nás panika ze „ztracení se“ v nicotě. Bráníme se a děsí nás pomyšlení na tuto změnu. Je zde také strach z neznáma. To máme již opakovaně vyzkoušeno. Kolik přípravy nás stálo nachystat se na první zkoušku, první den v novém zaměstnání a všechno ostatní, co jsme dělali poprvé v životě. Díky těm, kdo nás doprovázeli, naučili jsme se chodit. Drželi nás za ruce. Učili mluvit, chovat se, rozlišovat dobro od zla. Asi tak nám je dáno „učit se“, připravovat se i na přechod do neznáma, na smrti.

Většina z nás však nemá zkušenosti s doprovázením umírajících. Také je to možná „poprvé“ a něco zcela nového, neznámého… Co od nás potřebuje umírající člověk?

Klid. Ten v sobě nese milost vyrovnání se s životem. Často poslouchám od lidí sloužících paliativním pacientům, že nejhorší umírání je z poplašenosti. To se týká možná více pacientova prostředí, lidí, které má kolem sebe, než jeho samého.

Jak tedy vytvoříme prostředí, ve kterém náš blízký pokojně odejde?

Velkým trápením umírajících zůstává, když lidé, kteří jsou mu blízcí, nepřijímají jeho smrt. Nutí ho trpět. Nedají mu možnost „vydechnout“. Nepřipouštějí svobodu v prožívání. Neumí přijmout pravdu o končícím pozemském žití milovaného. Nepřijali svou budoucí smrt a brání se tomu, aby vstoupila do života blízkého. Tam je jedno z velkých napětí. Odehrává se více v neverbální komunikaci, často v medicínském aktivismu, nesmyslných intervencích, zbytečných slovech a banalizaci onemocnění. Doprovázející umírajícího člověka jsou zpravidla pozadu v emočním prožívání a akceptaci smrti u svého milovaného.



Může nám nějak pomoci víra v Boha a v posmrtný život?

Smrt je tak pro všechny lidi sjednocující děj i narození. Dívá se věřící jinak než nevěřící na narození člověka? Je to víceméně jen filozofická otázka. Týká se pouze pozorovatelů mimořádné události v životě umírajícího nebo rodícího se člověka. Ti pozorovatelé tohoto děje se sami svým postojem, tím, co se děje v nich samých, přibližují k tajemství věčného života. A mnozí „nevěřící“ nezapírají v sobě víru v život po smrti, i když ne podle konceptu věřících.

Umírá věřící člověk jinak než nevěřící?

Umírání z medicínského pozorování nerozlišuje lidi na věřící a nevěřící. Ty samé procesy v ubývání fyziologických funkcí, vedení terminální léčby, zhoršování vitálních parametrů, symptomatické medikaci, monitorování, ztrácení kognitivních schopností... Rozdíl je samozřejmě neviditelný. Manifestuje se navenek při vytvoření „bezpečného“ prostředí a při „vědomém“ umírání: vyrovnaností, pokojek, trpělivostí, dobrotou a často i radostí. Tyto benefity u umírajícího nastupují díky „natrénovanému“ společenství s osobou, kterou již zná a která byla za hranicí smrti. Jednoduše, věřícímu křesťanovi se tratí strach, když jde i na neznámá místa s někým, kdo zná cestu a ví, kam ho vede. To je ten podstatný rozdíl v umírání věřícího a nevěřícího. Pro křesťana společenství s Ježíšem Kristem!

Slovo „radost“ v souvislosti se smrtí mi tam trochu vyčuhuje. Věřící lidé mají často obavy z konfrontace s Bohem. Měli bychom se na to setkání těšit?

To, co by lidé měli, závisí na jejich svobodě. Jistě ti, kteří žijí svá setkání s Ním v každodenních zápasech, svých vítězstvích i prohrách, jsou „trénovaní“. Život podle formovaného svědomí a zdravého poznání jim to umožňuje. Těšit se!



Zažili jste někdy takového člověka, který by radostně odcházel za svým Otcem?

Ano, často tak odcházejí lidé s osobním vztahem ke Kristu. Těší se na setkání s Otcem, doprovázeni spasitelnou obětí Pána Ježíše. Ale i u specifické skupiny umírajících, kteří si již prošli klinickou smrtí, je možné vnímat radost z přibližujícího se konce pozemského života. Chybí jim tam, pokud nejsou věřící, osobní vztah k bytosti, která by je očekávala, ale tušení něčeho radostného, to tam je.

VÍCE NÁMAHY MÁME S PROVÁZENÍM PŘÍBUZNÝCH
NEŽ PACIENTŮ SAMOTNÝCH

Umí věřící lidé přijímat smrt blízké osoby s nadějí a pokojem? Je to velmi individuální. Od člověka k člověku... Od překvapenosti nad náhlou smrtí až po smrt, která je vytoužená či „vymodlená“. Celkově, rozdílnost věřící - nevěřící v událostech: utrpení, narození, umírání, překvapení, fyziologických i psychologických pochodech se ztrácí! Bylo by naivní favorizovat věřící v prožívání smrti blízkého, kdyby to nebylo spojeno s každodenním zápasem o víru, popsaném v listu sv. Pavla Efezanům 6, 10–18. Víra je nadstavba, stojí nad naší lidskou přirozeností a rozvíjí ji. Pouze když ji žijeme v praktickém životě, poznačuje i „lepší“ prožívání našich umírajících „ovocem ducha“: láskou, radostí, pokojem, shovívavostí, laskavostí, dobrotou, věrností, mírností, sebeovládáním (srov. Gal 5,22).

