Již předposlední díl cyklu promluv P. Jaroslava Jiráska na téma eschatologie.
Slavíme Velikonoce a čteme o Kristu, který se vrátil z říše zemřelých, ale už se nevrátil do téhož života, který prožíval před Velkým Pátkem. On svým Vzkříšením už vstoupil do nového světa a nového života.
Když Pán vzkřísil např. Lazara, ten se vrátil pouze k předchozímu životu a za čas opět zemřel. Pán Ježíš ale už po Velikonocích nemůže zemřít, nemůže trpět, jeho tělo už není vázané na náš prostor a čas.
Proto čteme, že prochází zavřenými dveřmi, že se náhle objevuje na cestě do Emauz a hned je zase s apoštoly v Jeruzalémě. Když chce, nedá se hned poznat, Marie Magdalská si jej plete se zahradníkem. Pán Ježíš se ještě ukazuje v tomto našem světě, zjevuje se apoštolům, Tomáš se dotýká jeho ran, s apoštoly jí chléb a rybu. Naprosto jasně dokazuje, že je opět živý a zároveň dává najevo, že už přešel do jiného stavu bytí. Ukazuje to proto, že za ním jednou můžeme přijít i my.
I my, pokud pro to něco uděláme, můžeme vejít do Bohem obnoveného světa. I my, zemřeme-li v přátelství s Kristem, budeme také jeho mocí vzkříšeni.
Nyní jsou lidé v nebi přítomni pouze skrze své duše. Ovšem na konci dějin dostanou zpět i svá těla. Člověk je totiž plně sám sebou, pokud je obnovena jednota duše i těla. Po všeobecném vzkříšení navíc dojde k dokonalé obnově této jednoty. Tu my zatím neznáme. Dnes je naše tělo a duše často v nesouladu. Tělo je nezřídka zdrojem pokušení, svědomí nám říká, co máme dělat, jenže tělo je slabé, stává se nástrojem hříchu, přetvářky, lži, násilí. Duše ztratila pro dědičný hřích sílu vůle, slabé je její poznání. Sv. Pavel to také zakusil, a proto volá: „
Já nešťastný člověk, dělám to, co nechci a nedělám to, co chci!“ Proto přichází Kristus, aby naše lidství obnovil. Jeho vůle je plně v souladu s vůlí Boha Otce, jak říká žalm: „
Hle přicházím, Pane, splnit tvou vůli.“ Jeho kříž nás uzdravil. Proto
vzkříšení lidé budou mít sice totéž tělo, jako na zemi, ale už to bude tělo proměněné, bez jakékoli vady, zduchovnělé, neporušitelné, nesmrtelné. Duše bude plně ovládat tělo, přestane každý nesoulad, který my zde ještě zakoušíme. Lidé v nebi nebudou už zakoušet žádné utrpení, bolest, nemoc nebo smutek. Budou moci jíst a pít, ale nikdy nebudou mít hlad nebo žízeň. Lidé budou moci i pracovat, vytvářet nové věci, ale práce už bude bez jakékoli námahy a obtíží. Písmo říká (Zj 7,16): „
Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům vody živé. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“ Každé utrpení bude zapomenuto a mnohonásobně vyváženo přívalem Boží lásky a štěstí, které už nikdy neskončí. Sv. Pavel proto píše (Řím 8,18): „
Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás“.
Lidé v nebi ale nebudou žít v nějakém prázdném prostoru, bude obnoven celý svět. Ten starý totiž s druhým příchodem Krista zanikne. Poslední kniha Písma, Apokalypsa říká: „
Dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není… A ten který seděl na trůně, řekl: Hle, obnovuji všechno.“ Svět bude zničen v ohni, ovšem ne bez náhrady, bude nahrazen novým, bude stvořeno nové nebe a nová země. Jeho krása a dokonalost daleko předčí původní ráj. Stejně jako v případě člověka, bude překonáno každé rozdělení. V listu Efezanům čteme: „
Bůh sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (Ef 1,10).
My dnes žijeme ve světě, který se tomu nebeskému vůbec nepodobá. Kolik je zde střetů, bojů, válek, kolik je i v přírodě bolesti, pohrom a ničení! Nová země bude proto proměněná, proroci hovoří o budoucím světě, kde bude v pokoji přebývat vlk s beránkem a medvěd s teletem. Přestane každý boj a utrpení. Písmo zde hovoří pouze v obrazech a symbolech, přesnou představu o novém světě
si proto příliš udělat nedokážeme. Překoná ale všechny naše představy.
Celý vesmír a celá příroda, která dnes trpí vinou nás lidí, rozkvete do plné krásy. Opět to naznačuje sv. Pavel: „
Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme … vykoupení našeho těla“ (Řím 8,19-23). I to je důvod, abychom se chovali zodpovědně vůči přírodě a vůči všem živým tvorům, protože i oni budou mít jednou podíl v obnoveném světě.
Lidé se někdy ptají, zda bude v nebi i jejich pejsek nebo kočička, které měli rádi. Odpověď zní: nevíme. Zvířata sama o sobě nejsou nesmrtelná. Mají sice duši, ale ta umírá spolu se smrtí jejich těla. Je ale na druhé straně dobře možné, že Bůh je v novém světě stvoří znovu. Jak bylo řečeno, naše představy zde selhávají podobně jako v příběhu o králíkovi, kterému řekli, že se stane člověkem a bude pozván na skvělou hostinu. Měl si dopředu přát, co by tam chtěl mít. Asi tušíme, že si na hostině přál mít hlavně šťavnatý jetel. Nedovedl si vůbec představit, že tam bude mít mnohem lepší jídla.
