Na přednáškách, které se konaly v jubilejním fatimském roce, vyvstávala často jedna otázka: „Co je to oběť?“, nebo přesně
ji řečeno: „Jak se má přinášet oběť?“
Tato otázka je naprosto oprávněná, vždyť Lucie se ptala při druhém zjevení v roce 1916
anděla: „Jak máme přinášet oběti?“
Sestra Lucie tento bod často zdůrazňovala. „Jaká je hlavní prosba
Naší Milé Paní?“ ptal se jí
John Haffert 12. srpna 1946. Lucie mu
odpověděla: „Oběť.“ A její partner v rozhovoru
se ptal dále: „A co se rozumí slovem
oběť?“, načež Lucie shrnula všechno,
co jí Matka Boží a Pán řekli: „Naše
Milá Paní řekla, že rozumí obětí poctivé
plnění denních povinností stavu každého člověka.
Všimněme si dobře, že sestra Lucie
mluví o „oběti“ a nikoliv o „pokání“. Ve
skutečnosti Matka Boží nikdy nepoužívá slovo „pokání“. Přesto řekla Lucie po
zjevení z 13. října 1917, když se vrátila
do Aljustrelu k zástupu, který se okolo ní
shromáždil: „Konejte pokání! Konejte pokání!
Naše Milá Paní chce, abyste konali
pokání. Když budete konat pokání, válka
přestane.“ Ještě téhož večera se ptal
kanovník Formigâo vidoucích dětí: „Řekla
ona (Naše Milá Paní), že chce, aby lid
konal pokání?“ – „Ano.“ – „Použila slovo
pokání?“ – „Ne, Ona řekla, abychom
se modlili růženec, polepšili se z hříchu,
a prosili Pána o odpuštění, ale nemluvila
o pokání.“
Luciiny odpovědi mohou působit protikladně.
Popravdě tomu tak není, protože v portugalštině „konat pokání“ znamená
obrátit se, navrátit se k Bohu, utíkat
před hříchem a nikoliv ukládat si umrtvování.
A to je jistě ten význam, který Lucie
chtěla dát svým slovům bezprostředně po
zjevení, protože několik okamžiků předtím
přijala ještě nejposlednější slova Naší
Milé Paní v onom roce 1917: „Ne urážejte
už Boha, našeho Pána, neboť byl už příliš
uražen.“ Aby zprostředkovala tuto vroucí
prosbu naší nebeské Matky všem, kteří Lucii obklopili, aniž by příliš neodhalovala
slova svaté Panny, mohla lidi jenom
vyzvat, aby se obrátili a více už nehřešili.
To sdělila také kanovníka Formigâovi:
„Naše Milá Paní chce, abychom se polepšili ze svých hříchů.“
Ale jaký je rozdíl mezi
obětí a pokáním?
Pokání je ve smyslu evangelia a teologie
akt spravedlnosti, jímž se hříšník
rozpomíná s bolestí a ve zmatku na to,
že Boha urazil. Snaží se tuto drzost napravit
a znovu získat Boží milost. „Když
nebudete činit pokání, všichni zahynete,“
řekl náš Pán. Pokání je tedy úsilí nebo
zřeknutí se, které si člověk uloží, aby odstranil
osobní pochybení, nebo aby dosáhl
milosti. Pokání konající je ten, kdo
usmiřuje svá pochybení. Na konci zpovědi nám kněz ukládá pokání, které smazává část trestu, jenž zbývá po rozhřešení.
Oběť nepatří do řádu spravedlnosti,
ale do oblasti blíženské lásky. Přináší
se za bližního. Proto není tolik užitečná
pro nás samotné, ale spíše vyjadřuje lásku.
Je možné si ji uložit, ale velmi často
znamená přijetí nějaké nepříjemné povinnosti.
Svatý Alois Gonzaga říká: „Umrtvování,
která na nás přicházejí v průběhu ročních dob jsou, pokud je odvážně
přijmeme, záslužnější, než kdyby vyvěraly z naší vlastní volby.“ Proto náš Pán
nezemřel na kříži z pokání, ale byla to
oběť, kterou po něm požadoval Otec,
a kterou On přijal dokonale ke smíření
za naše hříchy.
Ovšem nemá být rozdíl mezi těmito
dvěma pojmy zdůrazňován více, než je
třeba, protože v obecné řeči se často tyto
pojmy zaměňují. Sestra Lucie sama vícekrát použila slovo „pokání“.
Bylo by ale užitečné zde tento rozdíl
zdůraznit, abychom dobře porozuměli
prosbě Naší Milé Paní. Když Maria po
nás požaduje oběť, pak chce, abychom
se více starali o spásu našich bližních.
Samozřejmě, že bychom přitom neměli zapomínat na svoji spásu, vždyť naše
osobní obrácení vyžaduje, abychom konali
pokání ke smíření svých hříchů. Ale
musíme se starat také o spásu našich bližních. Matka Boží to řekla vícekrát, zvláště
19. srpna 1917, a vysvětlila proč: „Modlete
se, modlete se mnoho a přinášejte oběti za hříšníky. Mnoho duší přichází totiž
do pekla, protože se nikdo za ně neobětuje a nemodlí.“
Když to shrneme, můžeme tedy říci,
že pokání je zřeknutí se, abychom usmířili naše vlastní pochybení, zatímco oběť
slouží k tomu, aby usmířila pochybení našich bližních. V obou případech je možné buďto si toto snažení sám zvolit, nebo
přijmout odpor nebo zkoušky, které na
nás Boží Prozřetelnost sešle. Zde je důležité dobře porozumět, že nebe především
chce, abychom přijali oběť, kterou si sami
nevyhledáme. Sestra Lucie vícekrát řekla
svým zpovědníkům, že jak Pán, tak také
Matka Boží ji vyzývali, aby přijala námahy,
na které narazí při plnění povinností
svého stavu.
Přesně toto sdělil Pán svaté Markétě
Marii [Alacoque – pozn. red.]: „Ty se mýlíš, moje dcero, když si myslíš, že se mi líbíš svým umrtvováním, jímž svojí svévolí
chceš ohnout vůli svých nadřízených…
Odmítám toto všechno jako plody svévole,
které jsou pro mne děs, jsou zkažené.
Byl bych raději, kdybys v poslušnosti přijímala
příjemnosti, než když svou svévolí
bereš na sebe strádání.“
Samozřejmě že nejde o to, zcela odmítat
dobrovolná pokání. Po zjeveních
si děti-vizionáři ukládaly mnohá pokání.
Ale existuje pořadí: Dříve, než si uložíme umrtvování, máme začít s tím, že přijmeme
všechny obtíže, se kterými se setkáváme
ve všedním životě. Co by nám
pomohlo, kdybychom se denně postili,
kdybychom se hněvali kvůli nějakému
„Ano“ nebo „Ne“? Obětování situace,
kterou si sami nevolíme, je to, co po nás
Pán vyžaduje nejprve.
Yves de Lassus
www.fatima100.fr
(Z Maria heute 4/2018 přeložil -mp-)
Vyšlo v časopise Světlo 33. ČÍSLO / XXVI. ROČNÍK
