Život a působení svatého faráře
arského nevyvolaly pozornost
a obdiv jenom u tehdejších
současníků, ale jsou stále až do našich
dnů zářivým příkladem. Stal se patronem
a příkladem pro všechny faráře na
celém světě.
Co tak zvláštního a jedinečného ho odlišovalo
ode všech ostatních kněží? Jan
Maria Vianney to sám prozradil. Pomohli
mu mocní světci na příkaz Boží. Byla
to vůle Všemohoucího.
Vianneyův slavný životopisec Francis
Trochu (1877–1967) a všichni ostatní životopisci
se zmiňují o vnuknutích, intuicích
a inspiracích, které v jeho apoštolátu
nikdy nechyběly. Jeho okolí je zaznamenávalo
vždycky s největším
údivem, když se stal v Arsu
nějaký zázrak. Jenom
tak mohl způsobit mnoho
dobrého. Právě proto za
ním proudily zástupy lidí
ze všech stran.
Jedním z mnoha pomocníků
v Arsu, kteří se dávali
k dispozici pro každou službu,
byl rolník Jean-Claude
Viret. Zanechal nám tři sešity,
které pojednávají o jeho
pozorováních v Arsu.
Ve vesnici Cousance (Jura)
obhospodařoval pan Viret
dobře prosperující zemědělskou
usedlost s mnoha
budovami, stájemi, svěžími
pastvinami a také vinicemi.
Podle odhadu byla
jejich hodnota 30 000 franků.
Žil jako svobodný, nebyl
ženatý, byl velmi zbožný
a podle svých sil vykonával
skutky milosrdenství. Ve
svém dětství nedostal žádoucí vzdělání,
takže jeho poznámky se hemží pravopisnými
chybami.
V roce 1832 podnikl Viret pouť do mariánské
svatyně Fourvi re u Lyonu. Tenkrát
uslyšel poprvé o podivuhodných činech
faráře z Arsu. Rád by ho osobně
navštívil, ale jeho zpovědník mu cestu
přísně zakázal. Když ale jeho zvědavost
podnítila stále nová vyprávění o neuvěřitelných
událostech v Arsu a samotná jeho
příbuzná Marie Bonotová ho v dopisu
pozvala do Arsu, nemohl už více odolávat.
Obrátil se o radu na vyšší autoritu
a bylo mu řečeno, že je svobodný muž
a ať se sám rozhodne podle svého svědomí.
Pak slíbil Matce Boží novénu, kterou
chtěl vykonat v Arsu, když ho jistě dovede
na místo jeho touhy.
V polovině října 1842 tam konečně přišel,
odevzdal se ihned Prozřetelnosti a poprvé
se zúčastnil vy učování katechismu,
které vedl P. Vianney. Hluboce ho zklamalo.
Tak si „svatého“ nepředstavoval. Ale
brzy změnil svůj úsudek. Tento kněz zřejmě
četl ve Viretově srdci. Čtvrtý den po
svém příjezdu šel Viret ke zpovědi a po
devítidenním pobytu se vrátil
domů. Během těchto devíti
dnů mohl faráři předložit
své dva plány: Pro plánovanou
kapli v Cousance chtěl
přivézt z Říma relikvie nějakého
světce z katakomb
(snad svaté Filomény). Vianney
ho ale rozhodně od této
cesty zrazoval. A Viretovo
druhé přání… V Cousance
chtěl založit pobočku řádových
bratří. Tady Vianney
odpověděl: „Nejlepším
dílem, které byste mohl věnovat,
by bylo pozvání bratří,
kteří vyučují. Takové dílo
by bylo užitečnější než tucet
jiných…“
Po návratu do Cousance
se Viret poptával, kteří bratři
by přicházeli v úvahu pro
jeho plánované dílo. Nevyznal
se ale v drobných rozdílech
mezi řeholními společenstvími
a vydal se asi
za rok po první návštěvě zase do Arsu.
Vian ney, zřejmě po osvícení shůry, mu
dal jasnou odpověď: „Musíte vzít mariánské
bratry z Bordeaux. Ti budou nejvíce
vyhovovat pro vaši farnost.“
Ve Francii později nastaly téměř nepřekonatelné
obtíže, které nedovolovaly
uskutečnit plán. Až Viretovi dědici vznesli
nárok. Nakonec se dohodli, že mariánští
bratři nenastoupí dříve než pět roků po
Viretově smrti. Viret zemřel 5. října 1867,
škola byla otevřena 16. října 1873. Stala
se velkým požehnáním pro místo a okolí,
až do té doby, kdy „klášterní bouře“ v roce
1903 způsobila její zánik.
Ještě za života Jeana-Claude Vireta závistivý
zpovědník v Cousance nezahálel.
