Říká se, že zlo je nedostatek dobra, asi tak, jako je tma nedostatkem světla. Mně ta definice nikdy moc "nepasovala", protože vím, že zlo existuje konkrétně jako fyzická, lépe řečeno duchovní bytost, ďábel. Ale poslední dobou přemýšlím o tom, že na té definici - že zlo je nedostatkem dobra - něco bude.
Dostalo se ke mně několik podnětů - myšlenek, které, když se spojí dohromady, zapadnou do sebe a vytvoří o tom zajímavý obrázek. Pokusím se je tedy, ty podněty, nějak uspořádat.
Pro duchovní život, pro celý náš život, je nejdůležitější, jak je zdůrazňováno mnohými světci a duchovními
plnit Boží vůli. Důvěřovat Mu, neboť Bůh má s námi dobrý úmysl. Plán, který máme ve svém životě naplňovat a uskutečňovat. Žít, dělat tak, abychom Mu ty plány s námi alespoň nekazili.
Nejlepším příkladem v tom je nám Panna Maria, služebnice Páně, která plnila Boží vůli tak dokonale, tak úzce spolupracovala s Boží milostí, že se stala nejdokonalejší spolupracovnicí na díle spásy, Spoluvykupitelkou.
Panna Maria byla k tomu vybrána, aby se stala Boží matkou, aby přijala Boží plán, o kterém neměla tušení, ale který ve víře a poslušnosti pokorně přijala. Tuto velkou důstojnost nepovažovala za svou zásluhu, nepovyšovala se.
Říká: "
... budou mě blahoslavit všechna pokolení, ale ne pro mé zásluhy, ale protože
mi učinil veliké věci ten, který je mocný, jeho jméno je svaté..." A tak, skrze ni, přišel na svět Bůh, Spasitel světa, přišla na svět spása.
Co by stalo nebo nestalo, kdyby odmítla?
Také my máme plnit Boží vůli. A nemáme se povyšovat, pyšnit, když vykonáme nějaké dobro, když něčeho dosáhneme, protože naše skutky vlastně nejsou naše. - To Bůh je dopředu nachystal, připravil (a ve své vůli) ustanovil, abychom je ve svém životě uskutečnili. A není důvod se pyšnit, připisovat si nějaké zásluhy, protože na jiných místech v Písmě čteme:
"Co máš, aby ti to nebylo dáno..."
a jinde
"
jsme jenom služebníci neužiteční, udělali jsme, co jsme byli povinni udělat..."
Všechno dobré, co máme, co jsme vykonali, připravil pro nás Bůh.
Co je naše? Jenom hřích.
A co je hřích?
Zneužití naší svobody Božího dítěte. Svoboda není svévole, že bychom si mohli dělat, co chceme. Ne. Ten, kdo si to myslí, není svobodný, ale svévolný. Stává se otrokem hříchu. Svoboda je naše zaměření k dobru.
Profesor Ctirad Pospíšil v pořadu o své knize
Ježíš Nazaretský, Pán a Spasitel uvádí tento příklad:
Totalita... Noc... Bouchání na dveře ... Tajná policie ... Otevřete! .... Výslech ... Hodný a zlý .... "
Ale pan major vám nechce ublížit, jenom nám nahlásíte aktivity vašeho společenství, my přijedeme, zabráníme trestné činnosti a všechno bude fajn..."
Kdy bude člověk svobodnější, když bude souhlasit a začne bonzovat, nebo když řekne, že jim na tu jejich hru neskočí, že "spolupracovat" nebude, i když si tím způsobí problémy a pěkně si to odskáče?
Hřích je odklon od Boží vůle, tedy naše svévole, upřednostnění našeho "JÁ" a dání ho do protikladu s Božím záměrem.
Jedna z definic hříchu je "minutí se cíle." Netrefit se, netrefit, zabloudit ... To je špatně, hřích je zlo....
A už se nám zde nastiňuje odpověď na otázku z úvodu:
"Proč je tolik zla?"
Jak hřešíme? Myšlením, slovy a skutky ... a nekonám, co mám konat (tedy zanedbáváním dobrého).
To jsou dobré skutky, které jsme nevykonali, skutky, které nám Otec připravil a my jsme to svou leností, nedbalostí, opomenutím, ať už z jakéhokoli důvodu, nevykonali.
