Možná se vám také stalo, že jste někde seděli na vlakovém nádraží a přišel za vámi člověk, který po vás chtěl peníze. Co teď? Jak se rozhodnout? Dát? Nedát? Jedno svědectví o tom, když se peníze nedarují.
Nedávno jsem v nemocnici dostal balíček s 12 injekcemi, že si je budu sám donášet z domova na píchání po 14. dnech. Vezl jsem si je v batůžku v tramvaji i metru opatrně sedě, neopíraje se, abych je nerozmačkal - a okradli mě. Ne o ty injekce, ale o všechny doklady a o 2500,- Kč.
Za pár dní jsem jel do Brna a před zpáteční cestou jsem seděl v nádražní hale na studené mramorové lavici, celý naštvaný.
Přistoupila ke mně jedna žena s přeplněnou a ošuntělou taškou a s tvářemi výrazně kosmetickými ošetřenými a pravila: "Dnes jsme ještě nejedla, prosím vás..." Hned jsem vstal a odešel.
Potom v jídelním voze ve vlaku mi něco říkalo: "Dobře si udělal, ona by to stejně propila a prokouřila." A něco jiného mi říkalo za se toto: "A co když opravdu měla hlad? Vždyť hned vedle voněl pekařský stánek, za pár pětek si jí mohl koupit čtyři buchty a kofolu." A tak se mi to v hlavě hádalo týdny.
Pak jsem byl v hospodě na svém pravidelném pivu a jeden kamarád se mi svěřil, že vzal před třemi roky na byt jednu rodinu s dvěma dětmi, ale že mu už dva roky neplatí nájem. "Napřed jsem si myslel, že je vyhodím, ale to víš, jsou bez zaměstnání, tak je tam nechám. I mou studnu užívají zadarmo. Tuhle večer jsem viděl, že ani nesvítí - ustřihli jim proud. Připojil jsem je na svůj elektroměr. Mají aspoň ode mne teplo i světlo."
Bylo mi hanba, protože jsem pořád myslel na tu nádražní ženu. Z hodin náboženství jsem věděl, že se to dá řešit zpovědí a pokáním - ale teď? Co já s tím teď?
Na příští pijatiku jsem přinesl tisícovku a dal mu ji na ty chudáky. Napřed to nechtěl vzít, ale když jsem mu vyprávěl svůj příběh, ulevil mému svědomí.
(upraveno)Karel Š.
Dovolím si malý komentář k výše naznačené problematice. S lidmi bez domova se setkávám velmi často. Tito lidé si dokáží vytipovat, kdo by jim peníze mohl dát a kdo ne, nebo to zkouší. Často jsem se ptala, co by na mém místě dělal Pán Ježíš? Odpověď pro mě byla, že by jim Pán Ježíš peníze dal...Co když mají opravdu hlad? Zpočátku jsem tedy peníze dávala anebo jsme společně s daným člověkem šli koupit něco k jídlu...po té jsem se jim začala vyhýbat a mít hrůzu, jakmile jsem někoho takového potkala anebo před takovými lidmi utíkala. Teď si uvědomuji, že Pán Ježíš by si jich hlavně všiml věnoval jim čas a mluvil s nimi...ne vždy to samozřejmě jde, ale pokud to jde jako křesťané bychom se o to měli asi snažit. Blíží se postní doba, třeba to může pro někoho být inspirací ke skutkům milosrdenství....