Dal jednou svému kajícníkovi úkol, aby
se arského faráře zeptal: „Co je vlastně
zvláštního na vaší farnosti?“ Vianney však
nemiloval takové zbytečné dotěrnosti a pokrčil
jenom rameny. „Nuže tedy,“ odpověděl
Viret, „v Cousance tedy ohlásím, že ve
vaší farnosti není nic zvláštního!“ To se ale
Vian ney ihned bránil: „V tom případě byste
lhal. Lhát se nesmí!“ Pak měl Vianney
přece říci, čím se Ars odlišuje od všech
ostatních farností. Tu už nebyl s odpovědí
v rozpacích: „Řekněte mu (zpovědníkovi
v Cousance), že se zde děje všechno
prostřednictvím nejblahoslavenější Panny.
Dějí se zde uzdravení hluchých, němých,
slepých, ochrnulých, posedlých.
Dějí se zázraky a obrácení, každý den,
někdy i vícekrát za den. Ale toto všechno
se děje na přímluvu nejblahoslavenější
Panny a svaté Filomény.“
Výslovná úcta k Marii a působení
sv. Filomény, jejíž pozůstatky byly znovu
objeveny v Římě v roce 1802 v katakombách
sv. Priscily, byly to „typické“ pro Ars.
Je tu jedna dříve zcela neznámá světice,
jejíž vlastní jméno není dodnes možné
s určitostí uvést. Protože „Filoména“, jak
je uvedeno na sestavených střepech, znamená
řecky jednoduše „Milovaná“ nebo
„Miláček“! Tak ji mohli pojmenovat její
zarmoucení rodiče při rozloučení. Nebo
to bylo její opravdové jméno?
To dnes není důležité. Vždyť od roku
1802 slyší na toto jméno, kdykoliv se na
ni takto zavolá! Je také úplně jedno, jestli
za svého života byla princeznou z významného
královského domu, nebo jen
pohrdanou otrokyní. Bůh se nedívá na
společenské postavení osoby.
V Arsu ji uctíval farář Vianney zvláště
na dvou místech. Jednu z jejích relikvií
uchovával na faře, v místnosti pro hosty,
kde byl v roce 1843 na přímluvu sv. Filomény
uzdraven z těžké nemoci. A jednu
v boční kapli farního kostela, kterou nechal
přistavit na její počest. Jean-Claude Viret byl během jednoho
svého pobytu v Arsu svědkem zjevného
zázraku, který ve svých poznámkách velmi
podrobně popsal. Stalo se to v pondělí
24. července 1848:
Ve stejném poštovním kočáře, který ho
přivezl do Arsu, sedělo asi dvanáctileté
či třináctileté děvče, úplně ochrnulé, doprovázené
svojí tetou. Obě se ubytovaly
v Arsu u pekaře Petita, kde se také Viret
vždycky ubytovával. Setkávali se po více
dnů stále znovu, jedli u stejného stolu.
Hned při prvním setkání říkal farář
Vian ney ochrnulé: „Moje dítě, jsi opravdu
hodná. Jakmile přijmeš svaté přijímání,
budeš uzdravena.“
Při mši svaté, která následovala v kapli
sv. Filomény, směli ministrovat jeden seminarista
a Viret. Tak to mohl zažít z největší
blízkosti. Po přijímání věřících vedl
Viret faráře k děvčeti sedícímu poněkud
bokem. Přijala proměněnou Hostii. Uběhlo
několik minut, pak ochrnulé dítě vyskočilo
a hlasitě jásalo: „Jsem úplně uzdravená!“
V následujících dnech odpoledne
doprovázela faráře Vianneye při jeho návštěvách
nemocných po obci, šťastná a veselá,
beze stopy po nemoci, třebaže byla
od nejútlejšího dětství zcela neschopná
chůze. Všichni poutníci jásali s ní.
Když Viret v pozdějších letech potkal
v Arsu dívku znovu, viděl, že uzdravení
bylo trvalé, bez recidivy. Zkrátka zázrak!
Vireta to táhlo stále znovu do Arsu.
Přihlásil se do pořadatelské služby, tam
se mohl uplatnit. Tehdy napsal tři sešity
„Pamětí“, které byly pro Vianneyova životopisce
Francise Trochu pokladnicí pro
jeho zkoumání, zvláště co se týká Vianneyových
kázání a katechezí.
Když v parném létě 1859 končil svatý
farář svůj život, pobýval Viret právě v Arsu.
Stále ještě byl svobodný, a mohl proto
se svým časem volně nakládat. Od nabídky,
aby se připojil k mariánským bratřím
jako člen řádu, ho Vianney odrazoval.