A tyto nevykonané skutky také někde chybí. Má to své následky. Nevzniklo dobro, které mělo vzniknout a to se potom umenšuje, je ho méně nebo se nezabránilo nějakému zlu. A tak zlo množstvím hříchů narůstá, zanedbáváním dobrého se neumenšuje a my se pak divíme, že je ho tolik, protože má své plody a následky, které dávají vznikat dalším hříchům se svými plody a následky ...
A je to i naší vinou.
Proto Panna Maria stále vybízí k obrácení. Ona, která tak dokonale plnila (a plní) Boží vůli
svou spoluprací s Bohem a jeho milostí spolupracovala na díle spásy světa, v jednom svém poselství v Medžugorji hovořila i o naší úloze v díle spásy:
"
Vůbec netušíte, jak jste důležití. Bůh s vámi počítá..."
Ve svém plánu spásy počítá s dobrými skutky, které pro nás vymyslel a připravil, abychom je uskutečnili. (srov. Ef 2,10) A když ty skutky nevykonáme...
Vždyť i z Fatimy jasně zazněla slova, závažná slova, že
do pekla přichází mnoho duší jen proto,
protože se za ně nikdo nemodlí.
Máme tedy velikou zodpovědnost. A svobodu, kterou nám Bůh dává, a která je znakem velké důstojnosti, ale i nesmírné zodpovědnosti.
A tak tu máme i odpověď na druhou otázku: "
Proč to Bůh dopouští?
Nechce z nás mít tupé nástroje, ale nechává nám důstojnost Božích dětí, svobodu, abychom se my sami rozhodli pro Boží plán s námi, pro partnerství a spolupráci s Ním... Spolupráci, spoluúčast na spáse své, ale i nám svěřených lidí ...
My však tuto svobodu často a velmi zneužíváme. A tak je svět ve stavu, v jakém je. A nemusíme si ani pouštět zprávy, cítíme to na sobě, vidíme to kolem sebe. V omezené míře, ne v plnosti a i tak to nejsme schopni snést.
Bzlo už toho tolik ztraceno, tolik promarněno. Zmařené životy nejen nenarozených dětí, ze kterých mohli a měli být učitelé, řemeslníci, zemědělci, lékaři, vědci ...., manželé, rodiče nebo kněží .... Ale i mnoho dalšího, nenávratně ztraceného a zničeného, co už nikdo nenahradí. Zmařené životy, ukradená dětství, psychologické problémy, rozvrácené rodiny, lidé trpící závislostmi na kdečem a zmatené falešnými ideologiemi, ztracené existence, předčasná a zbytečná úmrtí...
Co s tím?
Nesmíme ztrácet naději. A hlavně je třeba vrátit se k Bohu, bez kterého - jak také zaznělo v Medžugorji v jednom z poselství - není budoucnost. Říká to i sám Pán Ježíš v nádherném podobenství o vinném kmeni (Jan 15). "
Beze mne nemůžete dělat nic... "
Je potřeba obrácení, pokání.
I když jsme toho tolik promarnili, ztratili a zkazili, nebo právě proto, musíme uznat, že jsme slabí, nedokonalí a hříšní. Bůh to ví. I přesto nás miluje a počítá s námi. Musíme se k němu ale vrátit, ne se od Něho odvracet, utíkat od Něho nebo mu dokonce zlořečit za to, co všechno dopustil. Nesmíme rezignovat a všechno vzdát ani se spoléhat sami na sebe s tím, že Boha nepotřebujeme a zachráníme se sami. Nezachráníme.
Máme mu důvěřovat a jako marnotratné děti se vrhnout do náruče Jeho milosrdenství...
On může i zlo proměnit na dobro. On zvítězil, dokázal změnit i svou zdánlivou prohru, odsouzení, hrozné utrpení a smrt na velkolepé vítězství svým zmrtvýchvstáním.
On může proměnit, uzdravit náš svět i naše životy, i když mohou být jakkoli zpackané. Je jen potřeba uznat svá selhání a s důvěrou k Němu přijít. On může, jakkoli se to zdá nemožné.
