Při vší radosti, kterou to přináší, dostat děti a vychovávat je
stojí mnoho sil. Za tím vším stojí otázka: K čemu to všechno?
Opravdu smysluplnou odpověď nám dá jedině víra.
Vzpomínám si ještě přesně
na ten okamžik, na myšlenky,
na pocity; stálo přede mnou zcela
jasně vědomé rozhodnutí: už
to vícekrát neudělám. Tentokrát
jdu od toho, protože už nechci
snášet ty bolesti, tu námahu. Byl
to okamžik před narozením mého třetího dítěte. Myslela jsem
si, co snad si myslí všechny ženy
v této situaci: mějte si dítě,
ale beze mne!
Jenže beze mne to nejde.
V této hře hraji jednu z obou
„hlavních rolí“. Moje dítě chtělo hrát se mnou, a tak mi nezbývá nic jiného.
Vítej v životě!
Dítě bylo tu, ale doma stres
pokračoval. Probděné noci. Nadměrná
námaha, aby se všem vyhovělo,
a při tom se ještě usmívat. Žádný čas pro potěšení,
žádná síla pro velké pocity vděčnosti, pro očividné mateřské
štěstí. Se třemi malými dětmi
a bez prarodičů bojuje člověk
jako o přežití.
Kdo řekne
ano k dítěti, musí
při všech nesčetných a nepopsatelných
radostech počítat také
s mnoha břemeny. Porod a stres
z dítěte jsou jen kouskem z těžké cesty s dětmi. Jsou ještě další, těžší úseky cesty, které musejí
rodiče se svými dětmi ujít.
Jako mnoho rozhodnutí
ano
pro dítě je také rozhodnutím pro
mnohá ne k jiným možným cestám
života. Pro ženu znamená
ano k dítěti vždy také poloviční
ne k povolání, a někdy dokonce
celé. Přesto by to pro rodiče
neměla být volba, nýbrž jediná
možná odpověď. Pokud nestojí
v cestě nemoc nebo obzvláště závažné důvody, nemělo by
opravdu dojít k váhání.
K čemu to všechno?
Přesto nemají být tyto řádky
žádnou plamennou chvalořečí o rodičovství, o přijetí dítěte a udržení lidského druhu. Ne,
jde o více, když jde o život, než
jen o to, počít, porodit a vychovat
dítě. Jde-li nám o život, a komu
o něj nejde, pak zbývá jen
jediná odpověď. Smrt všechno
zpochybňuje. „K čemu to všechno?“
ptá se smrt. „Je to odpověď
na Boží lásku!“ říká život. Protože život znamená odpověď.
Bůh stvořil člověka a viděl,
že je to dobré. Předal mu odpovědnost
za pokračování lidského života na zemi. Tak se člověk
stal Božím spojencem, účastníkem na tvůrčím skutku Toho,
který i jeho povolal k životu. Je
to odpovědnost, která je nám
příliš nepohodlná. Nepohodlná,
když dítě ve tři hodiny v noci
křičí, nepohodlná, když je třeba
podstoupit bolesti, nadmíru
nepohodlná, když všechno výchovné úsilí selhává, nesnesitelně
nepohodlná, když dítě přijde
na svět v nevhodnou dobu nebo
nemocné.
Nesnesitelná, k nevydržení,
ke křiku o pomoc stává se tato
odpovědnost, když jsme konfrontováni
s nežádoucím, postiženým,
nevyléčitelně nemocným
a k brzké smrti odsouzeným
životem. Pak se skrýváme
před Božím voláním „Člověče,
kterému jsem dal a svěřil život,
kde jsi?“
Pak nechceme nic vědět
o vznešeném Božím úkolu dávat a usilovat o život. Pak se radostné
ano šťastných rodičů změní v zoufalé a pochybující
proč,
ve smrtelnou otázku: „K čemu
to všechno?“
Život je odpověď
Při všem, co konáme, život
je jediná souhlasná odpověď. Je
zřídkakdy lehká a není ji možno
dát snadno. Může někdy představovat
zápas. Je to odpověď
na darující a zachovávající Boží
lásku. Chceš mít podíl na tom,
co dává život tobě a druhým? –
ptá se Bůh. Ptá se každého člověka,
když jde o povolání. Chceš
jako matka darovat život a živit
ho svou láskou? Chceš jako otec
zplodit dítě a opatrovat je?
Chceš jako lékař udržovat život?
Jako řeholnice nebo řeholník
dávat životu lesk nebe? Jako
kuchař se starat o výživu, jako
policista zajistit jeho ochranu?
Chceš v každém povolání myslet
na to, že život druhých je
třeba chránit, aby se mohl rozvíjet,
že ten druhý obdrží prostor,
aby v něm sám mohl říct
ano k životu?
Překročit práh strachu
Ano k životu má mnoho tváří. Vždy je to výzva, která je spojena
s úzkostí, pochybností, bolestí.
Jak často chceme obejít
a potlačit odpověď, když se nás
Bůh ptá, zda chceme spolupracovat
v jeho hře o život. Rádi
bychom vystoupili: „Hrej beze
mne!“, protože život mnoho stojí
a někdy je životu nebezpečný.
Abychom překročili práh úzkosti
ke skutečnému
ano, potřebujeme
ujištění, milost a sílu. Maria
svým
ano tento práh s odvahou
překročila. Spolehla se na
to, že lidská odpověď na Boží
lásku netrčí ve vesmíru, ale je
malým, ale nenahraditelným tónem ve velké Boží symfonii nezrušitelného
života.
Vyšlo v časopise Světlo 20. ČÍSLO / XII. ROČNÍK