Jedenáctý den - opět zkušenost s tím, že Pán Bůh dává víc, než si člověk myslí nebo představuje.
Dnešní den jež již druhým dnem z našeho konečného třídenním při putování do Santiaga de Compostela.
Pro mě začíná den už v 5:30 hod., kdy vstávám, abych potom v 6:00 hodin vyrazila směrem k Santiagu. Dnešní etapa je dlouhá 19 km, ale po zkušenostech s teplem, které tu v těchto dnech je, raději vycházím brzy ráno. Dnes jsem se rozhodla putovat úplně sama. Jak jsem se toho bála, tak musím říct, že to včera bylo úžasné. Sice jsem ráno měla trochu strach, jestli se dobře dostanu z města, ale naštěstí vše dobře dopadlo. Na rozdíl od předchozího dne, kdy v 6:00 hodin vycházela už řada poutníků, tak dnes jsem na začátku potkala jen čtyři, ale vůbec mě to nevadilo. Mohla jsem si alespoň dostatečně vychutnat ticho, šum větru, proudění potoka a jiné zvuky, které při běžné chůzi jen málokdy postřehnu.
První úsek cesty vedl dnes po rovině a tak jsem to využila k modlitbě. Výhled do okolí dnes po ránu nebyl příliš dobrý, protože byla mlha. Asi po hodině a půl cesty jsem potkala první kostel a i přesto, že byl zavřený, rozhodla jsem se zde pomodlit ranní chvály. Když jsem pak od kostela odcházela, obloha se začala protrhávat a v jedné chvíli vysvitlo i slunce, ale hned se zase schovalo za mlhu.
Pokračovala jsem dál v cestě, která začala pomalu stoupat a zase klesat. Taková klasika při putování. Tentokrát jsem tento úsek využila k modlitbě růžence. Cesta poměrně rychle ubíhala a mě se šlo dost dobře. Byl prostor i pro rozjímání a uspořádání si myšlenek, což při chůzi s Lojzou a Petrem nebylo mnohdy dost dobře možné. Takže Pane, díky za samotu!
Také jsem si mnohem více vychutnávala přírodu a tu volnost, kterou už několik dní můžu prožívat. I na batoh na zádech jsem si už nějak zvykla, a když si ho dobře nasadím, tak ho na zádech už téměř necítím.
Když už mě zbývalo asi necelých 7 km do cíle a měla jsem dobrý čas, posadila jsem se u jednoho kostela a najednou vidím, jak tudy prochází i moji spolupoutníci Petr a Lojza. Zvedám se za chvíli po jejich přejití, ale nedaří se mě je dohnat. Říkám si, že když chcou letět, tak ať letí, že já mám čas. Jen doufám, že na mě na začátku Padronu, což byl náš dnešní cíl, potkají, abych nemusela potom pracně hledat ubytování, jak už jsem to jednou měla možnost zažít.
Když však přicházím do Padronu, tak nikde nikdo není. Jsem trochu naštvaná a volám Lojzovi, kam mám jít, v domění, že oni už musí být u albegre. Řekne mě, že mě pošle adresu. Já se podívám na mobil a ono je 12:00 hodin a přede mnou kostel. Rozhodla jsem se tam jít pomodlit Anděl Páně a Bůh mě místo modlitby rovnou přihrál mši svatou, která zrovna začínala. Zůstala jsem na ní a když jsem pak šla od přijímání, tak vidím, že vzadu v lavici je i Petr a Lojza, ale jak se na konci mše svaté dovídám, přišli až po proměňování.
Já jsem nakonec byla ráda, že alberge nebudu muset potom nikde pracně hledat. Byla to taková pěkná tečka za dnešní etapou.
Potom jsme se šly ubytovat. Já jsem se pak ještě odpoledne šla projít do města a zašla jsem se také podívat ke kostelu, který byl nad městem na kopci. Byl sice zavřený, ale byla tam mříž, takže šlo vidět dovnitř. Hledala jsem také, jestli tam nebude třeba večer ještě mše svatá, protože Petr chtěl jít. A našla jsem tam informaci, že je to kostel karmelitánů a dnes je právě svátek Panny Marie Karmelské a že mše svatá je v šest hodin. Když jsem se vrátila na ubytování, tak jsem to říkala Petrovi a oběma nám bylo divné, že by to bylo v šest hodin ráno a tak jsme se rozhodli, že se tam půjdeme večer podívat a uvidíme.
Když jsme pak došli ke kostelu, tak byl otevřený a několik málo lidí tam bylo, tak jsme šli dovnitř a čekali jsme, co bude a najednou vidíme, jak tam někdo další přináší sochu Panny Marie Karmelské a začínají ji tam zdobit a pak se někdo začíná modlit růženec a tak se přidáváme. Růženec jsme se pomodlili asi za deset minut, bylo to až neuvěřitelné. Po růženci je skutečně mše svatá a po ni se ještě účastníme nějakého průvodu právě se sochou Panny Marie. I když jsme opět ničemu nerozuměli, tak jsme byli rádi, že jsme se mohli této slavnosti zúčastnit. Byl to takový bonus pro dnešní den.
Pane, díky, že ty jsi tak velkorysí a že nás obdarováváš víc, než my si zasloužíme nebo jsme vůbec schopni o něco prosit!
