Sedmý den - číslo sedm značí plnost a i pro mě dnešní den byl opravdu plností úplně ve všem. Hlavně to také byla zkouška pro můj - náš organismus.
Dnešní den vycházíme v 5:30 hod. ze Sao Pedro da Torre. Máme před sebou 27 kilometrů a cíl dnešního dne bude už ve Španělsku. Počasí hlásí až 38 stupňů. Chceme proto co nejvíce kilometrů ujít ráno, protože po 12:00 hodině jsme schopni se jen pomalu přibližovat k cíli. Po vyjití z albergu nás obloha přivítala krásnými ranními červánky. První úsek se začal po rovince a tak hned po ranní modlitbě Anděl Páně a naších dalších obvyklých modlitbách a dnes už i motivační písni začínáme s modlitbou růžence. Osvědčilo se nám totiž také pomodlit se hned ráno, když jsme ještě byli schopni normální chůze. V průběhu dne už jsem se pak třeba další růženec modlila sama a někdy to bylo třeba jen po desátcích.
Ranní východ slunce nás zastihl ve Valencia, kde jsme si prošli starobylé hradby města a pak už po mostě přešli z Portugalska do Španělska, kde se nám srovnal zpátky čas, což pro nás nebylo moc příznivé, protože najednou bylo o hodinu víc. V 7.45 hod. Portugalského času jsme přešli do Španělska, kde se najednou čas posunul na 8:45 hod.
A nezměnil se jen čas, ale změnila se i řeč. Z rychle naučeného portugalského pozdravu – bom caminho (přání dobré cesty), jsme se museli začít učit pozdrav španělský – buen camino.
Petr s Lojzou se museli naučit ještě i jinému cizímu slovíčku a sice „pivo“, které se stalo součástí jejich každého večera.
Od dnešního dne nám také ukazatelé budou odpočítavat cestu. Na některých ukazatelích bude označeno, kolik kilometrů nám ještě zbývá do cíle. To v Portugalsku nebylo.
Valencia je město, jehož počátky sahají do římské doby. Pevnost Valenca je součástí gotické a barokní vojenské architektury. První hradby byly postaveny ve 13. století. V průběhu 17. a 18. století byl modernizován a vytvořil tak současný hradební systém. Je umístěn na vrcholu dvou malých kopců a je tvořen dvěma polygony (Recinto Magistral a Coroada) oddělenými příkopem a se čtyřmi dveřmi (Coroada, Gaviarra, Fonte da Vila a Sol). Hlavní vchod je Porta do Sol (Sluneční dveře). Tyto dveře byly poškozeny během napoleonských nájezdů.
V roce 1879 se Portugalsko a Španělsko dohodly na výstavbě bifunkčního (silničního a vlakového) mostu. Most byl inspirován Eiffelovými díly. Most je stále v provozu, i když nový most byl postaven jižně od toho staršího.
Hned za hranicemi je město Tui, kterým jsme pouze prošli. Sice by asi nebylo špatné si toto město projít, protože jsou v něm skryta kouzelná a zajímavá místa, ale třeba někdy příště.
Tui se nachází se na pravém břehu řeky Miño s výhledem na portugalské město Valença. Jako pohraniční pevnost sehrálo město důležitou roli ve válkách mezi Portugalskem a Kastilií. Na vrcholu kopce je katedrála Panny Marie z 11. století.
Dál pokračujeme střídavě po silnici a lesem. Kolem 11:00 hodiny jsme si dali pozdní ranní kávu a chvíli poseděli, abychom nabrali sílu na další kus cesty. Sluníčko začalo pomalu, ale jistě projevovat svou sílu, ale my jsme se zatím statečně posouvali k cíli dnešního dne. Po 12:00 hodině už nám zbývalo asi jen 9 km do cíle, což za normálních okolností a teploty by bylo skvělé. Nikdo z nás však netušil, že tyto kilometry povedou po silnici a pak i středem města, kde není možné uniknout slunečním paprskům. Na každém z nás bylo vidět, že toho mají v dnešní den dost a do cíle nás žene jen touha po stínu, sprcha a možnost odpočinku. Já jsem ale z této naší trojky byla nejpomalejší a tak jsem Lojzu a Petra po druhé krátké zastávce poslala napřed, abych je nebrzdila a sama jsem se po malých kouskách s velkými přestávkami snažila dojít do cíle.
Venkovní teplota skutečně dosahovala 38 stupňů a na rozpálené silnici bylo k nevydržení. Navíc mě došla voda a tak hned na prvním místě, kde bylo možné si ji doplnit – bylo to v autoopravně, jsem o ní požádala. I přesto, že španělsky neumím, pán rychle pochopil co chci a ochotně mě vyhověl a já si hned napustila celou termosku a chtěla se napít, ale to vůbec nebylo možné. I když voda byla odpuštěna, tak byla tak teplá, že hned při prvním polknutí jsem to musela vyplivnout a měla jsem pocit, že se pozvracím. Pomalu jsem se začala posouvat dál. Představa, že ještě dva kilometry jsou přede mnou ve mně vyvolával pocit vzteku, ale zároveň jsem věděla, že je to příležitost Pánu Bohu něco víc obětovat. Srdce vědělo, že je to příležitost, ale bratr osel – tělo moc poslouchat nechtělo. Velké teplo těžko snáším, i když nemusím nic moc dělat, natož potom, když vím, že se musím někam přepravit. Po chvíli – ve skutečnosti to byla strašně dlouhá doba, jsem pak došla k benzince, kde jsem si koupila chlazenou vodu. Bylo zrovna kolem 15:00 hodiny a já jsem si říkala, že by bylo dobré se pomodlit Korunku k Božímu milosrdenství.
A i přesto, že se ve mně všechno bilo, začala jsem se modlit a pomalu se zase posouvat o kousek dál. Když už jsem se domodlovala, volal Lojza a ptal se, kde jsem a tak alespoň na chvíli zasvitla naděje, že ubytování není daleko. Znovu jsem se zvedla ze stínu a pomalým krokem se posunovala dál. Teprve asi po ¾ hodině jsem však potkala Petra, který mě šel naproti, protože navigace od Lojzy mě neustále vodila po jednom bytovém bloku a já nebyla schopna najít naše ubytování. Kdyby se Petr neobětoval a nešel v tom velkém horku mě naproti, tak se tam možná motám ještě i teď. Díky, Petře!
Úplně vyřízena jsem v alberge padla do postele, tak zpocena a špinavá, jak jsem byla a po tváři mě tekl nejen pot, ale i slzy. A já jsem věděla, že to takto dál nezvládnu a že to asi skončím. Petr a Lojza se se mnou snažili komunikovat, ale já jsem nebyla schopna vůbec ničeho. Až teprve po hodině jsem se zvedla a šla se osprchovat. Ani jsem dnes neměla chuť ani sílu si prát tričko a kraťasy a to i přesto, že jsem věděla, že si je ráno budu muset zase obléci. Lojza a Petr mezi tím šli na pivo. Když se pak vrátili, tak jsem už společně zase povečeřeli. Lojza a Petr přišel s návrhem, že je možné si za 6 euro nechat poslat batoh do dalšího místa ubytování a jít tak jednu trasu jen tak na lehko, ale jít.
Chvíli jsem s tím bojovala, ale pak jsem se pro tuto variantu rozhodla. Lojza nás také ještě naučil pracovat s navigací pro případ, abychom byli schopni dojít samy a nebloudili tak jako já dnes. Večer jsme se pak ještě společně pomodlili večerní chvály a šli jsme spát.
Tento den byl pro mě jeden z nejnáročnějších dní. Ještě nyní po roce mám naprosto v živé paměti, kudy ta neskutečně dlouhá cesta vedla a přesně vidím všechna ta místa, kde jsem se zastavovala i to, co jsem v tu chvíli prožívala.
Až o několik dní později jsem se také od Lojzy dozvěděla, že nějaký venkovní teploměr, který byl po cestě, ukazoval až neskutečných 45 stupňů.
Bohu díky za dnešní den. Díky za sílu dojít do cíle a nevzdat to!