ŽIVOT JAKO ŠACHOVÁ PARTIE
Kdo alespoň trochu umí šachy, dá mi zapravdu, že je to nádherná hra. A náš život se dá k této hře přirovnat. Nejsem jistě první, koho to napadlo ...
Hrajeme proti silnému nepříteli. A nehraje se o nic menšího než o život, dokonce o život věčný.
A nám to nejde, moc to neumíme, nevíme jak táhnout, jak reagovat na protihráčovy tahy. Mnohdy neprohlédneme jeho úskoky, často naletíme na zdánlivou výhodu, za což zaplatíme vysokou cenu. Nejsme sto odhadnout jeho strategii, kam nás chce dostat a sami jsme líní nebo neschopní zvážit pro a proti z možností, které sami máme. Řečeno jednoduše, nemáme nárok.
Ale je tu Velký Šachista - Bůh, který ví, co a jak. Zná tuto hru dokonale. Zná nás i partii, kterou hrajeme. Zná všechny možnosti nepřítele, zná všechny naše možnosti i schopnosti, jak je můžeme využít. Pozná všechny naše tahy, ty, které jsme udělali, kde jsme chybovali i to, co bylo dobré. Zná i ty, které plánujeme udělat, jak jsme schopni reagovat na určitou situaci a který způsob hry nám nejlépe vyhovuje.
Můžeme říct, že ve své moudrosti nejen určil pravidla hry, ale i přesnou strategii naší partie, našeho života. Máme se řídit danými pravidly a uskutečňovat strategii, jak máme hrát. Tahy, které máme realizovat, které pro nás už předem připravil a vymyslel ...
Jde o to, jestli Mu budeme věřit, spolupracovat, hrát pod Jeho vedením, uskutečňovat Jeho strategii, kterou nám určil, i když jí třeba nebudeme zcela rozumět. Nebo se jí vzepřít a hrát si podle svého...
Ale i v případech, že selžeme, že nehrajeme, nejednáme tak, jak bychom měli, nespolupracujeme s tímto Velkým Šachistou a tím nezadržitelně spějeme ke katastrofě, to On s námi nevzdává.
Stále nám nabízí možnost se k Němu vrátit, začít realizovat jeho tahy. On je má, má další náhradní řešení, možnosti, o kterých se nám ani nezdá. A to i v případě, kdy jsme svou partii již téměř prohráli a nezadržitelně se blíží MAT, který by byl naší konečnou porážkou.
Je jen potřeba uznat svá selhání a s důvěrou se obrátit na Šachistu a svěřit se Jeho vedení ...
Kdysi dávno jsem viděl film o jednom světovém šachistovi, který žil v období 2. světové války. Nepamatuji si už ani název filmu, ani o kterého šachového velikána se jednalo, ale jedna scéna se mi vryla do paměti.
Velmistr byl donucen, aby hrál simultánní partii s řadou nacistických prominentů. Obcházel stoly s jednotlivými šachovnicemi, potáhl, popošel k dalšímu ... Tak postupně vyhrával jednu partii za druhou.
Jeden soupeř, kterého porazil, nebo někdo z těch, kdo to sledovali - to už nevím - namítl, že vyhrát v téhle pozici není žádné umění nebo že by to zvládl taky. Vyměnili si tedy pozice, otočili šachovnici a pokračovali ve hře. Po několika tazích velmistr soupeře porazil, tedy z pozice, ze které před chvílí jeho soupeř prohrál.
Znovu si vyměnili strany a znovu velmistr otočil hru a dal soupeři mat.
A snad ještě jednou, kdy už měli kolem sebe spoustu diváků, kteří svorně tvrdili, že v téhle pozici se už hra nemůže otočit, že už není možné vyhrát, velmistr opět, k nesmírnému údivu všech a k nelibosti a zahanbení protivníka, zvítězil.
Ano, Bůh ví, Bůh vidí, má přehled, každou situaci má pod kontrolou a na všechny má řešení. I pro ty, které se zdají bezvýchodné.
Budeme-li se Ho držet, jeho vedení, On dovede naši partii, náš život do zdárného konce, ke konečnému vítězství. I tehdy, když jsme nadělali spoustu chyb, ztratili cenné figury i pozice, on má řešení. Může to být těžké, může to stát mnoho úsilí i obětí... (Mnohdy je v životě, podobně jako v šachu, potřeba něco obětovat, abychom mnohem víc získali.) Budeme-li se držet Velkého Šachisty, zvítězíme s ním. On zná každou možnost, každý tah, kombinaci, variantu, všechno dokonale naplánoval, i možnosti, abychom se mohli rozhodnout ke způsobu hry, který je pro nás, který je nám tak nějak vlastní.
