V časopise Světlo 7/2009 vyšel zajímavý článek o sestře Marii Kateřině Kingbo, zakladatelce
„Bratrství Kristových služebnic“ v Nigérii.
„Byla jsi pro mě otevřené evangelium a nyní během Tvé nepřítomnosti rozjímám o Ježíši skrze Tebe,“ napsala jedna mladá spolusestra matce Marii Kateřině, která se právě podrobuje operaci rakoviny v jedné vídeňské nemocnici. Že může být operovaná ve Vídni a nikoliv v Nigérii,
jedné z nejchudších zemí v Africe, je zřejmě znamením, že Bůh má s ní své další plány.
Jak jsem ji poznala? Zavolala mi jedna dávná
známá a prosila mě, zda
bych se nemohla trochu věnovat
jedné africké řádové sestře, která
je ve vídeňské nemocnici a vůbec neumí německy, jen francouzsky. Této prosbě jsem ráda
vyhověla. Již při první návštěvě
v nemocnici jsem zjistila, že sestra Marie Kateřina bez mnoha
slov, pouze samozřejmými gesty si získala vděčnost svých spolupacientek na pokoji. Ve francouzsky vedeném rozhovoru
jsme rychle našly díky společné
víře obě vzájemnou náklonnost,
i když pocházíme každá ze zcela jiného světa.
Obdivuji tuto ženu, která si
nikdy nestěžuje na svůj těžký
osud, ale při našich častých setkáních myslí vždy především na
druhé a o ně se stará: o své spolusestry, které nyní musí všechnu práci dělat samy, o její přátele zde, kterým je tolik vděčná,
i o každého člena mé rodiny. Nyní během léčení bydlí u jedné rodiny ve Vídni a zde mi také vyprávěla o svém životě.
Narodila se v roce 1953 v Senegalu v jedné vesnici 200 km
od Dakaru jako dcera celního
úředníka. Má deset sourozenců. Rodiče žili v harmonickém
manželství, i když otec byl evangelík a matka katolička. V neděli doprovázel otec ženu a děti
na mši svatou. Před svou smrtí prosil otec, aby byl pochován
jako katolík.
Marie Kateřina má na své
dětství mnoho krásných vzpomínek. Po základní školní docházce získala vzdělání sekretářky a pracovala v jedné agentuře, která zajišťuje bezpečnost
leteckého provozu. Již tehdy byla velmi zapojena do církevního života, zpívá v chrámovém
sboru, angažuje se pro křesťanskou dělnickou mládež a organizuje různé farní aktivity. Setkává se s přáteli, chodí s nimi tančit a do kina, má radost ze své
dobré práce. Zatím vůbec nemyslí na to, že by se měla stát
řeholnicí.
Ale v 18 letech při zádušní
mši za jednoho příbuzného uslyší v kázání biskupa slova: Žeň
je hojná, ale dělníků málo, proste Pána žně, aby poslal dělníky
na svou žeň. Marie Kateřina se
cítí těmito slovy přímo oslovena. Není žádných pochyb, ví to
dnes velice přesně: Pane, ty mě
voláš k řeholnímu životu. Právě nyní jsem plakala nad smrtí přítele,
ale náhle přišel velký pokoj. Byla
jsem zcela ponořena do radosti.
Nesním, není to klam? ptala jsem
se sama sebe. Každopádně jsem
byla z Božího volání tak šťastná,
že jsem spontánně řekla: – Ano,
chci. Ale brzy se dostavil vnitřní
boj. Je to tvoje ano. Ale neznamená to také, že musíš všechno
opustit? Pokoj doma, blízkost rodičů a sourozenců, dobře placenou práci, přátele a auto. Byla
jsem jako každé mladé děvče, milovala jsem život.
S tím, co se jí přihodilo, se
nakonec svěřila knězi, který žije
s rodinou ve zvláštním přátelství.
Musíš to říct svým rodičům, – řekne kněz nakonec. Prosím, doprovoďte mě, – prosí kněze, protože je přesvědčena, že rodiče jí
to nedovolí. Ale matka je ihned
srozuměna, dokonce ji k tomu
kroku povzbuzuje: Otci to řeknu ve vhodný okamžik.
Ovšem ten okamžik se jako příznivý neukázal. Jednoho
dne před Vánocemi otec prohlásí, že to nepřichází v úvahu, aby
šla do kláštera. I protestantský
pastor od takového kroku odrazuje. Ale i přes tento odpor trvá
Marie Kateřina na svém plánu.
Kněz, který jí radil, říká: Musíš
otce pochopit. Přijala jsi Boží volání, zachovej je ve svém srdci. Žij své
povolání ve svém všedním životě.
