Když ledabyle odhrkáme Otčenáše a Zdrávasy a máme „odmodleno“, to není modlitba růžence, říká dominikán Bruno Donoval.
Patříte do řehole dominikánů, kteří jsou snad nejhorlivější ohlašovatelé modlitby posvátného růžence a jsou pověřeni zakládat a vést růžencová bratrstva; proč svatý Pius V. udělil toto privilegium právě Řeholi kazatelů?
Papež Pius V., vlastním jménem Fra Antonio Michele Ghislieri, později známý jako velký reformátor církve, byl dominikán, tedy velmi dobře znal modlitební skupiny, dnes známé jako růžencová bratrstva, která byla zakládána zejména u dominikánských klášterů a mariánských svatyní.
Když se v 16. století církev zmítala v těžké krizi a do Evropy se opětovně tlačil islám, papež Pius V. nechtěl, aby růžencová bratrstva zůstala jen jako nějaká „živelná laická hnutí“ bez duchovního dohledu. Proto se rozhodl, že je všechny sjednotí a svěří pod trvalý patronát Řehole kazatelů, kde tato bratrstva již existovala ve velmi četných skupinách, aby je mohla duchovně vést a formovat.
Když Panna Maria pověřila svatého Dominika, aby naučil lidi modlit se růženec, co tím od něho žádala, co měl vlastně lidi naučit?
Podle známé legendy Panna Maria svatému Dominikovi řekla: „
Nauč lidi můj růženec.“ Čili nauč lidi dívat se na Ježíše Krista, jak se na něj dívám já, poslouchat ho, jak ho já poslouchám, tedy uchovávat si jeho slova ve svém srdci, aby se pak překlenuly do jejich konkrétního života. Jak o tom mluví evangelium jejího Syna.
Matka Boží zjevila svatému Dominikovi i způsob, jakým má kázat v prostředí, které bylo nasáklé učením katarů, kteří popírali evangelium a přijímání svátostí. Čili když Panna Maria mluví o růženci, který má Dominik kázat a jeho synové šířit, tak tím poukázala na evangelium - Nový zákon. V něm se naplnilo očekávání přislíbeného Mesiáše, v něm čteme o inkarnaci z Ducha Svatého a narození v Betlémě, což jsou radostná tajemství růžence, v něm Ježíš Kristus ohlašuje pokání a příchod Božího království, v něm zjevuje svého Otce a hovoří o pokrmu a nápoji věčného života, což jsou tajemství světla.
Nakonec v dramatu utrpení a vrcholné lásky na dřevě kříže jsme byli všichni vykoupeni, jak se modlíme v bolestných tajemstvích, abychom byli jednou vzkříšeni a oslaveni jeho přítomností v nebi, co se modlíme ve slavných tajemstvích. Toto je modlitba, kterou naučila Panna Maria svatého Dominika a kterou dnes známe jako posvátný růženec.
Na to chtěl poukázat i svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu, který vážnost a důležitost ustanovení modlitby růžence připodobnil biblické hoře Sinaj, kde dal Bůh lidem zákon?
Když ustanovení modlitby růžence dáme do konfrontace se Sinajem jako místem, kde Bůh dal svému lidu Zákon, tak v Novém zákoně, který meditujeme v modlitbě růžence, je Kalvárie místem, kde je tento zákon naplněn v oběti, tedy krví Ježíše Krista. Čili když ohlašujeme ukřižovaného a vzkříšeného Pána, tak to je ta paralela Nového zákona s Mojžíšem a Desaterem ve Starém zákoně.
Na co však nesmíme zapomenout, abychom vnímali biblický kontext, je velmi důležitá role několika vrcholů v Ježíšově životě, mám nyní na mysli Horu blahoslavenství, horu Tábor, ale také Olivovou horu... a nakonec Kalvárii, kde je ten Nový zákon dokonale naplněn v oběti Božího Syna.
Myslím si, že na tyto události chtěl upozornit i náš dominikánský terciář, svatý Ludvík Maria Grignion, abychom nejen dobře znali, ale i s porozuměním nově četli známé příběhy Bible, jak ze Starého, tak i z Nového zákona.
