Kněz Boží Prozřetelnosti

Kdo potkal P. Władysława Bukowińského nebo četl jeho „Dopisy“ a „Vzpomínky z Kazachstánu“, neměl pochybnost, že beatifikace tohoto kněze byla jenom otázkou času. Jeho duchovní postoj vyzařoval do okolí a nepřestává imponovat ani dnes.



Nejdůležitější slovo

„Velikost P. Władysława Bukowińského spočívala především v tom, že podobně jako veliký patriarcha Abrahám svěřil celý svůj život Prozřetelnosti,“ řekl během pohřební mše svaté kardinál Karol Wojtyła. Tehdejší metropolita krakovský znal osobně P. Władysława a obdivoval na něm „hlubokou víru, moudré slovo a neochvějnou důvěru v Boží moc“. Ten poslední rys se stal hlavním ukazatelem duchovní velikosti P. Bukowińského, slovo „Prozřetelnost“ zase výrazem, který se nejčastěji objevuje v jeho korespondenci.

To z ní se dozvídáme, že P. Władysław viděl díla Boží Prozřetelnosti ve všem, dokonce i v prožívaném pronásledování a nespravedlnostech. Domníval se, že když Bůh ty těžké situace v jeho životě dopouští, tak ony mají hluboký smysl. Je zapotřebí jejich významu rozumět, je třeba „jenom“ je pokorně přijmout a v těch podmínkách pracovat pro Boží království. Během cesty na desetileté vyhnanství plný důvěry psal: „Teď jedeme do Kyjeva a potom jistě ještě mnohem víc dál na východ. Tam na východě je moje životní budoucnost. Z vůle Boží Prozřetelnosti. Abych ji řádně naplnil.“

„Životní budoucnost“ P. Bukowińského mnohokrát zaskočila, byla totiž psána Božím prstem a ne jeho, ale jak opakoval – „tak je to jistě nejlepší“. Rok před svou smrtí, kdy mu zdravotní stav nedovoloval vydat se na misijní cestu do hloubi Kazachstánu, P. Władysław přiznal: „To není má vůle, ale vůle Prozřetelnosti – je sladké jí naprosto důvěřovat. A dokonce to v takovém případě není těžké, protože břemeno je lehké a jařmo sladké.“

Zmužilost den co den

P. Bukowiński trpělivě a beze slova postěžování snášel utrpení. Ve vězeních i v sovětských lágrech strávil více než 13 let, o hladu, v zimě, v těžké fyzické práci, v nemoci a ponižování, a nejenom že se nedal zlomit, ale také imponoval přátelům v nouzi svým duchovním postojem. Franciszek Kaszyński, který byl na jedné cele s P. Władysławem, vzpomíná: „Byl silný mráz (-35 °C), strašně nás bolely nohy. Nikdy jsem neviděl, že by P. Bukowiński byl smutný nebo si stěžoval na situaci, v jaké se octl. Vždycky měl pozitivní, klidný pohled na skutečnost.“ Z úst kněze – což zdůrazňují svědkové – nikdy nevypadlo ani jedno nepěkné slovo vůči pronásledovatelům. Zajímalo ho především, jak dobývat z lidí dobro, a ne jak zdůraznit zlo. Modlil se také za obrácení Ruska. „Domnívám se,“ přiznal po letech, „že jsem se nikdy nenechal otrávit jedem nenávisti a že láska k nepřátelům nebyla jen pěkná teorie v mém životě na Východě.“

Statečnosti si vyžadovalo také plnění kněžské služby v podmínkách proticírkevního pronásledování v republikách Sovětského svazu. I zde příklad kněze formoval věřící. S. M. Klara Teresa Bitz připomíná dramatickou situaci, kdy příslušníci milice vytáhli z domu P. Bukowińského, který se v ten den připravoval s věřícími na mši svatou. Žena takto podává zprávu o dalších událostech: „Když odešli, P. Bukowiński přišel k nám a řekl: »Nesmím sloužit mši svatou a mám vám přikázat, abyste se rozešli. Ale přesto budu sloužit. Kdo chce odejít, ať jde, kdo chce zůstat, ať zůstane.« Nikdo neodešel. Když se kněz nebál, tak jsme se ani my nebáli.“

Dobrý pastýř

P. Bukowiński si s překážkami a s obtížemi dokázal poradit nejenom nezlomným duchem, ale i dvěma – jak je označoval – „léky“: trpělivostí a důvěrou. Nehledal také jinou životní cestu. Byl naprosto přesvědčený, že Bůh ví, co je pro něho nejlepší, a že když někdy dělá něco prostřednictvím ateistů, ukazuje mu místo a způsob, kterým má naplnit kněžské poslání. Takto vysvětloval blízkému řeholníkovi: „V celé úplnosti doceňuji dobré srdce milovaného Otce, s jakým mi radí snadnější život. Zdá se mi, že se nemýlím, že Boží vůlí pro mne je život ne lehčí, ale obtížnější, kdo ví, zda ne taktěžký, jaký jsem nedávno prožil. Dal bych si i já líbit určité ulehčení v životě, kdyby nebylo potřeb fidelských [tj. věřících], extrémně velikých.“

