Oblíbená akce, která svou různorodostí předstihne i tu nejbujnější fantazii.
S katechetkou Markétou jsem vyjížděla autem ze Štítar kolem půl osmé ráno. Bohužel jsme s sebou nevezly žádné děti. Nemohly, nebo nechtěly? Škoda, když se za tím dnem ohlédnu, mohu říci, že o hodně přišly.
Před farou ve Vranově již čekalo několik dětí místních a také dvě z Olbramkostela, které přivezla katechetka Eva. DENAF jsme zahájili v rotundě mší svatou, kterou pro nás sloužil otec Nik. Hovořil k dětem prostě a srozumitelně a když se mu na dotaz, z koho bychom si v životě měli brát příklad, dostalo odpovědi od ministranta Tondy: „Z vás!“, pobaveně s pokorou odpověděl: „No já nevím, Tondo, jestli by ti to pomohlo!“
Ze studené rotundy jsme se přesunuli na faru, kde jsme si každý zkusili ozdobit kachličku ubrouskovou technikou, čímž vznikly pěkné obrázky na zeď nebo podložky, např. pod vázičku. Také jsme si zahráli s míčem hru „Mouchy“.
Pak naše řady hojně rozšířily děti z Višňového, které přivedla jejich paní učitelka Bohunka. Abychom se trochu seznámili, zahráli jsme si venku před kostelem oblíbenou hru v kruhu se jmény a s novinami. O zábavu nebyla nouze, za chvíli už jsme na druhé nemuseli volat: „Hej, ty tam!“, ale za nehty opět lezla zima. Tak jsme si ještě zahráli hru „Kanystr“, při které se trochu víc běhá. Pobavili jsme se, to ano, ale příliš jsme se neohřáli. Následoval tedy znovu přesun na faru a při teplém čaji dvě kola hry, při níž jsme po větách sestavovali pohádku. Zvláštní, ať už jsme začali na loďce či v lese, pokaždé se v pohádce vyskytovali trpaslíci, veverky a kouzelné oříšky. Následovala dvě kola „živého Člověče, nezlob se!“, přičemž se fara otřásala v základech dětským halasem. V prvním i druhém kole vyhráli účastníci z Višňového – jednou Romana a jednou Pavel. Mezitím Bohunka uvařila dobrou hrachovou polévku, kterou jsme po modlitbě „Anděl Páně“ poobědvali s chlebem.
Bohunka s Markétou se pak nenápadně vytratily připravit pro nás „stopovanou“ a my, poté, co jsme umyli nádobí (největší dík za to patří pilným včelkám z Višňového), jsme se vydali po jejich stopách, respektive šipkách, přičemž se našeho vedení skvěle zhostil Danek. Úkoly jsme vždy vypátrali a splnili velmi rychle, ať už šlo o písničku, správnou odpověď na otázku nebo 10 dřepů. Úspěšně jsme objevili čokoládový poklad i Markétu s Bohunkou, které se nám schovaly.
Nazpátek jsme zvolili jinou cestu – přes houpací most po druhém břehu Dyje. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi padal sníh, ale nám bylo spolu fajn. Když jsme se zase dostali na asfaltku, seřadili jsme se do dvojic a po zbytek cesty až k faře hráli hru „Zvěřinec“.
Na faře nás opět čekal čaj a další výtvarná činnost – výroba velikonočních přáníček. Mnohá z nich se skutečně povedla moc pěkně. DENAF jsme zakončili křížovou cestou na stráni za kostelem, při níž nás opět provázel otec Nik. Teď mi řekněte, děcka, bylo to fajn? Jestli ano, sejdeme se znovu?
Zdobení kachliček ubrouskovou technikou.
Výsledky naší práce. Pěkné, že?
Kdo by nevěděl, tak v těch rukou držíme mouchy, aby nám neuletěly!
Seznamovací hra s novinami.
Pohyb při hře "Kanystr"
Vzhůru za pokladem!
To je vynález, ten houpací most!
Hop a skok přes potok. Ještě že ti gentlemani nevymřeli...
Křížová cesta s otcem Nikem.
Odměna byla zasloužená.
A ještě závěrečná písnička "Na cestu s námi vyjdi Pane."