Zákon dostal lid od Boha, tedy šlo o Boží slova, ne lidská. V přirovnání k růženci to znamená, že ani původ modlitby růžence není z tohoto světa?
Růženec je koncipován z modliteb a slov, která nepocházejí z pozemského světa; je to modlitba Pána Otčenáš, neboli modlitba Božího Syna Ježíše Krista, a pak je to pozdrav archanděla Gabriela známý jako Zdrávas, Maria. Je to pozdrav duchovní bytosti. Jde o slova z evangelia, která jsme přijali do formy ústní modlitby. Nakonec i fatimská modlitba Ó, Ježíši ... je modlitbou, kterou pasáčky naučil anděl.
To, co je lidské a co bylo do růžence přidáno později, je část: „
Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“ Tento dodatek vznikl v době, kdy lidé umírali na morové epidemie, často nezaopatřeni, bez svátostí. Církev tuto modlitbu schválila a doporučovala, aby se ji modlili po každém tajemství. Do té doby původní část růžence byla „pouze“ tzv. andělské pozdravení, které skončilo zněním konkrétního tajemství. Například „
Zdrávas, Maria (...) Ježíš, který slavně z mrtvých vstal“, nebo „
Ježíš, který tě Panno, v nebi korunoval“ a podobně...
V rámci svého zjevení Panna Maria předala svatému Dominikovi i silný odkaz o zreformování světa: „Milý Dominiku, víš, jakou zbraň chce Nejsvětější Trojice použít ke zreformování světa?“ (...) „Chci, abys věděl, že v tomto druhu války bude hlavním nástrojem boje andělský žaltář, který je základním kamenem Nového zákona. Proto, chceš-li se dostat k zatvrzelým duším a získat je pro Boha, kaž o mém žaltáři.“ Co je žaltář?
Růženec je obvykle připodobňován k žaltáři, který nacházíme ve Starém zákoně. Je to sbírka sto padesáti žalmů, jejichž autorství se připisuje většinou králi Davidovi. A žalmy byly vždy součástí modlitební praxe.
Když se mluví o žaltáři v souvislosti se svatým Dominikem, který ho velmi dobře znal už jako kanovník v Osmě, podle legendy ho naučila modlit se Panna Maria. Byla to ona, která mu často připomínala velká Boží díla, která vykonal Bůh v Izraeli, s tím, že Maria Dominikovi vysvětluje a podává jejich hluboký význam, obsah, že zve do vztahu a vypráví mu o svém Synu. Čili „
její mariánský žaltář“ je vlastně shrnuté evangelium Ježíše Krista v „
tajemstvích“, které nám říká, zpřítomňuje jeho matka, Panna Maria.
Proč právě žaltář?
Žaltar je kniha modliteb nejen vyvoleného národa, ale i nás křesťanů. Už od raného křesťanství v dílech pouštních otců čteme, jak mniši zpaměti recitovali známé části z evangelií a ráno i večer zpívali žalmy. Počet sto padesát je důležitý pro srovnání s biblickým Žaltářem, proto i růženec sestával ze sto padesáti zrnek, na kterých se modlil jen Otčenáš.
Možná jste už někdy slyšeli lidové pojmenování růžence jako „pátričky“; vychází to z latinské modlitby
Pater noster. Teprve mnohem později, po Tridentském koncilu, byl ke sto padesáti zrnkám přidán tzv. předdesátek. Forma modlitby růžence rozděleného na desítky, jak ji známe dnes, se připisuje dominikánovi blahoslavenému Alanovi de la Roche (1428-1475).
Jaký byl původní růženec?
Původně byl růženec vyskládaný ze sto padesáti zrnek, které byly navlečené na šňůře s křížem nebo medailí Panny Marie, která určovala jeho začátek a konec. Něco podobného, jako mají pravoslavní věřící, tzn. čotky. Ale nebyla tam zmíněná zrnka předdesátku, jak ho známe dnes. Ty se přidaly až za svatého Pia V., který před modlitbou tajemství růžence doporučoval na začátku přežehnání, tedy křížek, na prvním zrnku recitovat Apoštolské vyznání víry - Věřím v Boha, následně vzbuzení tří božských ctností, víry, naděje a lásky, co jsou ta tři samostatná zrnka, a nakonec doxologii Sláva Otci na posledním zrnku.
