První slovenský kněz, první slovenský salesián, ale stejně i učitel chemie a vychovatel. Muž s těmito atributy se jménem Titus Zeman bude prohlášen za svatého. Papež František při schválení jeho blahořečení ho prohlásil za mučedníka. Jeho soudcem byl Pavol Korbuly.
Věřící na Slovensku mohou být vděční za tento dar světce. Společnost (za pomoci historiků, politologů ...) se ptá: "
Kdo z něho udělal mučedníka? Jaká doba? Dá se najít konkrétní jméno?" Můžeme najít desítky, stovky jmen. Ale jedno bije do očí:
soudce Pavel Korbuly.
@@@@@
Článek o něm je zde:
Pavol Korbuly
http://www.fatym.com/view.php?nazevclanku=pavol-korbuly&cisloclanku=2015080016
(2. 8. 2015)
@@@@@@@@@
Když jsem si poprvé četl spisy Státního soudu v Bratislavě ještě jako pracovník sekce evidencí Ústavu paměti národa, měl jsem možnost prohlédnout si i zápisy ze soudního jednání. V mysli mi utkvěl příběh ženy, která říkala, jak ji vyšetřovatelé bili, kopali ji do břicha a ona přišla o dítě, které nosila pod srdcem. Když si to soudce vyslechl, viděl, slyšel tu její "naivní" víru ve spravedlnost .... zůstal slepým a hluchým. Výkřiky bolestí a slz ženy, matky, které zabili dítě ho nijak neobměkčilo. Podepsal rozhodnutí, ve kterém se přiklonil k vyšší hranici trestu.
Kdo byl Korbuly?
Korbuly byl soudce. Ano, Korbuly soudil podobně. Soudil stejně. Byl to ten soudce, který vyměřil Zemanovi 25 let odnětí svobody. Uvrhl do vězení nejen jeho, ale celou plejádu politických vězňů. Na ÚPN ještě nemáme dokončenou databázi souzených a odsouzených Státním soudem v Bratislavě. Ale už dnes víme, že podle přibližně 75-procentního zpracování projektu bylo v těch soudních jednáních Státního soudu v Bratislavě, v nichž byl jako člen senátu nebo jeho předseda účasten soudce Pavol Korbuly, odsouzených 510 osob.
Státní soud nesoudil vrahy a zloděje. Byl soudem, který soudil především podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky, jehož rozhodnutí později spadaly pod rehabilitační zákony z 90. let. Tedy soudil osoby, kterým dnes přiznáváme statut politických vězňů.
Lidé s DNA soudce Státního soudu
Když bude dne 30. září 2017 Titus Zeman prohlášen za blahoslaveného, tak tam musí být i Korbuly a s ním lidé se stejnou DNA, jako on: přisluhovači režimu, členové komunistické strany, vyšetřovatelé, soudci, jejichž trestní rozhodnutí bylo nutné po 17. listopadu 1989 měnit, rehabilitovat. Jimi podporovaná ideologie, podpisy napsané za pár vteřin ... tvořily mučedníky.
Máme všechny tyto lidi postavit do řady a připomenout jim to, co dělali? Jednat tak, jak jednala americká armáda v roce 1945, kdy lidi z okolí koncentračních táborů svážely dívat se na místa hrůzy? Ti lidé, kteří se necítili zodpovědní za hrůzy války a smrt milionů vidíc mrtvoly vězňů koncentračních táborů, cítíc zápach po pálení zavražděných ... odvraceli tvář.
Naskytne se takový pohled při pohledu na Titusa Zemana? Najdou lidé zodpovědní za to, co se dělo, sílu přečíst si, jak Titusovi Zemanovi zlámali klíční kost, dusili ho ve kbelíku s výkaly ... Emu Olbrichtovou (pomáhala i donu Zemanovi) topili v Dunaji a Zemanova faráře Paulena ze Šenkvic nechali umřít na cestě do nemocnice?! Uvidí to? Uvidí to Slovensko a bude se zamýšlet nad tím, co se tu dělo?
Z pohledu dějin
Z historického pohledu je důležité, abychom to viděli, my lidé této země. To, že 30. září bude oslavou Titusa Zemana a přijdeme tam všichni pěkně upravení, je přiměřené. Já bych si jako historik (historik Ústavu paměti národa) přál, kdyby zároveň nastala reflexe. Potřebujeme reflexi, v níž by soudci, právníci, politici vyplakávali jako bývalý předseda vlády SSR: "
Proč mě jdete postavit před soud za smrt na hranicích? Jak se na mě teď budou dívat moje děti ?!"? Takovou reflexi nepotřebujeme. Důležitá je reflexe, kde je vina pojmenována, přiznána, ztotožněna. Skutečná reflexe je tam, kde je za takto přiznanou vinu (přes vnímání polehčující okolnosti přiznání) mírný trest. Skutečná reflexe je tam, kde ti, kteří k takové reflexi nepřijdou samostatně, tak jim pomohou orgány činné v trestním řízení.