Pro uspořádaný život v řádu nebyl Viret
vhodnou osobou.
Viret pomáhal ulehčovat život na smrt
nemocnému faráři tím, že stříkal chladnou
vodu na střechu fary, aby nemocný navzdory
vedru mohl dýchat. Když se krátce
potom dostavila smrt, vynesli Vianneyovo
tělo ven, nepokryté, a Viret držel stínidlo
nad rakví, aby mohl fotograf udělat
tři vhodné snímky budoucího světce.
Jednu z těchto fotografií najdeme v mnoha
životopisech svatého faráře z Arsu.
Matka Boží byla jasnou hvězdou, která
zářila nad životem tohoto světce, to mohl
Jean-Claude Viret potvrdit. Ve všech náboženských
záležitostech, když šlo o spásu
duší, zvláště když bylo na vážkách obrácení
hříšníků, vzýval ji Vianney svými
prosbami a skutky pokání. Čerpal bez
umdlení ze srdce Mariina, které je naplněno
milostí (srov. Lk 1,28.30), nepřestal
nikdy. Kázal o ní: „Nebeský Otec se dívá
se zalíbením na Srdce nejblahoslavenější
Panny jako na mistrovské dílo svých rukou…
V Srdci nejblahoslavenější Panny
je jenom slitování… Mariino Srdce má
pro nás tolik něhy, že všechna srdce lidských
matek, kdyby se spojily jejich nejlepší
vlastnosti, by nebyla nic více než kus
ledu ve srovnání s jejím Srdcem. Všichni
svatí měli velkou úctu k nejblahoslavenější
Panně. Neexistuje žádná milost, která
by neprocházela jejíma rukama.“
Všichni farníci z Arsu měli být zasvěceni
Marii. Toto zasvěcení provedl farář
Vianney dne 1. května 1836. Okolo krku
sochy Neposkvrněné zavěsil pozlacené
srdce. V něm byla zapsána všechna jména
farníků. Od té doby byli všichni bez
výjimky zasvěceni Neposkvrněnému Srdci
Panny Marie. (To bylo více než 80 let
před zjeveními ve Fatimě, kde bylo toto
zasvěcení doporučováno.)
Zatímco farář Vianney stavěl v duchovních
záležitostech hlavně na přímluvě
Matky Boží, obracel se v materiálních
požadavcích a uzdravování nemocných
více na svoji oblíbenou světici Filoménu,
mučednici prvotní církve.
Světice pomáhala Vianneyovi vždycky,
když určité žádosti byly v souladu s vůlí
Boží, vždycky však, když pomoc shůry
sloužila spáse duší. Jinak zůstávalo nebe
němé. Také Jean-Claude Viret musel zakusit,
že příliš lidská přání někdy odporují
Božím úmyslům. Tak nebyli v Arsu
uzdraveni jeho dva sourozenci, ale zažili
jistý druh obrácení. Tím jim bylo pomoženo
více. Bůh soudí jinak než většina lidí.
On ví, co je pro nás opravdu užitečné.
Mnoho křesťanů dnes nedbá na úctu
ke světcům, většina protestantů ji striktně
odmítá. Písmo svaté nás o tom poučuje
lépe: sám zakladatel křesťanství, Syn
Boží, nepohrdal vstoupit do vztahu s anděly
a svatými a mluvit s nimi. Tak čteme,
že nějakou dobu před svým utrpením
vystoupil na vysokou horu. A zatímco se
tam modlil, zjevili se mu Mojžíš a Eliáš.
S nimi rozmlouval o svém budoucím utrpení
v Jeruzalémě (srov. Lk 9,31).
A když k tomu došlo a jeho utrpení
začalo, modlil se na Olivové hoře. Tu se
otevřelo nebe, přišel anděl a posiloval ho
(srov. Lk 22,43).
Neměli bychom tedy pohrdat pomocí
našich bratří a sester, kteří jsou již v nebi,
a andělů, kteří jsou nám dáni k ochraně.
Ježíš sám je nám v tom příkladem, který
bychom měli následovat.
Svatý farář arský rozuměl nadpozemským
tajemstvím království Božího. Když
zahrnoval prosbami obyvatele nebes, nebyl
nikdy zklamán.
Prostý sedlák, Jean-Claude Viret,
a mnozí jiní se stali v Arsu svědky, jak působí
důvěra ke svatým: živý pohled k Marii
a úcta ke světcům svolává požehnání
na prosebníka a jeho prosby. Takový postoj
vždycky nese ovoce, žádná prosba
není nadarmo.
Z Marie heute 7/8/2018 přeložil -mp-
(Redakčně upraven
Vyšlo v časopise Světlo 31. ČÍSLO / XXVII. ROČNÍK