Zde je třeba zmínit dva kartuziány, Jindřicha Kalkarského a Dominika Pruského, kteří začali za první částí Zdrávasu doplňovat různé invokace a krátká zamyšlení ze života Ježíše nebo Marie. Vytvořili jich až sto padesát, ale pro obyčejné lidi, kteří neuměli číst a psát, to bylo náročné si zapamatovat. Proto blahoslavený Alan de la Roche přiblížil ze sto padesáti tajemství „jen“ patnáct, které považoval za nejdůležitější tajemství spásy, a rozdělil růženec na tři části: radostný, bolestný a slavný.
Tajemství růžence světla, který oficiálně schválil svatý Jan Pavel II. v roce 2002, vlastně nejsou nic jiného než inspirace zmíněnými tajemstvími od kartuziánů Dominika Pruského a Jindřicha Kalkarského.
Hovoříte o růžencových tajemstvích; prozraďte, co je v nich ukryto?
Tajemství růžence je vlastně tajemství Ježíše Krista. Když se modlíme růženec, v jeho centru je Ježíš Kristus, jeho tajemství, tedy jeho přítomnost, jeho radostná zvěst. A aby to nebylo příliš vytrhnuté mimo realitu do nějakých mystických výšin, tak nám to tajemství přibližuje jeho máma, Panna Maria.
Když chceme mluvit o růženci, musíme mluvit o jeho podstatě. Růženec není o nějaké opakující se modlitbě, kde ledabyle odříkáme Otčenáše a Zdrávasy a máme „
odmodleno“... Velmi pěkně hovoří na margo povrchní modlitby papež svatý Pavel VI. ve své exhortaci
Marialis Cultus: „
Jestli se z růžence vytratí tajemství evangelia, tak to není modlitba. Neboť růženec bez kontemplace je jako tělo bez duše.“ Je to jen formální lidský úkon, kterému chybí vnitřní – duchovní smysl. To není růženec!
Co to tedy znamená modlit se růženec?
Modlit se růženec znamená mít svůj pohled upřený na vtělené Slovo - Ježíše Krista. Vidíme to hned v prvních tajemstvích růžence: od vtělení v Nazaretě přes navštívení Alžběty, narození v Betlémě, obětování či nalezení Ježíše v chrámě; ale také skrze evangelizační poslání Krista, ale i nás křesťanů – to jsou v přeneseném významu tajemství světla. Čili od chvíle svého křtu jsme pozváni víru poznávat přes zprostředkované ohlašování rodičů, příbuzných... Podobně nastoupit na cestu obrácení, pokání, ke kterému nás zve Ježíš ve svátosti smíření.
Potom je to i zakoušení Boží přítomnosti, jako například na hoře Tábor – Hoře proměnění. To jsou výjimečné chvíle, kdy nám je s Pánem dobře, a zároveň je to chvíle, která nám dává vnitřní posilu k tomu, co ještě přijde později, v době zkoušky a utrpení. A to jsou už tajemství bolesti.
Ale zároveň je tam stále přítomen Ježíš v Eucharistii, který je pro nás věřící duchovním pokrmem. V těžkých chvílích, kdy přijde nemoc, soužení nebo ztráta někoho blízkého nebo blízkost vlastní smrti, o které nevíme, kdy přijde, ale přijde určitě, si dobře uvědomujeme i prostřednictvím tajemství bolestného růžence skutečnost, že při tom všem můžeme vnímat tajemnou přítomnost Boha.
A Ježíš jde dál. A v tom je genialita růžence, že nezůstává ležet v hrobě, nezůstává u toho lidského pohledu definitivního zániku. A to je naše naděje, že Kristus, ačkoli zemřel, vstal z mrtvých! A to čeká i nás v duchovní rovině – vstávat z mrtvých tehdy, když přijímáme svátost smíření, neboť skrze Kristovu krev jsme obmyti, očištěni a pozváni ke stolu Eucharistie. Ale i ve chvíli „paruzie“, kdy Ježíš přijde znovu a vzkřísí všechny. A to všechno se děje skrze tajemnou přítomnost a působení Těšitele, Ducha Svatého.