V čase konce světa zanikne očistec. Všechny duše, které zde trpěly, vejdou do nebe. A ti lidé, věrní Kristu, kteří budou žít před koncem světa, budou očištěni velkým utrpením, které tehdy postihne celou zemi a celou Církev. Ti očistec potřebovat nebudou. Očistec tedy zmizí, peklo ovšem ne.
V pekle zůstanou navěky všichni, kteří tam svou vinou přišli.
Zmrtvýchvstalá těla budou tedy velmi rozdílná podle toho, co do nich jejich nositelé „zasévali“. Buď budou v nebi prozářena nádherou ctností a svatosti nebo budou v pekle odporně zohavena spáchanými neřestmi a hříchy. Nakonec bude definitivně odsouzen ďábel a všichni jeho andělé. Budou provždy svrženi do ohnivé pekelné propasti a už nebudou moci nikomu dobrému uškodit. Obrovské množství zla, které ďábel v dějinách rozpoutal, se vrátí k němu a i k těm lidem, kteří se jím nechali svést.
Na to všechno tedy často pamatujme.
Církev nám tuto budoucnost připomíná zvláště o Velikonocích, ale také každou neděli, kdy Pán Ježíš vstal z hrobu. Křesťanská neděle, která je připomínkou velikonočního vítězství, je zároveň i tajemným předobrazem onoho Dne Hospodinova. Jak psal ve 2. století sv. Justin, v tomto dni se shromažďujeme, protože je to první den, v němž Bůh vyvedl z temnot hmotu a stvořil svět, tohoto dne také Ježíš Kristus, náš Spasitel, vstal z mrtvých (Apologie 1,67). Křesťané od počátku říkají prvnímu dni po sobotě "
den Páně - dies Dominica", aby zdůraznili, že je to den dvojí radosti: radosti z Pánova zmrtvýchvstání, které se tajemně uskutečnilo před dvěma tisíci lety a radosti z toho, že se toto vítězství veliké noci stane jednou zřejmým všem.
Radost, kterou prožíváme o tomto dni, má tedy mít příchuť oné budoucí blaženosti, kterou budeme prožívat v nové zemi, kterou pro nás připravil Pán. V tento den se také scházíme ke slavení mše svaté a přijímáme svátost Eucharistie. Ta byla vždy pokládána za závdavek Kristova budoucího příchodu, za pokrm věčného života, za posilu na cestu do Božího království. V nebi už pak svátosti potřebovat nebudeme, protože budeme žít v Bohu a on v nás. Celá Církev, Snoubenka Kristova, se dočká věčné nebeské svatební hostiny.
Jak ale říká katechismus, „
očekávání nové země však nesmí oslabit, nýbrž spíše povzbudit úsilí o zvelebení této země“. Zde si mají lidé vzájemně pomáhat, projevovat si lásku, protože právě láska k Bohu i k lidem, se jednou promění v nebeskou slávu. Kdo by žil v zajetí egoismu, zla a hříchu, do slávy Boží nevejde. Písmo přece říká, že
do nebe nic nesvatého nevstoupí. Pamatujme na to, že v tomto našem krátkém pozemském životě rozhodujeme o naší věčnosti. Opravdu stojí za to usilovat o vytrvalost na cestě za Kristem a jeho královstvím.
Platí také, že
nová země a nové nebe mohou být v určitém smyslu přítomné už v dnešním světě. Všude tam, kde přijímáme Kristovo odpuštění, kde žijeme vírou, nadějí a láskou. Všude, kde spolupracujeme s Bohem na jeho dobrém díle a odpovídáme na jeho mnohé milosti. Tak můžeme spoluvytvářet onen nový svět, který mohl zahlédnout sv. apoštol Jan: „
Potom jsem viděl nová nebesa a novou zemi. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: Hle - Boží stan mezi lidmi. Bůh bude s nimi přebývat, oni budou jeho lidem a on - Bůh s nimi - bude jejich Bohem. Budou hledět na jeho tvář a jeho jméno ponesou na čele. A noc už vůbec nebude ani nebude třeba světla lampy nebo světla slunce: Pán Bůh je bude ozařovat a budou kralovat na věčné věky" (Zj 21; 22).
P. Mgr. Jaroslav Jirásek, kněz Královéhradecké diecéze, 3. 4. 2016
(Na Fatym.com vyšlo 24. 4. 2019)
Z cyklu promluv již vyšlo:
Eschatologie - o posledních věcech 1. - Stáří a smrt z pohledu filosofie
Eschatologie - o posledních věcech 2. - Smrt ve Starém Zákoně.
Eschatologie - o posledních věcech 3. - Smrt v Novém Zákoně
Eschatologie - o posledních věcech 4. - Smrt a osobní soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 5: Nebe
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 6 - peklo
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 7 - očistec
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 8 - události před koncem světa
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 9 - Církev na konci časů
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 10 - Antikrist
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 1)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2a)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 2b)
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 11 - Fatimské zjevení a závěr dějin část 3.
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 12 - Druhý Kristův příchod a poslední soud
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 13. - Nové nebe a nová země
Eschatologie – o posledních věcech člověka a lidstva 14. - Reinkarnace
br>