A to trvalo čtyři roky. Nakonec
otec souhlasí, aby odešla.
V roce 1975 vstupuje do řádu,
v roce 1978 skládá sliby. Učiní
krok, kterého nikdy nelituje. Nejdříve je sekretářkou jedné matky
představené a vyučuje děti před
prvním svatým přijímáním. Následují dva roky v Bruselu. Studuje katechezi a pastoraci. Po
návratu se stará o ženy ve vesnicích, pořádá kurzy o kultuře
stravování, je sekretářkou v kněžském semináři a vnese tam energicky – jak nyní se smíchem vypráví – nový vzruch a účinnější
organizaci.
Její živá víra, manažerské nadání a dobrý vztah ke všem sestrám – jako málokterá zná rozdíly v mentalitě sester z venkova
a z měst – to vše přispěje k tomu,
že ji další kapitula zvolí za představenou. Je jí právě 35 let. Během 12 let svého působení klade velký důraz na vzdělání mladých sester. Některé se stanou
dětskými lékařkami, gynekoložkami, jedna získá doktorát kanonického práva. Mladá představená se stará i o infrastrukturu domů a společenství, díky pomoci
Charity z Innsbrucku a z Itálie
opravuje a staví nové domy.
Současně je 10 let předsedkyní představených ženských řeholních řádů v Senegalu a v celé
západní Africe. Značně unavená
končí svůj mandát v roce 2000.
O těžkostech uvnitř řádu i mimo
něj nechce raději mluvit.
Právě tehdy onemocní a musí podstoupit operaci. Jako by to
bylo málo, těžce onemocní její
matka a ona odjede i se dvěma
sestrami, aby ji doprovodila ke
smrti. Vděčná za tuto zkušenost vypráví Marie Kateřina:
Půl hodiny před smrtí o půlnoci
jsem zjistila, že se u matky změnil dech. Spolu se sestrami jsme
se začaly modlit růženec. Po třetím desátku matka klidně zesnula. Pomodlily jsme se Magnificat.
Otce, který spal vedle, nevolaly
vzhledem k jeho zdravotnímu
stavu. Zemřel v roce 2006. I jeho doprovodily sestry s láskou
svou modlitbou.
V roce 2001 obdrží bývalá
představená stipendium a studuje v Paříži kurz katechetiky
pro muslimy. Pochází ze země
s muslimskou většinou. Jednoho dne slyší, jak jí Pán v srdci
říká: Nyní, když jsi všechno pochopila, ukaž moji pravou tvář
muslimům.
Na první neděli adventní
2002 zjeví jí Bůh zcela zřetelně její povolání: je den slavnosti apoštolského rozeslání. Stojí
vedle oltáře jako ostatní katecheté. Vedle ní je domeček a nedaleko věnec se čtyřmi svícemi.
Sleduje ho pozorně. Po svatém
přijímání, kdy se katecheté mají představit, aby přijali poslání,
opět se v ní ozve vnitřní hlas:
Vybuduj mi řeholní dům, který
dá zazářit mezi muslimy mé tváři a mé lásce. V tom okamžiku
má naprostou jistotu. Když má
říct své: Ano, chci!, vyjadřuje nejen svou připravenost působit jako katechetka, ale je si jistá, že
je to nové povolání v kontinuitě jejího života.
Myslím, že Pán by chtěl, abych
založila novou kongregaci. Pomoz
mi při správném rozlišování, řekne svému duchovnímu vůdci.
A ten potvrzuje: nejsou to žádné halucinace, žádné fantazie.
Pán ji prosí, aby začala něco
nového. Ale kdy a kde, to jsou
otázky, které s sebou nosí ještě
rok. Jednoho večera dostane při
modlitbě odpověď: Jdi do Nigérie! A do jejího srdce okamžitě
vstoupil veliký pokoj. Marie Kateřina mi s pohnutím říká: Hluboký pokoj je pro mne vždy znamením. Když už tu není žádný
nepokoj, nýbrž radost a hluboký
mír, mír, který nepřipouští žádnou pochybnost a já bych chtěla
ještě více splnit jeho vůli, pak je
to vždy od Pána.
A přece i toto znamení vyžaduje ještě rozlišování. Další
duchovní vůdce, jeden jezuita,
jí krátce nato řekne: Je to jasné.
Pán tě prosí o novou misii. Neodmítej ji. A ještě něco. Měla by se
konat mimo Senegal. Odpověděla mu s radostí: Můj otče, právě
to jsem v modlitbě cítila. A ještě
jedno potvrzení: Mons. Ambroise, biskup z Nigérie, ji náhodou potkal v Paříži a při jednom
telefonickém rozhovoru řekne,
že se těší na novou kongregaci
z její diecéze. Již dlouho hledal
pomoc z této chudé země.