Slova růžence má člověk aplikovat do praxe, překlenout do konkrétního života, jak jste nadhodil v úvodu rozhovoru, tedy člověk by se měl naučit růženec nejen modlit, ale i žít; jak se „žije růženec“?
Jak žít růženec, bychom mohli dát do jednoduché paralely, tak, jak žít evangelium; neboli ve všech běžných chvílích našeho života. Růženec žijeme tak, jak žijeme, čteme, prožíváme a aplikujeme evangelium do svého každodenního života. To znamená konat konkrétní skutky lásky, skutky tělesného i duchovního milosrdenství – hladové krmit, nahé zaodívat, žíznivé napájet, nevědomé poučovat... Tak, jak nám říká evangelium.
Žít na vlně blahoslavenství, o kterých mluví Pán Ježíš; tedy vnímat požehnání a přítomnost právě skrze tu konkrétní výzvu, kterou mi dává ta která situace života. Přinášet naději, pokoj, smíření a světlo. Čili všechno ať se děje v duchu evangelia Ježíše Krista, jak o tom říká on svým učedníkům, a tedy i nám, kteří se rádi hrdíme, že my jsme křesťané... Ale jaký je náš příklad života!? Jak svědčíme o Ježíši v dnešním světě!? Nad tím se máme denně zamýšlet a zpytovat si svědomí i jako křesťané, ale také jako „horliví katolíci“ – růženčáři.
Nezapomeňme, že i když nás církev varuje nebo napomíná, vybízí, mluví k nám, objasňuje nějaké důležité věci, které jsou překážkou na cestě k Bohu, tak tím stejným způsobem máme hledat řešení svých problémů ve světle Božího slova, tedy co nám říká a radí sám Ježíš Kristus, jakým způsobem máme jeho postoj přetavit do svého života.
Svatý Jan Pavel II. jednou řekl, že po mši svaté je mu růženec druhá nejbližší modlitba, neboť skrze rozjímání Božího Slova poukazuje na hluboké tajemství osoby Ježíše Krista. A aby to nebylo jen nějaké svévolné hledání, tak tuto jistotu nám dává způsob a forma modlitby posvátného růžence.
Tak se má tedy růženec žít; a jak se má správně modlit?
Růženec se můžeme modlit denně v kontextu s Božím slovem, které v liturgii čteme v daný den. V praxi to může vypadat i tak, že člověk si doma přečte evangelium dne a přemýšlí, jak by z něj formuloval tajemství k růženci, například:
Ježíš, který hledá ztracenou ovečku, nebo
Ježíš, který prokazuje milosrdenství, nebo
Ježíš, který mi zjevuje lásku Otce. A toto je předmět – tajemství, nad nímž můžu rozjímat v souladu s tím, co mi církev pro daný den nabízí v liturgických čteních.
Osvědčená praxe modlitby růžence je také v tom, že uvádí do ticha. Růženec uvádí do kontemplace, do dialogu, kde já jsem ten, který se přimlouvám Bohu jeho slovy, která přicházejí od Ježíše, což je modlitba
Otčenáš a od Anděla, což je modlitba
Zdrávas, Maria, ale zároveň jsem v pozici učedníka, který poslouchá. To znamená, že jsem schopen zachytit tu frekvenci, kterou mi chce Bůh odpovědět. Uchovávám si jeho Slovo ve svém srdci a přemýšlím o něm podobně, jako Ježíšova matka Panna Maria přemýšlí nad slovy Syna.
A to je pro některé lidi velmi náročné, protože mají problém se soustředěním se během modlitby růžence.
Žijeme ve zvláštní době, která je příliš hektická, a možná i proto se nedokážeme uklidnit a vnitřně soustředit. V minulosti život plynul mnohem klidněji, možná i proto, že daný okamžik dne lidé prožívali více spolu. Šňůra nebo řetízek na růženci, který spojuje jednotlivá zrnka a drží je pohromadě, je tam právě proto, aby udržela naši pozornost. Pokud by chyběla, tak by to byla jen hromádka zrníček „bez ladu a skladu“.
Zrnka na šňůře vytvářejí vzájemnou jednotu, neboť jsou spolu. Proto růženec vnáší určitý pořádek a systém do modlitby. Tím neříkám, že osobní modlitba nemůže mít formu rozjímání, ztišení nebo něco podobného.
