O kněžství

Jeden kněz nastoupil po své primici do farnosti na odlehlém místě v pohraničí, ke které patřilo mnoho obcí...




Pastorační činnost byla velmi těžká a mezi věřícími nenašel ani trochu porozumění a pochopení. Dokonce na něj čekalo pokušení, aby opustil kněžskou službu. On však proti tomuto pokušení bojoval. Při desátém výročí od maturity měl se svými spolužáky sraz v Praze.

Každý vyprávěl o tom, co dělá, jak se mu daří. I on povídal o svých těžkostech. Jeden z bývalých spolužáků, který byl zaměstnán v bance, mu nabídl pracovní místo a doplnil to slovy: „Ty, který jsi byl nejlepším žákem ve třídě, se teď zahazuješ někde v zapadlé vesnici? U mě budeš mít dobré místo, pěkný plat. Jen přijď co nejdřív.“ Pokušení sílilo. Už se rozhodl, že odejde, ale ještě měl mít s dětmi hodinu náboženství. Nechtěl je zklamat, proto šel za nimi s tím, že to bude jeho poslední hodina vyučování. Byl velmi smutný.

Tělesně postižené děvče si toho všimlo, přistoupilo k němu, podalo mu obrázek a řeklo: „Nebuďte smutný: Já jsem vám ho vzala, když vám vypadl z knížky a teď vám ho vracím. Kolikrát jsem se na něj podívala, tolikrát jsem se za vás modlila. I nadále se budu za vás modlit.“ – „Ty se za mě modlíš?“ – „Ano.“ A tu se začaly ozývat dětské hlasy: „I já, i já.“ Všechny děti se hlásily, že se za něho modlí. Tu se kněz zamyslel. Ty děti se za mě modlí. Když bych je opustil, zůstanou samy, neboť kněží je málo. Byly bez kněze před mým příchodem a zůstanou bez něj i po mém odchodu. Zůstal tedy, protože viděl, že je tam potřebný. Za krátkou dobu ono tělesně postižené děvče zemřelo.

Pohřbil je a potom často chodíval na její hrob. Když měl příležitost, přinesl jí také květiny a vždy se u hrobu modlil. Nikdo nevěděl, proč tam chodívá a proč se modlívá. To věděl jen on, že to děvče mu zachránilo jeho kněžské povolání.

Trochu se zamyslíme nad kněžským povoláním. O každém duchovním povolání platí Ježíšova slova: „Ne vy jste si vyvolili mne; ale já jsem vyvolil vás…“ (Jan 15,16) Tedy tato slova platí i o každém knězi. Povolání je vážnou záležitostí, a to nejen pro povolaného, ale i pro Boží lid. Farnost je taková, jaký kněz v ní pracuje. Neboť jako cesta k Pánu Bohu vede přes Ježíše Krista, který je božským Prostředníkem, tak cesta k Ježíši vede skrze kněze, který je lidským prostředníkem. Dobrý kněz zavírá lidské srdce pro hřích a otvírá je pro Boha. Kněz je stavitelem mostů mezi nebem a zemí, na kterých se potkávají marnotratní synové a dcery se svým nebeským Otcem, který je vždy čeká. Kněz je zástupce Krista na zemi. Proto řekl: „Kdo vám naslouchá, mně naslouchá, kdo vás odmítá, mne odmítá, a kdo odmítá mne, odmítá toho, jenž mě poslal.“ (Lk 10,16) Svatý Jan Zlatoústý zase řekl: „Ten, kdo ctí kněze, ctí Ježíše. Kdo potupuje kněze, ten potupuje Krista, kterého kněz mezi lidmi zastupuje.“ A svatý Efrém zvolal: „Ó, jaký velký je úřad, který nám nehodným svěřil Bůh!“

