Blíží se konec roku sv. Josefa a já bych se s vámi chtěla podělit o malé svědectví o tom, jak se svatý Josef postaral o jednu moji prosbu. Je to jen střípek toho, co jsem se svatým Josefem a na jeho přímluvu mohla během roku prožít.
Koncem října se konala v Jeníkově na faře brigáda na dřevo. Pomoc přijel začátkem týdne jen Lojza a tak jsme se pustili do štípání starého dřeva a do skládání pod přístřešek, kterému se věnovala hlavně slečna katechetka Eliška.
Ve čtvrtek, na svátek sv. Šimona a Judy Tadeáše přijel z Moravy ještě i jáhen František a kolem poledne dorazil ještě i Petr, aby nám pomohl rozřezat klády, které jsme měli na zahradě celé léto.
A já jsem si začala říkat, jak to konečně všechno dobře na přímluvu svatého Josefa dopadlo, že se tam nakonec sešlo tolik pomocníků.
Musím podotknout, že když jsem pomoc s Petrem domlouvala, tak se mě ptal, jestli mám pilu a jestli je spolehlivá. Na obě otázky jsem mu odpověděla, že ano. Navíc pilu jsem měla na opravě, takže jsem byla přesvědčena, že bude opět skvěle fungovat.
Jenže co se nestalo. Pila skutečně řezala, ale pouze chvíli. Pak její hlas utichnul a pila byla nepoužitelná. Petr s jáhnem Františkem se ji snažili opravit, ale nedařilo se. A já jsem začala vnitřně zuřit, že to snad nemůže být pravda, že je pila nefunkční. Jenže to pravda byla.
Odpoledne pak byla v Zábrušanech poutní mše svatá, protože farní kostel je zde zasvěcen právě sv. Šimonu a Judu Tadeášovi. Na mši svaté měl otec Marek promluvu a mimo jiné zmínil, že je Juda Tadeáš je pomocníkem v neřešitelných situacích. A toho se chytl Petr, a když jsme se pak vrátili na faru do Jeníkova, tak si ještě večer vzal pilu do kotelny, protože tam bylo světlo a začal ji znovu opravovat. Jáhnovi Františkovi to nedalo a šel mu pomoci. A po skoro hodině práce se pilu podařilo nastartovat. Radost byla velká! Když jsem se za nimi přišla podívat, tak Petr jen řekl, že si sv. Juda Tadeáš dal na čas, ale přeci jen pomohl. Bohu díky! Znovu jsme se přesvědčili o tom, že to co říkal otec Marek je pravda i dnes.
V pátek ráno mě Petr oznámil, že je na cestě ještě jeden pomocník a sice Václav a že si veze i svoji pilu. Jela jsem pro něj na nádraží do Oldřichova. Když jsme přijeli na faru, dal si Václav jen teplý čaj a hned se šel pustit do práce, ale nebyl by to Jeníkov, kdyby se zase něco nestalo. Václav si večer před odjezdem doma brousil řetěz, aby mu to šlo lepší od ruky, ale zapomněl si ho pak zabalit sebou do batohu. Naštěstí jsme to ale vyřešili celkem rychle – koupili jsme nový. A pak už to šlo jako po másle. Petr s Václavem řezali jak o život. Já s Lojzou jsme dřevo odváželi a jáhen František skládal.
Při příjezdu na farní dvůr jsem se Václava ptala, za jak dlouho si myslí, že pořežou tu hromadu dřeva, která tam byla. A Václav odpověděl – tak tři dny. Tím mě trochu dostal, ale asi s tím má více zkušeností než já. Když však nastal páteční večer a první celý den práce, nevěřila jsem vlastním očím. Z hromady dřeva zbyla sotva třetina nepořezaná. Prostě nám a hlavně Petrovi a Václavovi Pán Bůh žehnal.
V sobotu ráno jsme se po modlitbě a po snídani ještě na chvíli pustili do řezání a odvážení. Před polednem čekal pomocníky královský oběd, jak jej sami nazvali a po něm jsme naložili vše potřebné a vydali se směr Morava.
Já jsem měla v plánu stihnout pouť ke svatému Josefovi, která byla v Senetářově ohlášena na 16:00 hodinu. Z Jeníkova jsme však odjížděli ve 12:15 hod. Pořád jsem si říkala, že se to s odřenýma ušima dá stihnout. Po dálnici se jelo krásně, ale přece jen to bylo skoro 340 km. V Jihlavě jsem vysadila Petra a Václava. A to už hodiny ukazovali 15:10hod. Začínala jsem se smiřovat s tím, že to nestihneme s jáhnem Františkem, ale ani nevím jak, najednou jsem byla kousek před Brnem a hodiny ukazovaly dobrý čas. Zkusila jsem zavolat otci Markovi, jestli by na nás půl hodiny nepočkali se mší svatou. Řekl, že ano, ale že mám frčet, což už já jsem dělala od výjezdu z Jeníkova. Nakonec na nás čekali poutníci skoro 45 minut, ale my jsme byli šťastní, že počkali a že jsme mši svatou mohli prožít celou. Já osobně jsem tam chtěla být hlavně ze dvou důvodů:
-měla jsem za těch pár pracovních dní v Jeníkově za co sv. Josefovi poděkovat a pak také bylo na konci mše svaté modlitba k zasvěcení se sv. Josefovi, o které jsem moc stála.
A tak Bohu díky za vše, co bylo možné během posledních krásných říjnových dní v Jeníkově prožít. Bylo to sice náročné, ale krásné!
A také velké DÍKY sv. Josefovi, za jeho pomoc a za to, jak to skvěle všechno zařídil. Čím víc nad tím přemýšlím, tak o to více žasnu.
A tak sv. Josefe, DÍKY za všechnu tvoji pomoc a přímluvu během celého roku ve všem, co jsem ti svěřovala.