U růžence je důležité si uvědomit ztišení. Zaměření se na konkrétní tajemství, které mě vnitřně uzpůsobí na to, abych se v tom „guláši“ všech možných myšlenek, včetně obtíží, ve kterých žiji, dokázal zastavit. A právě tento moment zastavení se může přijít tehdy, když vezmu do ruky růženec a chci se začít modlit.
Růženec je náročný, neboť vyžaduje čas, oběť; zároveň je však osvědčenou kotvou, která mi ten čas pevně určuje. Člověk se může modlit nahlas nebo v duchu, tedy je to modlitba verbální, ale potom přichází chvíle ticha - kontemplace. Avšak ne kontemplace nějakých svých myšlenek nebo představ, ale kontemplace jako spočinutí v náručí Božího slova.
Kontemplace není pro všechny hned jasný výraz; co se děje v této tajemné chvíli?
Růženec je třeba chápat jako jednotlivé epizody evangelia, o čemž mluvil i svatý Jan Pavel II., že pohled máme mít zaměřený na Ježíše Krista, který je přítomný v kontextu liturgie, kterou církev slaví v rámci celého roku, a pak ještě více na denní evangelium, které se čte při mši svaté. Čili takovým způsobem Jan Pavel II. zval ke kontemplaci Božího slova i formou modlitby posvátného růžence.
Jelikož růženec je ryze kontemplativní modlitba, přivádí ke ztišení. A to ztišení je ten čas, kdy mi může Bůh něco říct, když mi může něco skrze Ducha Svatého vnuknout. Nebo možná nějaká situace, která po té modlitbě přichází, je možná odpovědí na to, jak vyřešit daný problém, se kterým se trápím a který jsem svěřil i do modlitby růžence.
Poslouchání a meditace žijí z ticha. Dřív než přejdeme k hlasité modlitbě, je po přednesení tajemství a po přečtení Božího slova vhodné se na přiměřený čas zastavit a zaměřit svou pozornost na tajemství, o kterém rozjímáme. Objevit hodnotu ticha patří k umění, jak správně kontemplovat a meditovat.
Jedním z omezení naší společnosti, silně poznačené technologiemi a masmédii, je stále obtížnější možnost dosažení ticha. Tak jako jsou v liturgii doporučeny chvíle ticha, tak i při růženci je vhodné se po vyslechnutí Božího slova na chvíli odmlčet, zatímco se mysl zaměřuje na obsah daného tajemství.
Max Picard, švýcarský malíř, často říkal: „
Mlčení je přirozený základ, na kterém se utváří nadpřirozenost víry. Proto mlčení Boha je jiné než mlčení člověka. Jeho mlčení není protikladem mluvení, neboť u Boha mluvit a mlčet je totéž.“ V tichu, v mlčení, v tom vnitřním ztišení jsem víc nastaven poslouchat, co mi chce říci Bůh. A to pak samozřejmě rozlišit. Jestli je to opravdu Boží, nebo je to jen moje, nebo je to někoho jiného...
Vždyť právě když člověk nezvládne rozlišování, může to být celé špatně. Jak, na základě čeho má člověk umět rozlišit jednotlivé podněty, které má následovat a které ne, aby to neudělal naopak?
Jednoduše tak, že se musí dívat na ovoce, které to přinese. Pokud je to ovoce dobré, jak čteme v listu apoštola Pavla Galaťanům 5, 22–23, „
ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, zdrženlivost“, tak vidím, že je to dobrý pramen . Tedy to bude zřejmě od Pána Boha a pak je dobré to rozlišit i se svým knězem – duchovním vůdcem. S někým, kdo mě zná, s kým můžu tyto věci v důvěře otevírat a který mi vnese světlo, že opravdu je to „jen“ moje nebo Boží, nebo je to od Zlého.
Naučit se rozlišovat vyžaduje samozřejmě dlouhou dobu. Nefunguje to tak, že se jednou-dvakrát pomodlím růženec a teď budu čekat jako rádio na správnou frekvenci. Když chceme být vnímavý na Božího Ducha, je třeba se ztišit a v tom prostředí ticha poslouchat vnuknutí, které může i nemusí hned přijít. Ale když přijde, je třeba rozlišit jeho původce.
Papež Jan Pavel II. v apoštolském listu
Rosarium Virginis Mariæ
poukazuje na naléhavou potřebu modlitby růžence zvláště v rodině: „Rodina, základní buňka společnosti, je stále více ohrožována silami dezintegrace na ideologické i praktické rovině, což v nás vyvolává strach o budoucnost této základní a nenahraditelné instituce a spolu s ní o osudy společnosti jako celku. Oživení růžence v křesťanských rodinách v rámci kontextu širší pastorační služby rodiny se nabízí jako efektivní pomoc k zastavení devastujících následků této krize, typické pro naši dobu.“ Má růžencová modlitba v rodině nějaké další jedinečné účinky?
Růženec je poklad, který je třeba znovu objevit! Růženec geniálním způsobem pomáhá přivádět lidi k Bohu již celá staletí. Myslím, že tato myšlenka pochází od Lva XIII., že rodiny, které se modlí růženec, zůstávají spolu; jsou soudržné a jednotné. Společnou modlitbou růžence vytváří rodina prostor pro Boha v sobě, a tak se Bůh stává pevnou součástí rodiny.
Svatý Jan Pavel II. říká, že to byl posvátný růženec, který se svou dávnou tradicí ukázal zvláště účinný jako modlitba, v níž rodina nachází sama sebe. Tím, že její jednotliví členové obracejí svůj pohled na Ježíše, tím, že získávají vždy znovu schopnost vidět jeden druhého novýma očima, komunikovat spolu, být solidární, odpustit si navzájem a pokaždé začínat ve svazku lásky obnoveném z působení a daru Božího Ducha.
Růženec není cíl, ale prostředek. Cílem má být pro nás katolíky setkání v Božím lidu, který slaví eucharistii. Proto se modlíme růženec i v kostele před jejím slavením, neboť nás utiší, připravuje skrze společné rozjímání k přijímání rozlomeného Slova a Chleba, kterým je živý Kristus v evangeliu a eucharistii.
Když se členové rodiny modlí růženec jen jednotlivě a ne spolu, tak je to jako ty rozsypaná zrnka růžence. Ježíš nám hovoří o společné modlitbě: „
Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, já jsem uprostřed nich“ (Mt 18, 20). Takže i společná modlitba proměňuje jak jednotlivé členy rodiny, tak i rodinu jako celek. A přináší vnitřní pokoj.
Když lidi modlitba nespojuje, ale rozděluje je, je to zřejmě proto, že mnozí se její „formy“ snaží protlačit jako cíl, a ne jako prostředek. Růženec je pouto, které spojuje, růženec je dialog a komunikace lidí vždy spojuje; vzájemně i s Bohem!
Papež František velmi často vyzývá lidi k modlitbě růžence; denně se modlí dokonce celých dvacet tajemství! V dopise věřícím s názvem Modleme se růženec v domácnosti nabídl další dvě modlitby, které se mohou lidé modlit na konci růžence.
Růženec je ve své jednoduchosti nadčasový. Je nad všemi obdobími a situacemi. Samotná modlitba růžence je tak silná a hluboká, že není třeba k ní cokoliv přidávat ani ubírat. Samozřejmě, pro lidi, kteří vyhledávají senzace a emoční vzplanutí to může být možná na chvíli o něco zajímavější a pestřejší.
Výzvu Svatého Otce vnímám spíše jako dobře myšlené pastorační doporučení církve. Klidně můžeme přidat různé další modlitby, ale je třeba dát velký pozor, aby se z růžence nestal „vánoční stromek“, aby se nevytratila jeho podstata – tajemství Krista.
Fr. Bruno Branislav Donoval je prior konventu v Dunajské Lužné, člen Liturgické komise Slovenské provincie Řehole kazatelů, řeholní asistent BLSD v Trnavě, katecheta CMŠ Madony Žitného ostrova, lidový misionář, exercitátor a spolupracovník TV Lux, asistent promotora DMC. Ve volném čase relaxuje, zejména v přírodě a s přáteli. Má rád ticho, klasickou hudbu a zpěv.
Júlia Kubicová
Převzato z
www.postoj.sk,
článek z 7. 10. 2021 naleznete
zde
