Bartolo Longo byl blahoslavený 26. října 1980. Znáte ho? V časopise Světlo 40/2010 o něm vyšel pěkný článek.
Světlo 40/2010 najdete ZDE
Bartolo Longo se narodil v roce 1841 v Latianu u Perugie. Odešel
do Neapole, aby zde studoval
práva. Neapolská univerzita byla
těžkou zkouškou nikoliv pro jeho
obor, ale pro jeho víru. Dosáhl
sice doktorátu, ale ztratil víru.
Ve styku s vlasteneckými profesory, kterým se stalo křesťanství zcela cizím, a se studenty
liberály se ocitl ve velké krizi,
i když zcela nezanechal modlitby.
Četba knihy Život Kristův
od Renana ho zcela dezorientovala a začal pochybovat o Kristově božství. Renan byl racionalista a byl odpůrcem všeho
nadpřirozeného.
Pak se Longo setkal s přítelem, který praktikoval spiritismus, a to celou situaci ještě více
zhoršilo. Bartolo Longo hledal
ve spiritismu odpověď na své
pochybnosti. Upadl mezi satanisty a stal se jejich „knězem“.
Kromě toho, že se stále více
vzdaloval od křesťanství, začal
praktikovat dlouhé posty, aby
zvýšil svou vnímavost k temným
silám, a poškodil si tak vážně fyzické i duševní zdraví.
Měl však štěstí, že jeho přítelem byl prof. Vincenc Pepe, člověk svatého života, který svými
modlitbami a modlitbami dalších svých přátel přivedl Bartola
Longa k dominikánovi Albertu
Radente, kterému se Longo vyzpovídal 29. května 1865 v kostele svatého Dominika v Neapoli.
Po měsíci a každodenních
rozhovorech s knězem přijal
23. června první svaté přijímání a vrátil se ke křesťanskému životu. Nyní se snažil vnést evangelium do toho prostředí, které
ho připravilo o víru. Tam, kde
ho znali jako rebela, stal se volavkou pro své bývalé přátele.
Stýká se s mnoha významnými křesťanskými osobnostmi, mezi nimi s ctih. Kateřinou
Volpicelli, apoštolkou Božského
Srdce, a s hraběnkou Mariannou, která byla vdovou po hraběti De Fuscovi a vlastnila pozemky ve Valle di Pompei. Protože
bydlela daleko od svých statků,
byla ve správě těchto věcí nezkušená a měla velké starosti s četnými dětmi, nabídl se jí Bartolo,
že se stane bez nároku na odměnu správcem jejího majetku. To
ho zavedlo na začátku října 1872
do Pompejí.
Valle di Pompei byla malá
vesnice několik kroků od trosek
antického římského města, které
zničil výbuch Vesuvu. Ve vsi byl
malý kostelík jako centrum malé farnosti. Kostel byl v prekérní situaci: plný pavučin a s dřevěným nedůstojným oltářem.
V místě nebyla škola ani žádný
úřad. V této obci Bartolo Longo
hloubá o své minulosti, o svých
hříších a nejistotě, zda došel odpuštění od Pána.
Když se tak toulal bez cíle,
došel do uličky zvané Arpaia
a uslyšel hlas, který ho pobízel,
aby propagoval růženec za svou
vlastní spásu. Vzdálený zvon právě vyzváněl k Anděl Páně. Longo si klekl na holou zem a modlil se tak dlouho, až ho opanoval
mír, jaký ještě nikdy nezakusil.
Vstoupil do třetího řádu svatého Dominika a přijal jméno
„Fra Rosario“.
Dal se ihned do díla. Nejdříve jako katechista, pak jako pomocník faráře organizoval náboženské lidové slavnosti. Připravil
také lidové misie, které svěřil
třem diecézním kněžím z diecéze Castellammare di Sabia.
Bylo to v první polovině listopadu 1875.
Potřeboval obraz Panny Marie Růžencové, který by snad
mohl získat v Neapoli. Vypravil se tam 13. listopadu 1875
a myslel, že ho koupí v obchodě, kde ho už jednou viděl. Ale
Prozřetelnost chtěla, že potkal
svého zpovědníka Alberta Radente, a to celou věc změnilo.
Pater Radente získal před mnoha lety obraz Panny Marie Růžencové od jednoho vetešníka.
Protože jej chtěl uchránit profanace mezi tolika krámy a od vyvlastnění církevního majetku
státem, svěřil obraz sestře Marii Concettě De Litala De Rosariello di Porta Medina, která
ho žárlivě opatrovala. Otec Radente daroval obraz Bartolovi,
a ačkoliv nebyl krásný a neměl
valnou hodnotu, byl pro venkovský kostel docela vhodný. Protože obraz byl dosti rozměrný,
svěřili ho rolníku Angelu Tortorovi, aby ho dopravil do Pompejí. Tortora naložil na svůj povoz
hnůj ze stájí neapolských pánů,
aby ho zavezl rolníkům ve Valle,
a na tento náklad položil obraz
zabalený do plátna.
