Osmý den - dnešní den zjišťuji, jak málo věcí člověku stačí k životu. Je to myslím dobrá zkušenost i do všedních dní. A také udělám zkušenost, že ne všechno české je špatné a to co je zahraniční je lepší.....
V 5:45 hod. vycházíme z našeho ubytování v Porrině. Jsme na cestě už šestý den. Já si jdu tento den opravdu na lehko. Mám pouze trekové hole, klobouk a mobil. Vodu mě nese Petr. I přesto, že je už skoro šest hodin, tak je ještě pořádná tma a musíme si dávat pozor na značení cesty.
Cestou potkáváme už docela dost poutníků. Někteří jdou jen tak s batůžkem, jiní s plnou „polní“ a já jako „frajerka“ jen s kloboukem a trekovými holemi. Je to opravdu znát, že člověk nic nenese. Den před tím jsem se bavili, že člověku stačí k životu jen málo. Petr má jen 22 litrový batoh a já ho obdivuji, jak to tam všechno nacpe. No a já jsem dnes zjistila, že mě stačí jen hole a klobuk….
Začátek cesty začínáme opět ranní modlitbou Anděl Páně a pak začínáme stoupat do kopců. Když jsme vyšli na nejvyšší vrchol rána a začala rovinka, nastal čas na náš společný růženec. Pak jsme zvolna postupovali dolů a nahoru a také se přibližovali k dnešnímu cíli, kterým je město Arcade. V 9:00 hodin se zastavujeme v lese na modlitbu ranních chval, a skoro všichni přitom usínáme. Začíná se na nás projevovat únava, protože ani v noci se člověk moc nevyspí, neboť je velké teplo. Pak se zvedáme a pokračujeme do Rodendeli, kde si opět dáváme naši pozdní ranní kávu a kde já zjišťuji, že i na druhé noze se mě udělal puchýř.
Navštěvuji proto španělskou lékárnu s nadějí, že budu mít kvalitnější a větší náplasti na puchýře, než u nás v České republice. Pomocí česko-anglického překladače se domlouváme na tom, co chci a já s velkým nadšením kupuji dva druhy náplastí za 11 euro. Když je však chci použít, tak docházím k zjištění, že na mé zpocené noze drží stejně špatně, nebo spíše vůbec, jak ty naše české. Volám své kolegyni do práce, ať mě vyfotí náš druh náplasti a vyrážím do lékárny podruhé. Náplast sice mají a já ji kupuji, ale při snaze nalepit si ji na nohu docházím k stejnému závěru, jako s náplastí předchozí. Nakonec se rozhodnu to dál neřešit a vycházíme na další úsek.
To už je skoro poledne, ale počasí je o něco snesitelnější než včera. Možná je to i tím, že dnes jdeme i lesem. Chvílemi fouká i poměrně svěží vítr – Bohu díky za něj! Opět je na obzoru rovina a tak se dnes pouštíme do společné modlitby i druhého růžence. Cestou se nám odkrývají úžasné pohledy a já jsem vděčná, že mám zdravé oči a že všechno toto mohu vidět a zároveň na této pouti být.
Během dnešní cesty také narazíme na ukazatel, který je velmi povzbudiví, alespoň pro některé. Číslo, které nám ukazuje, kolik kilometrů máme ještě do konce už je pouze dvoumístné. Dostáváme se pod hranici 100 km do cíle. Bohu díky!
Do dnešního cíle přicházíme kolem 13:00 hodiny. Na ubytování jsme zde první. Já jsem byla šťastná, když jsem u dveří viděla stát svůj batoh, který jsem si tam v dnešní den nechala poslat. Musím se přiznat, že jsem trochu měla strach, jak to dopadne, ale dopadlo to Bohu díky dobře! Ze začátku to vypadá, že jsme měli rezervaci na včerejší den, ale nakonec se vše vyjasnilo a my jsme byli ubytovaní. Když se nás paní majitelka ubytování ptala, jak se s námi domluví, zda umíme nějaký světový jazyk a my řekli, že ne, tak se zeptala, jestli zvládneme alespoň polštinu. Co jsme se potřebovali zeptat, tak jsme se polsky dorozuměli. Paní totiž pocházela z polské Poznaně, a když ji Lojza řekl, že šel na pouť do Čenstochové, tak se ji úplně rozzářili oči.
Potom jsme se osprchovali a Petr s Lojzu opět vyrazili na tolik vytoužené pivo. I přesto, že jsme byli na ubytování tak brzo a měli jsme celé volné odpoledne před sebou, tak jsme se nešli už ani nikam podívat a to ani k oceánu, a to proto, že bylo opět velké vedro. Lojza s Petrem už ale byli natolik chtiví práce, že se odpoledne přece jen po návratu z piva, ještě pustili i do opravy postele.
Zkoušeli jsme najít, jestli třeba nebude večer mše svatá, že bychom na ní šli, ale bohužel, nic zde nebylo. Já jsem na internetu objevila, že v dnešní den by měl být super úplněk a tak jsem ostatním spolupoutníkům o tom udělala přednášku. Potom jsme společně povečeřeli a pak se každý věnoval svým věcem. Večer jsme se pomodlili ještě večerní chvály.
Díky Pane, za dnešní den! Díky za to, že si více mohu uvědomovat některé skutečnosti, na které ve všedním životě mnohdy moc nemyslím nebo některé věci a skutečnosti beru jako samozřejmost.
