Ďábel nenávidí pohled na to, když pokročíme v cestě ctností. Kdykoli rosteme ve svatosti, místo aby umenšil své působení, zdvojnásobuje úsilí a pokouší se využít právě naši ctnost, aby nás zvrátil směrem k hříchu a nectnosti. Italský kněz o. Lorenzo Scupoli píše v tomto smyslu o ďáblově strategii v knize
Duchovní boj, která vyšla v roce 1589. V ní nám vysvětluje, jak ďábel učiní jednu ze dvou věcí.
Nejprve nás pokouší dobrými skutky, které jsou nad naše síly. Tento pocit v nás však může později vyvolat pocit zklamání a jím se nás ďábel pokouší vrátit ke hříšnému životu a vzdát se jakéhokoliv dalšího boje, protože nikdy nebudeme dokonalí. Scupoli dává příklad osoby trpící chorobou, která si přeje dělat dobré skutky, avšak mimo vlastní dosah.
Nemocná osoba může snášet svou nemoc s trpělivostí. Náš "chytrý protivník" však ví, že tím může dosáhnout jakýsi "zvyk v trpělivosti". Okamžitě předloží všechny dobré skutky, které by v jiném stavu mohl vykonat, a snaží se ho přesvědčit, že kdyby se cítil lépe, byl by schopen sloužit Bohu více a byl by užitečnější pro sebe i pro jiné. Když už tedy v něm vzbudí takové přání, pokračuje v postupném nárůstu, dokud člověk nedojde do pocitu, že není schopen uskutečnit tyto skutky. Čím hlouběji a silněji se tato přání stávají reálnými, tím se více zvyšuje vnitřní neklid člověka.
Klíčem k tomu, abychom odolávali působení Satana, je důvěra v Boha a soustředění se na naši současnou situaci. Buďme spokojeni s tím, co můžeme udělat ve stavu, v jakém jsme. Místo toho, abychom byli nespokojeni s tím, co "by mohlo být", je lepší zůstat zakořenění v myšlence: tady a teď. Bůh se postará o zbytek. Zadruhé ďábel může využít naše ctnosti k pocitu pýchy. Může nás pokoušet přemýšlením o tom, že my sami jsme jedinou příčinou naší ctnosti nebo že jsme lepší než ostatní. To nás může snadno svést na nesprávnou cestu.
Vychytralý a zlomyslný had nás nedokáže zlákat svými uměleckými prostředky ani prostřednictvím samotných ctností, které jsme získali. Snaží se nás dovést k tomu, abychom je i sebe samotné vnímali se spokojeností. A to se nám může stát osudným. Pokud se vyvyšuje až na sám vrchol, padáme do hříchu pýchy a trpkosti. Abychom se ochránili před tímto nebezpečím, vyberme pro své bojiště bezpečnou a rovnou plochu skutečného a hlubokého přesvědčení o své vlastní nicotnosti, že nejsme ničím, že nic neumíme a že nic nemůžeme dělat bez Boha.
Musíme vždy pamatovat, že i když děláme pokrok v duchovním životě, nemá to nic společného s námi, ale všechno souvisí s Bohem. Především buďme opatrní! Pokud chceme pokročit v ctnosti, uvědomme si, že ďábel použije všechny naše dobré touhy a i nimi se nás pokusí odvrátit od Boha.
Klíčem je důvěra v Boha a nedůvěra v sebe
Svatý Pavel jasně uvedl ve svém listě Efesanům: "
Neboť nás nečeká zápas s krví a tělem, ale s knížatstvem a mocnostmi, s vládci tohoto temného světa, se zloduchy v nebeských sférách." (Ef 6, 12) Není však vždy snadné vědět , jak se zachovat v tomto duchovním boji. Lorenzo Scupoli vysvětluje tedy náš postoj pomocí dvou zbraní potřebných k přežití v probíhajícím duchovním boji.
1. nedůvěra v sebe
V této bitvě je tak potřebný vlastní pocit nedůvěry v sebe, že bez něj nejsme schopni dosáhnout požadovaného vítězství, či dokonce ani překonat množství vlastních vášní. Pamatujme na to, že naše zkažená povaha nás příliš snadno navádí k falešnému pohledu na sebe samotné. Takže ve skutečnosti, když se považujeme za nic, považujeme se za něco. Toto sebepoznání je jednoznačně potřebné pro všechny, kteří chtějí být sjednoceni s Nejvyšším Světlem a nestvořenou Pravdou. Božská shovívavost často využívá pád pýchy troufalých lidi, aby dospěli k takovému poznání. Spravedlivě tak utrpí pád do vlastních chyb, protože věřili, že se jim vyhnou vlastní silou. A tak se učí poznávat se a nedůvěřovat už víc v sebe.
2. Důvěra v Boha
Nedůvěra v sebe však sama o sobě nestačí. Abychom se nedali na útěk před nepřáteli, nebo abychom nezůstali bezmocní a nemožní v jejich rukou, musíme k tomu všemu přidat dokonalou důvěru v Boha a očekávat od něj pouze pomoc a vítězství. Neboť my, kteří nejsme nic, nemůžeme od sebe ani nic čekat. Pouze padáme, a proto bychom si neměli úplně důvěřovat. A tak od našeho Pána můžeme jistě očekávat úplné vítězství v každém konfliktu. Pokud chceme získat Jeho pomoc, vydejme se tedy na životní cestu s Ním. Pokud hledíme očima víry na nekonečnou moudrost a všemohoucnost Boha, kterému není nic nemožné nebo obtížné, a svěřujeme se mu ve své bezmezné dobrotě a nevýslovné vůli každou chvíli, získáme všechny věci potřebné pro duchovní život a perfektní vítězství nad sebou samým. To vše, pokud se s důvěrou vrhneme do Jeho náruče.
Zdroj: Aleteia
Převzato z
www.verim.sk,
článek z 10. 2. 2019 naleznete
zde.