Dokonce i při chybných tazích, které děláme, přichází s náhradními variantami. I ze zlé, zdánlivě ztracené situace může vyvést ke zdárnému závěru. Je však třeba svěřit se jeho vedení.
Naším hlavním úkolem je tuto partii vyhrát, dosáhnout věčného života. Je to jediná partie, jediná možnost, která se nebude opakovat. Nebude žádná odveta ani další pokus. Přitom tento náš život, tato "šachová partie" není jediná, která se odehrává. Probíhají jich miliardy. A mnohé jsou více-méně propojené, ovlivňují jedna druhou.
Naše tahy, naše jednání, náš způsob života má vliv na rozhodování druhých. A opačně. Můžeme být paralyzováni nebo naopak povzbuzeni hrou ostatních, můžeme být druhým majákem, světlem na cestě nebo naopak příčinou jejich pádů.
Je spousta těch, kteří se na nás dívají a také my jsme pozorovateli, určitým způsobem účastníky životů ostatních. Vidíme do způsobu hry ostatních, pozorujeme jejich tahy, kombinace. Vidíme, že některá hra je krátká, skončí dříve než se mohla rozvinout, jiní bojují dlouhá léta. Některé partie probíhají klidně, jiné jsou plné emocí a zvratů. Někteří bezcílně tahají figurky, aniž by tušili proč a jaký je smysl této hry. Neví, proč vlastně hrají. Nevědí nic o Velkém Šachistovi.
Jiní se soustředí na získání nějaké výhody a je jim úplně jedno, že jejich král - duše - je smrtelně ohrožena. Mnozí svou partii vzdávají. Další v dobře rozehrané partii udělají chybu a vše ztratí, jiní se naopak nevzdávají a bojují v situacích, kdy by to mnozí vzdali.
Naším úkolem je, jak bylo řečeno, svou partii vyhrát. Ale máme zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní, předně za ty, kteří jsou nám nějakým způsobem svěřeni. V mnohém záleží i na nás, jak se budou odvíjet životní partie našich bližních...
V tom je naše svoboda i naše zodpovědnost. Můžeme buď žít život ve svobodě Božího dítěte, podle plánu, který nám ve své lásce a dobrotě vytyčil, uskutečňovat dobro, které připravil, abychom je vykonali a tak naplnit svůj život a dospět k vítězství.
Nebo se v opačném případě vyměnit svobodu Božího dítěte za svévoli a stát se otrokem egoizmu a všech možných vášní.
Tím se samozřejmě zvětší množství zla. To se dále rozrůstá a bují a jeho plody jsou katastrofy a zmar. Dobro, které nevykonáme, své plody nepřináší, protože nemá možnost ani vzniknout a rozvinout se. Ve světě tak čím dál víc vládne temnota a orientace lidí je stále složitější, ztrácejí směr a zvětšuje se riziko, že minou cíl, nenaplní smysl své existence a ... skončí v zatracení.
To je skutečnost, jak připomínají už zmíněná slova z Fatimy o tom, že mnohé duše padají do pekla.
To je realita. Můžeme se ale divit, proč to tak je?
Řešení však naštěstí existuje!
Není ale dobré s ním otálet. Mohlo by se stát, že by se je nám už nemuselo podařit zrealizovat. Jako tomu šlechtici z dávných dob, který trávil veškerý čas na lovech. Na varování svého kaplana, aby se obrátil a dal si život do pořádku, říkával: "
Na to je spousta času, budou mi stačit tři slova: "Pane, smiluj se." "Jednou, když byl zase na lovu a projížděl na koni nad srázem, kde tekla řeka, ho zastihla silná bouře. Zahřmělo, udeřil blesk, kůň se lekl, vzepjal se .... a jeho poslední slova toho šlechtice byla: "Ty pitomé zvíře!"
Roman Tomek
(Vydáno 24. 9. 2023; 28. 9. 2023 - 195 přečtení)