Je však toto cestou Slovenska? Není. Je jméno Korbulyho v skriptech právníků jako odstrašující příklad? Není. Naopak přepisujeme dějiny až tak, že ti, kteří byli tvůrci, nebo spolupachateli zločinů jsou dnes vnímáni jako oběti. Pokud by měli předkladatelé takto psaných dějin moc, v duchu holubičí politiky, vymažou i z Kréda Piláta, abychom mu nedejbože neuškodili.
Historická fakta nepustí. Korbuly byl ten, který z pozice moci podepisoval rozhodnutí. Taková skutečnost v životě jiných soudců, státních zástupců "nepustí". U některých se tento fakt otáčí tím způsobem, že vyhrožují lidem, kteří nastavují zrcadla. Oni by nejraději viděli společnost ztotožnenou s představou: "
za komunismu nám bylo lépe". Zakázali by hovořit o tom, kde by bylo tehdejší Československo, kdyby tu komunismus nebyl (podívejme se na Rakousko). Nechtějí slyšet slova Antona Srholca, odsouzeného v procesu Titus Zeman a spol., který říkával: "
Byli bychom nejbohatší zemí na světě. Vždyť my jsme i ten uran, který měl větší hodnotu než zlato zdarma posílali do SSSR!" U některých se fakta zvěrstev, či podpisů pod rozhodnutí o stíhání nevinných promítají v noční můry a utápění se v alkoholu. A u některých zůstávají součástí jejich klidných procházek s vnoučaty v duchu falešné sebereflexe: "
Vždyť jsem to dělal pro Vás, mé děti, vnoučata." "
Byla taková doba .."
@@@@@
Článek o soudním procesu s P. Titem Zemanem je zde:
Súdny proces s Titusom Zemanom
a spoločníkmi
https://www.postoj.sk/27150/sudny-proces-s-titusom-zemanom-a-spolocnikmi
(28. 9. 2017)
@@@@@@@@@
Korbuly nebude chybět
Korbulyho životní cesta nebyla jen cestou sebeospravedlňování. Jistě, v době výkonu funkce soudce, když pendloval mezi Bratislavou a Breznem, kde žila jeho manželka se třemi malými dětmi, si mohl říci: "
Vždyť to kvůli vám, děti moje." Jeho syn říká: "
Otec měl tu celou dimenzi před očima. Věděl, koho odsoudil. Věděl, co ti lidé trpěli. Musel to samozřejmě vědět. To, že o tom nikdy nic neříkal, to je jiná záležitost." Netvařme se tedy, že se neví, nevědělo.
U Korbulyho nastala i cesta pokání. Nastala až tehdy, když ho degradovali. Revoluce, která požírá vlastní děti, otevřela dveře vězení i pro soudce Korbulyho. Jeho bývalí kolegové ho soudili za podporu revoluce v Maďarsku v roce 1956. Nechybělo pokání. Korbuly chodil po kolenou kolem blumentálského kostela .... Dřín než v roce 1975 zemřel, nezapomněl odprosit i salesiány za to, co vykonal v procesu Titus Zeman a spol.
Z tohoto církevního pohledu by jistě neměla rodina soudce Korbulyho chybět v předních řadách při vyhlášení Titusa Zemana za blahoslaveného. Korbulyho příběh je příběhem lotra na kříži, který se obrátil. Lotra Dismasa, o kterém Silvo Krčméry říká: "
To byl první člověk prohlášený za svatého, vždyť mu samotný Ježíš řekl: Ještě dnes budeš se mnou v ráji!" Korbuly je v této perspektivě skutečně světcem, jehož nápis u Lurdské jeskyňky v Bratislavě "
Márie vždy pomáha!" z roku 1958 podepsaný jeho vlastním jménem (v době kdy se nepodepisovali!) je silnější než stovky podpisů pod rozhodnutími soudce Státního soudu.
Velikost Korbulyho pokání navíc jasně cítit na příběhu jeho syna Petra, který jedná v linii kajícího otce. Na konci filmového dokumentu (režie: Iva Kušíková) o blahoslavené sestře Zdence Cecílii Schelingové, kterou Korbuly odsoudil v červnu 1952, čtyři měsíce po soudu Titus Zeman a spol., říká: "Kdybych sestru Zdeňku potkal, tak bych ji objal. A prosil bych ji (pauza, slzy v očích) o odpuštění, odpuštění. Nemohl bych odčinit nic, ale velmi by bylo pro mě důležité prosit o odpuštění." Takové syny toužíme mít všichni. Může být taková i naše společnost? Kdy?
František Neupauer
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 29. 9. 2017 naleznete
zde.