Její žádosti o propuštění z řádu nestojí v cestě žádné problémy: to je další znamení. A při
návratu do Francie při jídle, které se odbývá v mlčení, přehrávali jedno CD. Marie Kateřina
vypráví s nadšením: Byla to svědectví Afričanů, především z Nigérie. Moje srdce hořelo. Především
to bylo svědectví jednoho imáma,
který přestoupil ke křesťanství. Vyprávěl o tom, jak veliká je touha
této země po evangeliu, po Božím
slovu. Jaká potvrzení jejího povolání pro misijní práci!
Od března 2006 je v Nigérii.
Relativní pohodlí a bezpečí dosavadního řádu musela zaměnit za nový nejistý život. 22. října 2006 na Světový den misií
uznal Mons. Ambroise slavnostně Bratrstvo služebnic Krista za diecézní organizaci a matka Marie Kateřina je jmenována
představenou. Začíná svou práci spolu s jednou mladou ženou
ze Senegalu.
V doprovodu tlumočnice,
konvertované muslimky, navštěvuje nejdříve jednotlivé vesnice
svého budoucího působiště. Učí
se poznávat každodenní problémy lidí, kteří zde žijí. Většina žije v chatrčích, které jsou jen ze
slámy. Spí na slamnících a vaří
na otevřeném ohni. Obrací se
především na ženy: Chtěly byste získat více vzdělání a informací? Ženy tleskají. O čem by se
chtěly učit? O našich právech
a povinnostech, o vzdělávání dětí, o hygieně...
Obě ženy se rozhodnou, že
uspořádají informační víkend
vždy s deseti ženami z různých
vesnic. Ve skutečnosti jich přijde
150 na tři dny. Přes den sedí pod
plachtami, které jsou nataženy
proti slunci. V noci spí na místě
přímo na zemi. Mluví se o manželském životě (mnoho muslimů
je ženatých s více ženami), hovoří se o právech a povinnostech
ženy, o hygieně, o tradici, o sňatcích dětí (mnoho dívek se vdává
již v deseti letech, ve věku Aischy, třetí manželky Mohamedovy). Pro tyto ženy je to první příležitost, kdy je někdo informuje
o vzdělávání, mluví k nim a nechává je promluvit a naslouchá
jim (!). Je to také poprvé, že se
mohou mezi sebou setkat.
Tato akce má velký úspěch.
Účastnice mají sdělit své poznatky doma ostatním. Všechny nadchne návrh uspořádat takový víkend pro jejich dcery. Ty jsou doprovázeny svými opatrovnicemi.
Je to další úspěch, jak moje přítelkyně vypráví: Byla jsem překvapena, jak dívky hovořily před svými opatrovnicemi otevřeně o svém
postavení, byly provdány proti své
vůli za muže, kteří je nemilují. Ale
mluví také o tom, že by rády chodily do školy.
Brzy nato jsou na řadě
15–16letí chlapci, někteří jsou
již polygamně ženatí. I oni chtějí svůj informační víkend, chtějí mluvit o AIDS, o manželství.
Mluví ostatně o tom, že některé dívky se vyslovily proti vnucenému manželství. A víkend má
opět veliký úspěch.
Sestrám je nyní jasné: Musí mluvit také s zodpovědnými
osobami, s náčelníky vesnic, kteří organizují sňatky, a promluví
s imámy. Nebyl to snadný plán
v muslimské zemi. Marie Kateřina se smíchem líčí: Velice jsme
váhaly pozvat tyto muže, i starosty
vesnic, kde jsme pracovaly. Informovaly jsme také starostu kantonu. A co se stalo? Přišlo 12 vůdců, 12 imámů a zástupce starosty. Ze zvědavosti?
Matka Kateřina je informuje
o akcích uspořádaných pro ženy, dívky a mladé muže. Následuje neuvěřitelné tvrzení: My
vlastně nevíme, proč jsme opustili své vesnice, své ženy a své rodiny a strávili jsme tu celé noci na
zemi. Jste cizí ženy a nemáte naši víru. Ale my vám důvěřujeme.
A žertovně jeden z nich dodal:
Když nám řeknete, že máme vlézt
do této díry, tak to uděláme.
Kateřina pokračuje: Byly jsme
slovy toho imáma přímo omráčeny. Co máme dál dělat, – ptaly
jsme se. Odpověděli nám: – Nedostali jsme od vás žádné peníze, ale
vědění. Prosíme vás, pokračujte.
Vychovejte nám porodní asistentky, a měli bychom rádi školy. Řekly jsme jim, že školy nejsou naše
věc. S tím se musí obrátit na vládu. Ale to ti muži nechtěli. Důvěřovali nám. A tak vznikl plán zařídit školu s internátem pro děti, které bydlí daleko, především
pro dívky, aby ušly předčasnému
sňatku. A pak že to není znamení Božího povolání!
Mezitím uspořádaly sestry
vzdělávací víkend pro porodní
asistentky. Na jejich pozvání přišlo jich více než po třech z vesnice. Problémy jsou veliké. Mnoho žen a dětí umírá při porodu.
Ženy nemají ani rukavice, někdy
používají plastikové sáčky.
A jak je to s vodou? Není žádný vodovod a voda se musí kupovat kilometry daleko. Voda ve
studních není pitná.
Pomoc pro těhotné a pro podvyživené děti a jejich matky je
další aktivita sester. Za pomoci
jednoho mezinárodního programu (PAM) zajistily sestry v prvních měsících od června pomoc
pro 1000 dětí. O co se jedná?
Z krupice, oleje a cukru připravují sestry kaši. Každé dítě zváží a změří. Matku poučí o zásadách hygieny a dostane 3,5 kg
potravin pro dítě, což má vystačit na 14 dní.
Ale protože v chatrčích panuje hlad, přiživuje se často celá rodina. Když dítě dosáhne dostatečné váhy, začne zase dieta,
aby zchudlo a nový příděl pomohl celé rodině. Vidíš, jak velká bída zde panuje, vysvětluje ustaraná představená. Ale 300 dětí již
přibralo, také těhotné ženy dostávají potravu na 14 dní.
Když
jsme matky s dětmi poprvé pozvaly, byly matky tak netrpělivé, že
nám chtěly hodit děti dovnitř oknem. Při druhém vydávání povalily jednu zeď.
Je tu ještě další iniciativa.
Další sestry – nyní je jich už 7;
tři přibyly z Burkina Faso a dvě
z Togo – dávají ženám v chudinských čtvrtích kredity. Každá žena dostane 20 €, aby si mohla
otevřít malý obchod, a za půl roku musí obnos vrátit. Může však
dostat další. Jedna z žen jí vyprávěla: Jako vdova svěřila své syny učiteli Koránu. Museli se nejen učit Korán zpaměti, ale také
chodit denně po žebrotě a výtěžek odevzdat. Když nic nedostali, byli biti. Z části mikrokreditu si zřídila krámek. Děti si odvedla, dala jim část peněz a oni
si také zřídily krámek.
Ale matka Marie Kateřina
se dostala i k malomocným na
okraji města. Malomocní, i ti,
kteří jsou již uzdraveni, žijí jen
z žebroty. Nikdo nechce od nich
koupit to, co vyrobí. Matka si lámala hlavu, co s nimi. Pořídila
jim kozy, jejichž mlékem se živí a prodávají jejich kůzlata. Díky darům z Rakouska pomohla
tak již 80 rodinám. Jedna koza
stojí 30 €.
Matka Marie Kateřina nezanedbává ani katechezi. Vyučuje třikrát týdně na různých místech. Nejdříve přicházely ženy
a muži animisté. Pak přišly i děti, je jich asi 40 mezi 5–11 lety.
To přilákalo i dospělé. 30 mužů a žen navštěvuje její kurz víry. Většina dětí, které přicházely, bylo velice špinavých. Slíbily jsme jim, že jim ušijeme šaty,
ale musí chodit umyté. A tak se
začaly mýt.
Zeptala jsem se, z čeho žijí
samotné sestry. Ze 130 € měsíčně, které dostávají z církevních míst na všechny své potřeby. Zde chybí prakticky všechno
a bez darů ze zahraničí by vůbec nevyšly. Ale matka představená si s tím neláme hlavu. Misijní práce jí v neotřesitelné víře přirostla k srdci. Nikdy jsem
nepochybovala o misijní práci. Cítím sílu Ducha Svatého a věrnost
Pánovu, když se mu svěříme. Cítím jeho ruku a nikdy jsem nepochybovala o jeho lásce. Našla
jsem již šest lidí, kteří mi pomohli a odvážně slíbili, že rozumí mojí situaci.
Při každém setkání s ní cítím,
že je to člověk, na kterého je spolehnutí i při její těžké zdravotní
krizi. A jsem si jista, že Bůh ji
poslal do Rakouska, aby nás zde
posílila. Protože vidím, že mnohým z těch, které zde potkala,
každému zvlášť ukázala na sobě Boží tvář a jeho lásku.
Z Vision 2000 – 1/2009
přeložil -lš-
Světlo 7/2009
Archiv časopisu Světlo najdete ZDE.
