Devátý den - čím déle jsem na cestě, tím více začínám hlouběji vnímat některé věci a skutečnosti jinak, než v běžném životě. Díky za tyto chvíle!
Dnešní den nás čeká krátká etapa – pouze 11 kilometrů a bude mít konec ve městě s názvem Pontevedra.
Pontevedra (galicijsky: [ˌpontɪˈβɛðɾɐ], španělsky: [ponteˈβeðɾa]) je španělské město na severozápadě Pyrenejského poloostrova. Název města pochází z latinského pontem veteran, což znamená „starý most“ a odkazuje na první most, který Římané postavili k překonání řeky Lérez a Ria de Pontevedra.
Město je také důležitou zastávkou na portugalské cestě Camino de Santiago: kruhový kostel Panny Marie poutnické z 18.století má půdorys ve tvaru lastury a v obloucích středověkého mostu Burgo jsou vytesané lastury mušlí.
Už předchozí večer jsme se domluvili, že vyrazíme později. V noci téměř nikdo z nás nespal, protože celou noc se v místnosti držela teplota kolem 26 stupňů a to i přesto, že jsme měli otevřené okno.
Super úplněk, který jsme chtěli vidět, se ve Španělsku asi nekonal, protože i když jsme se na něj šli s Petrem ještě kolem 23:00 hodiny podívat, tak měsíc vůbec nebil vidět.
Ráno jsme vstali až kolem půl sedmé, což jindy už dávno býváme ne cestě. Uvařili jsme si kávu a já jsem něco málo posnídala. Potom jsme se vydali na cestu.
Hned od rána nás čekalo poměrně táhlé stoupání, ale chvilková rovinka nás přiměla začít se modlit růženec. Dnešní den mě stoupání do kopce připomínalo křížovou cestu, kterou musel jít Pán Ježíš. Na cestě totiž byly velké kameny.
V jednu chvíli jsem si pak uvědomila, že naše pouť se pomalu blíží ke konci a že od zítra už nám začne konečné třídenní.
Čím víc se blížíme k cíli, tím víc se v mém nitru vynořují určité skutečnosti, kterých jsem si na začátku pouti nevšimla.
Už od včerejška mě víc a víc udivuje příroda a vše, co je s ní spojeno. Najednou si víc a víc uvědomuji, jaký je to dar, že mám zdravé oči a že to vše mohu vidět a také za to děkovat. Také si uvědomuji ještě více, jaký je to dar, že tuto pouť můžu jít a že už víc jak polovinu máme za sebou a že se na této pouti máme moc dobře. Bohu díky! Jediné, co je nepříjemné, je to velké horko, ale člověk už si asi pomalu začíná zvykat.
Dnes jsem také volala do ČR a tam takové horko není, tam si lidé dokonce oblékají i svetr nebo mikinu…..
Dnes jsme šli značnou část cesty právě lesem a pak i takovým – já osobně jsem to nazvala „pralesem“. Všude stromy a keře, potok, úzká cesta, zpěv ptáků a nic jiného. Bylo to oproti předchozím dnům pohlazení po duši.
V jednu chvíli jsem také procházeli staveništěm zřejmě nějakého obchvatu nebo dálnice, ale i přes toto staveniště vedla poutní cesta. Kdo ví, jak to tam bude vypadat za rok neb za dva. Kolem 9:00 hodiny, právě když jsme prošli tím staveništěm, tak jsme se tam potom chvíli posadili na nějaké kameny a pomodlili se ranní chvály a ještě jsme zavolali i jáhnu Františkovi do Lančova. Dostali jsme požehnání a dál pokračovali v cestě.
Dnešní den jsme vynechali i naši obvyklou zastávku na dopolední kávu a už kolem 12: 00 hodiny jsme byli na ubytování. Hodinu jsme však museli čekat na jeho otevření a tak Petr s Lojzou toho využili a opět zašli na pivo.
Dnešní ubytování bylo jedno z nejlevnějších, ale na mě působilo dost depresivně a silně mě připomínalo skoro koncentrační tábor. V jedné místnosti nás bylo asi 60 poutníků. Po ubytování následovala sprcha, která je po každé etapě v tomto horku velmi vítaná a Bohu díky, že si ji můžeme každý den dopřát. Dnes jsme společně i výjimečně poobědvali a sice nějaký salát, který jsme si koupili a po obědě následovala odpolední siesta, kterou jsme každý prožili po svém.
Navečer jsem se ještě spolu s Petrem vydala na krátkou procházku městem a navštívili jsme gotický kostel San Francisco ze 13. století a také barokní kostel San Bartholomew z konec 17. století.
Pak jsme společně s místními farníky a také i jinými poutníky měli možnost po několika dnech zase prožít mši svatou v jednom místním kostele, konkrétně v kostele Panny Marie poutnické a tento kostel je z 18. století.
Dnes jsme si také večer otevřeli láhev vína, kterou koupil Petr a vůbec nám nevadilo, že jsme víno popíjeli z plastových hrníčků. Asi na nás také začala dopadat ponorková nemoc a Petr navrhl, že bychom mohli jít každý sám a sejít se až v cíli toho daného dne. Já jsem ale s touto myšlenkou moc vnitřně nesouhlasila, protože v neznámém prostředí se nerada pohybuji sama. Navíc bych si více musela hlídat ukazatele a vnímala jsem, že by to pro mě bylo i stresující. Nakonec jsme tuto debatu nechali otevřenou a na závěr dne se společně pomodlili večerní chvály.
Další den se končí a my jsme zase o kus blíž k cíli. I přesto, že den končí otevřenou otázkou a je v něm určitá nejistota, přesto Pane, díky za všechno to krásné, co jsem dnes mohla prožít a hlouběji si uvědomit, že je toho tolik, co mě dáváš a já to jen tak málokdy opravdově zahlédnu a poděkuji!
