Nejbližší neděle je slavností narození Jana Křtitele. Evangelijní text (Lk 1,57-66.80) podává úryvek o jeho narození. Kromě Pána Ježíše a Jana Křtitele už o žádné jiné postavě nemáme v evangeliích popsané okolnosti zvěstování a samotného narození.
Jsme svědky zajímavého paradoxu, který nám Lukáš předkládá ve svém evangeliu. Zvěstování a narození Jana Křtitele vnějším leskem převyšuje zvěstování a narození Ježíše Krista. Zachariáš je knězem, zvěstování se odehrává na tom nejsvětějším místě pro židovství - ve svatyni jeruzalémského chrámu. Janovo narození proběhne v radostné atmosféře rodiny a příbuzné, kteří přišli, aby se radovali spolu s obdarovanými rodiči. Naproti tomu Ježíšovo zvěstování se odehrává mladému děvčeti v soukromém domě v neznámém Nazaretě v Galileji, která má pověst pohanského kraje. Ježíšovo narození se uskutečňuje v chudobě a ústraní. Evangelista zve čtenáře důvěřovat ne tomu, co vidí, ale tomu, co říká Boží slovo.
Prorok Nejvyššího
Lukáš měl v úmyslu na jedné straně vyzvednout účinkování Jana Křtitele, ale zároveň ukázat, že i samotný Jan, navzdory zázračnému početí, není Mesiášem, ale prorokem, který Hospodinovu Pomazanému připravil cestu. O Janu Křtiteli v Zachariášově chvalozpěvu zaznívají slova: "
... budeš prorokem Nejvyššího ..." (Lk 1,76). Anděl při zvěstování Ježíše říká: "
... bude nazván synem Nejvyššího ..." (Lk 1,32). Podobně i při návštěvě Alžběty je vyzvednuté zázračně dítě, které Maria nosí pod srdcem (srov. Lk 1,39). Jan Křtitel se narodil Zachariášovi a Alžbětě do kněžské rodiny, kde se kněžství dědilo z otce na syna. Jana tedy čekalo poslání kněze v jeruzalémském chrámě. Bůh pro něj určil jinou cestu, ne cestu kněze, ale proroka. Jeho rodiče přijímají tento Boží plán. Naznačuje to i odlišné jméno, než je jméno jeho otce. V protikladu se zavedenou praxí dát potomkovi jméno po rodičích nebo předcích z rodu, Alžběta a Zachariáš ve společné shodě dávají jméno, kterým ho nazval anděl už při zvěstování Zachariášovi v chrámu. Jméno Jan, v hebrejštině Jochanan, znamená Pán je milostivý. V tom okamžiku se Zachariášovi znovu vrátí řeč a jako první věc udělá to, že opěje Hospodinovo milosrdenství, které prokázal jim a celému národu.
Narození syna ve stáří, jeho zvláštní jméno a znamení v podobě ztráty a vrácení řeči jeho otci, způsobují odůvodněnou otázku: "
Čím toto dítě bude?" (Lk 1,66) Bůh začíná bezprostředně v Janově osobě plnit své zaslíbení dané izraelskému národu a celému lidstvu. Bude prorokem, který připraví cestu Hospodinovu Mesiáši.
Obřízka je pro židovský národ fyzickým znakem smlouvy, kterou Bůh uzavřel prostřednictvím Abrahama s celým národem. Den obřízky je oslavou tohoto pokračujícího svazku Boha s Izraelem. Provádí se osmý den po narození pouze na potomcích mužského pohlaví. Otec při ní sdělí jméno syna. Při narození dcery otec sdělí její jméno v synagoze v první sobotu po narození.
Lukáš vyzdvihuje radost, která je charakteristická pro celé jeho evangelium.
Bez radosti z daru víry, bez radosti z povolání plnit Boží vůli, neexistuje pravý učedník.
Potrestán Zachariáš?
Chci se dotknout ještě jedné otázky. Proč spravedlivý Zachariáš byl potrestán němotou jen za to, že od Boha žádal znamení? Vždyť on a jeho manželka byli v pokročilém věku, jejich pochybnosti byly oprávněné. Navíc v Písmu svatém máme jiné biblické postavy, které žádaly od Boha znamení, dostaly ho a ještě k tomu vyvázly bez újmy. Vždyť i Panna Maria položila andělovi otázku: "
" (Lk 1,34) Rozdíl je v tom, že Maria nežádala žádné znamení, protože ona nepochybovala o Boží všemohoucnosti (ať Bůh něco takového dokáže), ale se ptá na způsob - jak se to stane.
Lidský život je příliš krátký na to, abychom porozuměli všem souvislostem, které události přinášejí. Kolikrát se nám už stalo, že až s odstupem času, možná až desítek let, jsme porozuměli významu některé události v našem životě. Biblické texty podávají mnohé události, ve kterých první Boží slovo nebylo jediné a od člověka se očekává důvěra Bohu. Stačí zmínit příběh Abrahama, od kterého nejdříve Bůh žádá oběť syna. Potom mu však přikazuje, aby nevztahoval ruku na svého syna (srov Gn 22). Bohu nepatří pouze první slovo - výzva, pozvání, ale i druhé, resp. poslední slovo, slovo naplnění. Právě reakce Janova otce po opětovném získání řeči je pro nás nejlepším vysvětlením, jak správně chápat tento úryvek. První věc, kterou Zachariáš udělal, nebylo, aby si vylil vztek na adresu Boha, ale pronesl nádherný chvalozpěv, ve kterém Boha oslavuje. Správné porozuměl Božímu konání, uvědomil si i vlastní selhání a trpělivě čekal na toto "druhé slovo" Boha, kterého se mu dostalo.
P. František Trstenský
Převzato z www.postoj.sk,
článek z 22. 6. 2018 naleznete
zde
