Při své druhé návštěvě Slovenska v Levoči 3.7.1995 papež Jan Pavel II. řekl na adresu biskupů Jána Vojtaššáka a Pavla Gojdiče: „...Oba dva byli uvězněni v žaláři na základě pseudoprocesů. Dnes si zasluhují, aby se konal církevní proces jejich blahořečení, protože vydali svědectví o věrné službě Církvi na Slovensku.“ Tato slova se stala výzvou.
Kdo to byl a je Ján Vojtaššák?
Mučedník doby komunismu bez prolití krve. Pocházel z Oravy – narodil se 14.11.1877 v Zákamennom a zemřel 4.8.1965 v Říčanech u Prahy. Už v dětství do sebe nasál zdravou poctivou víru a pro svou zbožnost a nadání ke studiu se brzy rozhodl odpovědět na kněžské povolání. Vycházel z chudých poměrů, důvěrně znal život a práci obyčejných lidí. Když byl po dvaceti letech kněžské služby jmenován Spišským biskupem, měl už za sebou mnoho zkušeností z několika farností, kde působil jako kaplan a později farář. Také prošel službou ředitele biskupské kanceláře a rektora kněžského semináře a měl zkušenost s vedením časopisu Svatá rodina...
Diecézi převzal v těžké době s bolestnými následky světové války. Vše, co dělal, dělal naplno a s velkou láskou, takže jeho příklad vedl k povzbuzení víry mezi všemi, kteří mu byli svěřeni. Jako biskup to měl u některých těžší proto, že nepocházel ze šlechtických nebo bohatých poměrů – někteří si na to těžce zvykali. Tím víc si jej však zamilovali obyčejní lidé, protože věděli, že jim rozumí. A právě na ně myslel, když osobně navštěvoval všechny farnosti, když budoval školy, kostely, fary a organizoval všestrannou pomoc. Záleželo mu především na dobré křesťanské výchově dětí a mládeže a proto se věnoval i zabezpečení kvalitního učitelského dorostu. Věděl též, jak důležité je mít dobré a obětavé kněze. Za účinný prostředek k obnově víry považoval Lidové misie. Trval na tom, aby se vedly pravidelně v každé farnosti a sám si o tom vedl záznamy. Stal se dobrým otcem všech a jeho vliv sahal až daleko za hranice diecéze.
V době války se zastal židů, kteří byli ze Slovenska vyváženi do koncentračních táborů a osobně se zasadil o to, aby se tyto transporty zastavily.
Opakovaně byl vězněn a internován. Nejtěžší období prožil v letech 1951-63. Začalo to uvězněním v Praze v Ruzyni, ale prošel i dalšími vězeními: Ilavou, Valdicemi, Leopoldovem, Pankrácem... Ve věku 72 let byl odsouzen spolu s dalšími biskupy za domnělou velezradu, vojenskou zradu a vyzvědačství na 24 roků vězení. V roce 1956 mu bylo vězení na tři čtvrtě roku přerušeno a byl poslán do charitního domu v Děčíně. A pak vše pokračovalo nanovo. Ve vězeních si prožil mnoho utrpení a ponižování. I když to měl jako jeden z nejstarších vězňů těžší než ostatní, nenechal se zlomit. Sílu čerpal z modlitby. I v nesnesitelných podmínkách dokázal myslet na druhé a pomáhal jim.
Z Ruzyně:
...„Přes den si v cele o rozměrech 2x2 metry s oknem otevřeným i v nejtvrdších mrazech, nesměl sednout, jen stále chodit. Spát musel na zádech s rukama položenýma na dece, přičemž mu do očí přes celou noc stále svítila silná žárovka. Každou chvíli ho z tohoto polospánku budili a předvolávali na výslech. Vyčerpaného a v horečkách, neschopného udržet se na nohou, přivazovali jej ke stěně a tak si ho vyslýchající předávali. Dávali ho do úzké kobky naplněné vodou a šedivou hlavu svírali kovovou obručí, do které vedl dlouhý šroub z vedlejší místnosti. Ustavičné stahování obruče vyvolávalo nesnesitelné bolesti, přičemž naň ještě z vrchu tekla voda tak, že se skoro utopil. Po jedné bastonádě na paty z něj strhali šaty, vyvlekli ho na mráz a přikázali mu v podřepu skákat. Se svázanýma rukama se převrátil, tak ho bili klacky, a omdlel. Dostával elektrošoky a když se objevili sovětští „poradcové“, uvazovali starce za nohy...“
V době, kdy biskup Vojtaššák trpěl, se zdálo, že totalitní režim je neporazitelný. Mnozí malomyslněli, ztráceli naději, anebo se přizpůsobili. Vojtaššák stál pevně i když v okovech. Pevně věřil, že toto není konec dějin. Ten je v rukou Krista – Krále dějin i vesmíru.
Od roku 1963 byl propuštěn z vězení k nucenému pobytu ve starobinci v Senohrabech u Prahy. Zemřel 4.8.1965 v nemocnici v Říčanech.
Čerpáno z:
Pavol Janáč; Lubomír Pekarčík: Mučeník bez vyliatia krvi
Anton Lauček: Anjelom svojim prikážem o tebe