Proto, že kněz zastupuje Ježíše na zemi, musí se mu podobat, a to i v jeho potupě. Proto Kristus včas upozornil všechny kněze: „Jestliže vás svět nenávidí, vězte, že ke mně měl nenávist dříve než k vám. Kdybyste byli ze světa, svět by miloval, co jeho jest; ale protože ze světa nejste, když vás mé vyvolení ze světa vyprostilo, proto vás svět nenávidí. Připomeňte si slovo, které jsem vám řekl: Služebník není větší nežli jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat; jestliže zachovávali mé slovo, i vaše budou zachovávat. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, protože neznají toho, který mě poslal.“ (Jan 15,18–21) Nebo: „Vydají vás dokonce i vaši rodiče, vaši bratři, příbuzní a přátelé; některé z vás usmrtí a všichni vás budou pro mé jméno nenávidět.“ (Lk 21,16–17)

Dokonce říká i toto: „Blahoslavení jste, když vás budou urážet, pronásledovat vás a vylhaně vám kvůli mně připisovat všemožné špatnosti. Radujte se a plesejte, neboť hojná bude vaše odměna v nebesích: tak pronásledovali již vaše předchůdce, proroky.“ (Mt 5,11–12)

Proč Krista nenáviděli a pronásledovali? A proč nenávidí a pronásledují jeho služebníky? Vždyť jeho učení je tak krásné a dokonalé, že mu není co vytýkat ani opravovat. Je božské a on nás na to upozorňuje, když říká: „Kdo je z Boha, slyší Boží slova; neslyšíte-li, znamená to, že z Boha nejste.“ (Jan 8,47) Vždy je dost těch, kteří nejsou z Boha, proto bojují proti jeho učení a proti jeho hlasatelům, tak jako bojovali proti jeho Původci – proti Ježíši.

Bojovali, bojují a budou bojovat, nikdy se neuspokojí, protože Kristus hovoří pravdu a ta je jim nepříjemná. To vystihuje i tato bajka. Lev se chtěl po chlubit svým brlohem. Zavolal na návštěvu ostatní zvířata. První přišel vlk. Lev mu všechno ukázal a potom se ho ptal, jak se mu líbí jeho království. Vlk měl dobrý čich, proto řekl: „Máš tu všechno pěkně zařízené, ale máš tu zápach.“ Lev mu to neodpustil a roztrhal ho. Přišel osel, který už věděl, co se stalo s vlkem. Když mu lev všechno ukázal, ptal se ho na jeho názor a osel pověděl: „Máš všechno krásné a pěkně ti to tu voní.“ Lev mu to též neodpustil, bral to jako ironickou odpověď a roztrhal ho. Přišla liška, která už věděla o osudu prvních dvou návštěvníků. Všechno pochválila, a když se jí lev ptal, zda to tu voní nebo smrdí, liška odpověděla: „Víš, teď mám rýmu, tak nemůžu poznat, jestli je tu příjemná vůně nebo ne.“ Tak si liška zachránila svůj život. Lev totiž nesnesl pravdu.

Tak jsou i mnozí křesťané jako ten lev. Nesnesou pravdu. Kněz musí říkat pravdu, ať se jim to líbí nebo ne. Svatý Jan Zlatoústý řekl: „K čemu je mi platné, když chválíte moje řeči, ale nepolepšujete se. Bůh se nebude nikdy ptát, zda jsem pěkně kázal, ale zeptá se, jak jste zbožně žili.“ Tato slova platí o každém knězi, neboť pracuje pro spásu duší, protože si uvědomuje pravdivost slov svatého Petra: „Vězte, že jste byli propuštěni na svobodu z marného způsobu života zděděného po svých otcích nikoli něčím, co podléhá zkáze, stříbrem či zlatem, ale drahocennou krví: takovou, jako z bezúhonného a neposkvrněného beránka, Krista.“ (1 Petr 1,18–19)

Je třeba si uvědomit i toto: Nadarmo bude kněz horlivý jako svatý Pavel, nadarmo bude mít výřečnost svatého Jana Zlatoústého, nic to neprospěje jeho věřícím, když sami nebudou mít zájem o spásu svých duší a duší svých dětí. A každého dobrého kněze trápí právě tento nezájem.

Starý kněz se připravoval na slavení padesátého výročí svého kněžského svěcení. Slavnost měla být v neděli a on v sobotuvečer zašel do kostela, aby poděkoval Bohu za dar kněžství a za všechny milosti, kterého ho provázely po dobu jeho kněžského působení. Velmi ho trápila myšlenka, že za těch 50 roků, co byl v této farnosti, nic neudělal. Lidé jsou dnes stejní, jako když mezi ně přišel. V tomto zamyšlení usnul. Zdál se mu takovýto sen: Otevřely se chrámové dveře a jimi přicházeli lidé, kteří už dávno zemřeli. Přistoupil k němu první a řekl mu: „Děkuji vám, otče, že jste svými kázáními zachránil mou víru.“ Přistoupil druhý a řekl: „Otče, děkuji vám, že jste svými kázáními pohnul mým svědomím tak, že jsem zanechal svých hříchů, konal pokání a spasil svoji duši.“ Třetí přišel a pověděl: „Otče, jsem vám velmi vděčný, že jste svými kázáními obměkčil mé srdce tak, že jsem se dokázal usmířit se svým nepřítelem a jsem zachráněný. Nechť vám to Pán Bůh oplatí!“ Čtvrtý přišel a řekl: „Vy jste do mého zoufalého srdce vlil naději a zachránil mě tak před sebevraždou i před věčným peklem.“ V tom se kněz probudil a jeho myšlenky už byly jiné. Uvědomil si, že práce kněze ve farnosti se dá správně poznat jen z úhlu věčnosti, neboť to je práce na spáse nesmrtelných duší. Jen z pohledu věčnosti se dá poznat láska kněze, která se umí povznést nad každou lidskou zlobu. Stalo se za Francouzské revoluce. Umíral člověk, který krutě mučil a ničil kněze. O zaopatření knězem nechtěl ani slyšet. Kněží stejně nebylo, neboť je buď popravili, nebo vyhnali a ostatní se skrývali. A jeden z těchto ukrytých se dozvěděl, že umírá tento nešťastník, dodal si odvahu a přišel k němu. Když mu pověděl, kdo je a co chce, umírající sebral všechny své poslední síly a řekl: „Tyto ruce zabily už dvanáct kněží a ty budeš třináctý.“ Kněz odpověděl: „Ne, ty se velmi mýlíš. Zabil jsi jich jen jedenáct, ten dvanáctý jsem já.“ Potom ukázal jizvy, které mu zůstaly po mučení, a pokračoval: „Pán Bůh mi zachránil život jen proto, abych já mohl zachránit tvoji duši, a z toho důvodu jsem tady.“ Zuřivec byl odzbrojený a zcela přemožený. Vyzpovídal se a smířený s Bohem, církví i lidmi pokojně zemřel. Takový má být dobrý kněz, který hledá spásu duší a na ostatní nemyslí.

Nakonec si uvědomme toto: Pán Ježíš dal knězi velkou moc. Dal mu moc nad hříchy člověka, může je odpustit i zabránit jim. Dal mu moc nad svým Tělem i Krví.

Pověřil ho hlásáním Božího slova. Dal mu mnohé milosti, které potřebuje, aby mohl plnit povinnosti svého kněžského povolání. Ale jedno mu nedal. Neosvobodil ho od slabostí naší lidské přirozenosti.

On musí snášet pokušení a vyvarovat se pádu tak jako každý křesťan. I když kněz má víc privilegií než anděl, přece jen musí tvrdě zápasit o spásu své duše. Neboť s ním stojí a s ním padá farnost. Jak pevně stojí kněz, tak pevně s ním stojí i jeho farnost. Když kněz klesne, klesne i jeho farnost. Ďábel to ví, tudíž všechnu svoji sílu soustřeďuje proti knězi. Proto je tak potřebné, aby se věřící mnoho modlili za svého kněze i za ty ostatní. Vždyť budou mít takové kněze, jaké si vymodlí.

Z Ľudová čítanka na nedele a sviatky 6/2002 přeložila a upravila -jk-




Vyšlo v časopise Světlo 23. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK