Krvavý pot

Úvaha o každodenním boji za spásu duše a mučednictví pro víru je aktuální i dnes...




Křesťané nemohou žít na světě v pokoji, protože pokoj, o který prosí v modlitbě Beránku Boží, není pokojem tohoto světa. Pokoje tohoto světa nepožívá ani Bůh, který neustále putuje z vyhnanství do vyhnanství, vždy o něco dříve, než si může na některém místě odpočinout, neboť ďábel ho všude vyslídí a pronásleduje, a ďábel je nepřítel nekonečně vytrvalý a zavilý. S ďáblem není možné ani chvilkové příměří, nejsou žádná pravidla boje, ďábel nezná rytířské zákony a rytířskou čest, neboť jako býval kdysi jedním z nejvyšších a nejjasnějších andělů, samým Světlonošem, tak nyní je ohavou, jejíž mrzkost nemůže obsáhnout žádná lidská představa. Ač jeho zbraně jsou strašlivé a jeho bojové umění znamenité, přece bojuje s nepředstavitelnou zbabělostí, přepadá svou kořist nejraději nahou, spící, v mrákotách, ve stavu, kdy je nejméně schopná obrany; vyhýbá se pokud možno boji tváří v tvář; je-li přece poražen či aspoň odražen a nemůže-li ztracené bojiště vyplenit, aspoň je znečistí. Chová se jako tvor, který nemůže nic ztratit, protože již všechno ztratil, především čest. Mstí se za útrpnost, kterou vzbuzuje při veškeré své moci. Mstí se Bohu, na nějž plivá, do něhož kope.

Nemohou tedy ani křesťané žít na světě v pokoji; pokoj světský by byl znamením velikého nebezpečí pro křesťanstvo, neboť kde je Bůh, tam chodí i ďábel,a kdyby ďábel přestal přicházet, bylo by to známkou, že tam již není ani Bůh. Ďábel ovšem též často čeká, až jeho kořist doroste a dozraje. To se stává v životě jednotlivců i v životě národů. Požívá-li některý jednotlivec, některá rodina, některý národ třebas několikaletý pokoj, nutno předpokládat, že ďábel čeká, až bude větší a bohatší úroda, a dá si pak tím více záležet, aby tuto úrodu rozchvátil nebo zničil. Proto ti, kteří zůstávají třeba i mnohá léta ušetřeni větších úkladů ďáblových, mají vlastně očekávat tím větší bouři a tím větší nebezpečí, zvláště proto, že ďábel často čeká až na děti jako na kořist největší, aby pak jediným úderem porazil několik generací.

Tato válka je věčná a neplatí pro ni žádné mírové snahy. S ďáblem nemůže být smír ani mír. To si mají uvědomit všichni křesťané, aby nepodlehli klamu. Naše časná práce je neustále ohrožována, žádná pojišťovna, žádná koalice, žádné mezinárodní zřízení nemůže zaručit jakous takous bezpečnost, neboť způsoby ďáblova boje jsou tak mnohé, že na podrobná opatření nestačí ani síly celého světa. Jediný platný příkaz opatrnosti je ten, abychom byli připraveni na všechno, tedy především na to, že můžeme ztra tit všecko, úplně všecko, co je časné, tedy jmění, světskou čest, svobodu i život, a že tedy musíme hájit na prvním místě svou víru. Ztratíme-li všechno a víru si zachováme, zvítězili jsme.

V našem prostředí, kde je tolik věcí zmateno, nutno jednou ukázat na to, že právě ta cesta, která téměř zcela zarostla trním a bodláčím, je jedinou cestou skutečné záchrany. Když před lety kdosi vydal heslo, že nepotřebujeme mučedníky, netušilo se, kolik zla toto zdánlivě rozumné heslo způsobí. Na aktivní náboženský život se teď pohlíží jako na přepjatost podezřelých lidí, kteří, nemohou-li se jinak uplatnit, chtějí aspoň kalit vodu. A to má za následek pokračující vzrůst vlažnosti a zbabělosti ve věcech víry. I když bylo a je vždy nutno bránit lidem, aby se nedopouštěli neuvážených zbrklostí, ke kterým bývají puzeni spíše temperamentem a ješitností než moudrostí víry, přece jen nelze dosti znova a znova zdůrazňovat, že hlavním úkolem křesťanů je, aby byli vždy připraveni k hrdinské oběti, bez zbrklosti ovšem, ale zato pevně a rozhodně. Výsledkem hesla, že nepotřebujeme mučedníky, je pak to, že už pouhé pomyšlení na oběti, které žádá nebo může žádat víra, vzbuzuje v přemnohých katolících odpor tak nepřekonatelný, že jsou ochotni přistoupit spíše k jakémukoliv sebenebezpečnějšímu kompromisu s tímto světem, než by připustili, že tento zákon víry může celou svou tíží dopadnout v nečekané chvíli také na ně. Ovšem, někdo staví dům, jiný si ještě neuložil peníze v bezpečí, jiný chce vdát dceru, jiný čeká, až syn přejme živnost, každý by se rád nejprve dočkal zabezpečení výsledků své práce, a pak, pak už by se snad také nebránil položit hlavu na špalek. Ale takto se počítat nedá. Hodina může udeřit právě ve chvíli, kdy se to nejméně hodí, třeba cestou do lázní, třeba večer před svatbou, třeba uprostřed porodních bolestí. Nevíme kdy, ale máme být připraveni a tato příprava má být obsahem všeho našeho duchovního života, obsahem modliteb, kázání, promluv, výchovy dětí. Jen tak můžeme být silní, jen tak můžeme doufat, že budeme bojovat statečně a že třebas v poslední chvíli s pomocí Boží zvítězíme nejen nad ďáblem, ale i nad světem.

Jen z popletenosti je možné, že se u nás jaksepatří nectí hrdinské oběti víry, o nichž v posledních letech tak často čteme. Tisk se zmůže jen na protesty z jakési zdánlivé povinné slušnosti, a o věcech, o kterých by se mělo rozjímat na kolenou, mluví a píše s politickým rozhořčením.

Máme na mysli krvavé oběti, které v posledním čase přinesli pro víru katolíci v Mexiku a ve Španělsku. Věřící katolík vidí v takové oběti vzrůst slávy Boží. V dřívějších stoletích se došlé zprávy o smrti mučedníků pro víru oslavovaly děkovnými bohoslužbami a slavnostním procesím. Tehdy ovšem katolíci, i když žili životem třebas i velice světáckým, byli přístupni doteku Ducha a poznali, že mučedníků pro víru nelze litovat, ale že se sluší spíše jim závidět jejich slávu a že v každém případě je nutno je ctít a oslavovat. Což nedávná krveprolití v severním Španělsku a všecka ohavná zvěrstva mexické vlády neslouží přímo slávě církve a slávě Krista ukřižovaného? Což nemáme být pyšni na ty biskupy, kněze, řeholníky a jeptišky, štvané z místa na místo, vězněné, bité, mučené a zabíjené? Což ty ztýrané a zmučené děti nedosáhly zaživa nejvyššího vyznamenání a nejvyššího šlechtictví, které může udělit jen Kristus sám? Jak ohavná je tu každá sentimentalita na místě, kde se mají prsa dmout pýchou nad tím, jak živý, mocný a krásný je strom církve, ke které máme čest patřit, a jak skvělé ovoce vydává. Naše srdce má být s nimi a v nich, v našich srdcích má být pro ně připraven příbytek nejprvnější, oni jsou naším vzorem, předvojem, nadějí a pýchou, oni nám ukazují a usnadňují cestu. Litovat jich může jen ten, kdo v Boha nevěří a kdo je následovat nechce, kdo hledá vytáčky a úskoky, kdo chce jen slovy obalamutit Boha i sebe.

Ne, toto není příležitost k rozhořčení a protestům, jako nelze protestovat proti tomu, že se Kristus potí krví. Nedívá se na nás Kristus s lahodným obličejem, jaký je na krucifixech, vypulírovaných zlatníky a stojících v salonech jemnostpánů, ale Kristus se svou pravou tváří, zkrvácenou, pošpiněnou a poplivanou. A ptá se jednoho každého z nás: Půjdeš se mnou?




Vyšlo v časopise Světlo 27. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK