Evangelijní úryvek nejbližší neděle (Mk 4,26-34) nabízí dvojici podobenství, které spojuje obraz zrna a půdy, kterému posluchači dobře rozuměli, protože pochází z lidské zkušenosti. Proti všem očekáváním Bůh koná v lidských srdcích velké skutky, ačkoli nejednou působí nenápadně a skrytě.
V případě podobenství O zrnu zasetém do země je Boží království připodobněné na roveň k trpělivému chování člověka. Spojení
v noci či ve dne předpokládá židovské počítání dne, který začínal předchozím večerem. Proto je nejprve uvedeno v noci. Tak je sestaven i příběh o stvoření světa "
A nastal večer a nastalo jitro ..." (Gn 1,5)
Být trpělivým rolníkem
Podobenství odpovídá na netrpělivost některých věřících, kteří se mohli ptát: Kristus říkal, že už přinesl Boží království, že znovu přijde podruhé, ale nic se neděje. Nestala se někde chyba? Boží království není výsledkem lidské snahy, ale Božího konání. Klíčovým vyjádřením jsou slova "
a on ani o tom neví". Hlavní důraz se neklade na to, že člověk zaseje zrno, neboť podobenství ani nemluví o obdělávání půdy nebo o péči o ni. Právě naopak, semeno roste, zatímco člověk dělá to, co se od něj očekává. Znamená to, že
Boží království můžeme očekávat jako jistou věc ze strany Boha. Spasitelem světa nejsme my, ale Kristus, to ale neznamená, že se máme zbavit své odpovědnosti. Svatý Ignác z Loyoly (1491-1556) říkával: "
Důvěřuj Bohu tak, jakoby vše záleželo jen od něj a pracuj tak, jakoby vše záleželo na tobě."
Ježíšův učedník se musí naučit být trpělivý, nediktuje Bohu, kdy je ten správný čas. Pěkně to vyjádřil autor Jakubova listu: "
Buďte tedy trpěliví, bratři, až do příchodu Páně. Pohleďte, jak rolník čeká trpělivě na drahocennou úrodu země, dokud se nedočká podzimního i jarního deště.
I vy tedy trpělivě čekejte, posilněte svá srdce, vždyť příchod Páně je blízko." (Jak 5,7-8)
Trpělivě čekat vůbec neznamená být pasivní.
Trpělivě čekat znamená uznat, že Boží záměry jsou větší než lidské přání. Naše aktivity nesmí být výsledkem obavy, že se nic neděje, nebo nedůvěry, že Bohu musíme napomoci, neboť sám o sobě se jaksi nemá k činu. Právěže musí vycházet z toho, že jsme uvěřili Bohu. Bůh nedělá mediální lomoz, ale koná v skrytu, a přece působí velmi účinně.
Jako zrno nevyroste, pokud jej rolník nechá uložené v sýpce, i od Ježíšova učedníka se očekává, že bude vytvářet v sobě a kolem sebe podmínky, aby Bůh a jeho království mohutně rostli.
Nenápadný začátek s mohutným závěrem
V případě podobenství
O hořčičném zrnku se hlavní důraz klade na dramatický nepoměr mezi skromným začátkem a bohatým závěrem. Marek podává nepřehlédnutelný důraz, že na začátku stojí nejmenší zrnko, které pak vyhání velké větve. Ježíšovo ohlašování navzdory nepatrnému začátku bude mít velké důsledky, když ho příjmou i pohané, co se už dělo v době napsání evangelií.
Pokud podlehneme představě, že Boží království je lidským projektem a podle toho budeme k němu přistupovat, zůstane jen lidským dílem, které přivedeme do krachu. Boží království tehdy a tam roste, kde ho přijímají, jaké je skutečně, jako Boží dílo a my jsme pozváni stát se jeho radostnou součástí. Jednoduše řečeno:
zrnem nejsme my, ale Bůh, vždy však můžeme být pro něj úrodnou půdou.
Na závěr ještě jedno Ježíšovo ujištění spojené s hořčičným zrnkem: "
Amen, pravím vám: Jestliže budete mít víru jako hořčičné zrnko a řeknete této hoře: "Přejdi odtud tam! "- přejde. A nic vám nebude nemožné." (Mt 17,20)
P. František Trstenský
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 15. 6. 2018 naleznete
zde