P. Władysław ostatně považoval odříkání za věc pro kněze úplně normální. Když v roce 2001 v Astaně (Kazachstán) Jan Pavel II. světil seminář a diecézní centrum pojmenované po P. Bukowińském, připomenul slova blahoslaveného o tom, že kněz musí být připraven se nešetřit, a je-li to třeba – dát i život za Kristův ovčín. V dopisech přátelům kněžím apoštol Kazachstánu psal: „Vznešený pojem dobrého pastýře je prakticky nerozlučně spojen s obětí a s utrpením »za svoje ovce«. (…) Právě my (kněží) máme jít životem cestou »těsnou a strmou« a svítit dobrým příkladem všem, co »jsou v tom domě«, a nepřímo i v zemi.“

„Nejsem sám“

Milostí kněžského povolání P. Bukowińského bylo i to, že ačkoliv žil den co den vzdálený od vlasti a od společenství kněží, necítil se osamocený. Těšil se z korespondence s blízkými a chtěl ji, ale nezpůsobovala to, že ho osamocenost netrápila. Vysvětloval spřáteleným manželům: „Jako Vy, milí Wackovi, nejste sami, protože žijete spolu, tak ani já nejsem samotný, poněvadž – když užiju slov sv. Pavla – »nežiji už já, ale žije ve mně Kristus« – můj Božský Mistr a můj Spasitel, který mě navštěvuje ve Svatém přijímání.“ Z Eucharistie P. Władysław čerpal sílu realizovat životní misi. Mše svaté sloužil také v táborech a ve vězeních, i když tak riskoval vlastní život. O jeho radikalismu a úctě k Eucharistii svědčí fakt, že byl schopný vypít Krev Kristovu včetně vši, která spadla z pryčny do kalichu, aby nezmarnil ani kapku Spasitelovy Krve. Dennodenně se odevzdával do Boží Prozřetelnosti v modlitbě a do ochrany Matky Boží. Nebylo náhodou, že zemřel s růžencem v ruce.

Ideál „maličkosti“

Těžká práce pastýře duší vzdáleného od vlasti, bez věhlasu a ocenění, vyžadovala od kněze, jemuž předpovídali skvělou kariéru v církvi, nejenom velikou lásku k jemu svěřeným ovečkám, ale také pokoru. A té se, jak přiznal, musel učit: „Tenkrát (v mládí) jsem se do určité míry domníval, že to já prokazuji Bohu milost,a nyní bez přehnaných iluzí týkajících se vlastní osoby vidím, jak velikou milost mi Bůh prokázal a nadále prokazuje. To se týká i toho, že jsem tady. (…) Ano. Mám za co děkovat Prozřetelnosti!“ V podobném duchu psal P. Antonínu Chomickému: „V posledním dopise jsi mi přál veliké pocty (…). Pocty nejenom proto, že jsou nereálné, ale byly by dokonce děsivé (…). Víc mě přitahuje ideál maličkosti než to, co mě v životě minulo a k čemu jsem přinejmenším nedorostl.“

Ten ideál se projevoval rovněž v asketickém a skromném životě P. Bukowińského. Nehledal pohodlí a neshromažďoval materiální věci. Celý jeho majetek představovaly knihy a malý kufřík, ve kterém přechovával liturgické náčiní. Kromě tohoto vlastnictví si ponechával prakticky jenom věci potřebné k životu a o zbytek se dělil s potřebnými. Případ farnice Františky Balické, které P. Władysław předal celou sbírku ze mše svaté „na mléko pro dítě“, nebyl ojedinělý. Jeho dobrota a štědrost byla totiž všeobecně známá mezi věřícími v Kazachstánu. Pomáhal lidem bez ohledu na jejich náboženství, kulturu, národnost nebo světový názor. „Jeho svědectví se jeví jako přehojnost činů milosrdenství pro duši i tělo,“ shrnul působení kněze papež František.

Apoštolova radost

Svědkové uvádějí, že P. Bukowiński si nejenom nestěžoval na těžké podmínky života a pastýřské práce, ale přijímal je s radostí. Samotný pobyt v Karagandě nazval v jednom z dopisů „milostí převyšující všechny nejsmělejší představy, a dokonce i touhy“. Mnohokrát zdůrazňoval, jak je Bohu vděčný za svou životní cestu, a že by ji neměnil za žádnou jinou. „Daleko od rodných končin,“ psal, „nejsem ani trochu zarmoucený a vůbec se nepovažuji za nějakou oběť osudu. Úplně naopak, děkuji Bohu za všechno. Myslím, že po celou tu dlouholetou dobu života jsem vždycky byl a jsem dosud správným člověkem na správném místě.“ Za duchovní závěť blahoslaveného kněze Władysława Bukowińského je možné považovat slova: „Abychom do konce poctivě plnili vůli Prozřetelnosti v přesvědčení, že to je v našem životě nejlepší a nejvíce hodno touhy.“
Z Miłujcie sie! 5/2016 přeložila -vv




Vyšlo v časopise Světlo 25. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK