„
…závistí ďábla přišla na svět smrt“ (Mdr 2,24). Kdyby nám ďábel nezáviděl, tak by nám nechtěl ukrást dobro, které on už nikdy nemůže získat – věčnou slávu. A když jsme smutní z úspěchu či požehnání druhých, tak se podobáme ďáblovi. Je až zarážející jak snadno se člověk, ba i křesťan, může podobat ďáblovi. A zároveň, jak těžké je nám přijmout, že každý z nás se musí pasovat se závistí.
Tady si možná řeknete, že vy problém se závistí nemáte nebo alespoň ne nějak zásadní. Ale podívejme se předtím nejprve na Boží nauku a pak si zkusme odpovědět ještě jednou.
Závist se týká každého z nás
Sv. Jan Maria Vianney píše: „
Jak moc je tento hřích rozšířen ve světě! Proniká všechny a všechno. A přece ho lidé nechtějí v sobě vidět, a co víc, nechtějí se z něho polepšit.“ Silné vyjádření svatého patrona zpovědníků, kterému prošly rukama statisíce, ba možná miliony duší. Ale i tady si stále ještě člověk může říci, že právě jeho se to přece netýká. Potom takový člověk může skončit jako ten, který si při tématu o pýše, ve své nevědomosti a domnění určitého duchovního pokroku, řekl: „
Pýcha? To už mám za sebou.“ Je třeba dodat, že u pýchy jsme schopni ještě alespoň povrchně uznat, že jsme pyšní (ačkoli uvnitř srdce smýšlíme ve skutečnosti jinak), ale u závisti se jaksi už ani toto povrchní přiznání neobjevuje.
Co nás však učí katolická nauka?
Učí nás nauku o sedmi hlavních hříších. A proč hlavních? „
Jmenují se hlavní, neboť plodí jiné hříchy, jiné neřesti.“ (
KKC 1866).
Jmenují se také kardinální nebo kapitální (lat.
caput – hlava), tedy ty, ze kterých vycházejí všechny ostatní. V podstatě krásně definují naši hříšnou přirozenost. A je tu někdo z nás, kdo ji nemá? Případně ji už tak zkrotil, že s ní už nemusí bojovat?
Pokud si tedy někdo myslí, že nějaký z hlavních hříchů se ho netýká, tak to jen proto, že to ještě prostě nevidí nebo v horším případě ho ani nechce vidět. A to je právě místo, kde může začít skutečná změna - odvaha podívat se na svou temnou stránku a přijmout skutečnost, že ji máme.
Jinak se z místa nepohneme a můžeme to zaobalit nejkrásněji znějícími teoriemi, vysvětleními, filozofiemi, vyznáními, modlitbami, ba dokonce i svátostmi a všeličím jiným možným i nemožným, ale
když nepřijmeme nepříjemnou pravdu o sobě, nikdy se nepohneme, protože Bůh nám bude odporovat.
Totiž, jak píše v katechismu František Spirago: „
Závist vede k reptání proti Božímu řízení.“
A přece:
Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným' (Jak 4,6; 1Pt 5,5)
Alfonso Aguilo ve své výborné knize
Citová výchova cituje italskou spisovatelku Susannu Tamarovou, která napsala:
„
Naše srdce je jako země, která je zčásti ve tmě. Sestoupit, abychom ho dobře poznali, je velmi složité, velmi bolestivé, protože je vždy obtížné přijmout, že část nás (pozn. red.: našeho já) žije v temnotě. Navíc se, proti tomuto bolestnému zjištění v nás aktivuje mnoho obranných mechanismů:
pýcha; domněnka, že jsme konečnými pány svého života; přesvědčení, že k vyřešení všeho stačí rozum. Pýcha je snad největší překážkou: proto je k hlubokému prozkoumání sebe sama potřebná odvaha.“
Tedy aktivuje se v nás nejednou všechno možné jen proto,
abychom si nemuseli přiznat pravdu o naší hříšnosti. Protože chceme vypadat dobře před lidmi, sami před sebou a v podstatě dokázat, že si vystačíme bez Boha. A vidíte, už i pýcha je na scéně. No, postavme se čelem této tmě v nás.
Samozřejmě ne každého se závist nebo žárlivost týká stejně, ale bojovat s ní musí každý a kdo si myslí, že ne, tak je pravděpodobně právě v jejím sevření a tak to platí i o ostatních hříších.
Ošklivost závisti
Farář z Arsu i František Spirago se shodují, že
ošklivost závisti je tak velká, že nepřináší žádný dočasný užitek a ani chvilkové potěšení jak je tomu u jiných hříchů, protože to, že někdo o něco přijde, nám nic nepřidá. A jestli toto někoho přece jen potěší, tak mluvíme o škodolibosti, která nevychází z ničeho jiného než ze závisti. „
Neboť, kde je žárlivost a sváry, tam je neklid a každé možné zlo.“ (Jak 3,16)
Její zlost a absurditu ilustruje sv. Vincent Fererský, který mluví o tom, jak se jisté kníže dozvědělo, že v jeho městě žijí dva zvláštní lidé - jeden z nich byl lakomec, a druhý závistivec. Kníže je přikázal zavolat k sobě a řekl, že udělá pro ně všechno, o cokoli ho poprosí, avšak pod tou podmínkou, že ten, který první vysloví prosbu, dostane jen polovinu toho, co ten druhý. Tato podmínka velmi znepokojila oba pány. Lakomec chtěl velmi dostat peníze, ale říkal si: „
Jestli předložím svou prosbu jako první, tak dostanu jen polovinu, co tamten.“ Závistlivec chtěl také prosit, ale bál se, že druhý dostane o polovinu více než on. Čas plynul, ale žádný z nich nepředložil žádnou prosbu, neboť jednoho zadržovala lakomost, druhého závist. Kníže nechtěl dlouho čekat, přikázal, aby svou prosbu vyslovil nejprve závistivec. A víte, co tento vykřikl, unesen hrozným zoufalstvím? „
Jelikož vaše knížecí milost slíbila, že udělá všechno, o co poprosíme, chci, aby mi vyloupli jedno oko.“ Neboť si myslel, že alespoň s jedním okem uvidí, ale tamtomu vyloupnou obě oči. A sv. Vincent dodává, že nikdy neviděl stejně zlostnou vášeň jako závist.
A tak i zde vidíme, že opravdu „
závistlivec je svým vlastním katem“. (sv. Řehoř Naziánský).
„
Pošetilce ničí roztrpčenost, blázna zase žárlivost zabije.“ (Job 5,2).
„
Závist a hněv zkracují život.“ (Sir 30,24).
„
Jako rez ničí železo, tak závist ničí duši nakaženou závistí.“ (sv. Bazil).
„
Závist se nazývá vlastním hříchem, neboť sžírá a ničí vlastního pána.“ (sv. Řehoř Naziánský).
„
Prokletá závist, vede zaťatou, vnitřní válku proti člověku, v jehož duši se líhne!“ říká sv. Jan Maria Vianney.
A na jiném místě píše: „
Závistlivý člověk nemá ani chvíle klidu.“ a „
Závist kazí všechny síly duše.“
Ba dokonce závist přivedla velekněze k tomu, aby ukřižovali svého vlastního Mesiáše: „
Protože (Pilát) věděl, že ho velekněží vydali ze závisti.“ (Mt 27,18; Mk 15,10). Proto závist či žárlivost těžko k něčemu přirovnat, jak to říká i Boží Slovo: „
Zuřivost je líta a povodní je hněv, ale kdo zmůže žárlivost?
(I když je hněv krutý a zlost prudká, kdo však zdolá žárlivost?)
“ (Přís 27,4)
Abychom mohli více porozumět ošklivosti závisti, rozjímejme o tom. Ale pojďme ještě o krok dál.
Opravdu se chceme podobat ďáblovi?
"
Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti,
ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci." (Múd 2,23–24).
Bůh nás stvořil pro svatost, lásku k němu, sobě i bližnímu proto, abychom mohli získat věčnou slávu. Ale ďábel nám tak nesmírně záviděl, že udělal a dělá všechno proto, abychom skončili s ním v Pekle a přitom nám dává všemožná ospravedlnění pro naše hříchy, jen abychom si je nezhnusili a nezanechali a stali se tak jeho kořistí. Kdo tedy závidí, podobá se ďáblovi, jak to říká i svatý Jan Zlatoústý. A sv. Vincent Fererský přidává zarážející, ale pravdivou úpravu Božího slova o lásce z pohledu ďábla:
„
Tak jak Kristus říká: „Pak všichni poznají, že jste moji učedníci, pokud se budete navzájem milovat“, tak i ďábel může říci: „Podle toho poznají, že jste moji učedníci, když si budete navzájem závidět, jako jsem já záviděl vám."
František Spirago ve svém katechismu uvádí i další výstižné citáty: „
Závist, že tvor stvořený ze země zaujme jejich místo v nebi, způsobuje ďáblu větší bolest než pekelný oheň. (sv. Tom. Akv.).
„
Jelikož ďábel nemůže proti Bohu nic udělat, obrací svůj hněv proti lidem, kteří jsou obrazem Boha.“ (sv. Bazil).
A celé to uzavírá slovy: „
Stačí se podívat na dějiny lidstva a vidíme, že ďábel chce lidem vyrvat všechno: pravé náboženství, svobodu, vzdělání, blahobyt, pokoj, zkrátka všechna dobra.“
Proto pamatujme na to, že
ten kdo závidí, tak své myšlenky a pocity čerpá přímo z Pekla: „
Bohužel, závist proklíná a zlostí se, když se bližnímu daří dobře – tak, jako by mu to mělo přinést úlevu v jeho smutku, který pochází z Pekla.“ (sv. Jan Vianney).
Škodoradost a závist jsou vlastnosti ďábla a jsou nejjistějším znamením toho, že člověku chybí láska k bližnímu. (František Spirago)
A
co bude mučit zavržené v Pekle?
Po celém tomto výpočtu vás jistě nepřekvapí, že v nemalé míře to bude závist, protože: „
Zavržené bude mučit závist, neboť budou závidět vyvoleným jejich slávu.“ (František Spirago).
Proto „
svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla,
kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“ (Mk 9,47–48).
A jaký červ tam neumírá?
Červ výčitek svědomí. Tohoto červa na nás posílá Pán už za života a často právě následkem závisti. Je to také trest, ale jen dočasný a sloužící k uzdravení, ale pokud bychom s tímto červem šli i na věčnost, tak tam nás už nikdy neopustí.
Jakub Tužinský
Převzato z
https://christianitas.sk/,
článek z 25. 2. 2025 naleznete
zde.
A tady najdete druhou část článku:
O závisti (2. část): Může být i milostí? Co jí pomáhá v nás žít a růst, proč její vykořeňování chce čas a úsilí a co ji ničí?