Není víra ve věčný život pouze odrazem nějaké silné touhy člověka, neschopnosti vyrovnat se s tím, že život jednou skončí?

Věřící ve vzkříšeného Ježíše Krista v sobě živí naději na věčný život. O tom píše papež Benedikt XVI. ve své encyklice Spe salvi 10: „Chceme žít věčně? Dnes možná mnozí odmítají víru jednoduše proto, že věčný život u nich nepatří mezi věci, po kterých by toužili. Ve skutečnosti nechtějí věčný život, ale přítomný, a víra ve věčný život se jim vzhledem k tomuto cíli jeví spíš jako překážka. Pokračovat v životě navěky – bez konce – se zdá spíše jako odsouzení než dar. Jistě, smrt je třeba oddálit, nakolik je jen možné. Ale žít pořád, bez konce – to může být nakonec jen nudné, ba dokonce nesnesitelné.“


Tedy je to spíše naopak – věčný život se může jevit jako přítěž?

Přesně o tom hovoří například Ambrož, jeden z církevních otců, v pohřební řeči za svého bratra Satira: „Je pravda, že smrt nebyla součástí přirozenosti, ale stala se přirozenou skutečností. Bůh totiž od počátku neustanovil smrt, ale dal na ni lék. V důsledku provinění začal být život lidí ubohý uprostřed každodenních námah a nesnesitelného pláče. Zlu bylo třeba udělat konec, a tak smrt měla vynahradit, co život ztratil. Nesmrtelnost je spíše tíhou než výhodou, pokud ji neosvítí milost.“ Ještě předtím Ambrož řekl: „Nemáme plakat nad smrtí, neboť je příčinou spásy...“

Je smrt horší pro člověka, který umírá, nebo spíše pro jeho blízké?

Jak kdy a jak kdo je připraven. V ústavním zařízení, při duchovním doprovodu, máme spíše více námahy s doprovázením příbuzných než se službou pacientům. Je to prostor, kde je třeba se často obrnit trpělivostí, soucitem i časovou dispozicí. To je v prostoru situační přetíženosti umění.

Je možné se, ať už ze strany umírajícího nebo jeho příbuzných, se smrtí smířit, přijmout ji?

Jistě. Hezkým podobenstvím z našich dnů je i příběh nemocného muže, který přijal od svého lékaře špatnou zprávu. Jak se připravoval na odchod z ordinace, otočil se a oslovil lékaře. „Pane doktore, bojím se smrti. Řekněte mi, co je tam na druhé straně dveří?“ Lékař velmi potichu odpověděl: „To nevím.“
„Vy to nevíte? Jste křesťan a nevíte, co je na druhé straně?“
Lékař se zamyslel a chytil kliku dveří své ordinace. Z druhé strany bylo slyšet škrábání a kňučení. Jakmile otevřel dveře ordinace, ze soukromé části vběhl dovnitř pes. Vyskakoval v nespoutané radosti, že našel svého pána. Lékař se obrátil na pacienta: „Viděl jste mého psa? Nikdy v této ordinaci nebyl a nevěděl, co je uvnitř. Nevěděl nic kromě toho, že je zde jeho pán... A když se dveře otevřely, vstoupil bez obav. Vím málo o tom, co se nachází na druhé straně po smrti. Ale vím jednu věc. Je tam můj Pán a to úplně stačí.“

SMRT BY MĚLA BÝT PŘEDCHÁZENÁ KAJÍCNOSTÍ

Vraťme se ještě k těm truchlícím příbuzným. Říkáte, že je to často náročnější než se samotným umírajícím. Jak pečujete o příbuzné zemřelého?

Zdravotní systém nepočítá s péčí o truchlící příbuzenstvo pacienta, který nám zemřel. Zpráva se předává většinou telefonicky s technickými a praktickými informacemi ohledně převzetí věcí a vybavením administrativních úkonů. Asistence během rozloučení se s tělem, vyplakání, doprovázení rodiny zemřelého po smrti jsou spíše výjimka než pravidlo a jsou vázány na blízký vztah k bývalému pacientovi i jeho rodině. Může být na vyžádání samozřejmě i součástí duchovního doprovázení.

Co se vám při doprovázení pozůstalých osvědčilo jako vhodná pomoc?