Malíř Guglielmo Galella, který renovoval obrazy z pompejských vykopávek, provedl renovaci obrazu.
Mezitím přišel do Pompejí
biskup z Noly, protože Valle di
Pompei byly součástí jeho diecéze. Zaradoval se z nového kvasu
víry, díla advokáta Bartola Longa, a protože jako moudrý pastýř
viděl dopředu, vyzval k výstavbě
nového kostela a označil místo,
kde by to bylo vhodné.
Tak začalo hledání vhodného pozemku. Také hraběnka De
Fusco, která nejdříve tvrdošíjně
odmítala, začala projevovat zájem a stala se svědkem prvního zázraku. Dne 3. února 1876
se odebrala do Neapole a sbírala příspěvky na výstavbu kostela
pro chudé občany ve Valle. Setkala se s ochotou u slečny Anny. Ta vyprávěla hraběnce de
Fusco o své dvanáctileté neteři
Klorindě, postižené těžkou epilepsií, kterou lékař prof. Cardarelli pokládal za nevyléčitelnou.
13. února, kdy obraz Panny Marie, restaurovaný, jak to
jen bylo možné, byl poprvé vystaven v Pompejích k veřejné
úctě, modlil se všechen lid růženec a Klorinda byla náhle zcela
uzdravena. Byl to první z celé série zázraků, které se pak ve svatyni v Pompejích udály.
Horlivost, jakou zázrak vyvolal, přiměla biskupa, aby ihned
posvětil základní kámen budoucího kostela. Bylo to 8. května
ve svátek svatého Michaela archanděla na hoře Gargano, jehož
ochraně chtěl stavbu zasvětit.
Stavba nebyla zadána architektovi na základě smlouvy, ale
Boží prozřetelnost poslala architekta Antonia Cua, který nabídl
bezplatně své služby při zpracování projektu i při vedení stavebních prací.
Obraz, který restauroval malíř Galella, se jevil příliš tuctový,
a tu nabídl pomoc prof. Federico Maldarelli z neapolské Akademie. S pomocí pana Františka Chiariella, který měl velké
zkušenosti s restaurováním materiálů, dostal obraz zcela nový
vzhled. Navíc Bartolo Longo
si přál, aby místo svaté Růženy byla na obrazu svatá Kateřina Sienská.
8. května 1887 byl posvěcen
nový oltář a trůn Panny Marie.
Týž den také vzniklo první charitativní dílo v Pompejích, sirotčinec pro dívky. Prvním sirotkem byla dívka z Benátek
jménem Maria. Pak přišlo dalších 5, pak 15 a pak už se ani
nepočítaly.
6. května 1891 byl posvěcen
nový kostel a 24. května vydal
Bartolo Longo výzvu k mariánským ctitelům na celém světě k založení nadace Opera per
i Figli dei Carcerati (Dílo pro
děti vězňů).
Prvním z těchto dětí byl
chlapec vězně z Kalábrie, který se později stal knězem. Toto
dílo však napadali bezvěrečtí
představitelé kultury a vědy,
kteří tvrdili, že takové děti jsou
nevychovatelné. Fakta a spisy
Bartola Longa svědčí o opaku.
Bartolo Longo byl nakonec
očerněn pomluvami, které se dostaly až k papeži Piu X. Na radu
P. Ludvíka da Casoria pojmenovali Bartolo a hraběnka De Fusco dílo jménem Pia X.
Když si papež ověřil pravdu,
prokázal zakladateli velkou poctu a schválil „Zbožnou celosvětovou jednotu modlitby svatého
růžence společně a v rodinách“.
Papež Pius X. byl prvním zapsaným členem.
V roce 1921 ve věku 80 let
dokončil Bartolo Longo své dílo otevřením Institutu pro dcery vězňů, „poslední slib jeho srdce“, který následoval po svatyni,
která je nyní papežskou bazilikou
zasvěcenou kultu svatého růžence rozšířeného do celého světa.
Šlo o simultánní modlitbu růžence 8. května a v první říjnovou
neděli na úmysl, aby bylo prohlášeno dogma o Nanebevzetí
Panny Marie. U chrámu vzniklo celé Mariino město se školami, domovy, nemocnicí, poštou
a tiskárnou.
Bartolo Longo zemřel v pověsti svatosti ve věku 85 let 5. října 1926 a je pochován i se svou
manželkou hraběnkou De Fusco v pompejské růžencové bazilice. 26. října 1980 ho papež
Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného.
Pramen: www.enrosadira.it/
santi/b/bartololongo.htm
Překlad -lš