Jinak postupujeme v krizové intervenci při náhlém úmrtí, například mladého člověka, a jinak u chronicky nemocného, který umírá dlouhou dobu. Základem služby je dovolit vyplavit emoce, vytvořit bezpečný prostor a mít potřebný čas na prožití celé škály potřeb truchlících. Hovoříme zde o procesu, který má svá stadia, která je třeba znát. Podle toho se pak s příbuznými prožívá truchlení. Povzbudit příbuzné i když ne s nějakým „haló efektem“ umí schopnosti průvodce: vytvoření ticha, nabídka intimity u těla zemřelého, možnost vypovídání se a vyplakání a jiné.

Viděla jsem kdysi modlitbu, ve které se říkalo - chraň nás od náhlé smrti. Mnoho lidí si ale přeje právě takovou smrt – rychlou a bezbolestnou. V čem je tedy náhlá smrt špatná?

Myslím, že původně má ta modlitba „chraň nás od náhlé a nekající smrti“. Právě zmíněná nekajícnost by mohla být ve spojení se smrtí špatná. Víra nejen křesťanů tuší, že smrt by potřebovala být spojena s dříve prožitou kajícností, smířením, odprošením či podobným... Je to spojeno s velkou potřebou člověka uvědomovat si sebe i po smrti, tedy věčným životem.

když člověk umírá po dlouhé nemoci ve velkých bolestech, jaký to má smysl?

Dlouhá nemoc ve velkých bolestech? To je velmi děsivé spojení. Snad už dnes medicína v ústavním zařízení ani nepřipouští takovou možnost. Je spíše uměním paliativní medicíny léčit tak, abychom člověka zcela neodstavili analgézou od vědomého prožívání svého umírání. Ono má velký význam pro očistu duše. Řekněme ale, že jsou pacienti mimo léčbu nebo ve špatné medikaci, kteří umírají dlouho a v bolestech. Jaký význam lze najít v takové smrti? Pokud tam nemá dojít k zoufání nebo zbláznění, tak je to o pokoře, poníženosti, pokání, zříkání se a u věřících křesťanů o prožívání trpícího a umírajícího Krista ve svém těle.

Kdysi se svátosti pomazání nemocných říkalo poslední pomazání. Komu je po správnosti určena tato svátost a jaké jsou její účinky?

V nauce Katechismu Katolické církve, v bodě 1514 čteme: „Pomazání nemocných není svátostí těch, kdo se ocitají v posledních chvílích života. Proto vhodná doba k jejímu přijetí je už jistě tehdy, když věřící začíná být pro nemoc nebo stáří v nebezpečí smrti.“ Z přijímání této svátosti mnozí potvrzují uzdravující vliv během léčby. Kristus se v ní poznává jako Uzdravovatel pro ty, kteří ho s vírou přijímají a dostávají Jeho sílu, trpělivost a pokoj ve snášení medicínských intervencí.

Jaký smysl má modlitba za zesnulé?

Modlitba za zesnulé vychází z víry ve věčný život. Je obsahem zjevení, které nám odhaluje Písmo svaté již před Ježíšem Kristem. Ve Druhé knize Machabejců je vysloveně zmíněna „oběť za hříchy zemřelých“. Umíme svou modlitbou pomoci k blaženosti těm, kdo touží po společenství s Bohem.

Umíme jí pomoci i těm, kteří jsou zatraceni?

Těm, kteří jsou zatraceni, tedy vědomě odmítli společenství s Nejvyšším dobrem, modlitbou nepomůžeme. Popřeli bychom tím svobodnou vůli člověka, který může odmítnout spásu. O nikom ale nelze říct s jistotou, že je zatracen. Naše modlitba jistě najde adresáty, když máme úmysl modlit se za spásu lidí ve stavu přechodu do věčné blaženosti.

V této koronové době jste viděl asi mnoho pacientů umírat v nemocnici bez přítomnosti nejbližších. Jak umírali tito lidé?

Známá paní profesorka filozofie Anna Hogenová vysvětluje sekulárním jazykem situaci bezmocnosti, ve které člověk nedokáže úplně nic, ani křičet, jako ontickou trýzeň. Lidé v koronové situaci, v ústavních zařízeních, procházejí i takovým stavem. Mohou být v pozici umírajícího nebo sloužícího zdravotníka či příbuzného pacienta. Jejich neštěstím je bezmocnost, bezvýchodnost a absurdnost prožívané situace. U umírajícího je přítomen „tremor mortis“, zejména ve stavech vědomí, dušení, bolesti, celkové nepohody a psychického strádání.

Je pro umírajícího důležité, aby měl kolem sebe milující lidi nebo už je ve stavu, že mu je to jedno?

Přítomnost osoby, kterou si pacient při svém umírání přeje, je velmi důležitá! Zmíněná paní profesorka s nadějí vyslovuje, že člověk si na vrcholu té bezvýchodnosti – trýzně projde zážitkem osvobození a postoupí k akceptaci svého stavu. Tam se jeví ta zkušenost až za hranicí čistě materialistického vnímání. Jde o spirituální rovinu, která se dá u věřících v osobu Ježíše Krista pochopit jako setkání se svým Osvoboditelem, Vykupitelem, Pánem.

Převzato z https://www.postoj.sk/, článek z 2. 11. 2021 naleznete zde.